Texty: AS 2004, č. 2, s. 7 - 10, Milan Schejbal

 
  Karlínská Tříska počtvrté

Není žádným tajemstvím, že amatérské divadlo v našem hlavním městě nemá v současné době zrovna na růžích ustláno. Prosadit se v konkurenci poměrně velkého množství různých profesionálních či poloprofesionálních divadelních skupin (především mladých divadelníků), nemluvě o stálých profesionálních souborech, není vůbec jednoduché. Neotřelá témata a nekonvenční postupy, dříve domény pražského amatérského divadla, se dnes přesunuly do zmiňovaných divadelních seskupení a pro ryzí amatéry mnoho prostoru, ve kterém by byli doma právě jen oni, nezůstalo. Je proto logické, že se prosazují spíše ty soubory, které mají svou nezaměnitelnou léty prověřenou poetiku nebo k ní mají nakročeno, než ty kolektivy, které pouze suplují témata a postupy, jež jsou k vidění jinde. Myslím, že stále není pražskými amatérskými divadelníky plně využita možnost, která se jim naskytla před několika lety zrušením Divadla Jiřího Wolkera a prosadit se na poli činoherního divadla pro děti. I této oblasti amatérského divadla byl – vedle činoherního divadla pro dospělé – věnován letos již 4. ročník Karlínské Třísky, který proběhl v karlínském Spektru od 19.3. do 21.3.2004.
Pro děti či mládež byly určeny tři z celkově jedenácti zúčastněných inscenací. Textová předloha Strašidýlka z Mettervillu byla v anonymní soutěži Oříšky pro Popelku v loňském roce označena za jednu z nejlepších (spoluumístila se ještě s jedním textem na druhém místě, přičemž první nebylo uděleno). Myslím, že právem. Autor Petr Lněnička vytvořil přehledný a neotřelý příběh, kde je jasně určeno, kdo je kdo, postavy se ocitají v logicky vystavěných dramatických situacích a závěr má překvapivé a přitom z celkového děje vyplývající vyústění. Přitom je zde ponecháno dostatečně místa pro režii a herce k rozvíjení daných situací do jevištních etud a klauniád. Je škoda, že jevištní realizací souboru Divadlo času a divadlo Repete zůstaly předpoklady slibné předlohy jen na půli cesty, neboť režie (opět P. Lněnička) možnosti textu využila jen částečně a divadelně zajímavé momenty střídaly v přehlídkovém představení, bohužel, ty mnohem banálnější. Poměrně nešťastnou se nám jevila zvolená stylizace pro hereckou charakteristiku postavy Strašidýlka, která značně oslabila účinnost konfliktu ústředních postav.
DDS Ty-já-tr –Co?! DDM Praha 7 opět zalovil ve vodách semaforské poetiky a uvedl Kytici II autorů J. Suchého, K.J. Erbena a F. Havlíka. Představila se nám sympatická a nadaná skupina mladých herců, kteří jsou vybaveni jak herecky, pěvecky, tak i pohybově, ve výrazově i výtvarně čistém představení. Vše je jakoby na svém místě, vše funguje, ale přesto zůstává úsilí interpretů v drtivé většině představení pouze na jevišti. Jako bychom my v hledišti sledovali něco, co se nás vůbec netýká. Podle mého názoru, je to dáno především tím, že režie všechny tři balady jen ilustruje a rezignuje na vlastní interpretaci. Je to patrné již v baladě Svatební košile, kde je hlavní postava – Dívka – interpretována spíše jako oběť, čemuž tak podle Suchého předlohy býti nemá, absentuje zde rovněž nadhled a humor, pro Suchého tak typický. Největším problémem je zřejmě balada Polednice, která byla napsána v jistém časovém a společenském kontextu a je bytostně spjata s neopakovatelnými hereckými osobnostmi J. Suchého a J. Dvořáka. Jen těžko dnes, po takřka třiceti letech, hledáme k tehdy aktuálním jevištním reflexím adekvátní paralelu, včetně samotné pointy. Asi nejsympatičtěji vyzněla v Karlíně balada Štědrý den, která, nejméně zatížena dobovými narážkami, nechala vyznít originálnímu humoru autora i hudební neotřelosti F. Havlíka. Nebylo nám významově zcela jasné, proč je před každou částí recitována původní Erbenova balada, neboť tato recitace pro nás nevytvářela žádný zřejmý vztah k později předvedenému na jevišti.
