Texty: VOJTÍŠKOVÁ, Zuzana: Několik příjemných překvapení z Popelčiných oříšků. AS, 26.11.2017.

Několik příjemných překvapení z Popelčiných oříšků

Jaká byla letošní Popelka - očima dramaturgyně Zuzany Vojtíškové, porotkyně letošní přehlídky

Činoherní | Hudební | Názor | Studentské


Letošní ročník celostátní přehlídky amatérského činoherního divadla pro děti a mládež Popelka Rakovník prokázal, že tvorba pro nejmladší diváky nemusí nutně zůstávat na chvostu amatérského umění. Potěšil, jak dramaturgickými objevy neotřelých textových předloh, tak nápaditým zpracováním známých literárních látek.

Ne každý rok se v činoherní amatérské tvorbě pro děti vyvede. Mnohé inscenace, které se v minulých letech na Popelce odehrály, trpěly klasickými problémy této specifické disciplíny: podceňováním diváků, podbízením se, poučováním, nelogičnostmi ve stavbě příběhu, urputnou snahou pobavit atd. Těchto nešvarů se na letošní Popelce objevilo méně, skladba hlavního i inspirativního programu byla zajímavá, přinesla dostatek podnětů pro diskusi i impulzy pro další tvorbu.

Mezi inscenace, kde tvůrci pracovali se známou látkou, ale snažili se k ní přistoupit nápaditým způsobem, patřily Andersenova Malá mořská víla Letní prázdninové dílny Divadla Jesličky, ZUŠ Střezina Hradec Králové, Ezopovo zvířectvo Divadélka U Zvonu Kladno a Verneova Honba za meteorem Suchdolského divadelního spolku SUD ze Suchdolu nad Lužnicí.

Víla na diskotéce

První z jmenovaných vznikla v rámci třídenní divadelní díly pod vedením Jiřiny Krtičkové. To, že inscenace vykrystalizovala během tak krátké doby, přineslo jak klady, tak bohužel i nedostatky. Představení ze zřejmých důvodů vypadalo spíše jako skvělá skica než funkční inscenace. Je opravdu velká škoda, že se soubor nemohl potkat víckrát a věnovat své práci větší úsilí, soustředění a revizi. Potenciál vytvořit silnou, zajímavou inscenaci stojící na atmosféře, tajemnosti, ale taky na tématu by tu jistě byl. Koncept Jiřiny Krtičkové spočíval v „očesání“ známé pohádky Hanse Christiana Andersena na základní, nezbytné situace, zůstala jen tresť dialogů jako podklad pro vytváření divadelních obrazů, které zprostředkovávají příběh mořské víly zasažené pozemskou láskou. Úvodní část inscenace se odehrála v moři. Za oponou z jemného igelitu tančily ve stínohře mořské víly a nahraný komentář uvedl diváky do děje. Horizontálně použitý igelit pak posloužil jako mořská hladina, na kterou muži vypouštějí papírové loďky, aby je víly topily. Jen jedna zůstane zachráněna: ta, co patřila malé mořské víle. Odtud se pak odvíjí příběh o velké lásce, přeneseně příběh současných mladých lidí, kteří jsou připraveni rozdávat své city, sdílet je, ale na diskotékách je s lehkostí věnovat zas někomu jinému. Výrazným přínosem pro tuto inscenaci byla přítomnost kapely na jevišti. Živě provozovaná hudba vnášela do děje přirozenou energii a obohatila hereckou akci o skutečně silné momenty. Tím nejvýraznějším bylo předání hlasu čarodějnici, aby malá mořská víla mohla vystoupit z moře na zem a hledat svou lásku. Stalo se tak přes zpěv, kdy každá z hereček stála na opačné straně scény u mikrofonu, nejprve zpívala víla, čarodějnice se postupně přidávala, její zpěv sílil, zpěv víly slábnul, až utichl docela. Jednoduché a velmi působivé. Problém této inscenace byl především v nejasných motivacích postav pro jejich jednání, stíraly se tak klíčové momenty pro vývoj děje a vyústění příběhu bylo trochu mechanické, bez vnitřního opodstatnění, bez důsledného prožitku hlavní postavy, tudíž z diváckého pohledu značně oslabené. Pokud by soubor dokázal motivace zpřesnit, vyčistit některé scény od doslovnosti, plynuleji propojit jednotlivé výjevy, vyloupla by se obdivuhodná inscenace.

