Texty: AS 2001, č. 6, s. 12 -15, Marie Caltová.

 
  Deset oříšků pro „POPELKU“

Poznámky k XX. národní přehlídce amatérského činoherního divadla pro děti, uskutečněné ve dnech 8. – 11. listopadu 2001 v Rakovníku

Popelka v klasické pohádce dostala tři oříšky, které jí pomohly ke štěstí. Rakovnická POPELKA dostala oříšků hned deset. Těch deset oříšků ukrývalo stejný počet inscenací, které se během tří dnů rozlouskly před dětským publikem Tylova divadla. Sedm inscenací bylo soutěžních, v provedení amatérských souborů, tři označené jako „inspirativní představení“ zahrály profesionální soubory a skupina amatérů na profesionální úrovni. Bohužel, oříšky v podobě soutěžních inscenací neodkryly zázrak. Přinesly inscenace s řadou dílčích úspěchů, ale také množstvím dobře známých problémů. Letošní ročník jakoby potvrdil věčné a oprávněné stesky na nedostatek dobrých textů určených dětem a podcenění této oblasti divadelní tvorby jak inscenátory samotnými, tak kritikou.
Ale není možné nevzpomenout v této souvislosti na mimořádně úspěšný minulý ročník POPELKY, kdy plné dvě třetiny vystupujících souborů zásadně upravovaly dramatickou předlohu nebo úspěšně dramatizovaly prozaické texty. Objevná dramaturgie šla ruku v ruce s objevnou režií. Jevištní ztvárnění prozrazovalo názor a tvůrčí invenci. Různorodost byla fascinující. Jenom připomínám, že vedle kruté Magorie v provedení prostějovského souboru byla v programu dvě roztomilá představení v provedení hostitelského rakovnického souboru - razantně upravená Tylova Tvrdohlavá žena a dramatizace Kolářovy knihy Z deníku kocoura Modroočka.

