Texty: AS 2005, č. 2, s. 45-49. Vladimír Hulec.

VÝCHODOČESKÉ ALTERNATIVNÍ SNY, VIZE A POEZIE

Již podeváté konala se regionální východočeská přehlídka mladého a experimentujícího divadla a divadla poezie s postupem na Šrámkův Písek, Prima sezónu Náchod a Wolkrův Prostějov Audimafor aneb Kostelecký Kostlivec, tentokrát opět v Kostelci nad Orlicí 31. 3. – 3. 4. 2005. Je to příjemné a pro divadelníky čím dál příjemnější místo, byť s jediným prostorem a jedinou osvěžovnou. Přehlídka se tam ale již docela dobře zahnízdila a – jelikož jsem byl v porotě tohoto festivalu pokaždé – mohu říct, že atmosféra je rok od roku dělnější. Jezdí sem mladí divadelníci z širého okolí, chodí i místní (což je zřejmě hlavně zásluhou zdejších superstars – Černých šviháků, ale přicházejí i školy), je prostor pro diskuze i následná setkání. Mám ten festival možná nejraději ze všech českých, kde jsem měl tu čest být v porotě, i když je v jistém smyslu nejnáročnější. Nejenže jsou zde mraky inscenací, ty jsou i jinde, nejenže je přehlídka vyrovnaná a je někdy těžké mezi některými postup volit, to je i jinde, ale diskuze jsou tu nejotevřenější, nejzasvěcenější a atmosféra je nejsoutěžnější ze všeho, co na amatérských kolbištích zažívám. Pravda, nebyl jsem všude…
ČTVRTEK
Přehlídka se letos natáhla do čtyř dnů, nebylo v silách mých přijet už první den, a tak následující odstavec o představení Kostlivec v bufetu napsal jiný člen poroty, Saša Gregar:
Skupina Temno týnišťského Divadelního souboru Jirásek se dlouhodobě zabývá mj. dramatickými předlohami Davida Drábka, texty z období jeho olomouckých Hořících žiraf. V Kostelci nad Orlicí uvedla Kostlivce v bufetu (původně Kostlivec v silonkách – Vzkříšení).První díl jsme od Temna viděli před časem. Poetika studentské recese, přenesená do souboru s jiným stylovým vybavením, je zřejmě důvodem, proč inscenace nemá náboj nonsensové grotesky a působí spíše fraškovitým dojmem. Je sledem jednotlivých humorných scén, které samozřejmě nepostrádají půvab a zábavnost, zvláště díky některým hereckým výkonům.
PÁTEK
Ač se začínalo v 8:45, přijeli jsme se Z.A. Tichým ranním rychlíkem vypraveným v 6:09 z Prahy. Co by člověk pro krásné amatérky neudělal… A začalo se zostra, právě mládím: ZUŠ Ústí nad Orlicí – Strach má velké oči aneb Kdo se bojí, nesmí sušit mozky. „Drama o čtyřech dveřích“ napsal prý jakýsi Lumír Zrcátlo, ale ani ústeckoorličtí nevěděli, o koho jde. Text vyhrabali z nějaké soutěže, autora však nevypátrali (pokud o něm víte, nechť se jim ozve). V podstatě jde ale o z improvizací vzniklé situace spojené v jakési divadelní sci-fi o nebezpečí zneužití vědy. Vystupují reálné i imaginární postavy (Strach, MyšLenka, X a Y chromozomy aj.), o děj však zatím příliš nejde. Nejdůležitější je dokázat využít hereckou fantazii. Celek moc nedrží, některé symboly jsou trochu vágní či nepřesné, ale každý z účinkujících má prostor pro sebevyjádření, pro první samostatné jevištní krůčky. Někdo si poradil líp, jiný hůř.
Obdobně tomu bylo i u další inscenace. S jediným rozdílem. Hercům a herečkám byl text daleko bližší. Bláhové Pastička je hra o inciaci (zasvěcení do nové životní etapy) dívky v ženu, o prvním sexu, o doteku smrti, o vztahu k rodině, ke světu. Je možné ji hrát a vykládat všelijak, vždy však jde o autentickou zpověď –náctiletých (možná jen -náctileté). Studenti ze skupiny Emy Zámečníkové hradeckých Jesliček tento předpoklad beze zbytku splňovali. Nesnažili se o složité freudovské výklady. Vzali text jak leží a běží a co nejspontánněji jej „prožili“. Vznikla inscenace z těch, které jsou cenné, a současně neuchopitelné. Dalo by se jim mnohé z „profesionálních“ pohledů vytknout, situace jsou téměř nevyložené, herci spíše autentičtí než aby se svými postavami nějak víc pracovali, ale ono to i tak funguje, a možná líp, než kdyby přijeli profíci. Taky se diváci (ze základní školy!) docela „chytli“ a představení až se slzami prožili. „To jsem byla já, to bylo o mně“ jako by říkala nedaleko mne sedící dívka.
