Texty: INKLEMO - MALÝ ZÁZRAK NAD VLTAVOU , Ondřej Suchý

 
  Pódia z krabičky. Praha, NIPOS 2005, s. 91-103.


INKLEMO - MALÝ ZÁZRAK NAD VLTAVOU

Ondřej Suchý


KDO JE VÁCLAV BÁRTA?
Snad to byla výlučnost spojení několika profesí, literát, hudebník a - vychovatel učňů, která předurčila Václava Bártu k tomu, aby stál vždy jakoby v pozadí předních představitelů hnutí „divadel malých forem“, vzdor tomu, že jeho tvorba interpretovaná „jeho“ souborem INKLEMO vítězila v šedesátých letech na většině přehlídek a soutěží a patřila rozhodně k těm nejpopulárnějším. Přitom mnohé Bártovy říkanky a texty písniček (třeba v seriálu Říkánky do památníku - vinše na příští týden, vycházející v druhé polovině šedesátých let v sobotní příloze Mladé fronty) se ve své době zcela vyrovnaly nápadům a hře s češtinou v textech tehdy už známějšího Jana Vodňanského. Navíc Bárta (jen o čtyři roky starší než Vodňanský) byl v mnoha případech dokonce i Vodňanským a Skoumalem v jedné osobě; většinou - až na výjimky - si totiž skládal ke svým textům i hudbu a některé texty si tehdy i sám interpretoval. Přesto Václav Bárta dodnes není tak populární jako jeho dílo (z poslední jeho tvorby připomeňme například některé dnes už zlidovělé písně z Troškových filmů Princezna ze mlejna I. a Princezna ze mlejna II.). Ovšem málokterý autor titulů, uváděných malými divadélky v šedesátých letech, se může pochlubit tím, že se některý z jejich kusů vrátil po necelých čtyřiceti letech znovu na jeviště, úspěšně nastudovaný novými mladými, dokonce i -náctiletými interprety. Václav Bárta se takové premiéry dočkal v roce 2002, kdy soubor Koukol a spol. uvedl na scéně divadla Semafor legendární kabaretní pásmo Jak se chodí za holkama.
Jiří Suchý, který semaforskou scénu Bártovi a jím režírovanému souboru propůjčil, zdůvodnil svůj počin v programu takto: „Už je tomu skoro pětatřicet let, co jsem se byl podívat ve Vinohradském divadle na Válku s mloky. Byla to velkolepá podívaná a dojem na mě udělala tato inscenace mimořádný. Hned druhý den na to jsem byl pozván do Divadla Na Zábradlí, že tam bude vystupovat soubor, o němž jsem nikdy neslyšel, Inklemo. Usadil jsem se v malém sálku divadla, prohlížel jsem si pruhy na stěnách, které jsem tam kdysi sám maloval, a vzpomínal na své amatérské začátky v tomto prostůrku. Pak se otevřela opona. Místo herců stáli na scéně učňové. Instalatéři, klempíři... Zpívali, vyprávěli a recitovali o tom, „Jak se chodí za holkama“ a, nelžu, já seděl v hledišti jako u vytržení. Ti kluci ovládali jen jediné umění: upřímnost projevu. Umění, kterého se velkým profesionálním scénám mnohdy nedostává. Bylo to dojemné a k smíchu zároveň. Ta skvělá včerejší Válka s mloky se náhle ocitla ve stínu rozpačitých, ale pro věc zaujatých kluků - dosud nepoznané emoce, které oni ve mně probudili, to byl pro mne v tu chvíli ten nejsilnější divadelní zážitek.
A tak, když se teď po letech přihlásil Václav Bárta, ochoten zopáknout si v Semaforu ten tehdejší malý zázrak, nemohl jsem nesouhlasit.
Do téhož tištěného programu přispěl svou vzpomínkou i skladatel, aranžér a hudebník Vít Fiala. Tady je alespoň úryvek: „Václava Bártu jsem poznal někdy na začátku šedesátých let minulého století - krásné to doby boomu takzvaných „divadel malých forem", odstartovaného zejména Semaforem. (Díky, pane Suchý!) Provozovali jsme tehdá s Edou Pergnerem „Miniaturní kabaret LUXOR" na Václaváku a Václav se tam jednou objevil v čele party kluků - jinak učňů družstva INKLEMO, jimž byl údajně vychovatelem. Tu výchovu pojal tak, že s nimi začal dělat divadlo, kterému se dnes odborně říká „syntetické". V normální řeči to znamenalo, že každý z nich mluvil, zpíval a ještě k tomu hrál na nějaký hudební nástroj…
Tehdá se svým kusem „Jak se chodí za holkama" vítězili ve všech možných soutěžích. Vzhledem k tomu, že z původních protagonistů se mezitím stali usedlí tatíci, je dobře, že se znovuoživení tohoto věčného a vděčného tématu ujala nadějná mládež ze souboru Koukol & spol.“.