Letošní jubilejní XX. ročník POPELKY takovou různorodost a tvůrčí invenci nenabídl. Dominovaly klasické pohádkové náměty. Převažovaly texty přejaté, napsané v jiné době „na tělo“ jiným souborům. Dramaturgické úpravy se omezily na krátké škrty. Ve dvou případech šlo sice o vlastní scénáře, ale ty prozrazovaly tématickou neujasněnost.
Festival otevřela divadelní společnost Vavřinec z Prahy. Nastudovala scénář Pavla Šruta Obr jménem Drobeček. Jde o volné epické vyprávění, kde nejde o kauzalitu příběhu a vývoj postavy, ale o volně řazené korálky situací, které jsou výzvou k hravosti. Nejde tak o to, co se řekne, ale jak se to řekne. Inscenace má kromě režisérky Radky Svobodové i spolurežiséry v osobách obou interpretů, ale tvůrci jakoby se spolehli na to, že poněkud stereotypní manipulace s věšákem, který je ztělesněním obra Drobečka, je dostatečným prostředkem k rozehrání situací. Vlivem toho jsme nebyli svědky procesu tvoření, ale pouhého označování co je co. Hravost nahradila ilustrace. Navíc věšák sloužil v druhé části jako znak pro jiné předměty (např. kyj), a tím se ústřední hrdina, obr Drobeček, z příběhu občas vytratil. Hravost a vzájemnou souhru ale pravděpodobně ovlivnila deprimující osobní situace hrající Heleny Klinerové.
Druhý pražský soubor Rachtámiblatník uvedl starou dramatizaci pohádky Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Didaktičností je poplatná socialistické estetice, popisností stylu konce padesátých let. Nicméně téma pohádky – touha vzít osud do svých rukou a zasloužit si štěstí - je nosné i dnes. Režisér Zbyněk Beran měl ale razantněji škrtat zejména tam, kde se popisné scény odchylují od tématu. Zahlcení slovem soubor svazuje a jakoby jeho členům už nezbývaly síly na nonverbální jednání. Ve scénách, kdy se přímo nabízí výrazné akční jednání, které by mohlo aktivizovat spoluúčast dětského publika (hlídání zvířat v čarodějnické sluji), režisér zhasne, a tím tah inscenace rozvolní. Soubor se skládá z mladých lidí, z nichž mnozí mají prokazatelný talent. Režisér by je měl vést ke konkrétnímu jednání a vycházet z jejich vnitřního pocitu. Obecně pohádkovým kostýmem je tomuto pocitu jen vzdaluje. Sám Zbyněk Beran (cena za herecký výkon) přitom prokázal, ve velké roli princova panoše Jiříka, že je konkrétního a přitom přirozeného jednání schopen. Otázka zní, jestli by Zbyněk Beran nepomohl svému souboru víc, kdyby se mohl plně věnovat režii.
Divadelní společnost Jiřenka z Ostravy - Poruby měla v plánu zahrát pohádku Hany Januszevské Tygřík Petřík, ale v době příprav inscenace se setkala režisérka Alena Pončová se skutečným případem šikany ve škole své dcery. Příběh přejatý nahradil zážitek přetavený do příběhu vlastního. Potud je to dobré. Problém spočívá v tom, že příběh terorizující party je silný a výrazný, ale příběh tygříka Petříka matný a nesrozumitelný. Nevíme, proč je Petřík označen za zbabělce a proč se stydí, když se ničeho zlého nedopustil. Opět se potvrzuje, že tam kde je silný text, jsou větší předpoklady k silným hereckým výkonům. V této inscenaci se také bohužel stalo, že výrazně rytmicky i výrazově koncipovaná terorizující smečka přehlušila zamlžené jednání jednotlivců (kromě Petříka se to týká i Laury). Velkého ocenění si zasluhují jednoduché, ale nápadité kostýmy Michaely Hlavsové a Petry Lubojacké (cena).
Soubor Lidového divadla z Krnova uvedl pohádku Vlastimila Pešky Šípková Růženka, která byla původně napsána pro divadlo Radost. Krnovské zřejmě okouzlila možnost zahrát si divadlo na divadle, umožňující řadu hravých přechodů mezi realitou a iluzí. Režisér Tomáš Marek ale neodhadl, jestli má ve svém souboru takové interprety, kterým je spontaneita a hravost vlastní. Pokud se lehkost nahradí didaktičností, efekt se ztrácí. Vlastní pohádkový příběh je velice vágní. Propojení pohádkových motivů nesměřuje k jednomu tématu. V pohádce nejde ani tak o Šípkovou Růženku, jako o vzájemný souboj sudiček o osud hlavní hrdinky. Proč ale zlá sudička Láďa v klíčovém momentu boj vzdává, zůstává záhadou. Inscenace přesto měla svá silná místa. Herecky ji posvětili zejména Jaroslava Kadlčíková jako temperamentní sudička Láďa (cena za herecký výkon) a Tomáš Marek v roli havrana Arnošta (čestné uznání). Pitvoření, a zase naopak podehrávání, byly krajnosti, které inscenaci Šípové Růženky škodily.
Začátek Lásky ke třem pomerančům v podání divadelního souboru Esence z Prahy byl slibný. Před jeviště se přihrne skupina herců v zajímavých pestrobarevných kostýmech. Mají v sobě obrovský náboj energie a chtějí jej přetavit v divadlo. Krátký spor s principálem jestli se nevážné hodí na divadlo herci zvládnou a začínají hrát příběh Carla Gozziho - s roztomilým nadhledem, lehkostí a hravostí. Divadlo na divadle začíná, ale invence se postupně vytrácí. Carlo Gozzi osobitým způsobem dovedl k dokonalosti a zušlechtil komedii dell’arte. Krutý výsměch se střídá s melancholií, do průzračnosti souboje dobra se zlem jsou vetkána tajemná, až magická místa. Režisérka Marie Kubrová pracovala se zkušeným souborem. Klíčovou postavou v jejím pojetí je princ Tartaglia. Nic proti tomu, že Jan Novotný (čestné uznání za hereckou tvorbu) je v typu protikladem melancholického prince, podstatné je to, že Tartaglia, jak ho Novotný velice vitálně hraje, je největší primitiv a ignorant z celé hry. Člověk by musel dát za pravdu zloduchům, kteří proti němu intrikují, protože jeho vláda by nutně musela přivést zemi ke krachu. Režisérka dále používá nápadů (např. žonglování s granáty), které se vytrženě objeví, ale vztah k dramatické situaci nemají a dále se s nimi nepracuje. Příběh se proto utápí v samoúčelných komediálních nápadech a motivace toho, co se na scéně děje, je často nečitelná. K pozitivům inscenace nesporně patřila komorná Smeraldina Věry Fulínové (cena za herecký výkon). Nedomyšlenosti je o to víc líto, že jde o kvalitní, neobehraný text, interpretovaný talentovaným souborem.
Také pražský soubor Na peróně uvedl Šípkovou Růženku v dramatizaci Jaroslava Pustky a režiséra souboru Tomáše Krauchera. Tato hra by se ale měla spíše jmenovat Princ Martin, protože on je ústřední postavou pohádky. Jde o cestu za Růženkou, kterou provázejí dobrá a zlá sudička. Ale síly sudiček nejsou vyrovnané. Dobrá sudička zasahuje do děje pouze verbálně a zkoušky zlé sudičky jsou někdy primitivní, až nelogické. Nepochopíme například, proč by měl Martin hrát v hospodě za pytlík zlaťáků, když jeden zámek už má a druhý je na obzoru. Silná je naproti tomu scéna, kdy moudře poradí chudému pocestnému jak vrátit slavíkovi jeho zpěv a dostane za to kouzelné housličky. Mělo by být ale čitelné, že jde o jednání dobré sudičky; když jde o skutečného pocestného, je dar těžko pochopitelný. Nabídky zajímavě zobrazit svár dobra a zla o duši člověka tak bylo jak v textu, tak v inscenaci využito jen částečně. Martin, hrdina, který neprojde žádným vývojem, pouze vstupuje do jednotlivých situací jako do obrázků tu lépe, tu hůře předem připravených. K těm nejlépe zahraným patří scéna s drakem, animovaným Romanem Chlupem, Pavlem Novákem a Václavem Rejnkem (čestné uznání). Tomáš Kraucher získal cenu za herecký výkon.
Divadelní spolek Karel Čapek z Děčína ukončil soutěžní část přehlídky inscenací klasické pohádky Popelka. Text napsaly před třiceti léty dvě herečky Marie Lokvencová a Olga Lichardová. Herecká zkušenost umožnila autorkám napsat řadu vděčných situací, ale dobová snaha vyeliminovat všechno magické a nadpřirozené snesla pohádku z oblak do kuchyně a znemožnila motivovat věrohodně některé situace. Nevíme například, proč Popelka prchá z plesu, když jediný, kdo na její návrat čeká, je její otec – ve hře jednoznačný spojenec. Inscenátoři, ve shodě s dramatickou předlohou, akcentují spíše realistický detail než scény, které mají klíčový význam ve vývoji děje. Ve scéně plesu je Popelka v pozadí, utopená u dveří, a k výraznějšímu kontaktu s princem, ve kterém se rodí velká láska, nedochází. Dominují temperamentně zahrané scény tyranizování a ponižování Popelky a scény vzájemných hádek Amálie, Doroty a Macechy. Dobro sice vítězí, ale my vlastně nevíme, proč se tak stalo.