Další herecké cvičení nabídli studenti II. cyklu LDO ZUŠ Na Střezině Jolany Brannyové, kteří překvapivě nepatří k Jesličkám, ale říkají si U tří pávů. Inscenace Jak se nám líbí je výsledkem loňské ročníkové práce a je jakousi nostalgickou podívanou – textovou koláží inspirovanou milostnými dialogy a monology ze Shakespeara. Pěkná práce s voicebandy, pěkné renesancí inspirované tancování a hudba, nádherné kostýmy a celé výtvarné ladění do modra činilo z tohoto dílka příjemnou podívanou a pro fajnšmekry i test, z jakého Shakespearova díla je ten který výstup.
První vysoce ambiciózní inscenace festivalu přišla na řadu odpoledne. Ani zrnko pepře pro Czermaka duchovního otce tzv. Vídeňské skupiny (vznik r. 1949 - Gerhard Rühm, Oswald Wiener, Konrad Bayer, Friedrich Achleitner) Hanse Carla Artmanna (1921-2000). Náročný text plný odkazů a bizarností, plný grotesknosti a jízlivosti, plný intelektualismu a současně trochu frašky se pokusili Ema Zámečníková a další její jesličkovská skupina zpracovat v různých stylových rovinách. Převládal expresionismus, ale objevoval se i symbolismus a dekadence začátku 20. století, velký důraz byl kladen na výtvarné působení a atmosféru, bylo patrné, že se účinkující, a zvláště představitel hlavní role autokrativního Hokynáře Tomáš Jarkovský, s textem co nejhlouběji zaobírali a snažili se ho adekvátně interpretovat. I když mnohdy to bylo nad jejich síly, tak nejen odvaha herců a režisérky utkat se s textem, ale hlavně jeho dramaturgická objevnost a komplexní pohled na téma i autora byly ozdobou přehlídky a doufám, že se s touto inscenací ještě někde setkáte. Zvláště ti, kteří jsou intelektuálněji založení.
O krátkém intermezzu Cesta do Afriky, což byl zdivadelněný klip na stejnojmennou písničku skupiny Yo Yo Band, se zde jen zmíním, že bylo sympatické aktivní účastí jindy velmi „nedivadelních“ odborných učilišť, v tomto případě SOU Lázně Bělohrad.
Ani Lavička Divadelního klubu Vrchlabí nebyla příliš divadelně poučená. Vedoucí souboru Václav Vondruška dal prostor šesti dívkám, aby si v osmi skečích vyzkoušely, co je divadlo. A to od autorského textu přes jeho výklad a hraní. Nebýt nešťastného propojení všech příběhů nesnesitelně mentorským výkladem samotného vedoucího, šlo by o docela milé skeče. Zvláště šestý v pořadí, Mobil, jako by vypadl z hnízda komiksu Hana a Hana. Kdo má pro tyto otisky reality smysl, docela (by) se bavil. Ony spojováky však vykládaly o jiných ambicích – Lavička jako zrcadlo doby. Takto ovšem vnímat tento „reality opus“ nešlo ani náhodou. Reálný život zde byl totiž otištěn jen v tezích a falešných slovech právě jako ve zmíněných Hanách. A (téměř) bez divadelní invence.
Poslední večeře v domě Usherů v podání Dospělých embryí Divadla Jesličky, tedy souboru Jana Dvořáka, měly také pedagogické ambice – seznámit diváka s neznámými (či méně známými) informacemi o životě a díle Edgara Allana Poea. Typicky „dvořákovská dospěloembryonální“ práce, tentokrát podepsaná jím a Monikou Janákovou, nesla všechny znaky nalezeného stylu. Do hloubky nahlížené téma s přesně choreografovanými výstupy velkého souboru, důraz na hudebnost a atmosféru, ironie, nadhled, neotřelost. A také objevnost. Že byl Poem silně ovlivněn i Ray Bradbury, a napsal dokonce poeovský text, asi málokdo ví.
