Texty: Jakub Chrobák: O literatuře, Latinské Americe a koze Herce (Rozhovor s Radovanem Lipusem). Texty č. 31, podzim 2003

Jakub Chrobák : O literatuře, Latinské Americe a koze Herce (Rozhovor s Radovanem Lipusem)
Na rozhovor s Radovanem Lipusem jsem se připravoval dlouho a pečlivě, ba tak pečlivě, že jsem zapomněl i termín našeho setkání a málem jsem strávil jedno dopoledne ve Staročeské pivnici v Ostravě. Tipl jsem si prostě hodinu. Naštěstí byl tentokrát můj roztržitý barometr v pořádku a já se trefil. I proto jsem si mohl příčetné odpovědi na nepříčetné otázky zapisovat. Předkládáme tedy výsledek…


Začněme jakousi předotázkou. Když jsem kouřil u nás doma na balkóně a připravoval si otázky pro náš rozhovor, najednou mě napadlo, že mi Ostrava připadá jako sice živoucí, ale přece jenom placka, nepůsobí tak na Vás někdy?

Ne, Ostrava není placka. Slezská Ostrava je přece celá jakoby na kopci. V jeho půli je fotbalový stadion, což je zajímavá zvláštnost, nad Bazaly je Důl Petr Bezruč se svými těžními věžemi v úhlu 90°, což je světová rarita. Za Bezručem je zoologická zahrada se lvy a tygry a za tím vším národní kulturní památka – Důl Michal, důl na kopci, taky zvláštnost. Ostrava na mě nepůsobí jako placka. Navíc ji zvláštně půlí Ostravice. Beskydy jsou Beskydy, to je pravda, ale i Ostrava má svůj zvláštní reliéfní průběh.

Asi máte pravdu, to zřejmě ta inverze. Nicméně teď k divadlu. Divadlo je vlastně reprodukcí literárního, dramatického textu. A na ten se chci zeptat. Myslíte si, že drama jako literární text má své čtenáře? Může někoho oslovit „pouze dialog," když třeba lyrická složka v popisu je pro současnou prózu docela podstatná?

Myslím, že to s dramatem nebude tak špatné, když se pořád píše, vydává a věřím, že i čte. Jistě, není to jako ve Francii, kde existuje deset nakladatelství, které vydávají buď pouze divadelní hry, nebo mají ediční řady divadelních her. Ale ani u nás není situace ztracená. I my máme v Brně nakladatelství Větrné mlýny, které vydává současné divadelní hry, máme Shakespearovskou řadu, některé věci vycházejí i v časopisech, třeba v DISKU nebo ve Tvaru v rámci edice Tvary. Sám znám i skupinu lidí, kteří jsou zarputilými čtenáři divadelních her. Dokonce to jde někdy tak daleko, že nechodí do divadla, chtějí mít své divadlo v hlavě a nenechají si do něj vstoupit, nechtějí se nechat nijak ovlivnit. Je samozřejmé, že těchto čtenářů je ještě méně než třeba čtenářů poezie, jejich počet je měřitelný snad jen v promilích populace, ale přesto jsou. Navíc skutečnost, že divadelním hrám se zarputile věnují i takoví bytostní lyrici, jako je třeba Petr Motýl, není zanedbatelná. A ještě jedna věc. I v poezii je podle mě vysledovatelná určitá linie, která je epická, směřuje k příběhu, dialogu. A dialog a situace – to je základ dramatu.

S tím trochu souvisí i moje další otázka. Mohou literární text, stejně jako divadelní představení, konkurovat televizi a velkým show? Patříte, stejně jako já, spíš k těm, kteří věří, že umělecký tvar má v sobě jakési kouzlo, které není nahraditelné?

