Texty: Valenta, Jiří: 2003 Český rozhlas Praha 2, Host do domu , red. Z. Vojtíšková

 
  Redaktorka Zuzana Vojtíšková:

ZV: Po týdenním cestování, kdy na severu Čech navštěvoval různé ochotníky, se zpátky do Prahy vrátil historik českého amatérského divadla pan Jiří Valenta a jeho cesta směřovala sem k nám do Českého rozhlasu 2. Dobrý den, vítám vás.

JV: Dobrý den. To slovo historik, to je příliš vážné slovo, já bych to spíš pojmenoval sbírání zkušeností, památek a informací. Vzal jsem to od Jizerských hor a jejich podhůří a skončil jsem v podhůří Orlických hor. Byla to jedna návštěva za druhou. Muzea, archivy, ale nejkrásnější byly půdy divadel a skladiště divadelních souborů. Tam se vám najde věcí, dokladů o práci našich ochotníků, bohužel tedy už mnoho z těch památek zašantročili, ale nicméně našel jsem krásné exempláře, pofotografoval jsem si je, nahrál množství rozhovorů – a to všechno, doufejme, zúročíme v další práci.

ZV: V další práci, o které budeme společně mluvit dnes v Hostu do domu. Já předešlu, že to je velký Místopis českého amatérského divadla, který jste přichystal spolu s dalšími kolegy a především spolu s ochotníky, že chystáte také počítačovou databázi amatérského a ochotnického divadla u nás v České republice – no a že chystáte také různé výstavy, které se týkají života ochotníků u nás. A o tom životě, jednak vašem a jednak o životě našich ochotníků si budeme povídat za chvíli.

ZV: Pane Valento, vzpomenete si jaká byla vaše první zkušenost s ochotnickým divadlem?

JV: Nevzpomenu, já ji vím jenom z vyprávění maminky. To totiž bylo tak. Na vsi učili mladičtí učitelé a to se ví – hráli divadlo. Maminka vypravovala, že hráli jakousi hříčku a ona, jako správná paní učitelová, napovídala. Do napovědní boudy se lezlo odkrývacím prkýnkem a jednoho hezkého dne prostě nemohla otvorem prolézt. Bříško vadilo. Tam byl malý Jiřík. To byla první chvíle, kdy jsem vadil ochotnickému divadlu.

ZV: A potom jste mu už jenom prospíval.

JV: Nejsem si docela jist. Byly chvíle, kdy možná člověk ve své horlivosti udělal chyby, tak to v životě bývá, ale zkušenost z učitelské rodiny mě vždycky vedla k tomu, že v dané chvíli je dobře dělat všechno pro to co právě teď prospívá věci. Zkušenost z vesnice, kdy tatínek, pan řídící ve Stakorách, byl přísným režisérem ochotnického spolku a okrskovým funkcionářem, ta mě vedla k tomu, že jsem musel také k divadlu přičuchnout. Už jako malé dítě. A když nebylo co hrát, tak maminka napsala pohádku Šumařovy housle. A když jsem trochu odrostl, tak - to se ví -, kdo jiný by mohl hrát hlavní roli a odzpívat tam národní písničky, než zase Jiřík. To jsou moje první zkušenosti s ochotnickým divadlem.

ZV: ….v kterých to bylo letech?

JV: Ta první, o které jsem vypravoval, ta je z konce dvacátých let, ale školní představení, to už bylo v letech třicátých. Ale potom, když už jsem nabíral trošku víc rozumu, začal jsem trošku hodnotit jak to tatínek s ochotníky dělá. A jak to tak bývá tak synové vždycky mají trošku kritičtější pohled na tatínky, tak i já jsem byl s mnohým nespokojen. Třeba s takovým despotickým chováním pana řídícího, režiséra, který vládl pevnou rukou souboru,


ZV: Jak tedy vypadala ochotnické divadlo v těch třicátých letech na vesnici. Popište to trošku.

