Texty: ZBORNÍK, František: POPAD v roce 2011 aneb potřeba dramaturgie

 
  POPAD v roce 2011 aneb potřeba dramaturgie

František Zborník

Pražská přehlídka amatérského divadla POPAD, organizovaná Amatérskou divadelní asociací ve dnech 4. a 6.března v divadle v Horních Počernicích, přinesla jako obvykle rozdílnou kvalitu inscenací, od jedné velmi dobré přes několik zajímavých, ambiciózních, až po šeď ochotnického neřemesla bez invence. Nic nového, v pražských divadelních sálech nemá amatérské divadlo, díky ohromně četné konkurenci profesionálních státních, městských, privátních či agenturních produkcí, na růžích (rozumějme – diváckému a institucionálnímu zájmu) ustláno. Je věcí jiného článku, zda je takový počet pro Prahu a okolí vůbec únosný a zda kvalita části této produkce, zaštiťované často jen tváří televizní hvězdičky, není srovnatelná a vlastně nižší než výkony Bohem políbených inscenací amatérských.

K té „Vyšší Inspiraci“ ještě jedna faktická poznámka: Na POPADU snad ještě více než na jiných přehlídkách se ukazuje, jak podstatná pro kvalitu budoucí inscenace je dobrá a zodpovědná dramaturgie, tedy disciplina mezi amatérskými divadelníky neprávem podceňovaná, či přímo opomíjená, zužovaná pouze na výběr předlohy. A i ten výběr vychází pohříchu často z osobních zkušeností, „kde jsme co viděli a líbilo se nám“ či z potřeby hereckého obsazení (to je motivace praktická a přirozená, neměla by však být tou rozhodující a jedinou). Někdy pak je poplatná oblíbenému žánru (to bývá u komedií, kdy je naším cílem „jen“ pobavit), aniž reflektujeme režijní, scénografické a zejména herecké schopnosti souboru. Pustit se například do komediální konverzačky postavené na brilantním jednání slovem, když nemáme mezi svými lidmi jazykově dostatečně ohebné rétory, nebo se pustit do „salonních“ předloh, je-li jevištní pohyb našich herců spíše zemitý, je spolehlivým předpokladem neúspěchu, jakkoli velké množství práce jsme společnému dílu věnovali. Mluvím teď nejen o divadlu dospělých pro dospělé. Ještě znatelněji, řekl bych, to platí pro divadlo dospělých dětem.

Jeden příklad za všechny. Loni se na POPADu představil soubor RACHTÁMIBLATNÍK s inscenací Hotel mezi dvěma světy (autor Eric E. Schmitt, režie Antonis Arabadzis). Inscenace se nejen dle mého soudu velmi vydařila, herci se svých nelehkých úloh zhostili na optimu svých možností, počernické představení mělo švih, rytmus, spád, a co je důležité, zasáhlo emotivní naléhavostí, s jakou postavy mezi „nebem a zemí“ odhalují svá pravá a nefalšovaná „já“. Jinými slovy, sdělení hry, téma, bylo obsaženo ve všech složkách jevištní realizace tak působivě, že jen naprosto chladný a odtažitý divák jím nebyl dotčen. Výběr hry odpovídal možnostem souboru co do hereckých typů i co do obsahu sdělení, jež zřejmě napomohlo kvalitě herecké práce, takže i některé nedramatické monology autora – filosofa nebyly na překážku rozvíjenému napětí. Možná se i tu dramaturgická příprava souboru omezila jen výběr a menší úpravy textu, předloha však souboru „sedla“, všichni věděli, oč se v každém okamžiku hraje a proč, a výsledek tomu odpovídal. Letos týž soubor se stejným vedením inscenoval klasickou pohádku Čertův švagr v dramatizaci svého režiséra. Jeho převod literatury do předlohy pro dramatický tvar vycházející z části z Němcové, z části ze scénáře známého filmu, sleduje fabuli příběhu a převypráví svým způsobem všechna důležitá dějová fakta. Autor dramatizace si však nepřipravil pro sebe jako režiséra, potažmo i pro herecký kolektiv takové divadelní situace, jež by překročily práh prosté reprodukce oněch zmíněných dějových faktů a snad s výjimkou groteskních scének vojáků a kaprála sleduje divák spíše neinvenční a lopotný zápas herců o převyprávění známé pohádky. Co se to stalo? Proč tak rozdílné výsledky dvou produkcí téhož kolektivu? Prvním důvodem, troufám si hádat, je rozdíl v závažnosti, s jakou často přistupujeme k tzv. večerní inscenaci (čti divadlu pro dospělé diváky) a k divadlu určenému dětem. Napsalo se o tom mnoho a řeklo ještě víc. Divadelník (a to i profesionální) děti mnohdy podceňuje, pro ně „je dobré“ i to, na čem bychom si v divadle určeném dospělým dali záležet víc. Druhým důvodem v tomto konkrétním případě je odbytá dramatická a dramaturgická příprava. Ač A. Arabadzis patří mezi ty bohem políbené divadelníky (dokázal to už víckrát), převod Čertova švagra do divadelní předlohy není tím, čím by se jednou v Hotelu mezi dvěma světy mohl chlubit. Výsledkem byla (alespoň v rámci POPADu v počernickém divadle) šedivá, nevzrušivá podívaná, kde se spoléhalo na popularitu titulu a rezignovalo na divadelnost. Ta netkví v odříkávání dialogů postav na jevišti, ale v budování napětí dramatických situací. S tímhle vědomím se scénář nepřipravoval a na jevišti se to pak odhalilo v inscenační bezradnosti všech, A.Arabadzise v titulní roli nevyjímaje. (Uvědomuji si, že jsem na soubor přísný. Kdybych neviděl loňský Hotel, nebyl bych…)