Já jsem o tom přesvědčený. Nemohou konkurovat šíří svého účinku. Poněkud romantická představa, že spisovatel, básník, dramatik, nebo třeba herec bude svědomím národa, diagnostikem obecně rozšířené nálady, taková představa je dávno pryč. O co víc se ale společnost a náš vztah k ní atomizuje, o co víc si vytváříme každý své příběhy, o to víc mohou konkrétní umělecká díla hluboce zasáhnout, což se často i děje. Vytváří se cosi jako kultovní díla, kolem nichž zase vznikají zvláštní skupiny lidí, jacísi spiklenci, nebo bratrstva. Jsou to lidé, kteří čtou určité knížky, kupují je, znají některé texty nazpaměť. Jakoby se chtěli nechat přesvědčovat, že umění může věci posunout, může zasáhnout, a to trvale.

Přepracováváte i literární texty, řekněme, nedramatické, třeba Hrubínovu Romanci pro křídlovku. Nestává se Vám, že je čtete už jako scénář, jako předlohu pro nastudování?

Někdy se to stává. Je to ale text od textu jiné. Třeba zrovna Hrubín. Na začátku byla přede mnou skladba, hotová, kompletní, která existuje bez jakýchkoli zásahů. My jsme ji doplnili, zpracovali do podoby divadelního scénáře, zkombinovali s filmovou povídkou a nastudovali.

Ale jsou i jiné způsoby. Průběžná O(s)trava krve, tam jsem jen věděl, jak se to bude jmenovat a že to bude o Ostravě. Teprve potom, spolu s Petrem Hruškou, jsme vytvářeli text, ve kterém se začaly mísit poezie, inzeráty, kronika, statistiky, velkoměstský folklór, kusy próz a další věci.

Cesty k textu mohou být různé. Pro mě je ale vždy rozhodující téma, musím mít pocit, že teď jej potřebuji říct nahlas, a je jedno, je-li to divadelní text, nebo lyrická skladba. Tak jsem získal krásnou zkušenost, když jsme inscenovali drobné juvenilní básnické texty Václava Havla pod názvem Zpěvy šílence v Hradci Králové. Václav Havel přijel na premiéru a já jsem jej viděl dojatého, což je samo o sobě nečekaně milé. Ale daleko zajímavější bylo, že se pak tato drobnost, plánovaná původně na jeden podvečer, hrála ještě dva roky.

Moje další otázka s účinností umění souvisí. Myslíte, že regionální časopisy mohou obnovit, nebo udržet prestiž literatury například tím, že mluví jinak? To neznamená okrajově, ale o kraji, což může s konkrétním čtenářem víc rezonovat.

Určitě. Dokonce si myslím, že divadlo může v této věci literatuře jen závidět. To není otázka peněz a investic, ale kdyby existovala tak široká a vrstevnatá škála divadelních časopisů, jako je těch literárních, bylo by to skvělé.

Divadlo by potřebovalo časopisy podobné Textům, které by sveřepě, ale vůbec ne povrchně a okrajově mapovaly divadlo v regionech. Takové časopisy nejsou. Přitom literárních časopisů je u nás několik desítek. Od Čmeláka a světa, časopisu, který vydává Petr Motýl v nákladu zhruba deseti kusů, přes Texty nebo Psí víno až po státem sice mizerně, ale dotované Literárky, Tvar, Revolver revue, nebo Host. My máme Divadelní noviny, Svět a divadlo, ale to všechno jsou časopisy vytvářené centrálně. Nevím třeba o tom, jestli nějaký divadelní časopis vychází v Brně, možná ano, ale já o tom nevím. Vím, že na katedře filmové a divadelní vědy vychází časopis v Olomouci, ale ten se zaměřuje spíše na film.

A Texty (a teď nejde o to, že spolu děláme rozhovor) mě opravdu baví. Baví mě především svým formátem, ale i svou sveřepostí a cestou, kterou si vybrali, a na které tvrdošíjně trvají. Baví mě právě tím, že jsou ukotvené v kraji a krajině, ale zároveň nejsou zastydlé a obrozenecké. Baví mě ale i tím, jak respektují onen mysteriozní Karpatský oblouk, jak si uvědomují, že Beskydy jsou součástí Karpat, které končí až kdesi v Rumunsku, což se projevuje třeba silným zastoupením překladů z balkánské oblasti. Musím říct, že v každém čísle si najdu věc, která mě osloví. I když nesleduji Texty úplně pravidelně, ale v těch číslech, která se ke mně dostala, jsem si vždycky vybral.