JV: Vítám, že se na to ptáte. To byl silný zážitek. V těch našich Stakorách to bylo tak, že nejdřív než se začalo hrát ochotnické divadlo, jsme museli jít do hasičské zbrojnice, odtamtud odnést do sálu hospody části ochotnického jeviště, tam pracně sestavit z koz a prken jeviště, postavit kulisy, které byly pochopitelně předfabrikované, takže se vlastně pořád hrálo ve stejných kulisách, spustila se vzadu namalovaná vesnička nebo pokoj atd. – ale to ještě pořád se nemohlo začít hrát. Muselo se pokaždé znovu namontovat elektrické osvětlení. A když jsme po prvé dokázali na tom jevišťátku stmívat nějakým reostatem, to bylo vítězství. Ale to se pořád ještě nemohlo začít hrát. Nejdřív jsme museli obejít stavení a z každého nám půjčili několik židlí. Ty potom v sále vesnické hospody vytvořily hlediště, které pochopitelně bylo natřískáno lidmi. Židle, každá jiná, se po představení musely vynést na jeviště, a - ať už to byl kousek sebe truchlivější - začala taneční zábava. Nebylo ochotnického představení, aby se po něm netancovalo. Tak tomu nebylo jen u nás, ve Stakorách. To je zkušenost z protektorátních let. Tenkrát se na našem Mladoboleslavsku hrálo snad v každé vesnici. Ve vedlejších Plazích byl režisérem pan učitel, v Husí Lhotě - nesmějte se, skutečně na Mladoboleslavsku je Husí Lhota – tam byla náruživá ochotnice manželka pana lesního a v Kolomutech – a teď bych mohl jmenovat houfy obcí. Nebylo vesničky, kde by se nehrálo tenkrát ochotnické divadlo.

ZV: Co se vlastně hrálo, jaký byl repertoár?

JV: Krutá otázka, protože v těch letech to byly spíš líbivé kousky – mluvím o ochotnickém divadle na vsi. To se ví, že v nedaleké Boleslavi to už zase bylo o něčem jiném. Ale na vesničkách se hrály převážně tzv. lidové hry. Mezi ně prokmitl Jiráskův Otec, tu Vojnarka, tu Maryša. Lidé se vlastně tenkrát masově učili nazpaměť základní díla dramatické literatury. Kolik Vojnarek a Maryš běhalo po českých obcích.
Mám ještě jednu životní zkušenost. Moje babička byla dcerkou pana řídícího v Holenicích, tam v Českém ráji pod Troskami. Když pan řídící chtěl postavit novou školu, do té doby totiž učil v chaloupce s věžičkou, tak musel začít hrát divadlo, aby vydělával na stavbu. A jeho dcerunka – babička – musela hrát Paličovu dceru. Kdykoli u nás přišla řeč na divadlo, ozvala se babička s monologem „Paličova dcera, víte co to znamená…“ No a pro mě ještě ten palič byl zajímavý tím, že se jmenuje Valenta, a tak v pozdějším životě jsem se dost často k tomu paličství vracel a někdy jsem se i podepisoval Valenta – palič.

ZV: Jakou roli mělo vlastně ochotnické divadlo na vsi?

JV: Myslím si, že to je jev, který ještě zdaleka není doceněn. Často se mluví o významu ochotnického divadla v obrození pro záchranu českého jazyka, ale moje zkušenost je už spíš z oblasti – ochotnické divadlo a společenský život na vsi. Tam se žádné velké umění očekávat nedalo. Pro společenský život vesnic mělo nesmírný význam právě to scházení se, muzicírování, zpívání, ale i velice pěkná a slušná zábava. Takhle to pamatuji zvláště za protektorátu. V té době jsme se také začali trochu víc učit. Chodili jsme na školení do blízké Mladé Boleslavi. Tam pracoval vynikající ochotnický soubor Nové divadlo, vedl ho Václav Zima, ochotník, později ředitel prvního mladoboleslavského profesionálního souboru. Ten vnášel do ochotnického života ohromnou vzpruhu nejen repertoárovou, ale zvláště způsobem inscenací. To už nebyly kulisy koupené u Pepy Máci, - to byl dříve takový hlavní dodavatel scén –, tam už pan architekt Saal vytvářel znamenitá scénografická díla. – pamatuji např. inscenaci Hilbertova Kolumba, s kterou potom mladoboleslavští zazářili na Jiráskově Hronovu.