Opačným příkladem vědomé a usilovné dramaturgické práce byla inscenace Sněhové královny domácího souboru Právě začínáme. Klasická pohádka H.CH.Andersena je tu v adaptaci A.Ptáčkové a M.Pivarčiho posunuta do současnosti. Oba scénáristé si zřejmě byli vědomi možných rizik přenosu této látky s typickými severskými charakteristikami (krutá zima, sněhová královna, ledový palác, sob, laponka) do podmínek středoevropské kotliny a pokusili se jej našemu diváku (vědomě se tu hraje nejen pro děti ale i pro dospělé) přiblížit jakousi aktualizací některých scén, např. loupežníky tu jsou spíše mafiáni v současných oblecích, kteří svůj part rozehrávají ve výrazné hudebně-taneční stylizaci. Naproti tomu scéna laponky zůstává věrna klasickému pojetí včetně kostýmu a důrazu na slovo jako převažujícímu jevištnímu prostředku. Nové a z mého pohledu riskantní je pojetí Gerdy a Kaje. V Andersenově textu jsou to děti a Kajovo zajetí Sněhovou královnou je vnímáno v symbolické rovině jako snaha zimy ovládnout, navždy zmrazit a zastavit vše živé a rašící, Sněhová královna je sice krásnou, ale chladnou smrtí. V této inscenaci jsou oba hrdinové dospívající dívka a chlapec. Jejich hra není hrou dětskou ani náhodou. Logicky se pak mění i motivace Kaje pro okouzlení Sněhovou královnou. Je to okouzlení chlapce půvabem zralé ženy. Záchranářské putování Gerdy by pak spíše mohlo mít cíl vyrvat ženicha z náručí sokyně. Mohlo by mít, ale inscenace právě tuhle možnost, jež si sama nastolila, nerozvíjí. Sleduje dál Andersenovu pohádkovou linii a výsledkem, přes řadu dobře a invenčně udělaných scén, je rozpačitost, proč a čím byl vlastně Kaj zachráněn. Jak prozřel? V téhle inscenaci je dramaturgie velmi přemýšlející a tvůrčí, jen myslím schází rozhodnutí, kterou z obou nabízených linií si skutečně vybrat a dotáhnout ji v inscenaci do všech důsledků.

Zamýšlel jsem se nad dramaturgií, protože jsem přesvědčen, že právě tady se skrývá předpoklad budoucího úspěchu či neúspěchu.

Zůstaňme ještě stručně u pohádek, jež se letos na POPADu představily. Dobrá pohádka začínajícího Divadla akorát z pera člena a režiséra souboru Rudolfa Vyvadila je vcelku příjemnou podívanou sympatických uchazečů o přízeň divadelní múzy. Předloha, stejně jako její jevištní realizace trpí ještě mnoha náhodami a nešikovnostmi. Každý tu hraje, jak mu to talent a okamžitý instinkt nakáže, o vědomém budování situací a napětí se tu ještě nedá mluvit. Ale soubor má určitě divadelní potenci a zájem na sobě pracovat.

Pohádky do dlaně proslulé a skvělé Ivy Peřinové jsou naopak inscenací zkušeného Divadla Máj pod vedením zkušené režisérky Magdy Mikešové. Jedná se o pohádku o čtyřech ročních obdobích, dvou vločkách a jednom křoví, které objevuje zázraky přírody. Pohádka je napsána formou antiiluzivního divadla. Režisérka M. Mikešová se této formy drží, dobře pracuje s divadelním znakem i metaforou. Příběh je vystavěn přehledně, herci jsou vedeni k přirozenému hravému projevu. Rezervy inscenace jsou v různé míře jevištních zkušeností herců a ve schopnosti režie i herců pracovat navíc s principem „vystoupení z dramatické postavy a glosování vlastních kreací“. Větší hravost s tématy by inscenaci ještě pozvedla.

