Texty: Zemančíková, Alena: 80. Jiráskův Hronov skončil, Deník Referendum

 
  Deník Referendum Domov
09.08.2010 08:00

Alena Zemančíková 80. Jiráskův Hronov skončil
Jiráskův Hronov stejně jako amatérské divadlo je významným českým kulturním statkem. Je jednou z myšlenek a aktivit, kterou se udržuje zdraví společnosti a je samozřejmým zdrojem budoucích generací divadelních profesionálů. Nemá ve světě obdoby.
Vrcholná přehlídka českého amatérského divadla Jiráskův Hronov se letos dožila osmdesáti let. Založen byl jako jeden z posledních aktů českého národního obrození. Zní to (divadlo bylo otevřeno v roce 1930) neuvěřitelně, ale bylo to tak. Architekt československého funkcionalismu Jindřich Freiwald (který vypracoval plány divadla zdarma a ani další práce svého ateliéru neúčtoval) při poklepu na základní kámen zarýmoval: „Stavme divadlo hezké, naše, české.“

Hronovský rodák Alois Jirásek se otevření divadla nesoucího jeho jméno nedožil. Když 12. března 1930 zemřel, byl pohřeb na místní hřbitov vypraven z dosud nedostavěného divadla a zúčastnilo se ho množství ochotnických spolků.

Divadlo bylo slavnostně otevřeno 28. září 1930, slavnostními hosty byli sociálnědemokratický předseda Národního shromáždění František Tomášek, básník a senátor Viktor Dyk a guvernér Pospíšil. Poslanec Tomášek divadlu přál, aby „bylo vedeno v Jiráskově duchu, bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo“.

O rok později se konal první Jiráskův Hronov, tehdy jako přehlídka ochotnických inscenací Jiráskových her. Záštitu nad ním převzal prezident T. G. Masaryk, projev pronesl Jaroslav Kvapil, zúčastnilo se 3 000 milovníků divadla.

Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla prošel pochopitelně mnohými peripetiemi – na stránkách o amatérském divadle lze najít informace do nejmenších detailů. Ostatně samo amatérské divadlo se rovněž rozrůznilo, od šedesátých let dvacátého století přestalo v malých poměrech napodobovat velké poměry profesionální a stalo se svého druhu výraznou občanskou i uměleckou aktivitou. Protože divadlo stojí u vzniku české národní kultury nejen jako složka formování jazyka, ale i jako prvek státotvorný, nesli divadelní amatéři i v časech totalitních režimů a reglementovaných estetik ve své činnosti demokracii, nezávislost a svobodu tvorby, jíž se profesionálům v oněch časech nedostávalo.

Po roce 1989 se pro amatérské divadlo změnilo takřka vše – spolu s naprostou svobodou vyjádření i spolčování se v prvních letech po převratu takřka rozpadly všechny možnosti k jejímu naplnění amatérskou divadelní činností. Privatizace smetla někdejší zřizovatele a zlikvidovala hrací prostory, nové možnosti i nároky profesního uplatnění si vyžádaly volný čas, kterého je k amatérské tvorbě třeba, a společnost sama se svými změnami stala tak výrazným tématem, že bylo těžké najít téma, pro něž by stálo zato se umělecky angažovat. Vypadalo to dokonce, že se rozpadnou i organizační struktury, a v mnohých místech se tak i stalo. Naštěstí se podařilo udržet národní instituci pro amatérské umění, bohužel pod nesrozumitelným jménem – zkratkou Nipos-Artama, jednu z příspěvkových organizací Ministerstva kultury ČR, která v nových podmínkách české amatérské divadelnictví sleduje, zajišťuje, dokumentuje, organizuje vzdělávací činnost a je s městem Hronov i spolupořadatelem Jiráskova Hronova. Ten byl po roce 1990 definován jako mezioborová přehlídka amatérského divadla, kam jsou ze všech oborových přehlídek inscenace závazně nominovány, ale i doporučovány tak, aby vznikla reprezentativní, žánrově pestrá a inspirativní roční bilance dění v amatérském divadle.

To ovšem, pokud jde o Hronov, není všechno. Už v sedmdesátých letech se na Hronově zavedly praktické divadelní semináře pro mladé divadelníky. Seminář byl všeobecný a jeden. Po roce 1989 se zásluhou metodika zmíněného Nipos-Artama Milana Strotzera a týmu kolegů a spolupracovníků podařilo rozšířit koncepci Hronova o řadu uměleckých dílen (bývá jich 12 až 15). Společnou prací pod vedením odborných lektorů a odpoledními návštěvami inscenací se podařilo vytvořit na Hronově jedinečnou přátelskou, ale i přísně kritickou atmosféru, dochází zde ke vzniku nových projektů a k nim sestavených týmů, diskutuje se o žánrech a formách, nejen v kuloárech a hospodách, ale také ve třech různě zaměřených teoretických a diskusních klubech. Jiráskův Hronov přirozeně přestal být důstojnou státotvornou oficiální událostí, a přirozeně se stal místem tvůrčího i myšlenkového pohybu, skutečně demokratickým místem setkávání a vzájemného poznávání. Dnes se Jiráskova Hronova účastní ve značném počtu studenti uměleckých a uměnovědných škol, kteří si zde na poli amatérského divadla formulují i trénují své postupy a myšlenky. Jiráskův Hronov, to malé městečko ve východních Čechách, se na deset dnů stává středem české divadelní kultury – a to myslím vážně, bez jakékoli nadsázky. Nalezením nového programu se podařilo tvůrčím způsobem rozvést zakladatelskou myšlenku, uchovat její patos a opustit svazující oficióznost.