ZV: Myslíte si, že ve vsích, kde se dosud hraje, může i dnes mít ochotnické divadlo takový význam?

JV: Může, ale bohužel hodně ochotnických souborů na vsích zaniklo. Zanikání mělo několik fází. První fáze byl násilný totalitní převod ochotnických spolků do nějakých zřizovatelských společenských organizací, což ochotníci nesli velmi těžce a mnohdy práce nechali. Později to byly násilné vstupy, kdy ochotníkům byl vnucován repertoár, který souborům vůbec neseděl, nebyl jim po chuti, velmi často i právem. Další fáze byla ovšem i v tom, že se začalo více myslet na peníze, na výdělky, lidé přestali mít dost času, který by byli ochotni věnovat práci zdarma, z ochoty.


ZV: Vaše záliba hledat různé spisy, různé materiály, procházet půdy ochotnických divadel vyústila v to, že jste se pustil do práce na místopise českého amatérského divadla. Co to je?

JV: V Národním informačním středisku pro kulturu, v útvaru Artama, který se stará o amatérské divadelnictví, jsme se mimo jiné úkoly pokusili zpracovat historii amatérského divadla. Vznikl tak cyklus publikací, který se jmenuje Dějiny českého amatérského divadla, jehož garantem je paní doktorka Vítězslava Šrámková. Uvědomili jsme si, že bude prospěšné doložit souhrnná tvrzení doklady o praxi jednotlivých souborů a to v jednotlivých místech. Chtěli jsme doložit tu obrovskou sílu, která – podle mne – nemá na světě obdoby. Už to, že naše země je tak rozdrobená do malých vesniček, - ono se to nezdá, všechny se teď spojují v nějaké větší celky – nicméně vesničky zůstávají vesničkami, ať už mají správní zařazení jakékoli. V těchto malých vesničkách se všude hrálo ochotnické divadlo. Hrály nejen divadelní spolky, ale i hasiči, sokolové, na Moravě orlové, divadlo hrál kdejaký spolek. Mnohdy z důvodů řekl bych zištných, aby se na něco vydělalo, ale většinou z velké vášně, z lásky k divadlu. Zachytit tento ohromný proud, to byl pokus, kterým jsme navázali na popis vývojových tendencí, které jsou obsahem prvního svazku dějin. Dát z celé země, z tolika míst informace, to není žádná legrace. Já jsem si na tom zažil posledních, musím říci šťastných, šest let života, protože šlo o soustředěnou práci na jednom úkolu. Takovou příležitost jsem vlastně za celý život neměl, měl jsem ji tentokrát v důchodu po prvé. Myslím, že se podařila jedna věc, najít velmi silnou grupu spolupracovníků, kteří za jediný honorář - a už jsme zase u té ochoty a ochotníků – tj., že dostali zdarma knihu, na které spolupracovali. Zachytili historii ochotnických divadel v jednotlivých místech svých regionů. Pochopitelně trápení s tím byla veliká. Stal jsem se člověkem, který urguje a urguje, pořád na někom něco chce, a je neodbytný. Podařilo se zorganizovat široký okruh spolupracovníků – včetně pracovníků muzeí, archivů, tedy i profesionálních pracovníků. A tak se podařilo dát dohromady něco, co – myslím - nemá hned tak někde ve světě obdobu. Šest tisíc hesel, které se objevují ve dvou svazcích Místopisu je snad docela pěkným svědectvím.

ZV: Určitě. A vy jste objížděl některá ta místa, odkud vám ochotníci dodávali zprávy?

JV: Pochopitelně. To všechno začalo poradami s těmi pracovníky, které jsem za prvé přesvědčoval a naháněl k té práci, a za druhé jsme se museli domluvit o systému zpracovávání materiálů. Musím říci, že jsme byli velmi vyděšeni z toho, jaký rozsah materiálu získáváme a uvědomili jsme si, že vlastně do plánovaných dvou knih se to v žádném případě nemůže vejít. Tak vznikla jakási encyklopedie, která ukazuje rozlohu jevu a shromažďuje o něm doklady.
Pokoušeli jsme se také zaplnit mezery, které vznikaly tím, že mnozí ochotníci z různých důvodů některé části svých činností zatajovali, nebo se k nim rádi nehlásili.