NĚCO Z HISTORIE
Historie souboru INKLEMO se dělí do dvou údobí: učňovský soubor INKLEMO, Praha (instalatéři, klempíři, zámečníci, soustružníci) a vojenský soubor INKLEMO, Horní Počáply (základní vojenská služba původních členů).
Učňovský soubor INKLEMO založil Václav Bárta v roce 1962. Během pěti let nastudovali členové souboru pět původních Bártových kabaretů: 1963 Falešný kytky, 1963 Jak jsem hledal pravdu, 1963 Rak a ti druzí, 1965 Jak se chodí za holkama, 1966 O zlých mazácích a hodných kuchařích aneb O hodných kuchařích a zlých mazácích. Učni (později vojíni) v nich hráli sami sebe a svým bezprostředním, upřímným projevem sklízeli velké úspěchy všude, kde vystoupili. Jak konstatovaly dobové kritiky, pořad od pořadu rostl, textově i jevištně byl sevřenější, myšlenkově hlubší, režie zřetelněji dbala na pohybové aranžmá. Znatelný byl herecký růst, z party sympatických kluků různých dispozic i odvahy se stával vyrovnaný, zkušený soubor. Nejslavnějším představením se stalo Jak se chodí za holkama (v roce 1968 vyšla Václavu Bártovi v Mladé frontě nakonec i stejnojmenná knížka).
Budoucnost INKLEMA byla poprvé ohrožena, když kluci museli narukovat. Už začátkem roku 1965 se zdálo, že soubor INKLEMO zanikne, nakonec se však původní obavy do roka přece jen rozptýlily. Autentické svědectví nám podávají chronologicky seřazené vybrané dobové dokumenty a zprávy z tisku:
PRÁCE, 26. 3. 1965:
„Pořadem „Jak se chodí za holkama“ vyvrcholila v Divadle Na zábradlí činnost souboru mladých pražských klempířů a instalatérů „INKLEMO“. /…/ Škoda, že myšlenkově bohaté a herecky svěží představení je vlastně labutí písní souboru. Z kluků učednických jsou mladí muži, kteří odcházejí na vojnu. Budou i tam pokračovat?!“
Zpravodaj Šrámkova Písku, 12. 6. 1965:
„…Jsme umenšený loňský soubor, je nás 10 lidí, kteří přímo hrajou. Všichni se chystají 1. srpna na vojnu a dál se uvidí…“
SIGNÁL č. 51, prosinec 1965:
„Bylo jich deset, a protože jsou stejný odvodní ročník, rukují - až na jednoho, který je o chlup mladší - k jednomu vojenskému útvaru. Šůrují dlouhé kasárenské chodby i přilehlé nevábné místnosti podle hesla: co mokré to čisté! Chodí do stráže - bez výsad a protekce. Občas si zahrají…
Hledají myšlenku příštího pásma. Jejich mozek - Václav Bárta - zůstal v civilu. Inklemo stojí před úskalím. Nepravidelně zkouší, neudržují se v herecké a pěvecké kondici. Chybí jim vedoucí, přímý vliv na jejich dočasnou situaci má dosud neprovedená reorganizace útvarů pohraniční stráže…“
Pavel Bošek, začátkem roku 1966:
„Není tomu tak dávno, co ústřední přehlídku STMP v Ústí nad Labem svým bezprostředním vystoupením příjemně překvapil soubor Inklemo. Od té doby se Inklemo zúčastnilo všech možných i nemožných přehlídek a soutěží. Inklemo vždy totiž přijede, zahraje a zvítězí. Inklemo se stalo pojmem, Bárta autorem a talentovaným režisérem a kluci - pardon herci a zpěváci - svéráznými interprety satiricko-poetických textů a písniček. Dělají dobrý, chytrý a vkusný kabaret.
Minulý rok v srpnu se odstěhovali z Prahy. Inklemo bylo bez vady odvedeno k výkonu vojenské služby. Je to snad prvý příklad, kdy civilnímu souboru je jako celku dána možnost pokračovat v činnosti. I na vojně. Je to pro obě strany rentabilní. A je-li to normální, nechť to není v budoucnu tak neobvyklé.“
Výňatek z hodnocení svazové přehlídky v Liberci, 1966:
„Ve zcela výjimečné situaci je vítězný soubor INKLEMO v kategorii kabaretů z Horních Počápel, který ve stejném složení jako v civilu, pokračuje ve své činnosti i na vojně a je podporován veliteli a politickými pracovníky. Vedoucí s. Bárta se souboru věnuje i nyní, což pro soubor je předpokladem dalšího růstu…“
…a tak INKLEMO nakonec šťastně a úspěšně přežilo i rok 1966. V dalším roce však už svoji činnost v plné sestavě neobnovilo. O tom ale až v závěrečném slově Václava Bárty.