80. ročník Jiráskova Hronova byl mezinárodní (zahraniční inscenace jsou zvány na Hronov vždy, ale letos jich bylo víc). Zahraniční inscenace v několika případech představily komunitní typ divadla, jaký u nás sice existuje, ale na vrcholných přehlídkách se příliš často nevyskytuje. Das Dokumentartheater z Berlína, který se zaměřuje na inscenace týkající se historických událostí, uvedl inscenaci s názvem …. A jméno té hvězdy je Černobyl: námět vyplývá z názvu. Soubor vznikl původně pro humanitární kampaň na podporu dělníků z Východu, levné pracovní síly, žijící v bezprávném postavení v Německu. Norské divadlo Te-Nord z Osla přijelo s autorskou inscenací Shabbana, která se týká příběhu dívky z pákistánské komunity, jejího rodiči domluveného sňatku v rozporu s ambicí studovat na univerzitě. Do programu Hronova svým pro naše publikum esteticky až moc jednoduchým a přímočarým způsobem vnesli téma multikulturality, s nímž se, myslím, naše divadlo bude muset začít rovněž vyrovnávat.

Holanďané se svou pohybovou hříčkou Småland vyvolali debatu o feminismu, s níž ale, podle svých vlastních slov, sami nepočítali. Slovenské divadlo z Levoče uvedlo monodrama Pastier, hru, kterou napsal její protagonista Vlado Benko podle novinového interview Václava Pankovčina. Druhá slovenská inscenace se hrála maďarsky, Divadlo J. Kármána z Lučence uvedlo hru českého autora Miloše Karáska Perón: inscenace byla ve všech složkách tak přesvědčivá, že překonala i jazykovou bariéru.

Kuriozitou bylo uvedení rané hry Pavla Kohouta Taková láska komunitním divadlem města Givatayim z Izraele. Inscenace byla ve svých prostředcích velmi „ochotnická“, návrat Kohoutovy hry do Čech v hebrejském překladu však svědčil o globálním pohybu témat a společenských hodnot.

Český program zahrnoval od inscenací klasických činoherních textů (Dürenmatt: Frank Pátý, kde soubor reaguje na aktuální společenské poměry, anebo Brdečka: Limonádový Joe, kde jde o zábavu), několik autorských činoherních inscenací (Martin Františák: Nevěsta, Josef Tejkl: Elegie Tyrolská), divadlo pracující s prostředky výtvarné instalace, s projekcí, divadlo taneční, pohybové i akrobatické představení ve stylu „nového cirkusu“, inscenační koncept, kde se pracuje s nahými těly a jejich projekcí na ně samotná, divadlo pracující s loutkou, divadlo pro děti a hrané dětmi, minimalistickou ironickou autorskou výpověď na téma „intelektuál“, hlubinně psychologickou sondu do duše současné rodiny, další z moderních variací na barokní témata souboru z Kuksu, tentokrát o cestě hraběte Šporka s cestovní kanceláří Fitzli Putzli až do pekla, dramatizace literárních předloh, hru se zpěvy – v podstatě vše, co se odehrává v českém divadle jako celku. Jako vždy, i letos přinesl Hronov několik hlubokých zážitků, daleko převyšujících zážitky z běžného kulturního provozu, a jako vždy jak komu a jak v kterém žánru nebo stylu. Letos přinesl i malý skandál s představením, kdy herci inscenace Wir tanzen konzentriert (soubor je český), kteří hrají nazí, polili podlahu v sokolovně kýblem vody a pořadatel další jejich produkce zrušil s odůvodněním, že poškodili parkety pod vrstvou baletizolu (přičemž si nejsem jistá, že by ze stejného důvodu zrušil třeba inscenaci konverzační komedie, nahota herců a zacházení s ní vzbuzovala v části publika nelibost): i to ovšem k divadelnímu dění patří.

Jiráskův Hronov stejně jako amatérské divadlo je významným českým kulturním statkem. Je jednou z myšlenek a aktivit, kterou se udržuje zdraví společnosti a je samozřejmým zdrojem budoucích generací divadelních profesionálů. Nemá ve světě obdoby.

Na závěr si dovolím připomenout citaci z proslovu poslance Tomáška při slavnosti poklepu na základní kámen Jiráskova divadla: přál divadlu, aby „bylo lidové, sociálně spravedlivé a všem vrstvám přístupné, aby vzdělávalo a poučovalo“.

A to všechno, ač to zní neuvěřitelně, v moderní, post- i postpostmoderní podobě české amatérské divadlo a jeho vrcholná přehlídka Jiráskův Hronov skutečně činí.
 
 

Související Osobnosti

 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':