ZV: To znamená, že ty zprávy od ochotníků se nedají brát jako skutečně objektivní informace?

JV: Jak od koho. Lidi jsou různí. Někteří se nestydí za své, řekl bych menší přestupky, někteří je zatloukají. Tak je to i s ochotníky. Tak to v životě bývá. Ale v čem to zatloukali? Oni zatloukali právě ty lidové hry, řekl bych nízké úrovně, jindy zase se nepřiznávali k poplatnictví různým režimním požadavkům, jednou zase chtěli preferovat nějakého jedince, který za to preferování třeba nestál, takže jsme při tom museli být velmi opatrní. Právě při těch cestách jsme většinou ověřovali jaká je pravda. Stačí někdy nahlédnout do kronik ochotnických souborů, tam se všechno ukazuje v pravé kráse.

ZV: A když jste se tak probíral těmi materiály, narazil jste na něco, co vás třeba hodně rozesmálo nebo naopak rozesmutnilo? Nebo co pro vás bylo zajímavé a překvapivé.

JV: My jsme celý ten místopis pojali tak, že vedle strohých informací jsou dobové citáty a někdy i historky, které ochotníci při své práci zažívali. Těch tam je houfy. Jedna taková, která se trochu váže na naši zkušenost s potopou. Zajímavou historií v ochotnickém divadle byly inscenace sokolů na všesokolských sletech. Na sedmém sletu inscenovali za pomoci profesionálů s obrovskou pompou velkou produkci, která se odehrávala na Vltavě na prámech mezi železničním mostem a Národním divadlem. Živé obrazy zobrazující výjevy ze slovanské historie měly připlouvat na jednotlivých prámech. Většinou sokolští ochotníci nastoupili na prámy, ale běda, pan režisér nepočítal s tím, že může přijít velká voda . Prámy nepřijely v pravou chvíli, takže Libuši předběhl Žižka . Byla z toho potom ostuda a pan režisér musel velmi a velmi vysvětlovat, jak vlastně všechno mělo vypadat.

ZV: Ale nikdo se nezranil ani neutopil při té bouři na Vltavě.

JV: Nevím, nevím, myslím že ne, Dopadlo to asi šťastně.



ZV: Vy jste říkal, že jste sesbírali hodně materiálů od různých ochotníků do vašeho Místopisu a všechny jste je nemohli použít do té knihy. Co s nimi tedy?
JV: To je záležitost pro budoucnost. Myslím, že by nemusela být tak vzdálená. Řekli jsme si, že by byl hřích, kdyby materiály, které jsme soustředili, zůstaly pečlivě uloženy v obálkách v archivu místopisu. Že je potřeba je utřídit a dát je k dispozici, aby naši badatelé, ale třeba i studenti, často připravující v poslední době často diplomní práce na tato témata - zaplaťpámbu za ty dary - měli kam přijít pro materiál, a hlavně aby se ty materiály neztratily. Vymysleli jsme si, že založíme databázi českého amatérského divadla. Ale zrovna tak jako by místopis nikdy nemohl vzniknout bez geniálního vynálezu počítačů, tak ani databázi bychom nevytvořili bez jejich pomoci.¨

ZV: Pojďte se u těch počítačů na chvíli zastavit. Přeci jenom lidé staršího data narození mají trošičku odpor k těm novým technologiím, jak jste se s nimi vypořádal vy?