OSOBNOSTI Z INKLEMA
Ve dvou tisícovkách amatérských či poloprofesionálních souborů, roztroušených v šedesátých létech po celé naší republice, sbírali své první umělecké zkušenosti často i budoucí populární herci, zpěváci, hudebníci, známí mimové, výtvarníci, spisovatelé, scénáristé a novináři (velkou líhní takových budoucích osobností byla např. karlovarská Kapsa). Přestože většina někdejších herců a zpěváků souboru INKLEMO se po vyučení a po dvouleté vojenské základní službě rozešla na různá pracoviště, aby se v životě dál už věnovala jen profesi instalatér či klempíř, přece jen se zde nějaká ta „bílá vrána“ našla. Ten, kdo se prosadil a je dnes velmi populární, je herec Ladislav POTMĚŠIL.
Po dotazu na INKLEMO doslova zjihl: „Když se mě lidé ptají, kde a jak jsem začínal svou „uměleckou kariéru“, odpovídám bez zaváhání - ve slavném beatovém souboru INKLEMO. Obyčejně zrozpačití a já vysvětluji: instalatéři, klempíři, montéři, které ukázňoval vychovatel, lidový muzikant, básník Vašek Bárta způsobem v té době neobvyklým. Dělal s nimi divadlo malých forem (tak se tomu tenkrát říkalo) a já měl to štěstí, že jsem se shodou náhod jako gymnaz
ista k nim přidal. Byla to nejkrásnější část mé puberty člověčí i herecké, z které jsem se nevybabral dodnes!“
Muzikant Vít FIALA je sice ze šedesátých let známý hlavně z úzké spolupráce s divadelními aktivitami Eduarda Pergnera, ale také INKLEMO tehdy „vstoupilo“ do jeho života: „S Václavem Bártou, a tím pádem i s INKLEMEM, jsem se seznámil v době, kdy už jsem s Eduardem Pergnerem spolupracoval asi tři roky. Václavovi jsem byl vždy k službám jako hudební poradce při zpracovávání jeho písní do vnímatelné podoby, s čímž souvisela i práce se členy jeho souboru, aby se lépe vyrovnali s ovládáním jim svěřených hudebních nástrojů.“
A kdo ví, co by o INKLEMU řekl další z jeho členů, a patrně vůbec největší herecká (resp. ne-herecká) hvězda souboru - Miloš ABSOLON. V jeho naivním, „nedělním“ jevištním projevu a schopnosti bleskově improvizovat jakoby byla obsažena suma herecké poetiky souboru. Vyučený instalatér, který však zaujal profesionály, přítomné v hledišti, natolik, že se na rozdíl od ostatních začal objevovat i na filmovém plátně. Například režisér Jiří Hanibal si jej v roce 1965 vybral jako kluka Piskoře do svého filmového dramatu z prostředí Domova mládeže, Škola hříšníků. (Shodou okolností v tomto filmu hrál jednu ze svých prvních velkých rolí také Ladislav Potměšil.) Bohužel - Miloš Absolon svou vzpomínkou do této kapitoly nepřispěje - v polovině osmdesátých let zemřel na rakovinu…

