Texty: ZAJÍC, Vladimír a BRŮČEK, Josef: XV. ročník Bechyňského perlení. AS 2009, č. 1, s. 18-19.

XV. ročník Bechyňského perlení

Bechyňské perlení, přehlídka určená souborům, které nemají ambice poměřovat své inscenace na soutěžních postupových přehlídkách, se uskutečnila, tak jako obvykle v bechyňském kulturním domě. Koná se vždy mezi prvními v kalendářním roce, letos to bylo 6.–8. února. Vystoupilo na ní devět souborů se svými začasté velice čerstvými inscenacemi, o nichž se následně po předvedení povídalo v kruhu členů zúčastněných souborů spolu s lektory Vladimírem Zajícem a Marií Kotisovou a také s iniciátorem přehlídky Josefem Brůčkem. Zde jsou tu kratší, tu obšírnější reflexe lektorů k uvedeným inscenacím. (red.)

Vladimír Zajíc

DS Jiří Poděbrady / J.N. Oldman, J.E. Young: Ezop (režie Jan Pavlíček). Text i hudba nastartovány na princip lidového divadla, při kterém závažné morální poselství má šanci dospět do duše diváka přes smích. Ovšem tato šance byla utopena pod dohledem vztyčeného ukazováku a základní linie motiv – vztah – téma bylo zvolna zasypáváno didaktickými slovy, slovy, slovy... škoda. Také dvě zcela nepoužívané postele v prvním plánu zcela alogicky bránily pohledu do centra dění.
DS Prase na koni: Moucha na hlavě. Když pomineme Radošínské naivné divadlo, tak politický kabaret na GPS souřadnicích naší země stále zmírá na úbytě. Pokud divadelníci z Prasete na svém koni vydrží, možná se cosi změní. Jejich kreace jsou inteligentní v tom, jak do svých skečů absorbují pokleslou současnost, kterou s nadhledem eskalují, ukazujíce tak její skutečnou tvář. Zásadním kladem trojice hrající kulturně-politicko-estetický ping pong je osobní nasazení ve smyslu postoje k bytí ve společnosti. N negativem zatím ne zcela zvládnuté herecké prostředky, a neochota včas zamordovat nepovedené dítko.
DS Tábor o.s. / Ivan Vyskočil: Malý Alenáš (režie Josef Konrád). Scénografie svým řešením přes jednoduchý a současně mnohoprostorový hranol plus pyžamové kostýmování vybuzuje v divácích labyrint snů a zároveň nejednoznačnost dění. V této dobře tematizované scéně pak soubor docela mladých divadelníků rozvíjí příběh Alenáše. Možná díky věku interpretů nebyly odlišeny linie, kdy sny jsou v „práci“ a kdy v „soukromí“, a vztahy se realizovaly převážně verbálně byť ve slušně provedeném jednání slovem. Nonverbální jednání bylo minimální, i když mizanscéna byla pro něj často připravena.
OSDS Prácheňská scéna Písek / S. Tomek a Z. Knotková: Jak to bylo s Růženkou. Tento text opravdu není paprskem ve tmě, ale jestli si chce soubor „zařádit“ a zároveň pobavit děti i rodiče, neměl by se bát výrazně akceptovat parodickou linii pohádky a zároveň vsadit na možnost, sice módní, ale účinnou, že všechno bylo poněkud jinak. Pak by se nejspíše nemohlo stát, že se promísí herecké prostředky z rozličných druhů divadla a motivace postav z rozličných žánrů divadla, aniž tato muchláž poskytne nový význam.
Rozkoš bez rizika při o.s. R-R Praha / H. Malinová, V. Pecka: Stařeny. Tento agitačně-osvětový útvar drobně čerpá z principu Morenova psychodramatu, ale má blíže pouličnímu divadlu Boalově než k Bread & Puppets, i když přes scénografii a občasnou situaci jako by se chtěl vlomit do verifikované divadelní podívané. Psychohygienická a sociální funkce Rozkoše je nezpochybnitelná, ale jde o to se rozhodnout, zda má hojivě působit jen do nitra tohoto společenství, nebo i současně prezentovat - A CO? To je gruntovní otázka, od níž by se mělo uvažovaní o veřejné prezentaci odvíjet, aby výsledek nesklouzl do pozice ukazování zvláštností či kuriozit. Jinak lidsky a společensky klobouk dolů!
BDS Lužnice Bechyně / Pavel Němec: Tak takhle to bylo (režie Karel Vontroba). Na jednu stranu až zbytečné respektování scénických poznámek autora, které nejsou režijním návodem, ale upřesněním pro četbu situací. Na stranu druhou, zásadní prostředek pro sdělení tématu a zároveň zásadní herecký vyjadřovací prostředek- t.j. kdy herec je v civilu a kdy v roli, byl jen nahozený a převážně se realizoval v označení stavu slovem a ne jednáním. Také temporytmus měl povýtce monotónní charakter. Ovšem při troše chuti do tohoto tvaru sáhnout a dotáhnout jej, má soubor opravdu šanci vrátit se mezi blázny krásný, jak si předsevzal.