JV: Moje cesta začala sběratelstvím, informace jsem sbíral do krabice od bot, tam jsem vkládal ceduličky s údaji. Ale ten skvělý vynález – počítač, ten ukládání i zpracovávání informací ohromně usnadnil. V sedmdesáti jsem se pustil do počítačové techniky a se všemi obtížemi ji zvládám. Ve dvaceti se lépe přijímají tisíce nutných vědomostí k tomu, aby člověk mohl využít všechno co počítač dovede, ale jinak je to už po té sedmdesátce. Nedal jsem se obtížemi odradit, učím se co jen můžu. S nad se podaří, abychom se ke každé vložené informaci ve všech souvislostech dostali. Ke všemu, co se v divadelnictví dělo v místě, v jednotlivých souborech, jaké to byly osobnosti, které ochotnické divadlo táhly nebo ovlivňovaly, nebo dokonce kdy bylo ochotnické divadlo kolébkou velkých osobností. Podívejte se kolem sebe, takoví dnešní režiséři první řady jsou z kolébky ochotnických souborů. Lébl, Schejbal, Kracík, - to jsou také určité dary ochotnictva českému divadelnictví. Podobně musí být zachyceny přehlídky, nejen Jiráskovy Hronovy, ale stovky dalších dílčích přehlídek v okresech, místech, - o těch se tak moc ve sdělovacích prostředcích nemluví, ale mají obrovský význam pro zvyšování úrovně ochotnického divadla. Tam jako lektoři a porotci nastupují takoví borci jako je pan profesor Císař, který věnoval kus svého života ochotnickému divadlu. A takových je pěkná řádka.

ZV: Pojďme se zastavit ještě u toho co děláte v současnosti. Chystáte nějakou výstavu, čeho se bude týkat.

JV: Když jsme začali tou spanilou jízdou Podkrkonoším, tak ta měla vlastně také souvislost nejen s databází, o které jsme mluvili, ale také s přípravou expozice, pro kterou chystám scénář. Spolu s organizátory expozice, ochotníky z Miletína, jsme ji hrdě nazvali Národní divadlo českého Podkrkonoší. Proč právě z Miletína. Tam totiž ochotníci dojednali s majitelem místního zámku, že dostanou k dispozici jedno poschodí miletínského zámku. Po úpravě prostor chystáme takovou expozici, která by provedla historií ochotnického divadla v celé naší zemi, ovšem převážně ukazovanou na exponátech z východních Čech.

ZV: Co to může být za exponáty, které se týkají divadla?

JV: Mohou to být tisíce plakátů, tisíce papírů, ale také to může být rytíř vyrobený ochotníky pro inscenaci rytíren v Josefově Dole, nebo letící anděl úpických ochotníků z jejich inscenace, nebo stroj na déšť, který si vyráběli ochotníci. Když se ve Vysokém nad Jizerou zaváděl elektrický proud do budovy divadla Krakonoš, tak si ochotníci vlastními silami vyrobili boďák - reflektor. To je dojemný exponát, ale takových bych mohl jmenovat houf.

ZV: Máte už nějakou zkušenost s vytvářením takové expozice? Takového muzea ochotníků?

JV: Zkušenost z muzea ochotníků zrovna ne, takové snad ve světě neexistuje, ale jak jsem říkal začínal jsem na vsi ve Stakorách, když jsem dal základ jakémusi místnímu muzeu, ve kterém jsem kupodivu najednou nedávno objevil jeden z nejstarších plakátů ochotnického divadelnictví z Kosmonos z roku 1834. Všechno má nějakou svou souvislost.

ZV: To muzeum ve Stakorách stále ještě funguje a je přístupné?

JV: Kdyby jen fungovalo, ono je rozšiřováno péčí paní ředitelky místní školy. Když už jsme zase u těch rodných vísek, musím říci, že mou pýchou je, že v Horních Stakorách dodnes hrají ochotnické divadlo, pravda, dneska většinou děti, pod vedením paní ředitelky Křiváčkové. A ve Stakorách Dolních – tam se zase škola, ve které jsme kdysi bydleli, změnila v ochotnické divadlo. Tam nikdy ochotnická tradice, která tam byla založena roku 1888 vlastně neskončila. A pozor, mluvím o obci, která má 300 obyvatel.

ZV: Tak to je tedy úctyhodné. To znamená, že vám ochotnické divadlo v současnosti dělá radost.

JV: Největší radost mám z toho, jak se chytají amatérského divadla mladí, jak se ve školách zakládají soubory, a jak se to všechno projevuje na oživování tradičních přehlídek. Zažil jsem Jiráskův Hronov už v roce 1946, a tak mohu porovnat jak veliký je to rozdíl od toho starého prťáctví.
 
 

Související Osobnosti

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':