Texty: Neratovice, Recenze na Sen zimní noci aneb Pohádka o Popelce. Popelka Rakovník 2005.

Sen zimní noci aneb Pohádka o Popelce
(1. neratovická divadelní... Neratovice)
Konečně jsme se tedy na Popelce dočkali Popelky. Z mnoha dramatických
verzí této proslulé pohádky sáhl neratovický soubor po verzi
brněnského dramatika a režiséra Zdeňka Kozáka. Téma, kterým Kozák
oproti jiným pohádku obohatil, je důraz na konflikt mezi upřímností
(Popelka neuchvátí prince prvořadě svou krásou, ale pravdivým názorem
na jeho vzhled a povahu) a lživým pochlebováním (reprezentovaným
intrikující Hofmistryní).

Inscenaci neratovických můžeme zařadit do ranku tradičního iluzivního divadla, které klade v inscenačním systému důraz především na výtvarnou a hudební složku. Výsledný tvar má tak poměrně působivou atmosféru s řadou silných jevištních obrazů, které ovšem na řadě míst odsouvají příběh sám poněkud do pozadí. Samy o sobě pěkné a působivé momenty se tak mění v ornamenty, odvádějící
pozornost od smyslu. Kupříkladu scéna, kdy v zimní bouři předává Maminka – Holubička Zlatníkovi oříšky pro Popelku, má velmi podmanivou podobu (světelnou i hudební), ale její jádro (zmíněné předání) je na pokraji divákova zájmu. Je to obecný problém i celé hudební složky, která přes všechnu sugestivnost a stylovou čistotu (je použita pouze hudba Mozartova) občas inscenaci nepatřičně zatěžkává a např. ve scéně přesvědčování Hofmistryně Macechou plní hudba pouze podkresově - informativní funkci a nepomáhá herečkám k rytmické gradaci scény – ba naopak.
Neratovický soubor předvádí v inscenaci velmi solidní hereckou vybavenost (pouze u postavy Žanety mrzí uchýlení se k levné karikatuře), vynikají zejména představitelky Popelky, Macechy a Hofmistryně. Na místě je ovšem upozornit na jistou nedůslednost ve výkladu postavy Hofmistryně (není zjevné, zda je jejím cílem – řečeno lapidárně – zmocnit se vlády nebo prince) a na situační nepřipravenost otcova závěrečného vzchopení se. Rovněž rámcující postavy Harlekýna a Kolombíny trpí nevyjasněným vztahem mezi pozicí průvodců dějem a jejich úlohou v ději samém. Je-li inscenace silná ve své kostýmní složce (vzhledem k tomu, že jsou všechny vlastní prací souboru určenou přímo pro tuto inscenaci, je to záležitost vskutku mimořádná), plní scéna v mnoha pohledech pouze popisnou úlohu. Ilustrující baldachýn s rámem zavěšený nad jevištěm ani situačně zcela nevyužitý mohutný krb soubor v rovině vytváření jevištní obraznosti nepotřebuje. Neratovická inscenace je tedy dílem vcelku působivým, jehož formální stránka je ovšem téměř zcela nadřazena rovině obsahové. Reflexe
dětských skupin, prakticky bez výjimky vnímajících především efektní jednotliviny na úkor příběhu samého, to na rozborovém semináři v plné míře potvrdily. šotek