Texty: JÍROVÝ, Zdeněk: Na obzoru je kulturní výročí aneb Nástin historie NIPOS…Praha, NIPOS 2004. Rkp. 8 s.

 
  JÍROVÝ, Zdeněk: Na obzoru je kulturní výročí aneb Nástin historie NIPOS…Praha, NIPOS 2004. Rkp. 8 s.

České země měly sice od r. 1861 (společně s českými Němci) své poslance v zemských sněmech i na Radě říšské, ale jako národ Češi neměli vlastní politickou reprezentaci. Proto v roce 1900 vznikla Národní rada česká jako svépomocná politická instituce. Sdružovala většinu českých politických stran i další organizace s cílem podporovat zájmy Čechů („Čechoslovanů“) doma i v zahraničí, pečovat o české menšiny v pohraničních územích atd. NRČ mj. ustavila svůj osvětový odbor v čele s univerzitním profesorem, historikem práva Jaromírem Čelakovským.

Snahy podpořit český kulturní život, který neměl vlastní kulturní orgány a instituce státní ani samosprávné, vedly Národní radu českou k výzvě „Národu českému“ z 21. října 1905. V prohlášení se říká, že „Národní rada česká uvažujíc důkladně o současném stavu našeho národa po stránce hmotné, rozumové i mravní, dospěla k přesvědčení, že nutno nám sjednoceně a organizovaně k tomu působiti, aby lidové vzdělání v národě českoslovanském bylo šířeno a povznášeno. (…) Uváživši nutnou potřebu takového ústředí, které by vylučujíc stránku politickou, výhradně pečovalo jen o šíření a povznesení lidového vzdělání v národě našem, zařídila spolek Svaz osvětový“.

*Slova o „vyloučení stránky politické“ – která se objevují i ve stanovách – byla zřejmě úlitbou vrchnosti, tj. schvalujícímu c.k. ministerstvu vnitra, když přitom navrhovatelům i ministerstvu bylo jistě zřejmé, že samotný návrh na zřízení takovéto české organizace byl velmi politický. Ale v dané situaci bylo pro Vídeň zřejmě výhodnější předstírat, že ta slova bere vážně.

V době výzvy ke spolupráci s novým ústředím měla již NRČ v rukou návrh stanov schválený vídeňským c.k. ministerstvem vnitra 9. srpna 1905. Svaz byl povolen s působností „pro království České, markrabství Moravské, vévodství Slezské a sídelní město Vídeň“. Uváděným účelem organizace bylo: „šířiti a povznášeti lidové vzdělání v národě českoslovanském, stránku politickou vyjímaje.“
Ke spolupráci se záhy přihlásily desítky obcí a kulturních aj. organizací. Ustavující valná hromada se konala 6. ledna 1906. Prvním a poté dlouholetým předsedou svazu se stal univerzitní profesor slovanské filologie František Pastrnek, mj. editor slovanské legendy o sv. Václavovi.
Svaz osvětový byl v prvním období své činnosti rozdělen na
čtyři pracovní odbory: přednáškový, knihovní, umělecký, organizační. (později se vzhledem k rozvíjejícím se aktivitám svazu počet odborů zvyšoval.) Připomeňme, že v tomto prvém období činnost svazu zajišťovali dobrovolníci z řad universitních, středoškolských aj. učitelů, úředníků, politiků, novinářů, spisovatelů aj. – profesionální osvětáři a lidovýchovní pedagogové a teoretici nastoupili až později.

