Texty: AS 2001, č. 5, s. 33, Eva Machková.

Osmdesátka Josefa Mlejnka

Na národní přehlídce se první Mlejnkova inscenace objevila v roce 1959 - tehdy to byl Šrámkův Písek, celostátní přehlídka divadelní části Soutěže tvořivosti mládeže - naposledy jsme jeho soubor viděli na Kaplickém divadelním létě v roce 1982 a o rok poději přijel se souborem dospělých na přehlídku do Ostravy. Ale těch více než třicet let ani nepostihuje celou jeho práci v oboru dětského divadla a dramatické výchovy i amatérského divadla dospělých, ani tak docela nevyjadřuje mimořádnost jeho osobnosti.
Josef Mlejnek je nejpozoruhodnější osobností dětského divadla a dramatické výchovy v tom smyslu, že jako jediný dokázal v průběhu 60. let překročit pomyslnou hranici mezi „starým“ pojetím dětského divadla a jeho radikálně proměněnou podobou, a to tvořivě a přínosně. Nebylo to pouhé přizpůsobení se novým trendům, ale aktivní uchopení do té doby neobvyklých přístupů a pojetí dětského divadla a vytvoření série významných příspěvků k jeho rozvoji. Nikdy mě nenapadlo se ho ptát, proč se tak stalo a jak to dokázal, ale nejpravděpodobnější je, že vědomě, či podvědomě pociťoval nepřirozenost onoho „starého“ modelu a možná ten nový vítr pro něj byl vysvobozením z dilemat a ze stereotypů.
Nutno ovšem říct, že jeho hry z 60. let si přinejmenším obsahově udržují svou kvalitu, i když by je asi dnes sotva některý soubor hrál, protože současnému dětskému divadlu neodpovídají po formální stránce.
Dětské divadlo, to jest divadlo pro děti i divadlo s dětmi, po většinu svých vývojových období trpělo těžkými úbytěmi. V 50. - 60. letech k tomu přibyly nároky „ideové“ což v kategorii her pro dětské soubory způsobilo, že někdejší reje víl a střítků nebo tance vesnického lidu, na nichž se vyřádily tancující holčičky a maminky vytvářející kostýmy, vystřídaly kousky o neuvěřitelných činech dětí usvědčujících kulaky z piklů proti socialismu a zelináře ze schovávání pomerančů pod pultem. Namísto show tu byla najednou ideová školení. Anebo dramata točící se kolem vzrušující krádeže penálu, z níž se po mnoha polopatických kázáních vyklube k úlevě všech pouhé jeho zašantročení. V této situaci Mlejnek jako jediný psal hry o skutečných dětech a jejich skutečných problémech. Jeho postavy byly různorodé, skupina měla svou hierarchii, své vůdce a outsidery, a téma se vždy točilo kolem vzájemných vztahů mezi dětmi a jejich postojů k lidem kolem sebe, i odpovědnosti za svůj život. A to bez ohledu na to, zda námětově byla hra založena na sběru odpadu, anebo na volbě školy či učebního oboru na konci devítky.
V této pravdivosti a skutečné realističnosti a v opravdové znalosti dětí, jejich problémů a vzájemných vztahů, a ve skutečném, hlubokém zájmu o ně, spočívá důvod, proč Mlejnek dokázal najít si novou cestu, a navíc na ní hledat dál. Stalo se tak v polovině jeho dosavadního života, kolem čtyřicítky, tedy ve věku, kdy mnoho lidí začíná mít pocit, že jsou hotoví, že dosáhli jistého standardu, a ten že budou dál už jen rozvíjet.
Prvním počinem z této řady byla Cesta kolem světa za 77 dní, volná parafráze Vernovy knížky. Děti tu vstupovaly do rolí daleko vzdálených jejich věku a sociálním rolím, činily tak demonstračním stylem projevu, za postavy se nevydávaly, ale sdělovaly divákovi svůj pohled (převážně dost pobavený) na ně, v komparsech zjevně rozvíjely hru na něco nebo někoho, zjevně se proměňovaly z jedné postavy do druhé...
V polovině sedmdesátých let pak přišlo období hledání co neuvolněnější divadelní formy - hry Hadrový panáček a Létající třída opustily jeviště, vstoupily mezi diváky, zcela rozvolnily dějovou strukturu a daly místo improvizaci. A na přelomu let 70. a 80. pak Mlejnek dospěl k vrcholu své inscenační práce - k Čertovi s houslemi (podle Ilji Hurníka) a k Havlíčkovu Králi Lávrovi, v nichž se zúročily všechny jeho dosavadní pokusy a hledání i nalézání.
A co víc, Josef Mlejnek nepřicházel jen s inscenacemi, ale také publikoval jako jeden z mála metodické práce. Kromě článků a menších prací vydal v roce 1981 publikaci Dětská tvořivá hra (Hradec Králové), kterou vydal znovu v r. 1997 v ARTAMA v revidované verzi (a nebylo mu líno ji revidovat a doplnit, ač v té době již byl daleko v „dramaťáckém“ důchodu). V rukopise zatím zůstává jeho publikace o Václavu Vaňátkovi, velmi ojedinělá monografie o počátcích našeho profesionálního divadla pro děti.
Koho blíže zajímá, co všechno Mlejnek vytvořil, zdramatizoval, přeložil, napsal, co všechno inscenoval a kde to předvedl širší veřejnosti, nechť si zalistuje prvním číslem Tvořivé dramatiky z letošního roku, jen soupisy zabírají pět stránek, a je tam i podstatný výtah z diplomové práce, kterou o něm napsala jeho vysokomýtská rodačka Adéla Pellarová. Zde jsem nechtěla opakovat fakta, spíše upozornit na mimořádné rysy této osobnosti.
Na závěr: pane Mlejnku, bezvadně se s Vámi spolupracovalo, byla to vždy radost vidět Vaše inscenace, číst Vaše práce. Těším se, že se ještě do Vaší devadesátky párkrát uvidíme.
Eva Machková