Texty: AS 2005, č. 2, s. 7-9. MIlan Schejbal.

KARLÍNSKÁ TŘISKA 2005 VE ZNAMENÍ VÝRAZNÉHO AUTORSTVÍ

Je všeobecně známo, že pražské amatérské divadlo nemá na růžích ustláno. Prosadit se v poměrně velké a široké nabídce divadelní produkce profesionálních a poloprofesionálních divadel a skupin není opravdu snadné. Chce-li amatérský soubor oslovit větší okruh diváků než jen své přátele a známé, musí hledat neotřelá témata a ty pak svébytným a osobitým způsobem převádět do jevištní řeči. A to už je jen krůček k autorství. Autorstvím nemyslím jen napsání původní předlohy, to samo o sobě ještě nic neznamená, ale myslím tím především tvůrčí vklad inscenátorů, který se promítá do všech inscenačních složek. A takto míněné autorství bylo evidentně nejprůkaznějším rysem přehlídky pražských amatérských divadel Karlínská tříska 2005, která se konala již popáté tradičně v karlínském Spektru ve dnech 18. až 20. března. Na přehlídce bylo k vidění celkem osm soutěžních představení a v každém z nich - tu méně, tu více – se ono zmíněné autorství projevilo.
Přehlídku zahájilo Občanské sdružení přátel divadla Post scriptum inscenací … to jsi teda přehnal, pod kterou je podepsán „domácí“ autor Josef Nitra. V podstatě se jedná o Gogolovu Ženitbu, která je rámována výstupy postavy Ceremoniáře, a jednotlivé výstupy nápadníků evokují kabaretiérská čísla, včetně použití loutek a filmové projekce. Největším problémem inscenace je absence inscenačního zdůvodnění obou základních rovin ve smysluplný celek, takže vedle klasického psychologického herectví Ženitby vidíme čísla asociující kabaretní skeče. Za zmínku rozhodně stojí herecký výkon Heleny Zajícové v roli dohazovačky Tekly, jeden z nejkvalitnějších z celé přehlídky.
Mladý kolektiv sdružený v souboru Drmol si nezvolil cestu zrovna nejjednodušší. Pokusil se převést na jeviště známou knihu Tracyho tygr Williama Saroyana pod názvem Tracy a jeho Tygr, tedy látku, na které si vylámali zuby i divadelníci daleko zkušenější. Tato adaptace, bohužel, dopadla podobně. Už samotné zúžení známého tématu „tygra“ na pouhou lásku (i když ani s ním nebylo pracováno důsledně), spolu s ne vždy plně zvládnutým herectvím, vyvolalo jisté rozpaky.
Amatérské divadlo Esence zalovilo tentokrát ve vodách detektivního žánru a uvedlo Zločin ve vile Roung italského autora Achilla Campanila. Nebyla by to ani Esence, kdyby nevyužila i motivů z jiných her téhož autora. V podstatě se jedná o „hru na detektivku“, využívající postupů travestie, až parodie. Nechybí ani inteligentní slovní humor, který nikdy nepřekročí danou míru, a spolu s výrazným a funkčním scénografickým řešením, hudebním plánem a nezaměnitelným a nenapodobitelným herectvím vytváří největší devízu celé inscenace (režie Marie Kubrová). Je jen škoda, že v druhé polovině přehlídkového představení vázl temporytmus, neboť některé situace byly až neúměrně dlouhé, přičemž by pomohla účinně zvolená divadelní zkratka.
Ono zmiňované autorství se v jiné podobě objevilo i u inscenace Mnoho povyku pro nic Williama Shakespeara v podání Dětského dramatického souboru TY-JÁ-TR HROBESO (soubor vysokoškoláků). Kromě velkého dramaturgického zásahu, který spočíval ve zkrácení celé hry, se autorství promítlo především do složky herecké. Mladí představitelé nevytvářejí dramatické postavy v doslovném slova smyslu, ale důležitější je jejich vlastní vklad osobnostní a na postavy si spíše hrají. A tato hravost se stává ústředním tématem celé inscenace (režie Luděk Horký, režijní spolupráce Jana Kobesová). Značně ji podporuje hudební složka, nebo spíše rytmizace jednotlivých výstupů, stejně jako originální scénografické řešení, vynalézavě využívající k určení prostředí „oživlé sochy“, která je přítomna po celou dobu představení. Z vyrovnaného hereckého kolektivu svou autentičností na sebe nejvíc upoutala pozornost ústřední dvojice Beatrice Petry Kosmanové a Benedick Jakuba Tvrdíka. Problémem je však pojetí Stráží, protože ty jsou již uniformou městské policie až příliš určeny. Jejich představitelé jsou pak nuceni hrát dramatické postavy, aniž by se s nimi ztotožnili, a mizí tak hlavní motor inscenace – hravost. Ač vnějškově humorné, vyznívají tyto scény spíše rozpačitě. Je zajímavé, že u herců ztvárňujících postavy dvora věkem mnohem starší jsme tyto problémy neměli.
