Texty: AS 2003, č. 2, s. 9 - 11, Milan Schejbal.

 
  Třetí Tříska

Zdá se, že na půdě amatérského divadla – nebo alespoň v rovině vyspělejších souborů – pokračuje zápas o tzv. současné divadlo; divadlo, které chce vypovídat o světě, který žijeme, o světě, který nás obklopuje, o jeho starostech, ale i přednostech. Mohu tak alespoň usuzovat ze tří regionálních přehlídek amatérského činoherního divadla, kterých mi bylo dopřáno účastnit se jako porotce (Dačice, Praha, Rakovník). Je pravda, že jsme tento trend nepocítili v takové intenzitě, naléhavosti, kvalitě, dokonce i kvantitě jako vloni, kdy byl víceméně nastartován, ale prokazatelně zde je. Dokladem toho je i třetí ročník regionální přehlídky amatérského divadla Karlínská Tříska, který se konal ve dnech 14. – 16.3.2003 v Karlínském Spektru. Zúčastnily se ho inscenace usilující nejen o postup na národní přehlídku činoherního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč, ale i ty, které by se rády účastnily Popelky v Rakovníku. Všechny přehlídkové inscenace byly realizovány s výrazným autorským vkladem a to již v samotné textové předloze, počítaje v to dvě inscenace pro děti. Pět předloh, z celkového počtu sedmi, lze přímo označit jako původní. A byť jsou v řadě případů bytostně spjaty s poetikou toho kterého souboru, je v tomto směru kvantitativní posun oproti minulým letům prokazatelný.
Přehlídku otevřel Divadelní soubor Sumus s původní ambiciózní předlohou Věry Maškové (zároveň režisérka inscenace) Píseň Drozda. Autorka nás zavedla zřejmě do až ne tak vzdálené budoucnosti, kde se všechny mezilidské problémy dnešního světa dostaly již do obludných rozměrů a kde mizí člověk nahrazen robotem. Jakékoliv lidské počínání je tudíž považováno za nepřístojné a hodno likvidace. Dokonalý svět robotů je však na „nedokonalost“ člověka krátký. Téma jistě zajímavé a navýsost současné, ale vše zůstává pouze v rovině konstatování, o problémech se spíše mluví, než hraje. Rovněž postavy jsou v drtivé většině rozděleny na jednoznačně černé a bílé, což brání jejich vývoji a inscenace postupně ztrácí jevištní napětí. Z tohoto příběhu jakési novodobé Evy a Adama (samozřejmě v umělecké licenci autorky) pak příliš „trčí“ pouze myšlenková konstrukce, postrádající obsah z masa a krve, i když někteří herci naznačili, že by při důsledném režijním vedení tento obsah byli schopni naplnit.
Prakticky jediným zástupcem tzv. interpretačního divadla byl soubor De Facto Mimo Jihlava, který nastudoval hru současné rakouské autorky Vereny Kanaan Alergie. Jejich soutěžní představení vzbuzovalo plno očekávání, neboť tento soubor s inscenací stejné autorky (Drahoušek Anna) prošel vloni sítem přehlídek až na Jiráskův Hronov. Z tohoto úhlu pohledu jsme zažili jisté zklamání. Stejně tak, jako v předešlé hře, je zjevně středem zájmu autorky žena. Zatímco Drahoušek Anna však v sobě obsahuje divadelní nápad nezpochybnitelné kvality, je zde tento nápad o několik poschodí níže. V inscenaci se jediná žena – Kristýna – setkává s pěti různě vyhraněnými typy mužů, svých partnerů. Dohromady by tyto typy jistě složily ideální představu muže. Problém je ovšem v tom, že text nedává možnost hercům, resp. jediné herečce, realizovat věrohodně a neotřele především vztah s tím kterým mužským typem. Vztah, který by se realizoval v jasně konturovaných dramatických situacích, vztah, kde by to jiskřilo či očisťovalo. Vše ulpívá pouze na povrchu, což podporuje i ona alergie: zástupný symbol, který se projevuje z toho, že žena se snaží mužům vyhovět. Didaktičnost předlohy ještě potvrzuje režijně scénografické řešení, které nešťastně pro každý typ muže, používá jedinou barvu jakéhosi závěsu a tato barevnost se promítá i do jednotlivých kostýmů. Přesto, že oba představitelé (všech pět mužů hraje jeden herec) mají zajímavá herecká místa, bohužel, problematická plakátovost textu je zrazuje.