Z OHLASŮ V TISKU
VII. ŠP zahájen
„…Jeden ze souborů, Inklemo Praha se již večer uvedl pásmem „Rak a ti druzí“. Bylo to spontánní a vtipné. Je třeba se opravdu zamyslet nad obsahem tohoto pásma, ve kterém se zrcadlí problémy dnešních mladých lidí. A bylo tam těch problémů nahozeno dost a dost.
Pásmo bylo velmi dovedně skloubeno, texty byly dobré a velký potlesk odměnil soubor i jeho vedoucího. Věříme, že i všechny ostatní soubory budou mít. obdobný úspěch u obecenstva. Zdá se, že letošní celostátní přehlídka - VII. Šrámkův Písek bude mít opravdu vysokou úroveň…“
(Mikolášová - ZPRAVODAJ 7. ŠRÁMKOVA PÍSKU - číslo 3 - 19. července 1964)

Soubor Inklemo sklízel úspěchy
„Pražský soubor INKLEMO slavil svůj první úspěch před dvěma lety s programem „Falešný kytky“ na celostátní přehlídce v Ústí n. L. a v letošním roce s programem „Rak a ti druzí“ patřil mezi nejlepší soubory na Šrámkově Písku. Zcela suverénně vyhrál na celostátní přehlídce studentských divadel v Bratislavě, v Redutě, kde byla obě dvě představení souboru úplně nad kapacitu divadla vyprodaná.
V poslední době jsem viděl soubor INKLEMO několikrát, ale vrcholné bylo především vystoupení na závěr bratislavské přehlídky, při kterém byl navázaný mimořádný kontakt jeviště s hledištěm. Herci brilantně využívali přestávky při tleskání k mimické improvizaci, která přiměla diváky k stále se stupňujícímu potlesku.
Autorem a režisérem programů je vychovatel učňů Václav Bárta, který je mimořádně talentovaný autor i pedagog. Za každým napsaným slovem či replikou cítí divák velké zkušenosti a znalosti prostředí, o kterém píše, cítí člověka, který chodí stále s otevřenýma očima…“.
(Karel HVÍŽĎALA, Výrobní družstevnictví, 25/1964)

Inklemáci rozbouřili klidnou hladinu krnovských diváků
„Kabaret na Divadelním máji má již také svoji tradici - dlouholetí návštěvníci vzpomínají na ostravské Divadélko Pod okapem (dnes již profesionalizované) a jeho vynikající kabaret Šlápoty. Na tehdejší pronikavý úspěch ostravských navázal včerejší úspěšný pořad pražského Inklema, složený vlastně ze dvou pořadů. První z nich, nazvaný Rak a ti druzí, prošel v minulých letech řadou celostátních přehlídek - všude měla úspěch jeho bezprostřednost, elán a chuť kritizovat nedostatky, které mladí lidé vidí kolem sebe, zvláště ovšem ve výchově učňovského dorostu (Inklemáci jsou - nebo byli - instalatérští učni). Druhá část pořadu - Jak se chodí za holkama - je nejnovějším programem souboru a měl premiéru teprve před několika týdny v Praze. Stejně jako Rak a ti druzí pokouší se spojit v organický celek řadu původních písniček, satirických scének a monologů. Přitom postrádá podle našeho názoru uzavřenost a ucelenost Raka, i když si klade autor a vedoucí souboru Václav Bárta náročnější cíle. V interpretaci si uchovávají obě části programu stejné hodnoty: strhující pravdivost hereckých výkonů, v nichž se nic nepředstírá a v nichž mladí sympatičtí lidé hrají sami sebe a vyslovují své vlastní názory. Veliká pečlivost v provedení (dovedete si představit, kolik asi práce bylo vynaloženo k dosažení výsledku, jenž působí tak nehraně, lehce a samozřejmě), opravdový hněv vůči řadě tváří soudobého maloměšťáctví, smysl pro dravý humor, veliký lidský cit a chuť žít tento život v této společnosti jsou největšími klady kabaretu. ...“
(S., ZPRAVODAJ VII. Divadelního máje v Krnově, číslo 5 - 11. května 1965)

