Texty: Publikace, Malované opony divadel českých zemí, 2010 / HILMERA Jiří: K historii opon, s. 17, ex Teatrologický slovník Základní pojmy divadla, Praha 2004

K HISTORII OPON
Jiří Hilmera
Opona byla používána již v antickém, římském divadle, avšak její existence v dnešním smyslu, tedy jako prostředku k vizuálnímu oddělení jeviště a hlediště, spadá až do pozdní renesance, resp. do vzniku barokní scény s jejími proměnnými dekoracemi a rámujícím jevištním portálem. Domníváme se, že opony (dvojdílné a rozhrnované do stran) užíval už B. Buontalenti ve svých florentských inscenacích z osmdesátých let 16. století a v technických spisech popisují její instalaci a ovládání N. Sabbattini (1637) a J. Furtenbach (1640). Nejstarším výtvarným pramenem je rytina zachycující provedení opery Pomo d'oro – Zlaté jablko – ve Vídni 1668. Od dob barokního divadla se opona chápala jako součást dekorační úpravy hlediště, a proto vždy šlo o oponu malovanou. Námětem maleb byly nejčastěji alegorie se vztahem k různým druhům umění – např. Apollo s múzami (J. Bergler, Stavovské divadlo 1804), amoreti s atributy umění (J. Wetschel a L. Märkel, Český Krumlov, 1766), elegantní víly v arkadické krajině. Vítaným námětem bylo také vyjádření národně, zemsky i lokálně vlasteneckých citů (např. Berglerův český lev s hradčanským panoramatem či královéhradecká veduta T. Mössnera, 1838). Ideu budování ND vyjádřil V. Hynais ve své proslulé oponě (1883) a Augustin Němejc ho parafrázoval užitím regionálních prvků v Plzni (1902). Oponami se také oddělovaly jednotlivé sekce reformního shakespearovského jeviště, členěného do hloubky na přední nižší jeviště a zadní o stupeň vyšší (např. opona pokrytá šachovnicí anglických znaků, kterou vytvořil J. Wenig pro Kvapilovu inscenaci Macbetha v ND 1916). Zvláštním případem jsou opony vytvořené konkrétně pro určitou inscenaci, jež svým pojetím předznamenávají výtvarné řešení představení (takovou oponu vytvořil V. Hofman pro vinohradské Husity, 1919, B. Feuerstein pro Nezvalovy Milence z kiosku ve Stavovském divadle, 1932, J. Trnka pro Goldoniho – Hlávkovu Benátskou maškarádu, 1941 ad.) Původně stačila k zakrytí jeviště i k výtvarnému dokomponování hlediště opona jediná. Důsledky častých divadelních požárů (např. osudná série 1882) však ukázaly, že jeviště a hlediště je třeba oddělit z bezpečnostních důvodů i jinak. Prvními pokusy byly opony s výztuží drátěného pletiva, ale pak se sáhlo po celokovové, železné oponě (již 1782 byla v lyonském divadle nainstalována opona ze dvou železných plátů, podobnou mělo 1794 i londýnské Drury Lane Theatre, 1824 i vídeňské Kärnthnerthortheater a od 1844 podle nařízení i všechna divadla v Paříži). I protipožární opona může být výtvarně pojednána (viz železnou oponu v ND od F. Kysely nebo reliéf opony ve Státní opeře od L. Vacka a L. Vrátníka). Malovaná i železná opona se těžkopádně ovládají a při otevírání odhalují scénu nevhodně odspoda. Proto má většina divadel ještě plyšovou oponu rozhrnovací do stran, jejíž střední mezerou se chodí herci děkovat publiku. Část hesla OPONY z Teatrologického slovníku Základní Pojmy divadla, Praha 2004