Stanovy svazu uváděly že „svého účelu se spolek bude domáhati:
a) zakládaje a zvelebuje lidové knihovny a čítárny;
b) rozšiřuje a vydávaje dobré knihy a časopisy;
c) pořádaje přednášky a rozhovory;
d) udržuje v patrnosti veškerou činnost na poli lidové osvěty, podávaje výroční zprávy, pořizuje soupisy, vydávaje tiskopisy apod.;
e) zařizuje besídky pro výchovu mládeže obecné škole odrostlé;
f) pořádaje ušlechtilé zábavy, představení divadelní, hudební produkce, vědecké i umělecké výstavy a jinak podporuje uměleckou výchovu lidu;
g) podněcuje a podporuje zakládání a organizování vzdělávacích spolků místních i krajových, a sdružuje tyto k společné práci vzdělávací;
h) pořádaje občasné sjezdy vzdělávacích spolků a jejich členů.“



(3)

Po vzniku Československa byla potřeba budovat demokratickou republiku a za účinný nástroj k tomu byla vedle legislativy považována osvěta. Právě osvěta měla přispět k tomu, aby bývalí občané konstituční monarchie byli připravováni na život v demokratické republice.
Zákony zakládající již v letech 1919 / 1920 organizační a ekonomické podmínky pro osvětovou činnost byly:
1. o organizaci kurzů občanské výchovy a s tím o zřizování sborů osvětových v okresních (popř. i v dalších městech),
2. o obecních knihovnách a
3. o obecních knihách pamětních (kronikách).

První z těchto zákonů stanovil mj. vytváření okresních osvětových sborů jako samosprávných orgánů, složených z místních osvětových pracovníků. Hlavním posláním těchto sborů bylo organizovat (dobrovolné) kurzy občanské výchovy, ve kterých by byli dosavadní občané konstituční monarchie připravováni na život v demokratické republice. Ty kurzy byly organizovány podle místních potřeb a možností, týkaly se republikánské organizace státu, národního hospodářství, historie, zdravotnictví a mnohých dalších užitečných témat. Svaz osvětový byl pověřen organizační a odborně metodickou pomocí osvětovým sborům.

V souvislosti tím byly na svaz kladeny stále vyšší požadavky. To vedlo v roce 1925 k jeho proměně v Masarykův lidovýchovný ústav – Svaz osvětový s určitou ingerencí a finanční podporou státu. Byl to logický důsledek skutečnosti, že demokratický stát potřeboval centrální instituci s určitými zkušenostmi a odborným zázemím, kterou by podpořil občanskou výchovu a kulturní aktivity občanů v v nově ustavené republice. Osvětová práce této organizace byla koncipována liberálně demokraticky, v duchu principů osvícenství, které vlastně v 18. století osvětovou činnost pro široké vrstvy odstartovalo.
Svaz osvětový vznikl jako česká organizace pro c.k. státem opomíjený český národ a to ovlivňovalo zaměření jeho činnosti především na české obyvatelstvo. Ale Masarykův lidovýchovný ústav spolupracoval na některých konkrétních úkolech i s německými organizacemi -např. když připravoval návrh divadelního zákona koncem dvacátých let. Národnostním menšinám osvětové zákony umožňovaly stejné možnosti jako Čechům a Slovákům (knihovny, osvětové sbory a kurzy, kroniky atd.). Nedořešen zůstal vliv MLÚ na Slovensku který měl být zprostředkován tím, že Matica slovenská byla jedním z kmenových členů MLÚ.
Na činnosti MLÚ se nepodílela česká fašizující pravice ani komunisté. A ani ideově soběstačné organizace typu římsko katolické církve nebo židovské náboženské obce. Spolupracovala ale např. Československá církev husitská aj.

MLÚ byl budován se zachováním jeho spolkové základny jako samosprávná, nestranická, liberálně demokratická instituce s rozsáhlými vazbami na množství kulturních sdružení a institucí, s mnoha oborovými i nadoborovými činnostmi a kompetencemi. (podílel se např. na budování a vybavování obecních knihoven, byl pověřen přípravou divadelního zákona atd.)