Jak se chodí za holkama?
„Nebyla to instruktáž, jak by se zdálo z nadpisu, ale montáž ze dvou pořadů pražského souboru INKLEMO (Rak a ti druzí, Jak se chodí za holkama). Autor a režisér V. Bárta se od pořadu k pořadu vyvíjí a vyhraňuje v něm osobnost, která dovedla převést bez větších výkyvů celý soubor od naivní lyriky a adresné satiry až k pořadu myšlenkově značně náročnému, v němž velkou úlohu hraje břitký vtip. Inklemáci se zásluhou režie pohybují po jevišti s jistotou, vyplňují prostor vždycky tak, aby tvořil estetický, výtvarně dořešený celek. Dovedou vážit slova i gesta, nepřehrávají, a nešaržírují. Snad se to zdá příliš mnoho chvály na jeden amatérský soubor, který nemá o nic lepší podmínky než kterýkoliv jiný v učilištích. Jedna z mnohých cest pro soubory mladých lidí z jednoho pracoviště nebo školy je zřejmě nalezena a prozkoumána. Jen ještě víc osobností, které by uměly mladé skutečně vést a ne jen poučovat.“
(Ludvík VACULÍK, Zpravodaj Šrámkova Písku, 13. června 1965)

UKÁZKY Z TVORBY VÁCLAVA BÁRTY

Řekl nám stůjte
Stáli jsme
Řekl nám jděte
Šli jsme
Řekl nám mlčte
Mlčeli jsme
Řekl: Ta mládež !
Řekl nám stůjte
Šli jsme
Řekl nám jděte
Stáli jsme
Řekl nám mlčte
Řvali jsme
Řekl: Ta mládež!
(Rak a ti druzí, 1963)
Slunce se umí usmát na každého, na starou bábu jako na tebe.
Slunce má srdce, co není jen jeho, slunce má pohled, který nezebe.
Slunce se jen tak pro nic neprochází, třeba to lidi občas nevidí.
Slunce má teplo, co nám schází. Slunce se umí rozdat pro lidi.
Představte si, že by lidi byli jako slunce. To by bylo tepla!
To nic. Ale představte si, že by slunce bylo jako lidi.
To už bychom asi dávno zmrzli!
(Rak a ti druzí, 1963)
Na ulici se začali hádat dva kluci.
Seběhli se lidé a křičeli:
Hanba! Hanba! Tohle za našich mladejch let nebejvalo!
Chuligáni!
Tak to je teda fakt.
Dřív se jim říkalo Naši furianti
a ještě dnes se jim chodí tleskat do divadla.
(Jak jsem hledal pravdu, 1963)
Okno bývalo sluhou dvou pánů
Sloužilo nám
A počasí
Dneska jsme zvládli i počasí
Když se nám nelíbí
Zavřeme ho
To okno
(Jak jsem hledal pravdu, 1963)
Za holkama se chodí různě.
Uvedu několik příkladů:
1. Pomalu, nebo rychle.
Pomalu se chodí, když je čas,
a rychle, když je nečas.
2. Jen tak, anebo vážně.
Jen tak se chodí, když chodí kluk jen tak s holkou a holka jen tak s klukem. Vážně se chodí, když chodí kluk jen tak s holkou a holka se chce vdávat.
3. Podle přesvědčení.
Když je člověk přesvědčený, že to stojí za to, tak se nechá uprosit. Když je člověk přesvědčený, že to nestojí za nic, tak vstoupí do dívčího spolku. Když váhá, tak radši mlčí, aby to nikdo nepoznal.
4. Občas, anebo stále.
Občas chodí ti, co ještě nemají
ty zkušenosti. Stále chodí ti,
kteří už je mají, ale poněvadž
nejsou sobci, nenechávají si je
pro sebe.
A to je můj případ.
(Jak se chodí za holkama, 1964)
Námořnictví se stalo nejohroženějším úsekem
našeho budování.
Bylo mi navrženo,
abych vstoupil do námořnictví.
Řekl jsem, že nevím, protože neumím plavat.
Žádný učený námořník z nebe nespadl,
řekli mi.
V pondělí jsem nastoupil.
V úterý jsem solil vodu.
Ve středu byla celozávodní schůze námořnictva.
Ve čtvrtek jsem špinil palubu,
aby bylo v pátek co drhnout.
V sobotu jsem se utopil.
V neděli jsem měl tuze slavný pohřeb.
Všichni ocenili to,
že jsem umřel tam,
kde toho bylo nejvíce třeba.
(Jak se chodí za holkama, 1964)
VIDÍM TVOJE OČI
Vidím tvoje oči
jejich cudný pel
který neochočí
žádný krotitel
Já jsem v sedmým nebi
a ty jediná
která nemá zapotřebí
házet očima
Jen já snad stojím za zmínku
Pro mne učiň malou výjimku
Vidím tvoje zuby
něžnou sklovinu
s takovou se chlubí
sotva v Londýnu
Jsem v tom našem nebi
A ty světice
nemáš zapotřebí
nikam zubit se
Jen já snad stojím za zmínku
Pro mne učiň malou výjimku
Tudle
oko za oko
zub za zub!
(Jak se chodí za holkama, 1964)
- Proč jsi ji nechal, vole?
- Kvůli inteligenci, vole.
- Čí, vole?
Vidíš ty voči, vole?
No, jasan vole!
Vidíš ty nohy, vole?
No, jasan!
Vidíš všechno, vole?
No, jasan!
Kus, že jo?
Co blbneš, dyk je celá.
(Jak se chodí za holkama, 1964)

