Texty: AS 2001, č. 6, s. 19 - 20, Lenka Lázňovská.

STOCHOVSKÁ THÁLIE 2001 - POPRVÉ MEZINÁRODNĚ

Divadelních přehlídek je v České republice (a nejen divadelních) opravdu požehnaně. Mají nejrůznější koncepci. Některé jsou součástí systému přehlídek jako krajské a celostátní, jiné těží z toho, co např. celostátní přehlídky přinesou, další jsou setkáním divadel a lidí, což jistě má také své oprávnění. Nejméně z nich je mezinárodních. Tuto dimenzi mají pražský MBapostrof 99, mezinárodní přehlídka dětského divadla v Ostrově a Jiráskův Hronov. Letos je obohatila také přehlídka Stochovská Thálie, jejíž třetí ročník pozval rovněž dva zahraniční soubory. A není v tuto chvíli podstatné, že jeden, tj. slovenský, den před přehlídkou kvůli nemoci hlavní představitelky svou účast odvolal.
Podle mne je totiž mnohem důležitější skutečnost, že přehlídka, která se koná na počátku nové divadelní sezony (25. - 28. října), poskytla příležitost k prezentaci inscenací velmi čerstvých. Domácí soubor si odbyl premiéru, další dvě po několika reprízách na domácí půdě ji poprvé opustily. Jistě mi dáte za pravdu, že to je riskantní krok jak pro soubor, tak pro pořadatele. Ten totiž riskuje propad neusazeného kousku. Přitom na podzim, několik měsíců do krajské přehlídky, má pro soubor smysl slyšet, co si o tom myslí další divadelníci, a přemýšlet, zda všechno opravdu sedí na svém místě. Za to, že tuto příležitost poskytli, chci pořadatelům Stochovské Thálie poděkovat (Dům kultury, DS Luna, město Stochov a další). Myslím si však, že by víc měli myslet i na místního diváka a kromě nedělní závěrečné pohádky do programu zařadit i nějaký lehčí žánr, např. dobrou komedii typu Trouba na večeři souboru Vicena z Ústí n. Orlicí, a najít cestu k oslovení minimálně dalších středočeských souborů. Po celou dobu zde byl mladý Divadelní spolek při Gymnáziu J.A. Komenského v Novém Strašecí, jehož vedoucí Iva Dvořáková to pojala jako výborný seminář. Na něco přijeli rakovničtí, na něco říčanští divadelníci, ale žádné davy tady nebyly. Relativně nejvíce diváků měl domácí soubor, a když jsem se zeptala, ukázalo se, že mnozí pozvali své známé a kamarády. Při vědomí, že jsme viděli jednu možná budoucí špičkovou a jednu dobrou inscenaci, to pokládám za škodu. Než se pustím do toho, co bylo na přehlídce k vidění, chci poznamenat, že zahájení přehlídky poctili svou účastí krajský hejtman Petr Bendl a starosta města a že se přehlídka uskutečnila v rámci Měsíce česko-slovenské vzájemnosti. Pro zpravodajskou úplnost dodávám, že klábosení o viděném moderovali moje maličkost a Jarda Kodeš z Rakovníka.
Úvodním představením byla premiéra domácího souboru Luna. Režisér a dramaturg v jedné osobě vybral hru Arnošta Goldflama Horror. Byla napsána v polovině osmdesátých let a je z rodu Pitinského Matky. Modelová hra ukazuje na jedné rodině stav společnosti. Sociálně rodinný triller Luboš Fleischmann přečetl a vyložil jako tragikomedii. Otázka jasného určení žánru je klíčová a je třeba podřídit tomu i všechny prostředky. Nelze např. aby syn, jehož odlišnost spouští horor, byl udělán psychologicky. Chybí přesná temporytmická výstavba jednotlivých situací, agrese by měla narůstat. Ocenit lze zatím jednotlivosti. Např. vědomé využívání kontrastů začínající už úvodním akordem inscenace. Vidíme stínoherně udělanou plížící se postavu s nožem, když vystoupí na světlo, ukáže se, že má ve skutečnosti v ruce kartáček na zuby. Rovněž se mi líbí obraz rodiny s americkými úsměvy umožňující pochopit jinakost syna nebo použití stroboskopu na snové situace. Stochovské a Luboše však čeká ještě hodně práce. Místo Slovenského pohronského javiska a jejich Oprátky pro dva (I. Bukovčan) zaskočilo Rádobydivadlo Klapý s úpravou Strindbergovy Slečny Julie (O Svatém Jánu hledej sobě vránu). Inscenace byla loni uvedena na Divadelní Třebíči a o prsa se nedostala na JH. V Třebíči získala cenu za scénografii K. Baranowské. Od Třebíče vyměnila představitele Jeana a měla řadu repríz. Já si myslím, že je lepší než Noc Tribádek, která se naopak loni na Hronov dostala. Říkám to při vědomí řady výhrad, které vůči této Slečně Julii mám. Největší z nich je pojetí právě mužské postavy, která v původní hře nese autorovo téma. Valešova režie a dramaturgická úprava Veroniky Týcové, která ztvárňuje i slečnu Julii, toto téma posunuje do roviny sporu dvou životních principů, tedy střetnutí Kristy a Julie s tím, že sluhu Jeana byť i on vstupuje do střetnutí s vlastními vizemi, ženy převálcují.
