Texty: Rut, Přemysl: Rožďalovická opona. Rkp. pro publikaci Malované opony českého divadla, 2009

ROŽĎALOVICE, okres Nymburk
Wenigův obraz Hradčan nad rozkvetlými zahradami by mohl být stejně dobře oponou jako zadním horizontem. Volá přímo po tom, aby cestičkou zleva (ve skutečnosti ovšem z levého portálu) vystoupila pražská figurka a dala se do zpěvu. Však také o pět let později - roku 1910 - maloval Josef Wenig podobné horizonty ke staropražským písničkám Karla Hašlera pro právě otevřený kabaret Lucerna. Otázka, zda zavěsit obraz před jeviště (jako oponu), nebo za jeviště (jako horizont), nebo konečně někam doprostřed (aby mohl být střídavě tím i oním) úzce souvisí s žánrem divadelní produkce, ale také s dlouhou a úctyhodnou cestou české autorské písně z divadla přes kabaret (či divadlo malých forem) na pódia písničkářských klubů, jinak řečeno ze scény přes předscénu ven z divadla, z dosahu divadelní iluze. A ještě jinak: z přesně dané funkce v dramatickém textu přes funkci jeho komentáře "z odstupu" až k samostatné existenci. V zapomenuté, ale dodnes půvabné příručce Jak se dělá kabaret (z roku 1917) píše Eduard Bass: "Proto nebudiž opona zavěšována přímo k rampě, nýbrž budiž pamatováno, aby konferenciér měl před ní dosti místa k volnému pohybu. (Z toho důvodu jest velmi výhodnou i rampa vyklenutá v mírném oblouku do hlediště.)" V těch dvou citovaných větách je přesně vystižen zrod "předscény", předpoklad "osvobozeného divadla" - divadla, v němž hranice mezi prostorem pro iluzi a prostorem pro setkání vede takříkajíc středem jeviště.
Smím-li být osobní, dodávám, že právě takové divadlo mě vždycky vzrušovalo i bavilo nejvíc. Ne divadlo bez opony, ale divadlo, v němž se dá hrát před oponou i za ní, se stálým (totiž střídavým) vědomím obou pólů divadla: toho, který předvádí své tajně nachystané zázraky, i toho, který s obecenstvem vede otevřený dialog. Přemysl Rut