Texty: Vladimír Chajda Procházka: Všechno je tak, jak má být… i osmdesáté jubileum. Rozhovor s hercem Boříkem Procházkou. AS 2010, č. 5

Všechno je tak, jak má být… i osmdesáté jubileum

Vladimír Chajda Procházka

Bořík Procházka je herec, skvělý recitátor, ale také výborný vypravěč, člověk, který nezkazí žádnou zábavu. Ve svých vzpomínkách se může pochlubit nejednou divadelní či filmovou rolí. Osvědčil se jako fotbalový brankář, ještě nedávno se bavil tenisem. Mohl bych ještě dlouho pokračovat. Ale nejvíce mu přirostlo k srdci divadlo. Povídali jsme si hlavně o něm.
Řekni, jak to všechno začalo?
Myslíš mou první roli? Tak to bylo jedno ze sedmi Fialových dětí v Našich furiantech. Odehrálo se to v mém rodném Mělníku, v ochotnickém divadelním spolku Vojan. Ten vedl můj strýc Valenta a působil v něm můj o mnoho let starší bratr Zdeněk. Ve Vojanu byli moc dobří herci a ve svém přístupu ohromně obětaví a poctiví.
Vzpomeneš si ještě po těch letech na některé jméno?
Ale jistě. Pamatuju si jich hodně, ale za všechny: Místní cukrář pan Tichý měl takový kratičký výstup v Měsíci nad řekou. Vzpomínám si, že na Hronově, kde Vojan vystupoval, napsal o jeho hereckém výkonu přísný kritik A.M. Brousil půlstránkovou chválu. Kritici málokdy chválí ještě dnes. Takže bylo se tam od koho učit.
A co domácí zázemí, nějaké umělecké kořeny?
Měl jsem skvělé rodiče. Moje maminka od rána do večera zpívala. Národní písně, árie oper, kuplety z pražských kabaretů, a to všechno bravurně střídala. Otec byl vynikající zpěvák. Studoval operní zpěv a jeho profesor mu říkal – máte zlato v hrdle, jeďte do Ameriky, budete milionář.
Odjel?
Kdepak. V té době už měl na krku tři kluky, byla hospodářská krize. Nemohl to riskovat. Možná to byla chyba, protože po krizi si moc života neužil.
Ty jsi po maturitě udělal zkoušky na DAMU. I potom jsi měl s ochotníky nějaký kontakt? Nehrozilo, že budeš chodit s nosem nahoru?!
Ale kdepak. Ostatně mými profesory byli Radovan Lukavský a Otomar Krejča. Ti nedovolili, aby člověk zpychnul. Lukavský mi dokonce říkal, abych si našel něco jiného a na divadlo se vykašlal. Teprve daleko později, po škole, jsme se setkávali a stali se přáteli. A Krejča? Dám příklad. Měli jsme s Divadlem Za branou ohromné úspěchy po celé Evropě a kritika nešetřila chválou. Krejča vždycky přišel a pravil: „Nemyslete si, my nejsme tak dobří, jak o nás píšou. Je to tím, že evropské divadlo je ve psí.“ Kdo by dnes dokázal být k úspěšné práci tak kritický?!
Podařilo se ti přenést své zkušenosti k ochotníkům? Byl jsi jim nějak nápomocný, nějak platný?
No jestli jsem byl něco platný, to ať raději posuzují jiní. Každopádně jsem se celý život kolem amatérského divadla motal. Zajímalo mě, jak se který soubor posunul, co dělá. Zajímali mne mladí lidé, ale i staří herci. Jezdil jsem i na nejrůznější přehlídky. A také jsem učil. V sedmdesátých letech Středočeské kulturní středisko pořádalo Lidovou konzervatoř pro režiséry i herce . O víkendech v různých městech učili například J. Vágner, Zdeněk Štěrba, Rudolf Felzmann a řada dalších. Tenkrát tomu velela Jarmila Černíková-Drobná. Přednášeli tam i pedagogové z DAMU.
Pamatuješ si ještě na nějaké své žáky, posluchače?