Paradoxně nejméně autorského podílu jsme zaznamenali u Laurychova studia, které si vybralo známý text-appeal Ivana Vyskočila Haprdáns o tom, co v Hamletovi nebylo. Tři mladí sympatičtí účinkující nám převyprávěli Vyskočilovu předlohu, která je však, přes některé nadčasové hodnoty, přece jen úzce spjata s dobou svého vzniku. Bez současného generačního pohledu na scénář působila inscenace chladně a archaicky.
Zásadní dramaturgickou úpravou, hraničící s autorstvím, neboť autor úpravy a zároveň režisér Marek Frič přizpůsobil téma hry svému vidění, se prezentovalo Divadlo bez zábran. Jejich inscenace Jako jedna rodina Murraye Schisgala měla výtečnou první část, kde představitelé Sama a Billyho herecky bez problémů zvládli umění konverzace, včetně jemné nadsázky, point a překvapivých spojení. V druhé polovině hry však herci příliš „přitlačili na pilu“ a soutěžní představení nabylo na fraškovitosti, místy až ke zbytečné karikatuře. Závěr nezachránila ani přesná Miroslava Časarová jako Laura.
Představení seniorského Divadelního spolku Proměna s humorně laděným vystoupením Proměna dalo důkaz o tom, že divadlo může pronikat i do jiných sfér lidské činnosti, přestává být cílem a stává se smysluplným prostředkem. Šlo totiž o setkání v tom pravém slova smyslu, kdy s obrovskou chutí a entuziasmem se senioři pustili do inscenování příběhu vypovídajícím o jejich radostech a starostech, se kterými se s námi chtěli podělit. Očekávání budilo představení souboru Divadla Kámen, o kterém lze dnes říci, že má už poměrně jasnou vyhraněnou poetiku. Vůdčí osobnost souboru, Petr Macháček, autor scénáře a režisér, nám tentokrát předložil drsný příběh o kožené bundě a červené helmě pod názvem Mlejnek, který nese prvky detektivky, až thrilleru, samozřejmě ovšem nepostrádá prvky banality dovedené ad absurdum. Je zajímavé a svým způsobem neočekávané, že diváka upoutá v první polovině inscenace i samotný příběh, což u tohoto divadelního souboru nebývá obvyklé. Způsobuje to volné zacházení s časovými rovinami. Problémy nastávají, když už „vše víme“ a konec příběhu je až neúnosně rozmělňován ve scénách soudního procesu. I zde by, podle mého názoru, neuškodila divadelní zkratka.
Z výčtu přehlídkových inscenací je patrné, že každý ze souborů a každý svým způsobem chápe, že v Praze je amatérské divadlo pracující na principech tzv. klasického tradičního interpretačního divadla odkázáno na úzký okruh svých příznivců, což je v tomto regionu zcela logické. Je potěšitelné, že přední amatérské soubory, nebo alespoň ty, které vystupovaly na letošní Karlínské třísce, jsou si toho plně vědomy a snaží se hledat cesty neprošlapané a neověřené, což mnohdy může vést i k omylům. Jsou-li však hledači těchto cest otevřeni podnětům, jistě si tyto omyly zpracují, a není vůbec vyloučeno, že se jich příště prostě nedopustí. Rozhodující však zůstává, že se těmito cestami vydali.
Jsem rád, že mohu konstatovat, že Karlínská tříska 2005 jako celek rozhodně nezaostala za ročníky minulými a že si drží standardní úroveň. Mé poděkování patří beze sporu členům DIVADLA (bez záruky) PRAHA, bez jejichž úsilí a ochoty by se v karlínském Spektru takováto přehlídka vůbec konat nemohla.
Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowská, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2005 inscenaci Mnoho povyku pro nic TY-JÁ-TRu HROBESO, na prvním místě pak doporučila Amatérské divadlo Esence se Zločinem ve vile Roung, na druhém místě Divadlo Kámen s Mlejnkem a na třetím místě Divadlo bez zábran s inscenací Jako jedna rodina.
Milan Schejbal