V mimořádném čase, tj. jako noční produkce, byla uvedena nová inscenace spojených souborů Hrubín z Nového Boru a DK Jirásek z České Lípy, v níž hrají také členové Rádobydivadla Klapý Jakub a jeho pán Milana Kundery. Kunderova polemika s Jakubem fatalistou Diderota je epickým divadlem, v němž jednotlivé situace dokládají filozofické teze. Obě hlavní postavy Jakub a Pán, které děj komentují a místy i aktivně do něj vstupují, dobře drží kus pohromadě. Režisérka Kateřina Baranowská si jako styl zvolila mísení komických stylů, které se překrývají, prolínají, vytvářejí kontrasty a ozvláštňují občasnou suchost vyprávění. Fungovat to na tomto principu může, pokud Kateřina jednotlivé styly zpřesní. Podotýkám, že noční čas nebyl regulérní a někteří představitelé byli handicapovaní chřipkami apod. Rovněž jak bude fungovat scénografie sice Káča popisovala pěkně a zajímavě, ale zatím jsme nic z toho neviděli.
Z německého Rudolstadtu přijel Theater-spiel-laden s dramatizací románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka (dramatizace Heinz Czechowski). Varieté exponované jako divadlo na divadle, v němž Voland je velkým kouzelníkem, rozehrávajícím hru s životy lidí. Zkouší, zda dokáží odolat svodu peněz, kouzlu moci, aby se ukázalo, že láska je hodnotou, která překoná všechny překážky. Základní koncepce je zajímavá a škoda, že se režisér a představitel Volanda Frank Gruenert neodhodlal k ještě větší pestrosti prostředků a větší lehkosti např. v herecké složce.
Dalším účastníkem přehlídky byl říčanský Tyl s aktovkami (Pinter: Milenci a Ferlinghetti : Oběti amnézie). Obě byly uvedeny na letošní národní přehlídce činoherního divadla (část FEMAD Poděbrady). Byly reflektovány i na stránkách Amatérské scény. Patrně vrcholem přehlídky byla nová inscenace hry Františka Zborníka: Na druhé straně řeky (DS Jirásek Česká Lípa, režie F.Zborník, který hraje i postavu orla, scénografie K. Baranowská). Vlastně se mi nechce do velkého popisu inscenace, neboť chci také ostatním dopřát neobvyklý zážitek. Přiznám se, že mě téma hry (každý člověk má podobně jako losos, který se vrací do rodné řeky, aby zde zplodil potomky, své poslání, naplní-li je, může odejít) naplno oslovilo a inscenace mě emocionálně zasáhla. Pokud se technicky usadí (např. nic nebude padat a nikdo nebude odnikud padat) a když její trojjediný tvůrce (autor, dramaturg, režisér) zváží délku kusu (byť chápu, proč tam některé situace jsou) a důsledně se vytříbí např. vazba výtvarných prostředků na téma - některé výtvarné prostředky jsou samy o sobě sice zajímavé, ale méně fungují z hlediska významu jako znak, pak jsem přesvědčena, že inscenace odstartuje k výšinám amatérského divadla.
Divadelní spolek při Gymnáziu J.A. Komenského Nové Strašecí uvedl také zcela čerstvou inscenaci hry Daniely Fischerové: Báj. Mladí členové souboru, které jsem díky semináři měla možnost poznat blíže, si ji sami upravili a já nepochybuji o jejich upřímnosti a také o tom, že vědí, co chtějí říci. Kde je hranice mezi svobodou a nebezpečením zhřešit, na to se chtějí ptát. Zatím jim i jejich režisérce Ivě Dvořákové chybí ujasnění celkové struktury inscenace, tj. včetně logiky, výstavby a temporytmu, stylu herectví (různost stylů je často překážkou porozumění a pak, přátelé, Johan není Romeo apod.). Poselství hry zaznívá často více ze slov než z dramatických situací. Také oni mají ještě velký kus cesty, chtějí-li v práci pokračovat (opak bych považovala za škodu).
Poslední říčanskou pohádku pro děti (Němcová-Lošťák: Sůl nad zlato jsem neviděla).
Takže z letošní Stochovské Thálie je to všechno.
Lenka Lázňovská