Jistě, vzpomínám rád na všechny. Měl jsem tenkrát na starosti skupinu divadelníků z Rakovníka. Nebudu je jmenovat všechny, ale třeba takový Jarda Kodeš „mi prošel rukama“. Herec, režisér, později ředitel kulturního domu, dnes úspěšný rozhlasový režisér. Nebo Milan Strotzer z Artamy. Tak snad to byla práce prospěšná.
Ty jsi působil v řadě oblastních divadel v Boleslavi, Liberci, Olomouci a pak si byl angažován do Krejčova Divadla Za branou. Jaký to byl pocit?
Pocity se špatně popisují. Prožil jsem s tímto divadlem obrovské chvíle, ještě více jsem přilnul k divadlu, ještě více jsem se o něm dozvěděl. Vznikala tady výborná představení, byla to ohromná škola.
O vašem evropském působení už ses zmínil v souvislosti s Krejčou a jeho kritickým pohledem na práci. Kde všude jste hráli?
Nemá cenu vyjmenovávat všechny štace. Snad bude stačit, když se zmíním o tom, že naše představení navštívily takové osobnosti jako například Mastroianni, Olivier nebo Bergmann. Možná ještě další, o kterých jsme nevěděli. Ale hlavně, téměř všude byl vyprodaný dům. Znovu říkám: obrovské úspěchy, ale hlavně zkušenosti.
Dá se nějak srovnávat úspěch na profesionální a na amatérské scéně? Podotýkám, že i dnes „ochotníci“ jezdí do zahraničí.
Pokud je divák spokojen, je asi jedno, jestli představení připravili amatéři nebo profíci. Pro všechny je ten pocit přece stejný. Pamatuju si, že jsem měl takový podivný zvyk. Měřil jsem délku aplausu. V Curychu (první zahraniční vystoupení DZB) jsme měli obavy, jak budeme přijati. V hledišti téměř tisícovka diváků. Po konci představení Tři sestry šel z hlediště nedefinovatelný zvuk. Až při třetí oponě jsme zjistili, že diváci dupou a křičí bravo. Jaký je tedy rozdíl, zažije-li to amatér nebo profesionál? Žádný!
A co ta délka aplausu?
Asi nejdelší jsme měli v Paříži, kde jsme hráli Čekání na Godota. Při třetím představení o přestávce aplaudovali diváci 90 sekund. Za úspěch jsme považovali osmnáct, dvacet vteřin. A tady…Neuvěřitelný zážitek?!
S ochotníky jsi kromě jiného dělal Únos Sabinek nebo Krále Colase. Je nějaký rozdíl pracovat s ochotníky nebo s profíky?
To je zbytečné rozebírat. Pro oba platí, že musejí to, co dělají, mít rádi. Něco své profesi nebo svému koníčku obětovat. Amatéři musejí, aby žili, ještě chodit do práce. Profesionální herec musí zase pracovat na více inscenacích nebo filmech, aby se uživil. A věř mi, někdy má co dělat, postíhat to. Ale když se to nedělá s láskou, divák to pozná.
Vyjmenovávat všechny tvé role by asi zabralo hodně času. Vím, že v současnosti hraješ asi ve čtyřech divadelních hrách. Nedá mi než se nezeptat. Co tvé zdraví?
Mám za sebou operace kolena, poněkud ztížený pohyb, ale nestěžuju si. Kromě divadla hraju také faráře v novém filmu Lidice. Pěkná role a velice zajímavá práce. Chápu herectví jako službu, a tak zdravotní stav musí jít stranou.
Je něco, co bys chtěl ochotníkům vzkázat?
Nečekej ode mne žádná moudra. Na nic takového si nepotrpím. Snad jen, že amatéři by si moc neměli brát příklad především z těch profesionálů, kteří baží po okamžitém úspěchu a slávě. Daleko důležitější je láska k divadlu a pokora.
Vraťme se na chvíli na začátek tohoto rozhovoru. K tvému otci. Vím, že zemřel v roce 1944 v pankrácké věznici.
Bylo to smutné. Jednou říkal: „Ještě než umřu, tak ti zazpívám.“ Na jaře čtyřicet čtyři zazpíval v Mělníku při koncertu kouzelníka z Fibichovy Kouzelné flétny. Druhý den ráno ho přišli zatknout, za půl roku zemřel. Už jsem ho nikdy neviděl. Ale svůj slib splnil. Některé věci z hlavy nevymažeš. Ale raději vzpomínám na veselejší chvíle.
