Texty: AS 2001, č. 6, s. 15 - 17, Bedřich Čermák.

 
  ÚSPĚCH?

POPELKA je pojem, který v sobě obsahuje (mimo jiné) značnou dávku trpělivosti, pokory, laskavosti, víry ve spravedlnost a dobro, také část naivity, neprůbojnosti, spoléhání se na zásah vyšší moci, osud, autoritu „osvícených“, magii sil vymykajících se světským zvyklostem. Konec konců – vždyť je to pojem pohádkový.
„Budeš-li (Popelko) pracovitá, poslušná, laskavá a trpělivá, dočkáš se ocenění, lásky, štěstí, úspěchu. On si tě (PRINC) už najde. Hezky seď v koutečku a čekej!“ Pravda, ještě tři oříšky, holoubci, trochu té magie a sim sala bim! Vše se v dobré obrátí. To je, ve zkratce, obsah pojmu POPELKA.
Pod stejným jménem se odehrála již XX. národní přehlídka amatérského činoherního divadla pro děti v Tylově divadle Rakovník v době od 8. do 11. listopadu 2001. Pořadatel : IPOS – ARTAMA Praha – Královské město Rakovník z pověření a za finančního přispění Ministerstva kultury České republiky, ve spolupráci s Divadelním spolkem TYL Rakovník. Během čtyř dní se představilo sedm amatérských souborů z celé republiky a pět inspirativních představení amatérských i profesionálních divadelníků.
Účastnil jsem se této přehlídky poprvé, pracoval jsem se skupinou dětských porotců, kteří zhlédli všechna představení a posléze se k jednotlivým inscenacím vyjadřovali jak verbálně, tak výtvarným projevem. Jednalo se o skupinu jedenácti dětí ve věku 13 – 15 let. Nepřekvapila mne schopnost kritického přístupu, zasahujícího nejen herecké schopnosti jednotlivých aktérů, ale i scénografii, zvuk nebo svícení. Děti se dokázaly v problematice divadla velmi dobře orientovat. Překvapila mne nevědomá reakce dětí na úplnou či částečnou abstinenci archetypů. Zvláště při výtvarném sdělení zážitku z toho, čeho byly před krátkou chvílí svědky (Šípková Růženka, O slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Popelka). Bylo nemožné přehlédnout množství znaků, kterými si dětský divák „dovyprávěl“ (detaily kachlových kamen v pohádce Popelka) svůj příběh, paralelně a nezávisle na příběhu, který chtěli sdělit autoři a herci. Slovně dětský divák sice jakžtakž obhajoval zhlédnuté představení, příběh, úmysl, jednotlivou postavu, ale když měl zobrazit co mu utkvělo v mysli, co v něm zhlédnuté zanechalo, obvykle (symbolem) zpodobnil věc (málokdy figuru), která mu do očekávaného systému nezapadala, vymykala se, byla nepravdivá, neodpovídala stylu či funkci (meč Samoseč v Šípkové Růžence).
Obecně tedy děti očekávaly, že pokud jdou na pohádku o Popelce, uvidí příběh o tom, jak ponižovaná a svým způsobem týraná dívka (nevlastními sourozenci a macechou) dosáhne úspěchu, lásky a štěstí. Na tento příběh se jdou podívat a očekávají, že jim bude potvrzena naděje, že se mohou i ony dočkat svého Prince, svého zadostiučinění, svého ÚSPĚCHU. Všechny falešnosti, „aktuálnosti“, nedotaženosti a modernosti je v podstatě vyrušují a na výtvarném sdělení se takové momenty spodobní jako symboly, místa, v kterých se sledování příběhu (jeho prožívání) zadrhlo, zamrzlo a přehlušilo emoční sílu samotného poslání inscenace. A takových nedotažeností se představení nevystříhala. Děti tyto „chyby“ nevědomky a nezáměrně zaznamenaly. Zaznamenalo to jejich podvědomé vnímání, jejich podrážděný „smysl pro logiku, posloupnost, hierarchii, bázeň, libost“.
Asi je stále pravdou, že děti jsou citlivější nežli dospělí na porušování pravidel, na nečestnosti, špinavosti, „surovosti“, na míchání ČERNÉ s BÍLOU, DOBRÉHO se ZLÝM. Tam, kde nás dospělé a „zkušené“, nepřekvapí, že „zlý a ošklivý čaroděj“ za své špatné činy nebyl potrestán, ba dokonce došel povýšení, děti protestují, pokřikují na herce, nebo se alespoň jejich podvědomí brání přijmout nestandardní řešení. My, jejich otcové a matky, poučení životem, bereme nespravedlnost jako realitu. Děti chtějí žít v iluzi (v iluzi že svět je spravedlivý, ne-li dobrý) co nejdéle to jde.
Během přehlídky jsem nabyl přesvědčení, že i neúnavní organizátoři podobných akcí (Popelka se uskutečnila po dvacáté!) jsou patrně stále ještě v dětském věku iluzí, neboť je nepřešla snaha bojovat proti sedmihlavým saním reality. A ačkoliv ví, že po zdolání jedné hlavy narostou BESTII hlavy další, svůj boj nevzdávají až do absolutního vyčerpání. A spoléhají jen na to, že mezi tím se podařilo vypěstovat, vychovat další bojovníky, další Prince, další Bajaji, kteří nastoupí na jejich místa v boji s nesmrtelnou hydrou lidské nesnášenlivosti, netolerantnosti, závisti, zloby, pýchy a já nevím čeho všeho špatného, co je člověk schopen.