To musíme samozřejmě napravit, od teď je budete mít připravené se jmenovkou ve Voliéře. Ale teď k další věci, na kterou se chci zeptat. Nastudovali jste v Divadle Antonína Dvořáka hru Vrátila se jednou v noci Eduardo Rovnera. Jaká to byla zkušenost? Musel jste vědět, že půjde o středoevropskou premiéru.

Ona zajímavá byla už cesta, jak jsme k textu dostali. Marek Pivovar brouzdal po webových stránkách a našel synopsi té hry. Byly tam i odkazy na agentury, které Rovnera zastupují, jedna z Buenos Aires a druhá z New Yorku, tak jsme tam napsali mail. Ozvali se promptně a poslali celý text. Nechali jsme si udělat překlad a věděl jsem hned, že tu hru chci nastudovat. Spojuje v sobě totiž s latinskoamerickou lehkostí ironii a přízemní a banální témata s tématy hlubšími, až zásadními. Už zápletka – vstup mrtvé matky do děje jenom kvůli takové „hlouposti,“ jako je poznat snachu – mně přišla originální a půvabná. Je to přece nový pohled na svět, kterým se říká, že smrtí nic nekončí, smrt je jen další fází naší kontinuální existence. Člověk se po smrti nedostává do stavů oduševnělosti, zmoudření, jak o tom mluví některá náboženství, naopak, zachovává si všechny své nejapnosti, malichernosti, nedostatky a předsudky. Ale zároveň si mrtví zachovávají schopnost milovat, což dokazuje sama postava matky, která se po smrti zamiluje do Salomona. Může se zdát, že jde o drobné bonmoty typu: „Pojď, máme celou smrt před sebou,“ nebo „ Je třeba zemřít a nechat žít“, ovšem všechno to má svůj přesah, celý děj směřuje, nebojím se použít toho slova, až k jakési katarzi, smíření skrze odpuštění, a to jsou témata, která mohou člověka očišťovat a vzrušovat.

Práce na představení byla zajímavá od překladu, který udělal Ivory Rodrigez, až po osobní setkání s Eduardo Rovnerem. Ten přiletěl do Ostravy na premiéru, na níž se setkal s argentinským velvyslancem. Zároveň ale mluvil i o tom, že přiletěl, aby navštívil rodiště a hrob svých předků, který je prý od Ostravy kousek – v Kišiněvě. Kišiněv je na mapě, aspoň z Buenos Aires, opravdu kousek. I to je jiná, zajímavá optika.

I na to jsem se chtěl zeptat. Jaká byla reakce autora?

Na konci byl upřímně dojatý. Tvrdil dokonce, že jde o jedno z nejzajímavějších zpracování, která viděl. Vrátila se jednou v noci se hrálo v Los Angeles, v Tel Avivu, New Yorku, v Helsinkách a Rovner je známý tím, že často na premiéry jezdí, tak nevím, jestli je tak dobrý „herec“, nebo to myslel vážně. Mně se zdálo, že byl skutečně spokojený.

Teď bych se rád věnoval další vaší aktivitě, a tou jsou Šumná města. Očekával jste po prvním dokumentu, že se strhne taková vlna zájmu?

No jistě, že nečekal. To ostatně považuji za veliké štěstí, s Hrubínem řečeno, dar nad lidské síly: stává se mi občas, že řada věcí, o kterých jsem si myslel, že budou jen příležitostnými záležitostmi, se promění v něco neuvěřitelného. Tak jako zmiňovaná Průběžná O(s)trava krve. Tu jsme začali hrát v roce 1994 na konci sezóny jen pro pár přátel. Nikdy bych nečekal, že v květnu 2004 to bude deset let a Průběžná O(s)trava krve se stále hraje. Mezitím vznikla TV verze,natočilo se CD a lidé na představení pořád chodí a baví se jím. Podobné to bylo s Romancí pro křídlovku. Mysleli jsme si, že na Ostravu bude deset premiér až dost, pokud ji uvidí 600 diváků, bude to úspěch. A dnes bude mít Romance kolem sta repríz, a budeme končit jen proto, že někteří herci odešli do Prahy a já nechci hru přeobsazovat. Nikdy bych nečekal, že se křehký Hrubín bude v industriální Ostravě hrát šest let.

