Texty: LANTA, Petr: XIX. Modrý kocour 2014. Divadelní HROMADA, 2014, jaro-léto, s. 38-40

XIX. MODRÝ KOCOUR 2014
(Liberecký a Ústecký kraj, postup na Šrámkův písek, Mladou scénu a Divadelní Piknik Volyně)

I letos zahajoval sled soutěžních krajských divadelních přehlídek turnovský Modrý kocour. Od 20. do 23. února se konal již jeho devatenáctý ročník, který přinesl jednu zásadní změnu - definitivně se již nehrálo v prostorách kina. Nahradil ho sál ZUŠ, takže se osvěžující debatní pochůzky mezi představeními trochu zkrátily, ale nebyli jsme o ně zcela ochuzeni. Hlavní scéna zůstala v budově městského divadla, místní restaurace U Karla IV. byla opět místem vyčerpávajících nočních rozborů, které se často těžko ukončovaly, pokračovaly mnohdy i do rozednění.
Program turnovské přehlídky tvořila pestrá nabídka souborů, od klasických činoherních po více či méně experimentující. Spolek Tyl z Mnichova Hradiště se představil s hrou Johna Patricka Podivná paní Savageová. Vědomi si svých hereckých možností, za cenu jistých drobných nejasností, tuto komedii o potrestání nepovedených potomků zkrátili a předvedli ve snesitelné délce, s potřebným napětím a tempem.
Na jinou dramatickou tradici navazuje pražské Divadlo Na tahu. Představilo se hrou Stanislava Ignacy Lewinského Fyzik a jeptiška (za jménem autora se skrývá zakladatel souboru Nejhodnější medvídci René Levínský, parafrázující hru slavného polského dramatika). Z blázince Levínský přesunul děj do jaderné elektrárny Blaník, kam za inženýrem Tichým přijíždí sestra Adalberta s žádostí o povolení k vysvěcení nefunkční turbíny. Text s tradiční citlivostí k autorovi režíroval principál Andrej Krob. Inscenace byla porotou bez větších pochybností doporučena na národní přehlídku do Volyně a tak o ní zajisté bude ještě slyšet.
Inscenací textu s vyzývavým názvem Podprsenky od současné polské spisovatelky Zyty Rudzké (nar. 1965) všechny přítomné zaskočil soubor PODIO Semily. Hra se jmenuje podle ústřední postavy, majitele skomírající firmy na šití podprsenek. Mezi jevištěm a hledištěm ale vznikla těžko proniknutelná zeď, kterou bylo možné překonat jen s obtížemi. Přesto byl režisér souboru Zdeněk Lindner oceněn za dramaturgický počin - s pomocí textu u nás nepříliš známé autorky se pokusil o výpověď ke stavu současného světa, kterou se však na jevišti nepodařilo úspěšně realizovat.
Problémy partnerského života řešily inscenace souborů Oldstars z Prahy a Hynkova Hravého divadla z Litoměřic. V prvém případě šlo o hru Davida Ivese To nemá chybu, zručně napsanou aktovku ze života židovských středních vrstev. Výraznějšímu vyznění inscenace, opřené o kvalitní herecké výkony, zabránila scénografie – neodrážela materiální zázemí milenců amerických středních vrstev. Litoměřický soubor zvolil o „třídu“ slabší text, od Patrika Hartla Hovory o štěstí mezi čtyřma očima, větší potenciál, než solidní jevištní interpretaci, nenabízí.
Pozoruhodným příspěvkem přispěl její pořadatel Petr Haken svým rodinným divadlem s názvem Turnovské divadelní studio. V shakespearovské variaci Romeo a Julietka aneb Montekové a Kapuletky hráli hlavní role sourozenci Hakenovi - se svými hračkami - a pod dohledem přísných rodičů obou rodů u světelného pultu. Do debaty porotců o fenoménu dětského herce vstoupila (samozřejmě teoretická) otázka inscenovaného incestu, respektive jak posuzovat divadlo, hrají-li milence bratr se sestrou. Turnovští samozřejmě zůstali u dětské hry…
Čistou radost z existence na jevišti předvedl Vichr z hor z Jablonce nad Nisou s inscenací Loví zpěv. Příběh inspirovaný Tajemným hradem v Karpatech a podobnými díly se v podání souboru několikrát dostal do slepé uličky, herci pomocí převleků a paruk přecházeli z jedné role do druhé a někdy si sami nebyli jistí, v které postavě se mají objevit na scéně. Rovněž technika mnohdy viditelně selhala. Pohotoví herci v čele s energií sršícím Radkem Rubášem, autorem a vedoucím souboru, však nedovolili, abychom přišli o velké finále.
Studentský soubor Stopa Liberec, pod vedením své bývalé členky Vandy Zaplatílkové Hutařové, se představil inscenací Kohout nakřivo, složenou z několika hororových příběhů. Studenti, vystupující příznačně v pyžamech, je sami napsali. Jemná hra s žánrem se jim vcelku dařila, více v parodických polohách, než ve skutečném vyvolávání pocitů strachu a hrůzy. Mnohé hororové situace dokreslila promyšlená hra stínů i živý, byť nejistý hudební doprovod.
