Texty: AS 2004, č. 1, s. 4 - 5. Tomáš Pavel.

ZPRÁVA O JEDNÉ NEPODAŘENÉ A PŘESTO ÚSPĚŠNÉ DÍLNĚ

Měřeno kalkulačkou a statistickými nástroji se Faustování 2003 (5. – 7. prosince, Kulturní dům v Bechyni) opravdu nezdařilo. Viděno množstvím a kvalitou práce to bylo setkání příjemné, inspirativní a povedené.
Loňské podzimní Faustování se pokusilo vrátit ke svým kořenům a bylo vyhlášeno jako dílna. Tentokrát na téma rodinné loutkové divadlo. Jako doplňková a inspirativní představení byly pozvány soubory Klika Praha s autorskou inscenací Na statku a v Africe s podtitulem Nebe vyplní každé přání a Tak co? z Chlumce na Cidlinou s Lakomou Barkou. Původně se ještě počítalo se Čmukaři z Turnova, ale ti se pro nemoc již předem omluvili. Jenže nemoc nakonec sklátila i chlumecké, takže zůstalo jen při pátečním večerním vystoupení Pražáků hrajících pro sál s pěti diváky, a to včetně pořadatelů a lektora.
Tím byl Luděk Richter. Pražská Klika tak dostala jedinečnou příležitost si o své inscenaci dosytosti popovídat a rozebrat ji ze všech možných stran a úhlů. Což se do značné míry také stalo. Uvidíme jaký dopad to na jejich opus bude mít. Co nevidět tuto inscenaci uvidíme na pražské krajské přehlídce.
Sobotní mrazivé ráno přivítalo v bechyňském kulturním domě, kromě pořadatelů a lektora, dvě maminky se třemi dětmi. Během dopoledne se pak počet účastníků rozrostl ještě o jednu maminku a jedno dítě. Luděk Richter ovšem nezaváhal a pustil se i s tímto skromným počtem zájemců do práce. Přečetli si několik krátkých, předem vybraných pohádek, řekli si něco o možnostech rodinného loutkového divadla (několik jich tu již bylo připraveno) a dali se do práce. Během dopoledne a krátkého poobědí tak vznikly dvě velmi nehotové a rozpracované miniinscenace.
Jak již bylo zmíněno, všechny soubory (kromě pražského) z důvodů nemoci nedorazily, a proto odpolední sobotní představení pro děti muselo být zrušeno. Stalo se tak ovšem na poslední chvíli, takže několik rodičů s dětmi přece jen dorazilo. A nejen několik, nakonec jich bylo plné foyer.
Krátká domluva a malé, nehotové, k veřejné produkci nepřipravované inscenace mají svou nečekanou premiéru. Na závěr ještě lektor zimprovizuje (nepočítal s žádným vystupováním, a tak použije, co je po ruce) svou vlastní inscenaci jedné z pohádek. Spokojení diváci ještě nějakou chvíli pobudou, prohlédnou si loutky, popovídají si s „herci“ a všichni se rozcházejí.
Ať je to jak chce – nakonec se ta dílna přece jenom povedla.
Je to jako ta stará otázka – pro kolik diváků má smysl hrát. Pořadatelé počítali s nějakými dvaceti, možná více zájemci. Přišlo jich „jen“ sedm, z toho čtyři (relativně malé) děti. Ale těch sedm divadelně téměř nezkušených lidí zažilo možná něco, co se podaří málokomu – poznat v kostce zákonitosti divadelní práce, udělat si dramaturgický výběr, hledat a najít inscenační prostředky, vyrobit si je, poznat základy a úskalí herecké práce, vytvořit „umělecké“ dílo a nakonec ho předvést divákům. Navíc divákům, kterým se to líbí a spokojeně odchází…
Tomáš Pavel