Texty: AS 2004, č. 2, s. 18 - 19. Lenka Lázňovská

DVANÁCTÁ DĚČÍNSKÁ BRÁNA

Tradiční postupová přehlídka pro Ústecký kraj se konala v obvyklém termínu (poslední víkend v březnu – od 26. do 28. března 2004) letos poprvé jako Memoriál Josefa Doležala. Jeho mateřský soubor na něj vzpomněl rovněž jeho podařenou režií starší jednoaktovky (E.E. Kisch: Vrahova matka). Přehlídky se zúčastnilo pouze pět inscenací, jedna z nich dokonce trochu omylem, neboť se rozhodně nejedná o činoherní divadlo soubor Li – Di, Litoměřice: Zpěvy sladké Francie, a soubor se navíc s pásmem zúčastnil Festivalu poezie Wolkrův Prostějov. Důsledkem toho byl fakt, že porota přehlídky (Lenka Lázňovská, Jarmila Černíková – Drobná a Dušan Zakopal) nemohla nominovat, což vzhledem ke kvalitě českolipského souboru byla škoda. Zmíněnou inscenaci nechci ani popisovat, protože AS ji recenzovala v čísle 4/03, a navíc díky tomu, že její hlavní pachatel Vladimír Jopek z litoměřické Zušky odešel a inscenaci před děčínskou přehlídkou podle vlastních slov pouze resuscitoval, je patrně spíše na konci svého trvání. Pořadateli přehlídky byly SČDO, DS Čapek a Městské divadlo Děčín, které jí poskytlo své prostory. Finančně přehlídku podpořily město Děčín a dva malé podnikatelské subjekty. Kromě zmíněné Vrahovy matky (byla spojena s inscenací další Kischovy hry) doplnily přehlídku dialogy a monolog v podání členů DS Čapek.
Jako první se představil domácí Divadelní spolek Čapek s aktovkou E.E. Kische: Tonka Šibenice. V tragikomické moralitě z první republiky prokázal Kisch důvěrnou znalost prostředí lehkých žen. Netuctový příběh o nebeské spravedlnosti, která se nenechá zmást ani pokryteckou pobožností staré panny, ani zdánlivou bezúhonností ctihodného majitele herny a nevěstince. Odmění vlastním nebem (tj. pošle ji tam, kde byla nejšťastnější, do lepšího bordelu) prostitutku Tonku, která tvrdě zaplatí za to, že posloužila na smrt odsouzenému vrahovi. Pavel Panenka jako režisér postavil inscenaci na typově skvělé Emilii Svobodové v roli Tonky. Nepodařilo se mu vybudovat charaktery obou dalších duší, které s Tonkou před soudem v očistci soupeří o nebe, ani přesněji, s využitím větší škály hereckých prostředků, vykreslit hlavní postavu. Dramatická stavba, situace, je však nezbytná pro vyznění a emocionální působivost příběhu a naplnění tématu inscenace. Soubor hrál více první plán – slovní komiku, což je málo pro příběh i možnosti herecky vyzrálého souboru.
Novým souborem byl DS The Spis Košťany. Zalíbil se jim dramatik S. Mrożek
a na přehlídce uvedli část své větší věci, nazvané Svět podle Mrozka, aktovku STRIP – TEASE v režii Marie Kuzbové. Z původní kompozice zbyl zcizovací úvod, v němž se čtou Susovy definice absurdního dramatu, jímž inscenátoři chtějí říci, že jde jen o slova, slova, slova. To však příliš nefunguje. Mrożek své dva hrdiny nazvané Muž I. a Muž II. vrhá do uzavřeného prostoru, v němž nebezpečí, vyjádřené gesty neznámé ruky, oba stále více šikanuje a manipuluje s nimi, až je zřejmé, že nejde o imaginární svobodu, nýbrž o život. Oba muže, byť jsou každý jiný a navzájem spolu nesouhlasí, toto nebezpečí spojuje. Soubor The
Spis nahradil Muže II. ženou, která je sice oblečena jako muž, avšak jedná a mluví jako žena. Muž I. se o ni od počátku zajímá, přesněji řečeno zajímá se o ni dříve než se objeví ruka. To oslabuje logiku a přesvědčivost tohoto existenciálního absurdního dramatu. Nicméně základní půdorys hry soubor dodržel, obě postavy jsou přesvědčivé. Ruka je udělaná technicky nepodařenou stínohrou. Zajímavá je scénografie, jíž vévodí dvě vysoké židle a v rozích dvoje dveře na soklech. Ruka se objevuje v zadním plánu za postavami, s tímto plánem se však vůbec nepracuje. Soubor, jehož někteří členové jsou absolventi soukromé herecké školy v Duchcově, vypadal přemýšlivě a nadějně. Pilně navštěvoval rozborový seminář.
