Texty: ZAJÍC, Vladimír: Perlení v Bechyni 2008. AS 2008, č. 1, s. 29.

PERLENÍ V BECHYNI 2008

Vladimír Zajíc

Perlilo celkem osm divadel, jejichž členové se zúčastňovali Popovídání si o viděném. Celkový průběh popovídání, směřující k zážitkům a poznatkům od emotivních až k divadelním pojmenováním a vyjasňování si stanovisek, byl jako šampaňské, které nepřekypělo. Zajištění a organizace přehlídky byly servírovány jako obvykle na stříbrném podnose. Lektorský tým: Marie Kotisová a Vladimír Zajíc.
Divadélko MÚZIKA Měxus Sezimovo Ústí – K.H. Borovský: Král Lávra. Pokus věkově velmi mladého uskupení obrazně zprostředkovat vznik balady Král Lávra jako příběh barda, který chodí krajem a skládá píseň o zvláštním králi, přičemž vtahuje vše zaslechnuté, opakované a varírované z celé společnosti, zůstal bohužel nenaplněn. Jak koncepčně, tak i v hereckém provedení a nedůsledné scénografii, i když záměr čitelný byl.
DS Tábor – J.B. Molière: Lékařem proti své vůli. Představení hýřící skvělými nápady a lazzi vycházejícími z poetiky commedia dell´arte, gagy, řešením situací herecky, režijně, scénograficky, napaditou scénou a kostýmy – a přesto unavující temporytmem. Hlas z popovídání: „Úžasně jsem se bavil a přitom nudil,“ nejpřesněji postihuje rozpor zážitku a inscenační problém. Zároveň platí, že stačí velmi, velmi málo: jen rytmicky důsledně uspořádat již daný tvar dle priorit postav a jejich záměrů a přihlédnout k několika málo okamžikům, kdy dramatické osoby vypadnou ze smysluplného verbálního jednání a sklouznou k popisnému informování. Inscenace je uzpůsobena jak pro plenér, tak pro interiér, a pokud promění temporytmus, lze ji považovat za vrchol směřování nastaveného Josefem Konrádem a táborskými divadelníky.
SUD Suchdol nad Lužnicí – Zdeněk Hovorka: Pamfilo & spol. Pokus o zpěvohru herecky celkem „nadupaných“ mladých divadelníků sklouzl spíš k ilustraci příběhu než k zobrazení toho, proč se příběh vůbec udál a k postižení záměrů postav. Na jednu stranu živý komorní orchestr, na stranu druhou mikrofony. Kostýmy časově určené, scéna spíše cirkusová, jednání v ní tu kabaretní, tu přibližné, tu bezmocné. Soubor šel do inscenace „prsama“, a tak vše výše řečené padá z 90 procent na hlavu režie, neboť herecké dovednosti mnohých jsou evidentní.
KÁMEN Praha – Petr Macháček: Žáby. Prostý fakt, že v jednom sklepě se vylíhly žáby, by zajisté stačil na 35 dílů TV seriálu, zatímco KÁMEN si vystačí s hodinou (mohl by i méně), v níž na principu hyperbolizované všednosti a nonsenzu poukazuje na absurditu některých faktů bytí mezi partnery a přáteli, a vstupů korporací zabývajících se analýzou čehokoli k čemukoli, hlavně za honorář. Jako obvykle je formální stránka dokonalá a přesně navazuje časoprostor a minimalisticky čistě vztahy, ale zdá se, že tentokrát je problém více nahlížen zvenku než zevnitř, což rozeznívá chmurně temné tóny. Na druhou stranu přes verbální jednání nečekaně poeticky postihuje niterný svět dvou žen. Na Perlení byla předpremiéra, takže určitě dojde ještě k proměnám.
Odevšad – Martin Janoušek & Odevšad: REK LAMA. Tématem inscenace je hravost, a je určen publiku od 8 do 99 let. Čtyři situace o hrdinu REKovi a hrdince LAMĚ jsou založené na proměně divadelního znaku a schopnosti hravě a nápaditě přecházet z prostředí do prostředí, zobrazovat tvory a předměty, na bezelstné (avšak propracované) komunikaci plastiky těla a obličejové masky. Rámem a spojovacím prvkem jsou reklamní skeče, ovšem ty nejsou tak propracované, a především nejsou vnitřně svázané s celkem, tedy zatím nadbytečné. Inscenace je ve fázi jednotlivých uzavřených situací zatím nepropojených v oblouk. Kladem je fantazie a představivost provedená/vizualizovaná se zvládnutou artistností. Jistým zádrhelem je zatím ještě neujasněný podíl gesta těla a gesta zvuku na vyjádření motivací. Někdy cosi schází, někdy přesahuje – ale to je drobná a určitě odstranitelná záděrka na manikúře inscenace.