(Osudy vojína Krátkého a jeho syna)
Dobrý večer.
Dovolte mi, ač vojákovi, pár lidských slov: vojín, svobodník, desátník, četař, rotný, rotmistr, nadrotmistr, podpraporčík, praporčík, nadpraporčík, podporučík, poručík, nadporučík, kapitán, major, podplukovník, plukovník, generálové.
To abyste věděli, jak to na tý vojně chodí.
Ale abych dlouho nenapínal.
Toho dne 29. října, 11 dní před ukončením přijímače, vojín Krátký porodil. Narodil se mu chlapec jako buk.
To bylo tak: Jednou, když vojín Krátký, dříve absolvent Karlovy university, odevzdal opět nepředpisově namočené rajóny, povídá velitel, slobodník Satoranský, dříve Jožo Satoranský: Ešte raz, Krátký, a uvidíte, ako vás dojebem. Marné však bylo varování. A tak toho dne 29. října, 11 dní před ukončením přijímače, vojín Krátký porodil.
A zatímco se nic netušící vojáci jiných jednotek vraceli po skončení zaměstnání do svých domovů, v posádce N. na konci města M. leželo jedno dosud blíže neoznačené dítě a kopalo buclatýma nožkama do čerstvě pokakané khaki peřinky.

(Osudy vojína Krátkého a jeho syna - I. pokračování)
Dovolte mi, ač vojákovi, pár lidských slov:
Nabíječ, pomocník dozorčího roty, dozorčí roty, dozorčí u vchodu, závodčí, náčelník stráže, eskorta.
To abyste věděli, jak to na tý vojně chodí.
Ale abych dlouho nenapínal.
Na základě nečekané události byl navázán nový poměr mezi poddůstojníky a vojáky 1. ročníků. Kromě slob. Satoranského, který byl zatím a pro jistotu držen odděleně, upomněli se všichni poddůstojníci na svůj původ a sešli se s výše zmíněnými vojíny na společných oslavách v Armě.
Na štábu probíhala bouřlivá porada, zda má být případ Krátký + 1 nahlášen jako mimořádná událost. Nakonec zvítězil u všech důstojníků zdravý rozum a tak v depeši, která byla odeslána na vyšší velitelství, stálo: U jednotky všechno v pořádku a jestli snad něco víte, tak nic nevíme.
O otci už se mluvilo a tedy pár slov o matce: Krátký se brzy pozdravil. Ačkoliv to bylo první dítě z jeho strany, nestěžoval si.
Budiž spravedlivě řečeno, že i velitel mu pomohl natolik, že ho osvobodil na dva dny od výcviku a na tři dny povolil lehkou obuv.
A tak se zdálo, že je všechno v pořádku. Jenomže co se zdá, to je sen. A náš voják spí jenom dvě hodiny, dvě hodiny bdí a dvě hodiny střeží. A taky skutečně. Jak se později ukázalo, nebylo všechno tak jednoduché.