Taneční divadlo Magdalena Rychnov vystoupilo s „hraniční“ inscenací Koho chleba jíš, toho píseň zpívej? Do čtyř barev rozdělené skupiny mladých studentek se kultivovaně pohybují za doprovodu hudby Carla Orffa a taneční pohyb doplňuje promítání různých tváří, zvláštních struktur či krajiny na horizont. Výrazové prostředky působily spíše na emoce, ale neposkytly dostatečný materiál pro vnímání tématu - na jevišti bylo dvacet pěkných dívek v krátkých sukních, v porotě šest mužů zralého věku, tak si to představte… Inscenace byla doporučena na Mladou scénu v Ústí nad Orlicí.
Milovníci chemické sloučeniny CH3-CH2-OH si jistě přišli na své při produkci Divadla OJEBAD Praha s názvem Praha-Hronov zpáteční. Otto Linhart a Oskar Hulec adaptovali na české poměry text ruského autora Jerofejeva Moskva – Petuški, zpáteční. Přiznávám, že poetika díla, odehrávajícího se v alkoholem rozostřeném čase i prostoru, mě poněkud míjela. Přesto rámec cesty - z Prahy do Hronova vlakem - nemohl žádného přítomného divadelníka nechat chladným. Nominace souboru do Volyně jistě vyvolá diskuze a nejen o zvoleném divadelním jazyce…
Zdařilou ukázku jemné divadelní práce předvedli studenti Budilovy divadelní školy Praha inscenaci Mme Likvidátor. Na principech francouzské pedagogické metody (Jacques Lecoq) ji připravila ředitelka školy Vendula Burger, a zároveň se představila v titulní postavě. Beze slov byl rozehráván děsivý příběh pořádkumilovné černé dámy a jejích sluhů, akce se odehrávaly ve speciální železné konstrukci. Využity byly i kouzelnické triky a efekty. Ale dokonalé vyznění vyžaduje přesnost a koordinaci, při jakémkoliv zaváhání se ztrácí potřebná atmosféra, kouzlo se vytratí...
Vrcholem přehlídky bylo vystoupení souboru D.R.E.D. Náchod s inscenací Kolébava. S mnohačetným souborem zajímavých osobností okolo režiséra a čerstvého otce Ondřeje Pumra jsme byli účastníky obrazného rituálního - přijetí narozeného dítěte do společenství přátel. “Příběhy nás téměř nezajímají - například proto, že příběhy se prakticky nemění. Dobrý příběh může být dobrý jako paradigma, asociační páteř, či třeba spouštěč imaginace. Kolébavá je ponořená do proudu obrazů, hlasů, minima textu. Kolébání a ukolébavky. Příběh možný, možná dešifrovatelný...“ , píše D.R.E.D v programu. Na scéně se v doprovodu hudebního tělesa vynořovaly a mizely postavy s pozemskými „zavazadly“. Nazí muži kráčeli vstříc budoucnosti, jeden z nich si několik minut holil svůj „roční“ plnovous, ve zcela přirozeném plynutí se odkrýval běh lidského života. Pak po všech zůstala jen hromada „materiálu-odpadu“, u ní osamocené malé dítě... Tento silný divadelní obraz vyvolal emoce i během veřejných diskuzí. Z úst jednoho z porotců zazněla slova o tom, že není možné dovolit produkce „zneužívající veřejně děti k osobním účelům“. Nesouhlasil jsem, plně totiž respektuji pohnutky Pumra i členů souboru.
Modrý kocour vždycky nabízí řadu nesoutěžních představení, domácích i zahraničních a na několik dní skutečné činí z Turnova divadelní centrum. Ani letošní ročník nebyl výjimkou. Pravidelný účastník, loutkoherec Adam Walny z Teatru Waršawa zaujal inscenací Don Kichote, založenou na využití několika meotarů – skvělá byla zručnost a nápaditost, s níž dokáže s pomocí techniky skutečné divy. Dobře sehraní němečtí studenti v pestrých kostýmech Junges Theater Nellie Nashorn z Lorrachu nabídli bajku o vlkovi, který hledá svou identitu Die besseren Wälder (Martin Baltscheit) a ukázali, jak lehce lze na jevišti hrát, zpívat a tančit. Původně jsem v rámci turnovského divadelního maratónu chtěl na toto „nepovinné“ představení jít jen na chvilku, ale nakonec zůstal do konce. Mladík v bílém zpíval píseň Freddie Mercury - i s jeho grimasami a pohyby představujícími vlka - a nakonec po bloudění mezi zvířaty zjistil, že je vlk a s chutí se zakousl…
Letošní ročník festivalu přivítal velké množství diváků, i ze vzdálených míst, divadelníky i nehrající soubory a o to zajímavější byly diskuze. Modrý kocour nabírá sílu. Tentokrát ryze mužská porota pracovala ve složení Radvan Pácl (garant Volyně), Petr Christov, Vladimír Hulec, Karel Tomas, Jaroslav Šilas Stuchlík a doplňoval ji také -
Petr Lanta