Tradiční účastník Karlínské Třísky, Amatérské divadlo Esence, se představilo hrou Lva Birinského Mumraj v zimní krajině. Přestože se jedná o text klasika ruské dramatiky, je autorský vklad souboru zřejmý. Předloha obsahuje jasné ústřední téma, dává šanci absurdnímu humoru a není mnohomluvná. Výsměch jakékoli fanatické ideologii, zde dovedený ad absurdum, byl v zásadě zřetelně a artikulovaně z jeviště sdělen. Velký podíl na tom má, dle našeho názoru, režisérka inscenace Marie Kubrová, které se podařilo velmi jednoduše a čistě stylizovat jevištní dění, včetně složky herecké. Ocenění hodný je i hudební plán.Vybrané hudební motivy nejen dokreslují dění na jevišti, ale nesou i další významy. Stejně šťastně bylo zvoleno i scénografické řešení, kde převládala revoluční červená, zde využitá nápaditě a funkčně. Soutěžní představení však trpělo jistou nevyrovnaností jednotlivých situací. Zatímco někde byly nabízené dramatické situace vyřešeny a naplněny beze zbytku (např. schůze, kde anarchisté sedí v řadě a jednají s herci, na které židle nezbyla), jinde si divák musel domýšlet ne zcela zřejmý smysl konaného, včetně point (např. v okamžiku, když si tajemník obléká kabát všichni pouze čekají bez zřejmého postoje). Také v herecké oblasti jsou zřejmé jisté rezervy, přičemž nutno říci, že parta anarchistek byla po této stránce asi nejdále. Stálo by také zamyslet se nad temporytmem, který zvláště v druhé půlce představení pokulhával. Pokud se podaří souboru odstranit větší či menší kosmetické vady na kráse, má velkou šanci zaujmout diváka aktuálním sdělením, humorem a vynalézavým jevištním obrazem.
Jeden z nejplodnějších amatérských souborů současnosti, Divadlo Luna Stochov, se zúčastnil pražské přehlídky s vlastní dramatizací proslulé Proměny Franze Kafky. Dramatizace Luboše Fleischmanna (zároveň režisér, autor scény a představitel Prokuristy) odpovídá duchu Kafkovy předlohy i poetice Divadla Luna, jak ji lze vystopovat v posledních několika letech. Vše podstatné je vyřčeno, přitom se zbytečně neplýtvá slovy. I samotná inscenace postihne smysl Proměny a to úspornými, ale účinnými divadelními prostředky, včetně vyrovnaného a vybaveného hereckého kolektivu. Zásadním pozitivem je i fakt, že Řehoř se neproměňuje vizuálně v jakýsi hmyz, ale je tak viděn ostatními postavami. Smysl toho, že Řehoř je obtížný hmyz, protože nezapadá do mikrosvěta - systému ostatních, je však zamlžen a problematizován tím, že jeví symptomy nemocného člověka, trápícího se a kroutícího se bolestí v posteli. Divák se potom příliš zaměřuje na nemocného, snaží se pochopit co mu je a uniká mu podstatnější význam – reakce rodiny. Režisér by se měl také zaměřit na důmyslnější temporytmus inscenace, který by měl kulminovat v okamžiku Řehořovy sebevraždy, čemuž by pomohly rychlejší a ostřejší střihy předešlých situací, včetně důslednějších point. Nadbytečnou se nám zdála „erotická“ stínohra, která nepřináší pro celkové sdělení nic nového a navíc je neúměrně dlouhá. Přes zmíněné nedostatky jsme byli svědky zajímavé inscenace a to po všech stránkách (včetně hudebního plánu).
Divadlo Kámen Praha již několik let důsledně buduje svůj osobitý divadelní jazyk. Ústředním zájmem tohoto svérázného kolektivu se stává banalita, která prostupuje do všech činností lidského konání. Divadlo Kámen povyšuje banalitu přímo na inscenační princip a využívá až neuvěřitelných absurdit, které z toho vyplývají. Jinak tomu není ani v inscenaci Karkulka s podtitulem Malý průsvitný příběh o špičatých zubech a dobrém červeném vínu. Autor scénáře a režisér Petr Macháček využívá všeobecné znalosti pohádky o Červené Karkulce, aby tuto radikálně parafrázoval a ukázal nám, kterak by tento příběh vypadal z hlediska dnešních „Karkulek“, „vlků“ či „myslivců“. Je jasné, že takto nastavenou optikou je „spravedlivé“, že o vítězi nemůže být pochyb, stává se jím Vlk. Režisér jako by se poučil ze všech svých dřívějších inscenací, kde neustále se opakující stereotyp se většinou stával divadelně neúnosným a rozvleklým, naordinoval nyní vše s přesnou mírou, skoro by se chtělo říct, na lékárnických vahách. Jednotlivé sekvence mají většinou odpovídající délku, údernost i překvapivou pointu. Drtivá většina naivistických motivů je zvolenou nadsázkou a odstupem jevištně zdůvodněna. Snad pouze v okamžiku, kdy Veverka líčí, kterak se dostala k babičce do komůrky, inscenace polevuje ve svém temporytmu, protože sdělení nepřináší žádný další význam. Herečtí představitelé jsou poměrně přesně vedeni zvolenou jevištní stylizací a z tohoto úhlu pohledu je právě paradoxně představitelka Veverky, Kristýna Suchá, až na zmíněnou pasáž, asi nejpřesnější. Je evidentní, že jakákoliv nepřesnost (herecká či temporytmická) může vyznění inscenace podstatně změnit. Při přehlídkovém představení v Karlíně však skoro vše vyšlo na jedničku. Přejme souboru, aby tomu tak bylo vždycky.
