Texty: Kostelec nad Orlicí, 2006 Bílí andělé pijí tesavelu v Činoherním klubu JH NP Třebíč

Činoherní klub uvádí Bílé anděle pijící tesavelu
redakce, 5.1. 2006
Kmenový autor Černých šviháků Josef Tejkl opět vytěžil autentickou materii k inscenaci v nikotinových oblacích kosteleckých pajzlů, kde slavné fotbalisty rozeznával více po hmatu než zrakem.


Neděle 15. ledna 2006 19:30
Josef Tejkl

BÍLÍ ANDĚLÉ PIJÍ TESAVELU
Abeceda venkovského kopáče
"Únava a bdění vybělilo mužům tváře a oči se jim propadly do černých otvorů."
Karel Poláček

Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí
Režie: Josef Tejkl / Scéna: Ludvík Žid Zvuk: Josef Žid Kostýmy: Martina Dašková Hudba: Codůmdal Hrají: Milanové Pergerové otec a syn, Jan Kráčmer, František Novák, Ludvík Žid, Petr Malý, Martina Dašková, Jana Neumannová, Miroslav Vorlík, Aleš Hanáček, Zbyněk Svoboda, Josef Tejkl.

Venkovský kopáč ve čtvrté inscenaci Černých šviháků je ovšem vyzbrojen kopačkami, nikoli krumpáčem. Kopáč, to je v podorlické hantýrce Pan fotbalista, tvor, jehož druhdy ve svých Mužích v ofsaidu tak dokonale zmapoval Mistr Karel. Černí šviháci vůbec nepovažují za náhodu, že Mistrovo rodiště Rychnov nad Kněžnou dělí od jejich hnízda /Kostelce nad Orlicí/ pouze několik pahorků cihlářské hlíny. Od Mistrova sarkastického zraku se však odděleni necítí ani těmi pahorky-a jejich hrdost nad tímto faktem nezná mezí.

Kmenový autor Černých šviháků Josef Tejkl opět vytěžil autentickou materii k inscenaci v nikotinových oblacích kosteleckých pajzlů, kde slavné fotbalisty rozeznával více po hmatu než zrakem. S nasazením vlastních jater setrval s místními velikány často do kuropění, což, zdá se, je pro špičkové sportovce ten pravý čas, aby náležitě zazpívali.

Feministy určitě potěší citlivé vykreslení žen, pro Černé šviháky již příznačné, vnímavější diváci nemohou pak nepostřehnout, že fotbal na rozdíl od politiky je hra. Ba dokonce /opět na rozdíl od politiky/ hra, jež má svá pravidla. Chcete-li jinak-Bílí andělé povstali ze své malosti, aby v náruči Věčnosti prokázali svou velikost. Zatímco na té druhé straně barikády se demonstruje velikost, aby…

Dosti však příměrů a paralel! Bílí andělé pijí tesavelu opět nejsou určeni diváku salónnímu; vyžadují povahy otrlé, milovníky černého smíchu, přicházející na vlastní nebezpečí a nedožadující se puritánsky navrácení vstupného.