Všichni jsme tak trochu zvířata

Příjemným překvapením a svěžím rozsvícením programu Popelky bylo Ezopovo zvířectvo, které na motivy známých bajek připravili Jáchym Kučera a Lydie Šafářová z Divadélka U Zvonu v Kladně. Na prázdné scéně s použitím pěnových izolačních trubek dokázala trojice herců (Eva Vrbová, Jan Mottl a Michaela Tomková) předvést skutečně zvířecí show, koncert plný příjemné nadsázky a humoru. Celá inscenace byla založena na dovádivé hře: na hře na zvířata, na hře s rytmem, na hře mezi herci. Tvůrci ve svém přístupu vsadili na symboliku pohybů, na práci se znaky. Text celou hru jen podporoval, nebyl východiskem, na kterém by inscenace stála. Základem pro veškeré dění, se staly jednoduché situace, vycházející ze známých bajek. Herci je dokázali spontánně, nenuceně, přesně a s velkou energií zahrát, takže byly divákům lehce srozumitelné. Některé bajky zůstávaly nedokončené, aby se k nim herci v průběhu představení vrátili a jednoduše, s jasnou logikou je propojili a uzavřeli. Téma inscenace vycházelo ze zkušenosti, že každý z nás je občas tak trochu zvíře, a uzavíralo se ponaučením: „Chovej se tak, aby bylo vidět, že se za sebe nemusíš stydět.“ Příjemné, krátké, úderné, mladé. Není divu, že se porota rakovnické Popelky rozhodla právě tuhle inscenaci nominovat do programu Jiráskova Hronova.

Černobílá zkáza světa, radost divadla

Třetím představením, které se setkalo s vřelým přijetím diváků, byla Honba za meteorem Suchdolského divadelního spolku SUD ze Suchdola nad Lužnicí. Pokud bychom měli mluvit o čistě činoherním divadle, tato inscenace by se do takové kategorie hravě vešla. Černobílé proužkované kulisy – paravány, černé kostýmy s červenými doplňky, plošné černobílé loutky znázorňující úkazy na obloze, to vše připravilo základ pro čistotu a příjemnou střídmost této inscenace. Jednoduchý příběh o tom, jak zamilovaný pár zpozoruje na obloze meteor a naneštěstí ho žena i muž spatří v témže okamžiku, avšak každý ze svého dalekohledu. Tahle skutečnost rozpoutá nesmiřitelný spor o to, kdo byl objevitelem ojedinělé senzace. Poté, co se navíc ukáže, že meteor je zlatý, přibyde do sváru ještě i otázka, kdo bude mít nárok na bohatství, které má brzy dopadnout na zem. Svár zamilovaného páru je vtipně traktován srze upovídanou služebnou a nemluvného sluhu a také skrze novinářky, které vždy překroutí skutečnost tak, aby zajímala jejich čtenáře. Významnou roli v příběhu, který hrozí mezinárodním konfliktem, sehraje bláznivý vědec Zefyrin, který nejdřív odkloní dráhu meteoru tak, aby dopadl na parcelu, jež před tím zakoupil, nakonec však usoudí, že je potřeba meteor raději rozbít, než aby došlo k rozpoutání světové války. Dramatizace, pod níž je podepsán celý soubor, je domyšlená, situace jsou vypointované, přiměřeně obsáhlé, příběh plyne, nezastavuje se, nenudí. Herecké výkony byly poměrně vyrovnané, snad jen postava Zefyrina vybočovala, patrně záměrně. Vymykala se však příliš nastavenému řádu a nepřiměřeně tak na sebe poutala diváckou pozornost, resp. vzbuzovala nevyslovené otázky, které trochu odváděly od sledování příběhu. Také v této inscenaci je potřeba zdůraznit přínosnou roli živého orchestru, který přesně doprovázel a podtrhoval akce na scéně. Úspěch celého představení byl do značné míry právě zásluhou i hudby. Inscenace suchdolských si od poroty vysloužila doporučení do programu Jiráskova Hronova.

Textové objevy

Jak už bylo napsáno výše, letošní Popelka nabídla zajímavá témata a neotřelé textové předlohy. K těm nejzajímavějším patřila Všehokniha nizozemského autora Guuse Kuijera, kterou využila jako základ pro svou inscenaci Jak Tomáš ke štěstí přišel Petra Severinová ze souboru Červiven senior, SPgŠ Krnov. Devítiletý Tomáš, který vyrůstá v rodině náboženského tyrana, touží po štěstí. Čím dál víc si uvědomuje, že skrze zlobu, krutost, fanatismus, netoleranci k vnitřní svobodě ke štěstí nedojde. Díky sousedce objeví svou cestu skrze hudbu a knihy, zkrátka umění. Příběh byl odehrán částečně herci (hlavní postava Tomáše), částečně loutkami (ostatní postavy). Potenciál Kuijerovy knihy se krnovským bohužel nepodařilo divadelně využít. Rozhodnutí nastudovat hru s loutkami, nebylo šťastné, tvůrci se dostatečně nerozhodli, k čemu chtějí loutky využít, jak s nimi hrát, jak skrze ně přinést do inscenace další roviny, symboliku či nějakou jinou hodnotu. Zůstalo tak jen u činoherního hraní, kdy se herci schovávali za loutky. Jejich výkon pak působil rozpačitě, nejasně, příběh byl oslaben, zbagatelizován, ztratil pestrost a potenciál předlohy. Při tak pro současnost důležitém tématu to byla skutečně škoda.