Reflexe na jednotlivá představení přinášela v hodnotících seminářích porota ve složení Vladimír Zajíc, Miroslav Slavík, Vladimír Hulec, Pavel Purkrábek a Marie Caltová. Reflexe vybraných dětských skupin zasvěceně komentovali pedagogové Eva Kodešová a Marie Poesová, psycholožka PhDr. Ivana Veltrubská a arteterapeut Bedřich Čermák. Mezi lektory přehlídky patřila i zkušená divadelní teoretička Alena Urbanová. Bylo toho řečeno mnoho, ale otázkou zůstává, kolik slov padlo na úrodnou půdu, kolika dobře míněným radám inscenátoři porozuměli. O to cennější bylo zařazení tří inspirativních představení do programu přehlídky. Výběr byl znamenitý. Loutkářský soubor Dno z Hradce Králové předvedl v minatuře Báj – Báj a ve Variacích na slavné téma Cyrano svůj tvůrčí a hluboce osobní vztah ke klasické látce. Divadlo V Dlouhé v inscenaci Jak jsem se ztratil bohatě rozžilo Aškenazyho křehkou literární předlohu o chlapci, který utíká před všedností, ve výrazný, po všech stránkách profesionální tvar. Rychlé šípy aneb Hlídka malého skauta Slováckého divadla z Uherského Hradiště byly převyprávěny v ostré stylizaci, ale s vnitřní pravdivostí. Čtyři inscenace, čtyři přístupy, čtyři možnosti, jak přistupovat k literární předloze. Cituji Alenu Urbanovou: „Všechny čtyři inscenace různým způsobem názorně demonstrovaly to hlavní, co se jako červená nit táhlo hodnotícími diskusemi soutěžních představení. Myšlenku, smysl divadelního díla, nelze vyjádřit pasivní, i když třeba zdánlivě pravděpodobnou reprodukcí textu. Neexistuje, dokud není ztvárněn do scénického obrazu, konkrétního, zřetelného, celistvého tvaru.“
Marie Caltová

Přehlídku uzavřelo představní hry Ivany Faitlové Finist jasný sokol Loutkového divadla Střípek z Plzně. Po něm byly oceněny nejlepší výkony ze soutěžní části POPELKY. Slavnostnímu závěru bohužel chybělo opravdové vyvrcholení, neboť žádný ze souborů nebyl doporučen, natož nominován k účasti na Jiráskově Hronově 2002. (Poznámka redakce.)
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':