Přehlídka amatérských divadel jednou za rok nabízí presentaci toho, co se odehrává na amatérské scéně pro děti, co se dětem nabízí, co si děti nabízí mezi sebou, jaké hodnoty preferují, co chtějí a jak se jim to daří. Také se dozvídáme, nakolik zasahuje do tohoto procesu metodická práce institucí placených či podporovaných státem, ale i individuální lidský příklad profesionálů. Dramaturgů, režisérů, výtvarníků, herců, ale také lidí obecně, lidí kolem nás, politiků, zpěváků, sportovců, prodavačů, šoférů, i lumpů. Společnost nabízí vzory. Nabízí hrdiny i lumpy. Některé oceňuje, jiné zatracuje. Některé i trestá. A to vše dítě vědomě či bezděčně sleduje, porovnává se svým „systémem hodnot“ a následně se chová tak, aby v této společnosti s úspěchem přežil.
ÚSPĚCH, ÚSPĚCH, ÚSPĚCH… nedá mi to, stále kolem tohoto pojmu kroužím, motám se, něco mi leží na srdci a ne a ne vysypat to ze sebe. Úspěch! Třikrát se mě úspěch během přehlídky dotkl natolik, že jsem byl na rozpacích, o čem vlastně přehlídka vypovídá; prvně se mi úspěch zapíchl do duše při představení Divadla z Dlouhé Jak jsem se ztratil. Nejen že mě představení oslovilo jako aktivního účastníka let šedesátých, ale seděl jsem při představení mezi „svými dětmi“ a sledoval, jak představení prožívaly ony. Byly ve věku mého vnuka! A na jevišti se odehrávalo to, co se odehrávalo i v hledišti. Tři generace si v jednu chvíli naprosto rozuměly v tom, co je dobré a dávaly to hlasitě najevo. A nejednalo se o žádný škvár, žádný „populár“, žádnou „lehkou múzu“. V tu chvíli jsem měl pocit úspěchu. Nejen za soubor z Dlouhé ulice. Měl jsem pocit ÚSPĚCHU za to, že jsem účasten chvilky, na kterou budu rád vzpomínat, a že nejsem v tomto pocitu sám.
Podruhé jsem zažil tento pocit ÚSPĚCHU na jiném představení. Slovácké divadlo z Uherského hradiště hrálo Rychlé šípy. Divadlo je nabízeno i dětem ve věku od 8 let výše. I na tomto představení jsem seděl se „svými dětmi“ v přední řadě. A dětem se představení líbilo, skandovaly, tleskaly, ačkoliv o Rychlých šípech toho příliš nevěděly. Reakce těch nejblíže mému sedadlu připomínala reakci mladistvých na tanečních diskotékách nebo na koncertech skupin typu Lunetic, Holki atp. Já sám jsem se bavil mimořádně výtečně, jen jsem byl trochu na rozpacích, z čeho jsou asi tak odvázané děti, (v řadě před námi seděly děti ve věku 6 – 10 let) nevěděl jsem, co je vlastně obsahem úspěchu tohoto představení u dětí.
Potřetí jsem se s pojmem ÚSPĚCH popasoval při veřejném rozboru představení, kterého se zúčastnili i aktéři v čele s režisérem Robertem Bellanem. Chtěl jsem se dopátrat odpovědi na svou otázku a zeptal se ho, komu (jaké věkové vrstvě) je jeho představení určeno. Byl překvapen, že se představení nabízí i dětem mladším 15 let, ale nebránil se mladším divákům a ponechal „ekonomiku“ na bedrech obchodního oddělení divadla. Argumentoval úspěchy představení (šedesátá repríza) před zcela různorodým publikem a odmítl zkoumat, jaký obsah má ÚSPĚCH u toho kterého publika. V tu chvíli mne zamrazilo a na vteřinu jsem měl pocit, že se v sále minuly dvě zcela zásadní hodnoty. Obě ale používají stejné označení, stejný prapor. ÚSPĚCH profesionálního divadelníka, který počítá opony, potlesky, reprízy a ocenění, neb jej tato práce živí a je smyslem jeho života, a ÚSPĚCH lidí, kteří se již přinejmenším dvacet let snaží někam posunout amatérské dění divadla pro děti. Stejný název a tak rozdílný obsah! V tu chvíli mi připadalo, že jsou dokonce v protikladu! Musím však dodat, že to byla skutečně jen vteřinka a snad i pan režisér se zalekl toho, jak jeho obhajoba ÚSPĚCHU bez zpětné vazby, bez reflexe, mohla vyznít.
Celkově jsem byl poněkud rozčarován úrovní přehlídky, zvláště pak, srovnám-li ji s úrovní FEMADu v minulých letech. Občanská společnost se velmi pomalu a s obtížemi formuje a bude ještě nejméně pár let trvat, nežli nastoupí ročníky silné přesvědčením, že dělat divadlo (a nejen divadlo) je smysluplné nejen pro toho kdo se jím přímo zabývá, ale i pro jeho okolí.
Stále jsme (a zvláště naše děti) přesvědčování reklamou, médii i příklady kolem sebe, že ne samotná cesta, ale cíl, ÚSPĚCH, je měřítkem všeho bytí. Věřím, že se nacházíme v přechodné době a že nakonec „láska a dobro zvítězí nad lží a nenávistí“. Vždyť proto se vyprávějí, vydávají a hrají pohádky na celém světě dnes a denně. A nepřestanou, doufejme…
Bedřich Čermák
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':