Ústav charakterizoval v roce 1937 – tedy v posledním roce jeho svobodné činnosti - Masarykův slovník naučný takto:
MLÚ je studijní a pracovní ústředí lidové výchovy v ČSR, jehož úkolem je zkoumati a zkoušeti různé prostředky a metody lidové výchovy a jež ostatním lidovýchovným organizacím a institucím ČSR dává pokyny a opatřuje pomůcky k jejich činnosti. Založen 1925 darem 4 mil. Kč z Národního fondu T.G.Masaryka jako nástupce a pokračovatel Svazu osvětového. Vedle členů volených má ve výboru členy kmenové, tj. zástupce velkých organizací rázu lidovýchovného (Dělnické akademie, Svobodného učení selského, Ústřední školy dělnické, Čs. obce sokolské, Matice slovenské) a členy přidružené, zastupující ostatní důležité organizace a instituce lidovýchovné. Nejvyšším orgánem ústavu je rada, jež se schází jednou do roka. Z deseti odborů do nichž je rozvržena činnost ústavu, jest nejdůležitější odbor studijní, vydávající vědecké práce o lidové výchově i praktické příručky pro lidovýchovné pracovníky; má svou vlastní knihovnu, vydává úřední věstník Čs. lidová výchova a sjednává styky s obdobnými ústavy zahraničními. Jinými tiskovými orgány MLÚ jsou revue Čes. osvěta (do r. 1924 orgán Svazu osvětového, pak nákladem Státního nakladatelství) a Úhor, kritická revue literatury pro mládež (do r. 1926 majetek Čs. společnosti pro literaturu pro mládež, pak majetek ústavu.

(4)

Zakladatelé propojeného demokratického osvětového systému ani v duchu nepředpokládali, že by tento systém mohl být zneužit. Jenže pomnichovské i poválečné autoritativní režimy se pak úporně – byť s rozpornými výsledky - snažily využít systém k propagaci autoritativních a totalitních tendencí – v příkrém rozporu se záměry jeho zakladatelů i názory a praktickou činností většiny skutečných kulturně osvětových pracovníků. To se odrazilo v realitě české kultury.
Mnichov ukázal zranitelnost Československé republiky, demokratického mnohonárodnostního státu, obklopeného nejen nacistickým Německem, ale i dalšími diktátorskými režimy. Ne náhodou Masaryk doufal, že osud poskytne československé demokracii ještě alespoň dalších dvacet let na konsolidaci státu. Nestalo se.
A korporace pro které demokracie – v osvětě tedy její liberálně demokratické zaměření - bylo trnem v oku, po Mnichovu hned v září 1938 zareagovaly po svém. Neprosadily se sice fašistické bojůvky typu Vlajky, ale potlačování demokratických tendencí - také v osvětě - se ujala sama vláda tzv. autoritativní demokracie, odsuzující masarykovskou (prý příliš pokrokovou) demokracii. (Názory komunistické strany byly na několik let eliminovány, protože byla vládou druhé republiky zakázána.)
Z názvu instituce vypadl pojem „lidovýchovný“, ale paradoxně se podařilo na krátký čas uhrát název Masarykův ústav. Po obsazení nacisty a zřízení Protektorátu v březnu 1939 muselo Masarykovo jméno z názvu samozřejmě zmizet. Název byl změněn na Ústav pro národní výchovu – ústředí české osvěty. Po heydrichiádě dále přituhlo, hlavní slovo v kultuře získal ministr školství a lidové osvěty - přední nacistický kolaborant Emanuel Moravec. Domácí místní kulturní a osvětová práce se v této situaci omezila „na udržování ducha národa“, což umožňovalo např. opatrné působení ochotnických souborů nebo knihoven, zdravotnickou osvětu, naučné vycházky po památkách apod. V odboji se objevily rozpory mezi pojetím budoucí osvětové práce - tzv. londýnským (v duchu dosavadní tradice MLÚ) a moskevským.

(5)