Luděk Horký zdramatizoval a také režíroval ruskou lidovou pohádku ze sbírky Krása nesmírná O překrásné Vasilise, kterou nastudoval s další odnoží DDS Ty-já-tr, tentokrát se souborem Hrobeso. Na pozadí až hororového příběhu vytvořil autor i režisér řadu mizanscén, ve kterých využil hravost a kreativitu velmi mladého hereckého kolektivu. Tyto etudy samy o sobě se však při přehlídkovém představení zdály být pro aktéry důležitější než fakt, že se vztahují nějakým způsobem k příběhu, že jej rozvíjejí. Byli jsme pak svědky tu více, tu méně vynalézavých hereckých kreací, v nichž byl místy nejdůležitější sám aktér. Bohužel se tím značně zamlžila vyprávěcí rovina příběhu, ve kterém jsme se ztráceli častěji než je zdrávo. Jednou z nejvýraznějších postav se pak stala Zlá macecha v podání Petry Kocmanové, která výrazně a přitom úsporněji než ostatní charakterizovala svou postavu (až na zbytečné expresivní líčení), méně se jí ovšem dařilo v roli Baby Jagy. Příjemně rovněž působil Ondřej Pečený jako Vypravěč, jenž měl na starosti i celý hudební plán.
Vzhledem ke dvěma loňským špičkovým inscenacím pro děti na Karlínské Třísce (Mrkvajzníci a Pohádková detektivka) a se znalostí kontextu národní přehlídky Popelka Rakovník, kde v minulém ročníku došlo ke kvalitativnímu posunu k lepšímu, se rozhodla odborná porota letos žádnou z uvedených inscenací do Rakovníku nenominovat ani nedoporučovat.
Karlínskou část přehlídky určenou dospělým zahájil svérázný soubor Mama-ya Papa-ya svébytnou jevištní inspirací dvou světově proslulých obrazů pod názvem: Švabinský - Splynutí duší + Bruegel - Groot Vlaam. V první části, Splynutí duší, soubor v čele s režisérkou Berenikou Dobiášovou vycházel především z napětí a atmosféry, které jsou jednou z největších předností Švabinského obrazu. Přes sympatickou jevištní impresi a jednoduchý příběh, který byl vytvořen využitím veršů řady význačných i neznámých básníků, však zůstalo usilování souboru ve značné míře uzavřené na jevišti a bohužel se nepřeneslo do hlediště. Opakem poetické první části byla část druhá, inspirovaná Bruegelovým obrazem. Zde šlo spíše o bujaré veselí, které vyvolávaly pro Bruegela typické „hospodské“ postavičky. V této části soubor využil ke svému vyjádření loutek, avšak bez promyšlenějšího a hlubšího významu. Autentické jednání živých herců na jevišti působilo místy tak, jako by nás, diváky, ke svému konání nepotřebovali. Je to škoda, neboť celkové výtvarné řešení, včetně překrásných loutek, slibovalo daleko víc.
Hry Slawomira Mrożka patří již řadu let v amatérském divadle k velmi oblíbeným. Divadelní soubor Sumus sáhl tentokrát po jednom z jeho méně známých titulů Letní den. Nutno říci, že tato textová předloha nepatří k autorovým nejzdařilejším. Až příliš obecný model, který je zde nastíněn a jemuž odpovídají i názvy postav (Zdar, Nezdar a Dáma), je velmi brzo odhadnutelný a dále prakticky ničím nepřekvapí. Ztratí se tím nejen napětí, ale i prostor pro plnokrevné herecké jednání. V představení Sumusu, v režii Věry Maškové, se po velmi slibném začátku inscenace stala stereotypní a monotónní. Herecky na sebe upoutal (již po několikáté) především Tomáš Vlček v roli Nezdara.
Domácí DIVADLO (bez záruky) PRAHA se představilo v desetiminutové kreaci Ramon současného španělského autora Sergi Belbela, který ve své hříčce využil odpradávna lákavého střetu mužského a ženského principu. Autor, evidentně inspirován cool dramatikou konce 90. let minulého století, přinesl v zásadě daný model, který se od začátku do konce pohybuje v konstatační rovině a nijak se nevyvíjí. Žena (zde ve čtyřech podobách) odmítá mužovu lásku a byť tento dělá co může, je jejich vztah díky postoji ženy předem odsouzen k zániku a definitivně končí smrtí muže. Tam, kde se podařilo režisérce Simoně Bezouškové spolu s herci najít výrazové prostředky, které byly v protikladu k mluvenému slovu, působila inscenace divadelně nejsilněji. Tam, kde sklouzla spíše do ilustrace verbálního projevu, docházelo k pouhé reprodukci textu. V herecky vyrovnaném kolektivu nás výrazněji zaujal Petr Macek v roli Ramona.