DS Bezchibi Brtnice Horní Město / Joan Shirley: Vražda sexem (režie Michal Lurie). Inscenace má před premiérou, a tak Perlení pro ni bylo tím pravým časoprostorem, kde se předvést. Lze předpokládat, že pár zkoušek tvar doladí. Negativa: poněkud vachrlaté stěny ordinace-ateliéru, které se z počátku zdály být tematizovaným záměrem. Stejné, a především expresivní, hlasové nasazení interpretů. Ne vždy čitelná hierarchie motivů a tím pádem kauzality příběhu, což se projevovalo i na celkovém temporytmu. Pozitiva: mizanscény situací jsou dobře připraveny, herecké prostředky nastoleny, gagy související s postavou nebo vyplývající ze situace taktéž. Takže při troše společného úsilí bude naplněn jak komediální žánr tak i souborem přijaté motto hry: Největší předností některých mužů je jejich žena.
Banda o.s. Benešov / Pavel Němec: Blázinec (režie Pavel Němec). Tuto inscenaci lze přiřadit k žánru modelové drama a to ve velmi čisté podobě. Týká se to textu - vyjma skoro nemotivovavé situace, kdy je hlavní hrdina propuštěn z blázince jen na základě repliky vztahující se k potřebě doktorky být obdivována jako žena (ale co se týče její postavy nevyřčeno a neprovedeno), a dále ne zcela jasnému otevření hry (kam tím autor poukazuje lze sice ex post odečíst, ale je to diskutabilní). Čisté provedení platí pro herecké ztvárnění postav (pouze slabší doktorka), které je na vysoké úrovni stejně jako řešení situací, scénografie a zvuková složka. K tomu přidejme svým způsobem překvapivý závěr, který sice logicky ústí z celého děje, ale zpočátku v divákovi vzbudí naději po návratu řádu a spravedlnosti. Na pomstu tedy dojde, ale jinou, byť zcela v duchu příběhu. Základní emoční zážitek jakoby čerpal z Nietzscheho temné krásy násilí, otřásá námi, a jen je poněkud líto, že více vykazuje přímočarost/doslovnost, než aby ponechával prostor pro představivost a tím hlubší otřes z prožitku. Ovšem tak, jak autor (soudím, že nevědomky) prezentuje hlavního hrdinu mstitele tím, že o něm jako o člověku a jeho motivech vůbec nic nevíme, zároveň otevírá velice současné téma o anonymitě, o šedých eminencích, které se obohacují na úkor celé společnosti a ruinují dobu a čas, ve které žijeme, přičemž potrestáni (pokud na to ovšem vůbec kdy dojde), jsou ti malí a občas viditelní lumpové, neboť ti druzí jsou ve své anonymitě nepostižitelní. Nemohu říci (netuším), zda v již napsané hře lze toto téma důsledně rozvinout a zároveň neporušit její strukturu a děj - ale snad ano, nehledě na režijní nápady a nonverbální náznaky, které by tuto linii mohly nenásilně (to podtrhuji) posílit.
Divadlo Kámen Praha / Petr Macháček na motivy povídky W.W. Jacobse: Opičí tlapa (režie Petr Macháček). Několikabarevný pokojový horor se studeným krbem a přimrzajícími kalužemi přede dveřmi. Subjektivně: nejlepší Macháček a nejlepší Kámen, který jsem kdy viděl. Přesný a téma metaforicky postihující text se všemi charakteristickými repeticemi a nečekanými zlomy (v duchu P.M., ale i obecně), minimalistická, ale příběhu naproti jdoucí výprava, živá hudba vytvářející atmosféru, přičemž podtrhuje emoční rovinu a zároveň existuje jako scénická plocha v tom nejlepším slova smyslu. Především ale, to vše tentokrát v přesném časovém úseku! Starou duchařskou povídku vzal autor jako niveletu, a žánr hororu použil coby vnější obal od hereckých prostředků přes rekvizitu tlapy až po svícení. Avšak onen skutečný horor, horor studeného krbu rodiny a srdcí rozežraných cenou na mamonářské přání, vtělil do nitra postav a to jak v textu, tak v realizaci. Působivé představení, kde smích je lámán vyjeknutím úděsu a naopak. A jako vždy, i tentokrát ponechává Petr Macháček divákovi prostor pro jisté tajemství a pro možnost dotvoření si v sobě samém. Příklad za mnohé: jak kdo vnímá reakci matky, která po silném expresivním vzepětí „upadá“ či právě „neupadá“ do stereotypu bodu zero.