Po válce byl již v roce 1945 vydán Dekret prezidenta republiky o státní péči osvětové, v roce 1946 obnovila valná hromada ústavu název Masarykův lidovýchovný ústav a jeho pracovníci se pokusili vrátit osvětu do liberálně demokratické předválečné tradice. První poválečná léta byla poznamenána bojem o koncepci osvětové práce, který byl jen zdánlivě ukončen politickým převratem v roce 1948.
Kulturně osvětová činnost za první republiky byla založena legislativně a organizačně především na třech zákonech vydaných již v létech 1919 – 1920. Systém který vytvořil zejména zákon o organizaci lidových kursů občanské výchovy, byl značně narušen během let 1938 – 1945 a zdálo se tedy logické, že po obnovení samostatnosti se nezapomnělo ani na novou osvětovou legislativu. Tu založil zmíněný dekret presidenta Beneše o státní péči osvětové. Oproti Masarykovým zákonům v něm byly některé podstatné změny, které při prvním čtení nebyly až tak nápadné, ale jejichž obsah se posléze ukázal jako převratný. Tak především se tu nehovořilo o lidové výchově založené na dobrovolnosti organizátorů i účastníků, ale o státem řízené a organizované „státně politické a kulturní výchově lidu“. Garanty kurzů občanské výchovy byly podle zákona z roku 1919 samosprávné osvětové sbory v praxi osvědčených lidovýchovných pracovníků. Dekret z roku 1945 (přijatý – stejně jako ostatní dekrety - Prozatímním národním shromážděním jako zákon) svěřoval jejich činnost na osvětovým radám.
Ty ovšem nebyly samosprávnými sbory, ale výkonnými orgány národních výborů. V určité poválečné euforii se to nezdálo být až tak významné, zvláště když řada dalších zákonů naznačovala, že kultura bude mít ve státu oporu. (Byly současně vydány dekrety o zřízení České filharmonie státem; o zřízení Akademie múzických umění; o Státních filmových ateliérech, filmové výrobě a distribuci; o knihovnách; o organizaci lidové umělecké výroby; o spolcích aj.)
Po únorovém převratu 1948 neměla Komunistická strana Československa připravenu použitelnou koncepci reálného uplatňování dekretu o státní péči osvětové. Jasné bylo pouze to, že:
1) Osvěta nemá být nadstranická, ale má vycházet z vědeckého socialistického světového názoru – tj. z marxismu-leninismu.
2) Osvětu nemají řídit a organizovat nezávislé osvětové sbory lidovýchovných pracovníků, ale národní výbory a jejich osvětové rady, jejichž složení schvalovaly zejména v padesátých letech de facto místně příslušné orgány KSČ.
Tyto principy byly v dalších létech promítány do různých organizačních opatření, často se měnících podle subjektivních názorů různých funkcionářů. Je to zřejmé mj. z několikerých přesunů kompetencí v oblasti osvěty z resortu školství a osvěty do resortu informací a osvěty, pak zase do resortu školství a kultury atd. A také v rok od roku se měnících představách o tom, co si vlastně počít s postátněným Masarykovým lidovýchovným ústavem a s kulturně osvětovými orgány a institucemi v terénu. Dokladují to mnohokrát se měnící názvy institucí, ideologické aktualizace jejich zadání a organizační struktury. Ty změny byly obvykle výrazem neúspěchu opatření předcházejících a měly přinést zlepšení stavu. Což se pravidelně nesetkalo s požadovanými výsledky a tak se podle přísloví „opakování je matka moudrosti“ celý postup opakoval v nějaké variantě. Ale opět bez požadovaných ideologických výsledků.

(6)

Podle prezidentského dekretu byl stále ještě spolkový Masarykův lidovýchovný ústav (s obnoveným názvem) Ministerstvem školství a osvěty v prosinci 1946 pověřen, aby do doby než bude zřízen (dekretem předpokládaný) státní výzkumný a technický ústav pro osvětovou péči, vykonával MLÚ pro potřeby „státní péče osvětové - tj. lidové výchovy a lidového knihovnictví - vědecké, badatelské a odborně pomocné funkce“. Po únorovém převratu 1948 byl MLÚ převeden z resortu školství a osvěty do resortu nově zřízeného ministerstva informací a osvěty. To sice ještě v prosinci 1948 uvažovalo o názvu „Masarykův státní osvětový ústav“, avšak brzy došlo k závěru, že se ústav „nedovedl výrazně včlenit do nového pořádku“ a přistoupilo k jeho „reorganizaci“. To jest k postátnění dekretem ministra Kopeckého (v prosinci 1951) na resortní výzkumný ústav MIO - „Výzkumný lidovýchovný ústav“. Do vedení ústavu bylo dosazeno několik pracovníků MIO. Ale již v roce 1953 byla osvěta zpátky u školství a VLÚ byl přejmenován na „Výzkumný osvětový ústav“. Tento název vydržel do roku 1957, kdy byl VOÚ na základě vládního usnesení č.217 / 57 instrukcí ministra školství a kultury Kahudy zrušen a na jeho místě zřízen „Osvětový ústav“.