Příjemným překvapením letošní Karlínské Třísky bylo Divadlo Bez zábran, které uvedlo parafrázi Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor autorů V. Fuxe a hudebního skladatele L. Štancla, kteří úzce spolupracovali s Divadlem Večerní Brno. Je logické, že zvláště textové předlohy satirického charakteru jsou spjaty s dobou svého vzniku a „stárnou“ mnohem rychleji než ostatní. Toho si evidentně byli tvůrci inscenace Divadla Bez zábran vědomi a v čele s režisérem Petrem Žaloudkem text radikálně upravili pro potřeby dnešního divadla. Inscenaci dominují některé výrazné herecké výkony, např. Klára Koubková jako Ofélie, Miroslava Časarová jako Kate, Radek Bílek jako Fengo či Petr Žaloudek jako William Charleack. Dramatické situace byly přehledně vystavěny s prokazatelným citem pro vtip a pointu a příjemně působila i kapela, která zpěváky doprovázela živě. Konstatovali jsme, že největším problémem inscenace jsou nehrající aktéři, rozmístění na jevišti a přítomní veškerému dění bez zjevných známek reakcí. Jejich funkce nám zůstala významově utajená. Nebylo jasné, jaký mají vztah k jevištnímu konání, zda jsou např. v rolích diváků, komentátorů, protivníků apod. Rychlejšímu a přesnějšímu temporytmu by jistě prospělo méně zbytečných pauz, které byly pravděpodobně dány i daleko menším prostorem, než na jakém je soubor zvyklý hrát. Nicméně, herecká vybavenost a režijní poučenost může být do budoucna pro tento soubor velkou devizou.
Již tradičně se pražské Karlínské Třísky účastní i jeden soubor mimopražský - De Facto Mimo Jihlava. Letos se představil dvěma inscenacemi. Námluvy A.P. Čechova neinscenoval tvůrčí tým v čele s Martinem Kolářem „tradičně“, nevěnoval takovou pozornost široce vykresleným charakterům a výstavbě situací vyplývajících z předlohy. Výchozí bod Čechovovy aktovky a její dějová rovina posloužila jihlavským spíše jako odrazový můstek k řetězci především pohybových gagů a klauniád, některých i poměrně zdařilých. Pořád se na scéně „něco dělo“, aktéři byli neustále v pohybu. Méně by však v tomto případě opravdu znamenalo více. Místy se ztrácel důvod, proč se koná na jevišti ten či onen gag, a bohužel i to, o co která postava v dané chvíli usiluje. Celkovému záměru odpovídala i skutečnost, že hlavní postavy byly obsazeny mladými, či dokonce velmi mladými herci, kteří ani zdaleka nemají z hlediska sňatku zmeškáno a tudíž některé textové odkazy, které jihlavští neupravili, působily nepatřičně. Některá zdařilá místa jihlavské inscenace však dokázala, že jejich pojetí Námluv životaschopné je a že při důslednějším a vynalézavějším inscenování bychom byli svědky zajímavého a netradičního výsledku.
Druhé přehlídkové představení souboru De Facto Mimo Jihlava stojí a padá s výkonem již renomované amatérské herečky Evy Čurdové. Letos nastudovala v režii Petra Soumara monodrama Já měla hezkej život, pane autora Oty Ornesta, který byl inspirován povídkou Ivana Bunina. Herečka opět všechny přítomné přesvědčila o svých velkých kvalitách, bez problému udržela při více než hodinovém představení diváckou pozornost. Jejímu výkonu by však ještě více slušelo (a tím samozřejmě i celé inscenaci), kdyby ony pasáže, kde si při vyprávění o svém životě omlouvá vlastní nemorální chování a jednání, interpretovala s daleko větším zaujetím pro „svou“ pravdu a nepochybovala o ní. Myslím, že by tím vyznění celé inscenace bylo pro diváka silnější, protože by si mohl o jednání postavy udělat obrázek sám. Na zapochybování o své pravdě má herečka dostatek času v samotném závěru hry.