(Osudy vojína Krátkého a jeho syna - II. pokračování)
Dovolte mi, ač vojákovi, pár lidských slov:
Pohraniční stráž, letectvo, ženijní vojsko, tankisté, dělostřelectvo, vševojskové vojsko, pracovní jednotky.
To abyste věděli, jak to na tý vojně chodí.
Ale abych dlouho nenapínal.
Ačkoliv se na základě rozhodnutí štábu nikdy žádné dítě nenarodilo, natož u jednotky, u které sloužili slob. Satoranský a voj. Krátký, došly oběma právě jmenovaným tyto dopisy:
Milý Jožo!
Pavedali ľudia, že vraj máš syna. Ak je to tak, syn moj, zober si ju. Keď nezoberieš, čo by ludia povedali a čo farárko?
Tvoja mama
Pane Krátký! Tak prý máte syna. Slíbil jste mi věrnost. To jste dlouho nevydržel. A já hloupá studuju.
Kdysi Vaše Marie
Třebaže disciplína musí bejt a není tedy nutné vojákům něco vysvětlovat, vyšel brzy nato rozkaz.
Narození - n e k o n á n í
Mezi civilním obyvatelstvem se roznesla zpráva, že byl u naší jednotky narozen syn mezi slob. Satoranským a vojínem Krátkým. Abychom předešli těmto pomluvám, oznamujeme všem vojákům i civilním zaměstnancům, že slob. Satoranský bude volně k nahlédnutí na PVS vždy od 19,00 do 19,30 hod.
Podepsán.
Pozor! Rozchod!
Pssst. Malej už spí.
(O zlých mazácích a hodných kuchařích aneb O hodných kuchařích a zlých mazácích, 1966)
ŘÍKÁNKY DO PAMÁTNÍKU

Celestýn
Přelez Týn
Když ho přelez – za Týnem
Uspořádal matiné
Na matiné Celestýn
Vyprávěl jak přelez Týn

Trhal Heřman heřmánek
A on to byl rozrazil
Nosí pleš má copánek
Jsou snad další dotazy?

Povídala Růžena
Že jistého muže má
Ten muž jezdí za Růženou
Ona bude muži ženou
A on mužem Růženě
Jestliže ho užene

Osud k nám přivanul
Mrňavou Ivanu
Půl roku je Ivaně
Koupeme ji ve vaně
Když umyjem Ivanu
Umyjeme i vanu


Moje milá Karolína
Skáče kolem Karolina
Skáče kolem Hybernů
Takovú mám Karolínu
Čipernů

Zastavil jsem se u Víta
Čekal jsem jak mě uvítá
Místo chlebem solí
Uvítal mě holí
I ty jeden Vítku
Ty zasloužíš výtku!

Šlápl Marek
na oharek
bosou nohou
Dřív než důvod zpytoval
spontánně to kvitoval
větou strohou

JAK A PROČ INKLEMO ZANIKLO?
Odpověď na tuto otázku může nejlépe zodpovědět sám zakladatel a vedoucí INKLEMA, Václav Bárta…
„INKLEMO existovalo bez problému ještě po celou dobu, co kluci prodělávali základní vojenskou službu. Problém začal, když se vrátili z vojny - co se souborem dál? Všichni začínali jako učni různých řemesel. Pak byli vojáci. Po návratu vznikla především otázka existenčního zajištění. Profesionalizovat soubor? A jak pokračovat dál?
INKLEMO bylo unikátní v tom, že nevycházelo jen z hnutí malých jevištních forem - celá jeho tvorba směřovala k puberťákům a k problémům právě jim vlastním. Členové INKLEMA nebyli žádní herci, hráli a zpívali za sebe, byli to naprostí naturščici, což např. ve filmu funguje, ale na divadle už je to v průběhu let složitější. Takže to nakonec dopadlo zcela logicky tak, že se většina z nich vrátila k řemeslům, kterým se vyučili. Zůstala jen malá parta, se kterou jsem ještě zkoušel dělat pod PKS (Pražským kulturním střediskem). Jezdili jsme po vlastech českých za tehdejší honoráře (80.- Kč na osobu) s programem, který se stále ještě jmenoval „Jak se chodí za holkama“, ale obsahoval výběr toho nejlepšího ze všech programů. Nu a pak přišel srpen 1968. Pepík Dvořák emigroval, Pepík Rakušan emigroval, u PKS se začaly dělat rekvalifikační zkoušky s politickými pohovory, zasáhla cenzura a dál už prostě nebyla šance s takovým programem, jaký jsme měli, obstát. Čili soubor byl definitivně rozpuštěn v první polovině roku 1969.
Shrnuto - k zániku INKLEMA vedly tři důvody: za 1) moje zodpovědnost, zda hnát kluky do nějakých nejistot (dva z nich se navíc už oženili a měli rodiny) - za 2) otázka, zda já jako autor bych vůbec obstál v jiném typu repertoáru - za 3) celková politická situace u nás…“
 
 

Související Soubory

 
 

Související Osobnosti

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':