( Pozoruhodné je, že desítka různě nazvaných institucí, která se ve vinohradském domě v Blanické ulici č. 4 dodnes (tj. za již téměř jedno století) vystřídala, měla sice stále stejné základní zadání (studijní a výzkumná, metodicko poradenská, dokumentační, ediční, vzdělávací apod. činnost v oblasti kulturně osvětové práce), ale každá ideologicky motivovaná aktualizace toho zadání musela být provázena i změnou názvu instituce, zatímco jiným kulturním institucím s také ideologicky aktualizovaným zadáním byly jejich názvy ponechávány. Např. Národní divadlo se mohlo jmenovat stále Národním divadlem, ať hrálo „Každý něco pro vlast“, „Jedenácté přikázání“, „Bílou nemoc“, „Annu proletářku“, „Optimistickou tragédii“, „Sbohem Sokrate“ nebo „Boj černocha se psy“.)

Paralelně byly zakládány i jiné kulturní instituce. Pro další vývoj hlavní linie kterou tu sledujeme, bylo nejvýznamnější v r. 1948 ustavení koordinačního orgánu „Ústředí lidové tvořivosti“ při ministerstvu informací a osvěty a v r. 1951 jeho transformace na odborný ústav MIO.V r. 954 byl tento ústav přezván na „Ústřední dům lidové tvořivosti“ a v r. 1961 na „Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti“. (Jeho okruhem činnosti se dnes v NIPOS zabývá útvar Artama.)
Jinak v padesátých létech také např. vznikly Památník národního písemnictví (1952 – 1953) , Divadelní ústav (1959), při Národní knihovně a Národním muzeu vznikly Metodické kabinety atd.

(7)

Ideové a organizační předpoklady pro lidovýchovnou – osvětovou činnost byly nově stanoveny zákonem č. 52 / 1959 Sb. „O osvětové činnosti“. Tento zákon posunul legislativní chápání osvěty již bez jakýchkoli skrupulí do přímého protikladu jak proti původním záměrům osvícenců a později osvětového hnutí druhé poloviny 19. století, tak proti principům lidovýchovy první republiky, uplatňované zejména Masarykovým lidovýchovným ústavem. V novém zákoně byly plně uplatněny požadavky tzv. Soběslavského plánu ministra Kopeckého, vyžadujícího aby osvěta plnila především propagandistické záměry KSČ – řečeno slovy osvětového zákona „obsahem osvětové činnosti je zejména soustavné šíření vědeckého světového názoru, boj proti buržoasním ideologiím a proti přežitkům v myšlení lidí, vysvětlování a prosazování politiky Komunistické strany Československa …atd.“ Obdobně ideologicky byly ovšem koncipovány i další zákony ve sféře kultury např. Zákon o vydávání a rozšiřování knih, hudebnin a jiných neperiodických publikací č. 94 / 49 Sb.; Divadelní zákon č. 55 / 57 Sb.; Zákon o koncertní a jiné hudební činnosti č. 81 / 57 Sb.; Zákon o estrádách, artistických produkcích a lidové zábavě č. 82 / 57 Sb.; Knihovnický zákon č. 53 / 59 Sb.; Zákon o muzeích a galeriích č. 54 / 59 Sb.; Autorský zákon č. 35 / 1969 Sb. - atd. Řada otázek byla řešena pouze ministerskými vyhláškami, které měly často spornou popř. neměly žádnou) oporu v zákoně. (Např. „Nákup, zadávání a prodej děl výtvarných umění“, Směrnice o práci inspektorů kultury, Vyhláška o zřizování a činnosti souborů hudebníků z povolání a souborů lidových hudebníků – aj.