Svébytnou poetiku, která zajímá stále více diváků, si v posledních letech vybudovalo v Praze (a nejen v té) Divadlo Kámen, které se tentokrát poprvé nepředstavilo scénářem z vlastní dílny, ale převedlo na jeviště aktovku rakouské autorky Lotte Ingrisch Rakvičky s podtitulem Decentní vídeňská hřbitovní balada. Své vlastní poetice však nezůstal soubor nic dlužen. Na jevišti je nám inscenován dnešní svět plný rozporů a groteskních absurdit. Oba hlavní protagonisté komunikují na hřbitově se „svými“ hroby, později spolu, ovšem tato komunikace jim již tolik nejde. Logickým vyústěním je pak pointa, pro někoho nečekaná, rozhodně však v řádu věcí. Inscenace Divadla Kámen v režii Petra Macháčka (zároveň překladatel) má všechny přednosti i problémy inscenací minulých. Na jedné straně zdařilé herecké ztvárnění (především Milan Neburka jako Otakar), smysl pro černý humor a absurditu jednání a na straně druhé nevyvážený temporytmus, který je mnohdy dán doposud herecky nenaplněnými významovými pauzami. Inscenace má však všechny předpoklady posunout divadelní směřování tohoto sympatického pražského souboru zase o krůček dál.
Poprvé v krátkých dějinách přehlídky zůstala její hlavní cena – největší Karlínská Tříska – doma v Praze. Zásluhu na tom má Divadlo Esence díky své inscenaci Zelenavý ptáček autora Carla Gozziho. Režisérka Marie Kubrová se volně přihlásila k jedné ze starších inscenací Divadla Esence stejného autora – Láska ke třem pomerančům a pojala tentokrát Gozziho hru jako tzv. divadlo na divadle. Tento jevištní princip se ukázal jako velmi šťastný. Dění na jevišti sledují spolu s diváky také připsané postavy Filomena a Celiandr, kteří děj vtipně komentují a glosují. V daném principu pak vymyslela režisérka pro postavy příběhu výraznou, účinnou a v jednotlivých případech i dosažitelnou stylizaci a nechala vyniknout hravosti a jevištní imaginaci. V některých minulých inscenacích herecky ne zcela vyrovnaný soubor se tím sjednotil tak, že neměl výrazný nedostatek. Textovou předlohu tvůrci oprostili od zbytečného filosofování, což bylo také pro dobro věci. Celkovému velmi dobrému vyznění při přehlídkovém představení nepochybně pomohla i zdařilá výtvarná a hudební složka. Nezabránily tomu ani malé kosmetické vady na kráse, jako např. méně vynalézavá stylizace pro postavu krále Tartaglia či ne příliš citlivá práce zvukaře při ukončení hudebních čísel.
Letošní Karlínská Tříska se dle mého názoru zařadila svou úrovní směle vedle předešlých tří ročníků. Dokonce lze říci, že jsme letos neviděli žádnou inscenaci, která by natolik zaostávala za ostatními, že by bylo pochyb o jejím zařazení do programu. Ne vždy tomu totiž tak bývalo. A to, že se na poli činoherního divadla pro děti letos neurodilo, není žádná tragédie, neboť tvůrčí potenciál vystupujících souborů dává tušit, že příště to může být naopak.
Jak již bylo řečeno, život amatérských souborů v Praze není vskutku jednoduchý a za dané situace není možné nevzhlížet s úctou k těm, kteří navzdory této situaci nenechají amatérské divadlo v našem hlavním městě odeznít. A o to cennější jsou pak výsledky přesahující regionální rámec.
Nebýt členů domácího souboru DIVADLA (bez záruky) PRAHA, nemohla by se Karlínská Tříska vůbec konat. To, myslím, bylo každému ze zúčastněných jasné a nezbývá, než za to hostitelskému souboru upřímně poděkovat. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Fixová, Miroslav Pokorný a Milan Schejbal, tradičně neoceňovala individuální výkony a na Národní přehlídku amatérského činoherního divadla FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč 2004 nominovala Divadlo Esence s inscenací Zelenavý ptáček, na prvním místě doporučila Divadlo Kámen a jeho Rakvičky, na druhém místě De Facto Mimo Jihlava s monodramatem Já měla hezkej život, pane a na třetím místě jihlavské Námluvy.
Milan Schejbal
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':