Zdroj: Radovan Pácl, Činoherní klub


Černí šviháci Kostelec nad Orlicí
Josef Tejkl: Bílí andělé pijí tesavelu
/ … / Hra o postupně se upíjející fotbalové jedenáctce, která je kompletní až ve chvíli, kdy všichni leží „tam za lajnou“ zmoženi trenérovou hruškovicí, začíná anekdotickou situací vlastenecké výměny francouzských lahůdek za poctivý český alkohol a pokračuje líčením problémů domácího mančaftu, při nichž je hojně a jazykově vtipně využíváno fotbalové hantýrky. Jenže to je asi tak vše. Hra se záhy začne potácet na místě ve stereotypu tématu, jež lze shrnout do Džezikovy věty: „Kdo nechlastá, ten se nevykope.“ A jediným divadelním „ozvláštněním“ inscenace je neustálé režisérovo lamentování nad nepřítomnými herci, kteří mu kazí generálku, a přidělování jejich rolí stále se zmenšujícímu okruhu těch, kteří se ještě udrží na nohou. Nic moc nového na scénu nepřinese ve druhé polovině ani ženský element, představovaný chlapy, ostatně je to moment problematický, když do čistě pánské sestavy vpustí předtím režisér zaskakující nápovědku Daškovou – a taky z faktu ženy hrající muže nedokáže nic vytěžit. Stejně tak „dámský“ striptýz do pánských trenek s namalovaným ženským pohlavím vzbuzuje daleko víc trapnosti než veselí, podobně jako stereotypně přehrávaná homosexualita „režiséra“, která má zjevně pouze odlišit postavu režiséra od ostatních představovaných fotbalistů, na což by stačila trika se jmény, dokonce i bez šály by se obešel. Zpočátku mě zaujal hudební plán inscenace, v němž lze vysledovat jistou snahu po kontrastu, poetizaci a pointování (využívání hudby od jazzu přes folklór dokonce až k Händelovu Mesiáši), ale i ten s postupem inscenace zlevnil na stále častější citaci pouze fotbalových popěvků.
Černí šviháci chtějí provokovat. Vyžadují diváky otrlé, milovníky černého smíchu, nikoli publikum salónní. To je v pořádku. Provokace je mi sympatická, méně už však stereotyp a vulgarita, které nudí. Ale pro objektivitu zaznamenávám, že kromě diváků, kteří během představení odešli, našlo se i dost těch, kteří se zjevně docela bavili. Radmila Hrdinová

/ … / Citlivější či empatické duše jistě i z toho tvaru vyčtou autorův existenciální smutek a hořkost, možná až zoufalství z nicotnosti života a lidských vztahů, divadelně (tedy s nějakým nábojem, strukturovaností a rafinovaností) je předat se však Tejklovi a jeho hercům nedaří. Inscenované drsné „události“ (umírání, pití humusu z akvária apod.) a hospodské řeči nejspodnějšího kalibru působí křečovitě a násilně, autorsky, režijně i herecky bezradně. Tak jako celek. Tesavela zkrátka není fernet. / … /. Vladimír Hulec



Autentický mužský svět
Divadelní soubor Černí šviháci z Kostelce nad Orlicí je neoddělitelně spjat s osobou autora a režiséra Josefa Tejkla. Je to soubor výjimečných individualit, které s Tejklovou poetikou souzní. Tejklovy hry vynikají bohatým jazykem, citem pro jazykovou charakteristiku prostředí. Hra Bílí andělé pijí tesavelu, s níž se včera v Třebíči Černí šviháci představili, se odehrává v hospodském prostředí a příběh o místním fotbalovém týmu se zjevně rodí z hospodských historek. Je nastolena rovina divadla na divadle, která nejen řeší technické problémy (chybějící postavy představovány prostřednictvím triček se jmény, neskrývaná nápověda při výpadcích textu…), ale je tématem v tom smyslu, že si s fotbalem, o němž je řeč hrají. Ale především je zde jak fotbal, tak i divadlo mužským světem, do kterého je ženy nechtějí pouštět a trošku jim ho závidí. Což je nádherně završeno monologem Blaženy, kterou, zdánlivě paradoxně (protože ženu k dispozici mají), hraje muž (vynikající Petr Malý). Tejklova hra je sebeironická, nejvíc ze všech jeho her (připomeňme si jen postavu autora, který pije pomalu víc než všichni fotbalisti dohromady). Záměrně pracuje s banalitou, pohrává si s hnusem jako s estetickou kategorií. Protipólem jsou promluvy rozhodčího na mikrofon, jakési „chvilky poezie“.
Pokud jde o samotnou inscenaci, není vždy zřetelný přechod , kdy postavy hrají divadlo a kdy jsou za sebe. Ale vlastně se všechno prostupuje – alespoň takhle to můžeme vnímat prostřednictvím zřejmě úmyslně tlustou čarou kreslené postavy režiséra (Milan Perger mladší). V první části inscenace nejsou některé historky divadelně nosné, zatímco druhá část je kompaktnější. Výborné je výtvarné řešení scény, které evidentně vychází z hluboké znalosti prostředí, je funkční a přitom neilustrativní.
Velká síla inscenace je v její autenticitě. Je pevně zakotvena v prostředí, o němž se hraje i v hereckých typech představujících jednotlivé postavy. Je to už v samotné textové předloze, která je vlastně sama o sobě interpretací. Proto se lze domnívat, že je v podstatě nepřenosná.
ex