(8)

Státní kulturní instituce: Odhlédněme od skutečnosti, že státními byly vlastně v létech 1950 – 1990 všechny kulturní instituce zřizované národními výbory, protože ty byly sice místními, okresními či krajskými orgány samosprávy, ale byly současně také orgány státu.Pro potřebu tohoto textu se zaměříme na ty kulturní instituce, které byly „státními“ v dnešním slova smyslu a byly zřizovány především ministerstvem kultury.

* Je třeba poznamenat, že kulturní agenda na Slovensku byla od roku 1945 (vlastně již 1938) formálně striktně oddělena od české a že žádný československý státní orgán pro kulturu neexistoval.

Po obnovení republiky vzniklo množství kulturních institucí zřizovaných ministerstvem kultury, nebo jinak mu podřízených. Způsoby jejich vzniku a jejich různé transformace byly dost odlišné. Některé existovaly již dříve a teď byly postátněny, jiné vznikaly z různých důvodů „na zelené louce“ atd. Postátňování v některých případech začalo již za první republiky – tak např. od roku 1820 byla „Společnost vlastenského muzea v Čechách“ majitelkou a správkyní sbírek i organizátorkou veškeré muzejní práce v Muzeu království českého až do roku 1934, kdy byly muzejní sbírky převzaty do vlastnictví a správy Země České a poté v roce 1949 byla instituce jakožto Národní muzeum. převedena do vlastnictví státu. Podobný byl vznik Národní galerie. Pokud jde o Národní divadlo tak v roce 1850 se utvořil "Sbor pro zřízení českého Národního divadla v Praze", od definitivního otevření v roce 1883 bylo jeho zřizovatelem družstvo, po vzniku Československa Země Česká, od třicátých let stát. Česká filharmonie vznikla jako spolek v devadesátých letech 19. století a postátněna byla prezidentským dekretem v roce 1945.
Masarykův lidovýchovný ústav vznikl jako „Svaz osvětový“ v roce 1906, od roku 1925 pracoval se státními dotacemi, v roce 1951 byl postátněn a pod desítkou různých názvů byl pak postupně transformován až do dnešního NIPOS. Po folklorním festivalu v roce 1946 vzniklo ve Strážnici krajské středisko, v roce 1968 se z něj stal Ústav lidového umění, od r. 1990 je institucí MK ČR, dnes jako Národní ústav lidové kultury. V roce 1898 vzniklo v Uherském Brodě spolkové krajinské muzeum, v roce 1945 bylo přejmenováno na Muzeum J. A. Komenského, v roce 1957 při něm bylo zřízeno Komeniologické dokumentační středisko, od r. 1991 je zřizovatelem ministerstvo kultury. Atd.
Nově byly založeny: 1953 Památník národního písemnictví, 1959 Divadelní ústav, 1969 Ústav pro výzkum kultury (zrušen bez náhrady 1990), 1972 Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi, 1975 Ústav pro informace a řízení v kultuře (zrušen 1990, statistika převedena do IPOS) aj. Založena byla také řada speciálních institucí např. Národní památník na hoře Vítkově, Čs. cirkusy a varieté, Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, Výzkumný ústav zvukové, obrazové a reprodukční techniky,Výstavnictví n.p., Supraphon n.p., Gramofonové závody n.p., , Knižní velkoobchod n.p., řada státních nakladatelství např. Albatros, Odeon, Orbis, St.zemědělské nakladatelství, Zahraniční literatura n.p.- atd. Také některé instituce zřizované krajskými národními výbory byly zařazeny „do ústřední sítě“: např. Zoologická zahrada v Praze, Hvězdárna a planetárium v Brně, Státní židovské muzeum, Moravské muzeum v Brně, Slezské muzeum v Opavě, Památník Terezín, Hrad Karlštejn, Správa Krkonošského národního parku.
Většina z těchto institucí pracuje úspěšně dodnes i když obvykle s jinými zřizovateli či zakladateli. Strukturu kulturních institucí po roce 1990 podstatně rozšířily subjekty založené již bez státního dozoru krajskou či místní samosprávou a subjekty zřizované privátními organizacemi komerčními nebo neziskovými.