LUNA Stochov – Jean-Claude Danaud: Ach, ta něha našich dam. Dobře napsaná hra – well made play, která ovšem klade nemalé nároky na interprety, jimž režie musí připravit jasný plán, kdo, co, proč a jak, aby z jeviště neprskal jen proud rozličných hlášek ze zaseklého kohoutku humoru na téma, jak ženy vidí muže, v závěru pak obohaceného o politikum rozličných guru. Ničeho výše řečeného se ovšem stochovské dámy v jasně vymezených režijních mantinelech nedopustily. Naopak, každá je svého druhu originálem s jasně artikulovaným psychosomatickým zázemím zprostředkovaným hereckými prostředky, a ne pouhým odlitkem obecného typu. Tak máme možnost s nimi projít a prožít se celým příběhem, přičemž dokončení dobíhá v naších myslích nabuzeno posledním gestem uzavírajícím inscenaci. Každá z dam má svůj rytmus těla i řeči, kterým projevuje touhy, přání, prohry, naděje, jimiž nás provádějí skvěle natajmovanými situacemi, takže publikum odchází očištěno osvobozujícím smíchem.
Komorní studio ÁČKO Benešov – F.G. Lorca: Krvavá svatba. Tohle divadlo vždycky přichází s inscenacemi provokujícími mnohé otázky, ať už ve smyslu tématu nebo hereckého uchopení postavy, tedy směrem k výkladu proč zrovna takto. Ani tentokrát tomu nebylo jinak, a to i přesto, že závěrečné dvě minuty představení nám byly odepřeny, jelikož hrdinka zkolabovala, neboť celou dobu hrála ve vysokých horečkách – je to cena cti pro ni i pro kolegy. Jednoduchá až strohá, ale výstižná scénografie vzhledem k záměru poskytovala prostor pro ztvárnění postav, zrovna tak jako kostýmy, až na problematické batikované doplňky. Text byl seškrtán, ale... A jsme, dle mého soudu, u jistého problému. Škrty respektovaly průběh událostí, takže nic podstatného ve smyslu faktů neuniklo, ovšem právě proto jsme pouze nahlíželi na situace, spíše však fleše příběhu vnějšího, a ne na vnitřní svár a niterná hnutí postav. Prostě se ztratila vášeň jakéhokoli druhu, která postavy žene, nutí je jednat proti jejich rozumu, ztratila se nezadržitelnost nutkání, která je základní poetikou Lorcy. Vsunutí Smrti už na začátek hry také není zcela čitelné – postava i smysl. Přesto bylo o čem přemýšlet a perlit, a doufejme, že se ještě nejedná o definitivní tvar.
Divadlo bez zákulisí Sokolov – Bengt Ahlfors: Divadelní komedie. Opět well made play, tentokrát z divadelního prostředí, prozkoumává vznik inscenace nové současné hry, a atak na její uvedení vycházející z problémů hereckých vztahů, autorova zápasu s textem, nátlaku zřizovatelů, etc. Tento typ her z prostředí divadla vzrušuje diváky obecně (mohou se podívat pod sukně), stejně jako ty, kdož se divadlem zabývají. Sokolovští se při inscenování nedopustili žádné zásadní chyby, co se výkladu, scénografie a řešení situací týče. Nedostatky, které zabraňují užít a prožít si příběh se vším všudy, jsou spíše ve vedení postav: nemám tím ani tak na mysli, jaké kdo má dovednosti a jak ovládá herecké prostředky; spíše jde o to, pomoci některým hercům nalézt a objasnit motivy pro tu kterou postavu, a dovést je k možnosti motivy (ne informace) sdělovat – na to mají všichni!