Další soutěžní inscenaci uvedl soubor Matějka § spol. Teplice. Vlastní autorský text nazval Cirkus. Východiskem byla próza Jiřího Wolkra Pohádka o Jonym, vyprávějící příběh hrbatého nalezence, který „vyděděný ze štěstí dětí“ spojí svůj osud s cirkusem, s tygry a krásnou Ester, která jej nakonec zradí. Láska k tygrům byla nahrazena láskou k medvědům. To je jedna linie inscenace. Druhou tvoří svět cirkusu, který umožní souboru rozehrát rejstřík gagů, slovní a pohybové komiky. Slovní komika byla rozhodně nejvydařenější, neboť byla neotřelá. Z toho dalšího zaujala nejvíce drezúra medvědů, charakterizovaných základním pohybovým znakem a vtipnou gestikou a mimikou. Soubor se pokusil ozvláštnit inscenaci kontrastem mezi verši a banálním jednáním. To se však příliš nedaří. Tato hra ve hře nemá pravidla, takže volné vystupování a vstupování do postav (na jedné straně tři klauni, na druhé hrbáč, krotitelka Ester a ředitel) vyvolává zmatek, v němž se občas utápějí i samotní aktéři. Nebyl sdělen ani příběh Jonyho, byť, jak se posléze ukázalo, je osou scénáře inscenace. Škoda, neboť soubor prokázal hodně invence a fantazie.
To nejlepší přišlo na konec. Divadelní soubor Jirásek z České Lípy s hrou A.P. Čechova: Višňový sad. Další inscenace světové klasiky nese všechny znaky rukopisu V.Klapky jako režiséra a souboru Jirásek. Razantní dramaturgická úprava vypustila některé okrajové postavy (např. pocestného), změnila postavu Charloty na Charlese, vyškrtala slovní balast, aniž však bylo připsáno slovo, které Čechov nenapsal. Sled scén a replik byl podřízen tématu, takže došlo ke značným posunům. Režisér důsledně zrušil interiéry. Jediným místem děje je višňový sad. Scénografka Renata Grolmusová jej udělala z drátěných konstrukcí s vyměnitelnou textilní korunou, takže střídání ročních období bylo možné vyjádřit pouhou výměnou koruny. K dotvoření přesné a působivé atmosféry přispívá rovněž svícení. Klapkův Višňový sad je až groteskní obraz rozpadajícího se světa, v němž žádná z postav nemá naději. Např. Lopachin, byť si koupil statek, na němž jeho děd a otec dřeli a „nepustili je ani do kuchyně“, zůstává sám, neboť není schopen Varju požádat o ruku. Grotesknost obrazu je dána kontrastem mezi slovním a předmětným jednáním (několik dějově závažných situací, v nichž Firs v podstatě násilím upravuje Gajevovi oděv, či jej obléká) nebo mimoslovním nesmyslným jednáním (zavařování třešní jako perpetum mobile, v němž na jednom konci se třešně vkládají do sklenic, aby na konci řetězu vypadly zpět do koše). Tématem inscenace je nesnesitelná lehkost bytí člověka, v němž se vedle zmaru a ztracených iluzí objevuje i úsměv. Klapka prostě klade otazníky včetně závěru. Z těla všemi opuštěného a zapomenutého Firse vyrůstá strom. Je bílý, holý a stejně groteskní jako celá inscenace. Je otázkou, zda zvolený žánr inscenace není přesnější v první než ve druhé části. Tento Višňový sad považuji z hlediska přesnosti prostředků a emocionální působivosti za jednu z nejlepších inscenací letošní amatérské sezóny. Je jí možné vytknout pouze maličkosti (např. nereagování hlavních postav na fakt, že Lopachin porazil první višni, což je v rozporu s logikou inscenace i konkrétní dramatické situace). Pokud by porota přehlídky mohla nominovat, s radostí by v tomto případě tak učinila.
Lenka Lázňovská