Třeba?
Když jsem chodil do čtvrté měšťanky, přijeli do Mělníka z Kladna s operetou profesionálové a potřebovali sbor chlapců, vybrali naši třídu. Po zkoušce se to otec dozvěděl, a protože považoval operetu za podřadný žánr, zakázal mi zpívat. Před premiérou nebyl doma a maminka mi to povolila. Těsně před představením se ale otec vrátil a poslal pro mě bratra a musel jsem se z divadla šupem vrátit domů. Mrzelo mne to, protože jsem měl zpívat kraťoučké sólo, tak jsem to otci řekl. „Ty jsi měl zpívat sólo? Tak snad jsi to mohl tajně odzpívat a teprve pak přijít domů,“ pravil. Tenkrát jsem si myslel, že překazil můj vstup do toho kouzelného světa.
Nakonec jsi do toho světa skutečně vstoupil. Když jsme u toho, co tvá popularita?
Popularita = média. Ta mají obrovskou sílu a při vší úctě, amatérský herec je pro ně méně zajímavý. Proč mají psát o souboru nebo hercích, kteří několikrát hráli na Hronově. Pro lidi je přece zajímavější, když je herec přistižen, jak chlastá, nebo běhá za ženskými. Všechny jejich role jsou zapomenuté. To je také popularita?! Pěkně děkuju. O mně když lidi mluví, tak většinou v souvislosti se Slavnostmi sněženek. „To je ten s těma kozama.“ Nemusím to snad dále rozvádět.
Vytvořil jsi mnoho „velkých i malých“ rolí. Je nějaký recept na to, abys byl vždy „pravdivý“? Aby ti divák věřil?
To souvisí s mnoha faktory. Důležité je mít třeba pořád na mysli, že: „Každá postava převyšuje svého představitele. Duše postavy má nekonečný rozměr.“ (To není z mé hlavy, ale moc dobře si to pamatuju.) Pak už jen určité drobnosti − připravenost tvoje, kolegů, režiséra. Krejča rád citoval Frejku: „Říkejte hercům jen to, co bezpečně víte. Každý slovo, každou větu musíš umět zdůvodnit…“ Potom divák odchází z představení a říká: „Tomu jsem to věřil.“ To je dobré, ale může také říci opak a to je …
Tohle by měl vědět každý herec či režisér?
Nejen tohle. Prostě jak už jsem říkal. Lidi, kteří se motají kolem divadla, to musí bavit, musejí chtít neustále se něco dozvídat. Pracovat. A to platí o každém řemesle i koníčku a je jedno jestli ti říkají amatér nebo profesionál. Když jsi nepřipravený, jsi tedy i špatný. Divák to pozná a neodpouští.
Vím, že jsi těžce nesl uzavření Divadla Za branou. V životě ses musel, nebo ještě musíš potýkat s mnoha nepříjemnostmi. Jak neseš tyhle chvíle?
O mých nepříjemných životních chvílích hovořím jen dobře. Protože o mrtvých jen dobře. Divadlo Za branou uzavřel nejprve komunistický a pak kapitalistický ministr kultury. Je to smutné, ale zároveň na ty časy, které jsem zde prožil, se nezapomíná. Král Colas říká: „Všechno je tak, jak má být.“ A toho se držím. A jestli mohu: Rád bych pozdravil všechny ochotníky a popřál jim, aby svou práci měli stále více rádi. Vzkazuju, že dokud budu při smyslech a schopen pohybu, že na ně nikdy nezanevřu. A držte se toho, co říká Colas.
Na závěr otázka pisatele pro pisatele. Myslíš, že jsi splnil zadaný úkol? Tedy psát o vztahu herce Boříka Procházky k amatérskému divadlu?
Odpověď: Nevím! To ať posuzují jiní. Ostatně: „Všechno je tak jak má být.“ Hlavně Boříkovi přeju, s drzostí sobě vlastní, za všechny ochotníky, hodně zdraví a rolí do dalších let.
A: Zlom vaz!