U.S.MARVIN přivezl do Počernic Hvězdy Zdeňka Jirotky uvedeného autora. Tři aktovky spisovatele, z jehož díla si nejspíš vybavíme novelku Saturnin, mají společné téma – odkrývají pokrytectví, falešné masky a nechávají se okouzlit člověkem uprostřed nekonečného oceánu vesmíru. Soubor Jirotkovi poctivě slouží a v rámci svých možností sděluje důstojně známé myšlenky. Disponuje vyrovnaným hereckým kolektivem. Také ovšem ničím nepřekvapí ani ve výkladu ani v realizaci.

To v hudební komedii Devatenáct set, pod jejímž scénářem je podepsaná talentovaná Jana Klapetková (ale jistě by stálo zato uvést jako spoluautora další členy Divadla Hlad, protože se jedná o divadlo mladých lidí, podobně myslících, schopných improvizace a tvorby), je divák překvapován zejména v první polovině neustále. Soubor se pokouší v montáži (i koláži) parodujících scének, revitalizací písní 20. a 30. Let a textappealů o svůj obraz začátku minulého století, přičemž končí s překvapivě dlouhou reprodukcí Háchova pomnichovského projevu. Po přestávce opouštějí herci žánr, v němž se opírali o bezpečný podstavec povědomí předválečné společnosti, a rozehrávají vlastní, „jako“ autentický příběh, či spíše nepříliš dějovou situaci sebe samých. Tady ale už žádná opora není a 60. i 80. léta v tomto podání připomínají něco jako hru odnikud nikam v mládežnické klubovně. Odstup od zobrazovaných událostí, jímž si diváky získali v první půlce představení, chybí a zdá se, že chybí i prostor, v němž by ta mládež na jevišti existenciálně zakotvila. Jak jinak si vysvětlit téměř osobní (nikoli hereckou) identifikaci se závěrečnou a opakovanou písní Michala Davida? To ovšem nic nemění na konstatování, že se objevil soubor se značnou tvůrčí potencí, hudebně velmi dobře vybavený, s autorským zázemím a dobrými hereckými předpoklady.

Zdeněk Podskalský byl bezesporu ve svém žánru vynikající filmový režisér. Jako komediografu mu ale kritika takový hodnotící přívlastek nejspíš nepřisoudí. Liga proti nevěře je komedie s konvenční zápletkou manželského trojúhelníku (pak i čtyřúhelníku) s hororovou podporou mrtvého manžela ve vaně. Zhruba 20 minut se díváte se zájmem a docela se bavíte, herci Divadla Máj sice nasadí vysokou stylizaci (ale nemění ji v závislosti na změně situací, takže se sami ochuzují o možnosti plastičtějšího, nemonotónního výkonu), ale jsou šikovní, figury jsou výrazně charakterizovány, a tak je předpoklad nechat se unášet a bavit invencí příběhu. Ta se však s postupem času vytrácí a závěrečná banální tečka s odhalením blázince jen završuje rozpaky autora a zbytečně přílišnou úctu pana režiséra k textu, jemuž by ostrá tužka jen prospěla.

Oldřich Daněk se svými historickými aktovkami Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo na našich jevištích dávno zdomácněl. Dává příležitost k mimořádným hereckým výkonům (ať už hrají všechny příběh titíž dva herci, nebo je jich obsazeno víc) a divákům pak možnost zamyšlení nad chytře, byť často víc literárně než dramaticky, napsanými historickými apokryfy. DS Gaudium je předvedl na slušné herecké úrovni. Jistě bychom uvítali větší živočišnost hétery Fryné, či prohnanost uherského krále Ladislava IV., abychom jim mohli aplaudovat stejně jako výborné Miroslavě Stehlíkové v roli královny Filipy Henegavské a dobře sekundujícímu Vladimíru Kydlíčkovi jako Jeanu Froissartovi. Celkově šlo ale o dobré představení, jež se se záludností Daňkova textu vyrovnalo.