Zajímavou předlohu si pro své hraní vybral i soubor Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov, který se rozhodl ve své inscenaci Tváří v tvář zpracovat závažné a velmi potřebné téma umírání. Hlavní hrdinka je smrtelně nemocná, její blízcí však doufají v zázrak a i ona sama se snaží neztrácet naději: k Vánocům si přeje brusle a sáně, které nikdy nevyužije. Soubor inscenaci, resp. v původním záměru scénické čtení, pojednal jako navázání vztahu nemocné Cecílie a anděla, který ji pak doprovodí na onen svět. V jejich rozhovoru se odrážejí důležitá témata o podstatě života, otázky, které si Cecílie klade, směřují k jejímu předčasnému dozrání. Systém záclon, resp. opon, které na jevišti tvoří více vrstevnatý svět, tj. svět vzpomínek, ale i onen svět, je bohužel využíván nepřesně a diváka tak zavádí ve výkladu a čtení toho, co se před ním odehrává. Jediná Cecílie je oblečená do noční košile, odlišená od ostatních postav, které jsou v neutrální černé a bílé, stojí v půlkruhu kolem hlavní hrdinky a vystupují z řady jen, aby vyřkly své repliky. Inscenace byla vybudována na úsporném herectví a na sérii moudrých vět, zřetelně formulovaných pravd o životě, což představení ubíralo sílu, protože divákovi nenabízelo prožitek, skrze nějž si dojde k vlastnímu závěru, ale dávalo mu už hotové poučky, které na divadle nemají tu působivost jako v literatuře.

Taky něco pro nejmenší

Za objev předlohy pro nejmenší diváky byl čestným uznáním oceněn i Divadelní soubor Eduarda Vojana z Brněnce, který pro svou inscenaci Skřítkosnění využil knihu ilustrátorky a autorky Markéty Vydrové Můj skřítek Šalvej. K dramatizaci přistoupil sice nezkušeně, ale zodpovědně, a tak na Popelce sehrál představení, které sice trpělo mnoha problémy, v základu však nabídlo příjemnou podívanou. O ni se zasloužily zejména molitanové kostýmy, které byly dětsky barevné a přitažlivé, avšak nepřekročily hranici nevkusu. Putování skřítka Šalvěje a zobrazení jednotlivých příběhů, které při svých výpravách zažil, bohužel nespojoval žádný dramatický oblouk, tudíž se představení rozpadalo na jednotlivé více či méně zdařilé skeče.

Z bohatého programu letošní Popelky je třeba upozornit i na tvůrčí počin Říše loutek z Kroměříže, která pro své hraní si s dětmi využila text Pavla Vašíčka O kouzelném Černém klobouku a barevném míči. Jak sami herci na začátku své produkce upozorňují, nejedná se vlastně o divadlo, jde spíš o vyprávění pohádky, do něhož jsou aktivně zapojováni diváci – na těch totiž záleží, jestli bude dopaden záporný hrdina Černý klobouk, který ukradl míč určený dětem na hraní. Předností představení, které si děti opravdu užily, byla především přirozená komunikace herců s diváky. Interakci s dětmi, na níž svůj projekt založili, bravurně zvládali, třebaže to místy bylo značně obtížné. Děti tak nemusely trpět pocitem, že jsou sice vyzývány k aktivitě, ale jakmile se zapojí, jsou hned umravňovány, jak se často v divadle pro děti děje. Hra s jednoduchou stavebnicí, kterou děti znají ze školek, vedla k rozvoji fantazie, k tvořivosti, k příjemnému dovádění. Kroměřížští nabídli opravdu milý kousek určený do školkových heren, ne však na klasická divadelní jeviště.

Inspirativní koktejl

Výraznou součást XXXVI. Popelky tvořil i inspirativní program, který byl skutečně dobře namíchán – od téměř filozofického příběhu podle knihy Foresta Cartera Škola Malého stromu, hraného herečkami Petrou Bílkovou a Ivetou Duškovou s minimálními, často jen imaginárními prostředky, přes loutkový Cirkus Unikum Jiřího Jelínka, který sehrálo Divadlo Polárka z Brna, až po populární Tučňáky na Arše německého autora Ulricha Huba v podání Divadla na cucky z Olomouce.

Zbývá jen doufat, že i další ročníky Popelky budou tak bohaté, jako byl ten letošní.

Autor: Zuzana Vojtíšková