Dvě inscenace letošní Karlínské Třísky 2003 byly určeny dětem a tudíž usilovaly o postup na rakovnickou Popelku. Obě čerpaly z autorské dílny svých souborů a obě využívaly principu tzv. divadla na divadle. Luděk Horký napsal pro svůj soubor Dětský dramatický soubor Ty-já-tr hudební kriminální případ s názvem Pohádková detektivka aneb To jsem z toho jelen. Textová předloha využívá motivy některých známých klasických pohádek. Do tohoto světa pohádek se dostává slavný detektiv Holmes se svým přítelem doktorem Watsonem a s urputností sobě vlastní řeší záhady pohádkového propletence. Zpočátku nám inscenace připravila nepochybně skvělý zážitek. Byli jsme svědky přesného načasování gagů, vypointovaných situací, skvělého hudebního provedení a choreografie, která povyšovala celý hudební plán. Postupně se však obrovské nasazení vytrácelo, inscenace se stávala monotónní a zdlouhavou, čemuž nepomáhalo ani komplikované rozplétání jednotlivých pohádkových příběhů, které je přítomno již v samotné předloze a režie tento nedostatek nedokázala překlenout (např. situace kolem Princezny Lady, kde se pouze ilustruje). Je to škoda, protože inscenace, i díky výborné herecké partě, má neoddiskutovatelně na víc.
Na stejném inscenačním klíči, kde je hravost povýšena na princip divadelního jazyka a tematizuje se, je založena i inscenace souboru De Facto Mimo Jihlava Modrej drahokamen anóbrž zelená Gizela a mrkvajzníci. Inscenace autorů Markéty Ketnerové a Martina Koláře, která čerpá z jednoduchého původního příběhu, je postavená na vynalézavé zmíněné hravosti, představivosti a pěti hereckých osobnostech. Vše na jevišti má svůj osobitý styl, čistotu. Vše do sebe brilantně zapadá a vše, až na pár okamžiků, kde na chvíli uvadne nasazené tempo (situace kolem Ledové hory a Velryby) spěje ke zdárnému konci. Stálo by za to také režijně lépe akcentovat závěrečné znovusetkání hlavních hrdinů – Malého a Velkého Jardy. Za zmínku stojí i skvěle zvolené loutky z válečků na těsto a v přesné nadsázce vedený hudební plán.
Obě dětská představení velmi potěšila a lze bez nadsázky říci, že patří k tomu nejlepšímu, co je možno v této oblasti amatérského divadla poslední dobou vidět. Protože znám kontext národní přehlídky Popelka Rakovník, odvážím se dokonce tvrdit, že by obě inscenace na posledním ročníku Popelky zazářily. Z důvodu malého počtu soutěžních představení porota Karlínské Třísky 2003 nemohla nominovat, takže na 1. místě doporučila do Rakovníku soubor De Facto Mimo Jihlava a na 2. místě DDS Ty-já-tr Praha.
A ještě několik slov k hlavní soutěžní části Karlínské Třísky 2003. Je jasné, že redukce počtu soutěžních představení oproti letům minulým přehlídce jen a jen prospěla. Vcelku reprezentativní vzorek inscenací znovu dokázal, že pražské soubory nemají v tvrdé konkurenci na růžích ustláno a chtějí-li získat větší okruh diváků, či na sebe jakýmkoli způsobem v dobrém upozornit, musí si najít svůj osobitý a originální způsob divadelního vyjadřování. Tuto pražskou nezbytnost dokumentovala prakticky všechna soutěžní představení, byť dvě z nich byla mimopražská. Je také jasné, že pouze osobitý způsob vyjadřování není samospasitelný. K tomuto úsilí je třeba přidat i divadelní řemeslo a imaginaci a v těchto oblastech ještě cítíme značné rezervy. To nepopírá na počátku zmíněnou sympatickou a takřka nezbytnou cestu za tzv. současným divadlem.
Nezbývá mi, než opět poděkovat výtečnému domácímu souboru DIVADLA (bez záruky) PRAHA, které se rozhodující měrou podílelo nejen na bezchybném zázemí vystupujících souborů, ale i na příjemném prostředí celého víkendu. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Fixová, Miroslav Pokorný a Milan Schejbal na závěr nominovala na národní přehlídku činoherního a hudebního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2003 Divadlo Kámen s inscenací Karkulka, na prvním místě doporučila inscenaci Proměna Divadla Luna Stochov a na druhém místě inscenaci Mumraj v zimní krajině Amatérského divadla Esence.
Milan Schejbal
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':