(9)

Nesnadná byla cesta k současnosti. Zmínili jsme se již o tom, že kulturní spolky považovaly svoji činnost za činnost kulturně osvětovou. Proto se také řada z nich přihlásila ke spolupráci již se Svazem osvětovým a spolupráce pokračovala i po jeho transformaci na Masarykův lidovýchovný ústav. Tak např. ve dvacátých létech se kolem MLÚ soustřeďovaly tři tisíce loutkářských souborů a MLÚ byl jedním ze čtyř zakládajících subjektů mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Schůze loutkářského odboru MLÚ v prosinci 1945 byla po druhé světové válce jednou z prvních zaznamenaných veřejných aktivit obnovovaného MLÚ .
Zájmové kulturní spolky sice v českých zemích existovaly již od 19. století, ale carská ani sovětská praxe - neorganicky přebíraná po únorovém převratu 1948 – něco podobného neznala. Byly tedy stávající kulturní spolky rozpuštěny a „převedeny na platformu“ odborových, svazáckých apod. organizací, případně kulturních zařízení národních výborů. Samospráva kroužků a souborů podléhala schválení nových zřizovatelů, na kterých bylo závislé také hospodaření těchto kolektivů. V krajích a okresech byly zřízeny pro odborné otázky a organizování soutěží „poradny lidové umělecké tvořivosti“ zřizované národními výbory, na ústřední úrovni vznikl v letech 1951 – 1954 Ústřední dům lidové umělecké tvořivosti jako organizace zřizovaná ministerstvem.
V šedesátých létech řada kulturně osvětových pracovníků, kteří se v praxi přesvědčili o nesmyslnosti a škodlivosti stávajících snah o „řízení kultury“, začala zvažovat možnosti a způsoby reforem. Byly publikovány práce, které se snažily analyzovat současný stav a problémy kulturně osvětové činnosti a naznačovat cesty k nápravě. Rozbory a návrhy se nemohly vyhnout kritice kurately KSČ, omezených možností občanských iniciativ a aktivit v kultuře atd. Vyvrcholením těchto snah byl brněnský aktiv kulturně výchovných pracovníků (1968), a ustavení přípravného výboru Svazu kulturně výchovných pracovníků. Výbor mj. organizoval semináře, na kterých byla diskutována problematika jednotlivých oblastí kulturně osvětové práce a přijímána doporučení na odstranění nedostatků. Byly podány žádosti o povolení řady kulturních spolků.
Po srpnové okupaci 1968 a zejména v období tzv. normalizace po dubnu 1969 byly žádosti většiny přípravných výborů (včetně Svazu kulturně výchovných pracovníků) zamítnuty, v povolených spolcích musela být ustavena vedení, „která nedělala problémy“. Normalizace v kultuře znamenala pokus vrátit situaci do druhé poloviny padesátých let – pokus od počátku odsouzený k nezdaru přesto, že lidi kteří se koncem šedesátých let pokoušeli o změny, se normalizátorům podařilo z kultury na řadu let většinou odstranit.

Jedním z normalizačních opatření na centrální úrovni bylo přičlenění politicky „nespolehlivého“ Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti k tehdy „spolehlivějšímu“ Osvětovému ústavu a tím vytvoření Ústavu pro kulturně výchovnou činnost. Nebylo to moc platné, ÚKVČ byl po řadě různých průšvihů ještě po Jiráskově Hronově 1989 na předposledním zasedání ÚV KSČ tvrdě kritizován ideologickým tajemníkem Liškou. V listopadu 1989 pak předložila skupina pracovníků návrhy, podle jejichž podnětů byl poté ÚKVČ transformován na Informační a poradenské středisko pro místní kulturu. Od 4. května 2004 nese instituce název Národní informační a poradenské středisko pro kulturu.

(Verze 7.6.2004)
 
 

Související Organizace

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':