Adam Stvořitel není nejfrekventovanějším dramatickým textem z čapkovské dílny. Jeho modelovost skýtá nebezpečí akademičnosti a mnohé motivy (nespokojenost se „stavem“ společnosti a potřeba nového stvoření lidstva, spasitelství vedoucí k uzurpaci moci) nalezly v jiných dílech obou bratří silnější resonanci. Vzrušení z „nového stvoření“ ale přece jen najde čas od času vstřícné inscenátory. Tentokrát jimi byla Zbraslavská kulturní společnost. Režísérka Zuzana Burianová inscenovala příběh Adama Stvořitele na scéně vybavené jen jakousi praktikáblovou hradbou, zvýšením, prakticky po celé šířce jeviště. Herci jsou v civilu yybaveni jen jednoduchými charakterizačními znaky. Hrají s nasazením, s vědomím tématu. Přesto není inscenace tak vzrušivá, jak tvůrci zřejmě předpokládali. Na vině není nešikovné řešení některých situací (závěrečný souboj nových lidí, jež stvořili Adam jeho Alter Ego). Potíž je v tom, že vidíme reprodukci dramatického textu, tu předvedenou s větší či menší expresí, ale nedovídáme se žádnou osobitou interpretaci, jako by nebylo nic, co z doby vzniku hry přesáhlo k naší současnosti. Výklad situací zůstává v literatuře konce 20.let minulého století, nic trýznivě nezasahuje do našich dnů. Copak vnější projevy tehdejší stádnosti jsou totožné s dobou facebooků, s dobou tupé konzumace tisíce audiovizuálních bezduchostí? Proti čemu se Adam vlastně v březnu 2011 vzbouřil, když jeho myšlení zůstalo v začátku minulého věku? Škoda přeškoda, soubor mladých lidí vybavených mnohými dovednostmi rezignoval na svůj vlastní náhled, interpretaci zvolené látky. Tady opět selhala především dramaturgie. Rozhodnutí, proč volit tento text a jak jej předat tak, aby zasáhl diváka dnes a tady.

Vrcholem letošní přehlídky se stala inscenace hry Polaroidy anglického dramatika Marka Ravenhilla. Soubor RIYO v režii Josefa Šedivého předvedl syrový příběh několika postav, pohybujících se na okraji společnosti, v sevřeném, strohém tvaru, kde je všechno soustředěno k oné zprávě o dně lidského společenství, v němž přes mnohá silná gesta se její hrdinové pokoušejí, seč mohou a seč jim síly stačí, nalézt svou cestu životem, nalézt lásku, přátelství, vyrovnat se starými vinami. Klíčem k inscenování je antiiluze divadla, všichni herci jsou neustále přítomni na scéně, oděni do jakýchsi bílých overalů, jež zdůrazňují možnou vnější uniformitu. Když však vstoupí do hry, stávají se díky přesvědčivým, civilním hereckým výkonům lidmi z masa a kostí, jejichž snažení, rezignace i vzdor vnímáme jako jevištní pravdu přesahující daleko přes forbínu. Divadelním zázrakem jsme nakonec vtaženi do jejich úsilí a přes zdůrazňovanou antiiluzivnost je s nimi spoluprožíváme. Inscenátoři ještě ne zcela dořešili některé situace (např. vstupy Simona, který je v prozatímním scénografickém řešení nezdůvodněně vně příběhu – hraje se v jakési zamřížované kleci, z níž lze uniknout jen smrtí). Řešení je v silách Ryio. Dramaturgie se tu totiž vzácně potkala se záměrem režiséra a celého tvůrčího kolektivu, nic tu není navíc, nic tu nechybí. Zásah pro připravené je přesný. A přitom milosrdný, jeviště na diváka neútočí, aby ho urazilo, šokovalo ošklivostí, vysmálo se jeho nevědomosti. Ne, prostě předává zprávu o určitém způsobu života určité komunity. Nic víc, nic méně. Můžete se odvrátit a tvářit se, že nejde o váš příběh, ale už jistý Hemingway se ptal, „komu zvoní hrana….“ Polaroidy jsou inscenací, která neosloví každého diváka. Ostatně, které divadlo to dokáže. Jde o vyhraněnou dramatiku a osobitou inscenaci pro „tady a teď“.

POPAD tedy měl opět svůj vrchol a měl i své otázky. Pro mě jsou především, jak už výše naznačeno, v oblasti dramaturgie. Jsem přesvědčen, že kdyby jí tvůrci věnovali (nejen na POPADu) větší pozornost, inscenace by více, hlouběji diváky oslovovaly. A řada kritických námitek by se vůbec nekonala.

Notickou navíc je pochvala dobré organizace Amatérskou divadelní asociací a příjemného prostředí hornopočernického divadla.

Za lektorský sbor ve složení Jaroslav Kodeš, Miroslav Pokorný, Ota Smrček, Míla Krátký a František Zborník zaznamenal posledně jmenovaný.
 
 

Související Soubory

 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':