Z důvodů zcela prozaických, neboť oba lektoři Bechyňského perlení (Vladimír Zajíc a Majka Kotisová) jsou v následující inscenaci namočeni, podává o ní zprávu třetí lektor.

Josef Brůček

DRH Praha / W. Shakespeare a M. Kotisová: Noc v čase slunovratu (režie Majka Kotisová). Představení divadelníků ze všech koutů Čech, Moravy a Slezska – DRH bylo podle mého mínění (a podle reakce diváků a následné diskuze) jedním z vrcholů XV. Perlení. Domnívám se, že celkovému vyznění pomohlo výrazné posunutí, zpřehlednění a zjednodušení původního textu. Na scéně jsou pouze tři sloupy, představující kmeny stromů, z nichž vystupují Oberon a Titánie, aby při závěrečné produkci řemeslníků spolu shovívavě shlíželi na lidské snažení z výše. Řemeslníci totiž chystají divadlo králi a královně elfů, aby přírodní síly byly v přicházejícím roce k lidem přívětivé. (Motiv svatby na vévodově dvoře je v inscenaci vypuštěn.) Zjednodušení příběhu pozměněním směřování, přehledná scéna a přesný a výrazný text, pomohly hercům lépe vytvářet na jevišti situace a vztahy. Vedení zápletky dvou mileneckých dvojic a roztržky Oberona a Titánie umožňuje vkládání groteskních náznaků i rozvíjení komediálních scén. Domnívám se, že scény s řemeslníky jsou divácky vděčné, ale pro divadelní soubor velice náročné – dokonce jsem je viděl i od profesionálů z mě neznámých důvodů naprosto odbyté. V tomto představení hrají řemeslníci prim. Jejich gagy jsou dobře připravené a rozvíjené. Nejen zde, ale zde nejčitelněji je vidět aktivní práce herců celého souboru při přípravě a rozvíjení jednotlivých situací a scén. Vše je jednoduché, přehledné, strohé. Možná také proto zcela nevychází původní záměr představení, který cituji z programu: „...je magickou cestou nocí svatojánskou plnou proměn a převratů.“ Dokonce se domnívám, že pro závěrečný magický efekt objevení živé vody (který je zatím nevyřešeným technickým oříškem) není divák předchozím děním na jevišti připraven. Tak, jak je celé představení vedeno v komediálním odlehčení a jasném oblouku, chybí mu příprava na vytvoření oblouku druhého, magického tajemna, které v představení prezentuje sice dobře, ale pouze světýlkové zjevení elfů a několik verbálních upozornění. Kdyby nebylo pokusem o zavedení kouzelné magie představení ukončeno, bral bych je jako uvolněnou a radostnou připomínku neustále se hašteřících lidiček, bohů, bůžků a vlastně celé přírody, v níž žijeme, se kterou jsme spojeni, a s níž se neustále kolem sebe a přes sebe (někdy se smíchem, někdy s pláčem) v podivuhodném chumlu převalujeme. To je to, co jsem si z tohoto představení odnesl.