A stejné to bylo i s Šumnými městy. Nejprve jsem si vymyslel postavičku žasnoucího architekta, který v Ostravě zažívá překvapení, ale i jisté nepříjemnosti s architekturou. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že tu „postavu“ obsadím právě Davidem Vávrou. Nikdy by mě nenapadlo, že vznikne 52 dílů, že půjde o práci na několik let, že zmapujeme skoro celou Českou republiku, a hlavně, že to někoho bude tak moc zajímat. Dnes už existují nadšenci, jako třeba v Bílovci, kteří si natáčejí svá Šumná města. A to je další z těch darů: zpřístupnit lidem příběhy měst a zajímavých domů. Navíc: na Šumná města se nabalily další aktivity. Zdá se, že lidé si dnes už moderní architektury podstatně víc váží, nejde jen o miliónové investice, mnohdy jsou to drobnosti, vysekat trávu, aby stavba byla vidět, zanést objekt do map a průvodců, pověsit někam ceduli s popisem stavby, a to nejsou složité věci. Pochopitelně nemáme sílu, ani prostředky na to, abychom některé objekty fyzicky zachránili. Ostatně to ani není smysl celého projektu. Jde nám spíše o změnu v myšlení a ve vnímání. O zbytek už se musejí postarat místní, což se už dnes – díky Bohu – zhusta děje.

A poslední otázka. Jak se vám točilo Šumné Valašsko. Musel jste očekávat výtky, co všechno tam chybí…

Já naopak myslím, že Valašsko má v tomto smyslu docela štěstí, protože je vlastně hned ve třech dílech. Jednak Šumný Radhošť, kde je Rožnov, Pustevny a Frenštát, (já vím, můžeme se přít o tom, co je čisté Valašsko), pak je Šumný Zlín, což už je taky na hranici, a nakonec teď, Valašsko z nejvalašštějších: Valašské Meziříčí, Hrubá Lhota, Jablůnka a Vsetín.

Ale nám se toto Valašsko točilo příjemně. Hlavně nám vyšlo počasí, což je vždycky důležité. Myslím si, že ty věci jsou i dost objevné. Třeba architekti Josef Místecký, Bohumír Kupka a slavná dřevařská škola ve Valašském Meziříčí, podobně jako ve Vsetíně stavby Ludvíka Hilgerta, myslím Komerční banku a obchodní dům U Rodingerů, stejně jako hvězdárna ve Valašském Meziříčí, jejíž návrh daroval meziříčským hvězdářům Zdeněk Plesník, a tak bych mohl pokračovat. Doufám, že nepůjde o věci obligátní a notoricky známé, doufám, že Šumné Valašsko by mohlo být v lecčems objevné i pro místní.

Navíc, David Vávra se po Valašsku pohybuje na zvláštním bizarním stroji, je to čtyřkolka Honda, cosi mezi motocyklem a motorkou, a to zase jakoby ukazuje na charakter Valašska, jde o ten rozkmit mezi sveřepou tradicí dřeva, slivovice, folklóru , ale zároveň i novými fenomény, jako je třeba lední hokej, a co já vím, co všechno. Zajímavý je i příběh té čtyřkolky. Tu nám půjčil jistý kamenosochař Pařenica, který věren svému jménu pařil v hotelu Apollo, a když jsme ten stroj uviděli a chtěli si ho půjčit, vůbec neprotestoval, naopak nám s valašskou ochotou a srdečností vyhověl.

Navíc, Šumné Valašsko má, kromě několika dalších, i jednu zásadní konotaci literární, vystupují v něm Gabra, Málinka i jejich koza Herka.

Děkuji za rozhovor.

Jakub Chrobák


NAHORU TEXTY POTÁPĚČ SCRIPTORIUM STRÁNKY PAVLA KOTRLY