Texty: HRNČÍŘ, Bořek, čl. Devadesátiny Bořka Hrnčíře (Mir. Langášek), Loutkář 3/2010, s. 98–99.

Devadesátiny Bořka Hrnčíře

Už když jsem vyťukával na PC tento nadpis, začal jsem si uvědomovat, že se chystám napsat pár řádek o člověku, jehož většina dnešních čtenářů vůbec nezná – současně s připomínkou jeho výročí jako pravděpodobně nejstaršího žijícího loutkářského činitele (ovšem spolu s výtvarnicí Jarmilou Majerovou, která se téhož jubilea dožila v rozpětí jediného týdne před Bořkem) nejen v Čechách, ale i na Slovensku.

Kromě jiného proto, že plnou třetinu svého věku prožil v důchodu, protože bezprostředně po dosažení 60 let ukončil působení v tehdejší Ústavu pro kulturně-výchovnou činnost, zřízeném při Ministerstvu kultury ČR, kde vykonal mnoho záslužného pro amatérské loutkářství a ke konci i pro divadelní ochotníky. Dlouho jsem nepochopil, proč odešel tak brzy – ale nakonec to vyplyne ze stručného popisu jeho života: Bořek Hrnčíř se narodil 1. dubna 1920 na jižní Moravě (stejně jako Majerová – ta v Rakvicích o necelý týden dříve – 26. března) ve Strážnici. Vystudoval gymnázium a na konci války v roce 1945 se vypravil do Prahy s úmyslem studovat vysokou výtvarnou školu. Jenomže dorazil až po skončení přijímacího řízení a nezbylo mu, než se poohlédnout po nějakém zaměstnání. To se mu podařilo v osidlovaném pohraničí na Českolipsku, později pak ve Zlíně, kde se uvažovalo o vytvoření loutkové scény, z čehož posléze sešlo. Ale po roce 1948 dostal nabídku na práci metodika pro loutkové divadlo v tehdy vzniklém Ústředním domě lidové umělecké tvořivosti, který měl odborně pomáhat amatérskému umění (tehdy nazývaném lidovou uměleckou tvořivostí – později po sloučení s Osvětovým ústavem dostal název Ústav pro kulturně výchovnou činnost, a dnes je to ARTAMA). A zde pak setrval až do svých šedesátin, v posledních letech už jako vedoucí celého divadelního oddělení. Byla to činnost, viděno z odstupu doby, záslužná – „olemovaná“ např. vznikem Loutkářských Chrudimí jako ústředních přehlídek československého amatérského loutkářství, cílevědomou podporou loutkářství na Slovensku a posléze i vytvořením systému loutkářských i divadelních přehlídek krajských i oborových (např. Šrámkův Písek především pro malé jevištní formy) a v neposlední řadě i stabilizací způsobů výběru souborů na ně.

Tím víc nás všechny, kteří jsme se na těchto činnostech podíleli, překvapilo jeho rozhodnutí ukončit aktivní zaměstnání a odejít do důchodu. Ale s odstupem doby je víc než zřejmé, že se Bořek Hrnčíř rozhodl vrátit aspoň na „stará kolena“ ke své mladé lásce – malování. Začal trávit svá jara a léta na zakoupené chalupě v Březí poblíž Příbrami (nedaleko má své sídlo i bývalý principál a výtvarník Říše loutek Mirek Koubek), pomáhal obci tak, že byl později jmenován jejím čestným občanem – ale hlavně maloval. Na to cele soustředil svou tvůrčí aktivitu, jejímž výsledkem byla účast na řadě výstav, korunovaných posléze i úspěchem finančním z odprodeje obrazů i obrázků. Naštěstí lze ještě leccos vidět v jeho pražském bytě i na chalupě – všichni jeho přátelé varují, aby je neprodával – a doufají, že se ještě řadu let, třeba až k tomu jubileu stoletému) budou moci se s nimi potěšit. Držme mu všichni, kdo ho znáte, oba palce…

Miroslav Langášek