Doporučení a nominace na národní přehlídky:

Divadelní piknik Volyně
Nominace: Divadlo OJEBAD Praha s inscenací Praha – Hronov zpáteční
Doporučení: 1. Divadlo Na tahu Praha s inscenací Fyzik a jeptiška
2. Oldstars Praha s inscenací To nemá chybu

Šrámkův Písek
Doporučení: 1. D.R.E.D. Náchodsko-Kladsko-Pražsko: Kolébava
2. Budilova divadelní škola: Mme likvidátor

Mladá scéna Ústí nad Orlicí
Doporučení: 1. Magdalena Rychnov u Jablonce nad Nisou: Koho chleba jíš, toho píseň zpívej
2. Stopa Liberec: Kohout nakřivo

Ceny poroty:
Souboru D.R.E.D. za inscenaci Kolébava
Divadlu Na tahu Praha za inscenaci Fyzik a jeptiška
Souboru D.R.E.D. za hudbu k inscenaci Kolébava
Josefce Pumrové ( D.R.E.D.) za první scénické krůčky
Tereze Kaucké (Oldstars) za herecký výkon
Budilově divadelní škole za scénografii Mme likvidátor
Divadlu Ojebad za adaptaci předlohy V. V. Jerofejeva pro inscenaci Praha – Hronov zpáteční
Radku Rubášovi (Vichr z hor) za herecký výkon
Birgir Vaith (Lorrach) za pedagogické vedení studentů
Theresia - Anna Hakenová a Vojtěch Haken (Turnov) za herecký výkon
Zdeňku Lindnerovi (PODIO Semily) za objev textu