Páteční maratón zakončil loutkářský western Druháku Divadla Jesličky pod vedením Jiřího Polehni Vítr z Apalačských hor. Přesná parodie, nádherné pravé loutkové divadlo z „pravého“ Západu, zkrátka maximální radost divadelnická i divácká. Takové divadlo se může z Polabí vyvážet třeba až do Apalačských hor.
SOBOTA
Mrożkovu hru Na širém moři si pro Dramatickou školičku Svitavy a její soubor Bedřich upravila režisérka Monika Formanová pro tři dívky a jednoho chlapce a nazvala ji Na moři. Absurdní situace tak získávaly na ještě větší absurditě, z politického podobenství se stávala spíše vyskočilovská hra na bláznivost a pitoresknost, převážila mladická hravost a také nápaditost. Příjemné probuzení do sobotního dne.
Psát o následující inscenaci Anno Ani souboru J.S.T.E. Artyžok a Dred Náchod je obtížnější než sníst kilo hřebíků. Ambiciózní režisér Ondřej Pumr připravil náročný text a vytvořil náročnou inscenaci plnou výtvarných obrazů a intelektuálních dialogů. Jde o jakýsi český ohlas na texty Elfriede Jelinekové, Wernera Schwaba a především Thomase Bernharda, který v inscenaci dokonce jako důležitá postava vystupuje. Zatímní režijní a herecká nedotaženost mi však bránila hlouběji pochopit, o co autorovi jde. Výtvarně velice působivý jevištní obraz po celý čas plný různých skupenství vody, nebyl naplňován významy. Herci téměř bez pochopení odříkávali složitý text, Bernhard (Michal Kudrnáč) se mátožně motal po divadle a jevišti, závěrečná sexuální orgie byla násilná a spíš útrpná, než opravdovým gestem, vyjadřujícím postoj či pocit prázdnoty a hnusu, jímž zřejmě nejen závěr, ale celá inscenace měly být. Chybí-li však gestu přesnost a razance, stává se jen máchnutím, a to se přihodilo. Možná příště…
Idy a Otík, druhý na festivalu zúčastněný soubor z Dramatické školičky Svitavy nabídly poté Hru o sudu, autorský text jedné z protagonistek Barbory Urbanové. Vlastně šlo o jakousi mrożkovskou variaci šmrncnutou Bláhové Pastičkou. Tři dívky a jejich hra s osudem: sladké pokušení, spalující vášeň, vražedná touha. To jsou tři dortíky, které si objednají v kavárně, kde pak rozvíjejí své fantazie, jež se jim posléze vymknou z rukou. Spíše než o vážně míněné vstupy do podvědomí se však jednalo o dobře zvládnutou hereckou nápaditost a hravost rozvíjenou na podkladě absurdních situací. I když trochu klopotně poslepovaných.
A jsem u cenami nejověnčenější inscenace přehlídky – autorské adaptace tří povídek Karla Houby nazvané Vězni v podání opět jedné z tříd Jesliček. Stylově i herecky precizní představení o věčně se opakujícím schématu moci a násilí je divadelně působivým podobenstvím o moderní době. Autorské předobrazy má Karel Houba v Orwellovi a Kafkovi, svou přímočarostí je však daleko snáz divadelně uchopitelný, což autor dramatizace, mladý Tomáš Jarkovský a dramaturg a představitel hlavní role Pavel Pešek dobře věděli a dokázali využít. Váhu inscenace položili na jednoduchost, na minimum omezili dialog, akcentovali každé slovo, jako by šlo o poezii. A možná to i trochu poezie je. Dalším důležitým prvkem je svícení. Jde v podstatě o temné obrazy s konturami všudypřítomné smrti a poprav. A zapomenout nelze ani na vynikající herecké podání vyšetřovatele resp. prokurátora, zmíněného Pavla Peška. Svou prokomponovaností a dotažeností ve všech složkách šlo o jasně nejkvalitnější inscenaci přehlídky.
Na Hronově loni nenávidění Triarius z České Třebové přivezli opět vlastní zpracování literárního díla, tentokrát Proměny Franze Kafky, kterou hráli pod trochu zavádějícím názvem Popis jednoho zápasu (jde soubor krátkých Kafkových próz, které ale Proměnu pokud vím v žádném vydání neobsahují). Na rozdíl od minulých inscenací, kdy kladli Triarius důraz na výtvarný expresionismus, zvolili tentokrát téměř superrealismus. Řehoře S. nejdřív představí v jakési introvertní poloze, poté se ale hra přenese do dělňácké kuchyně s primitivním otcem, bázlivou matkou a naivní sestrou a odtud se již nehne. Řehoř je po celý čas za dveřmi, jen sem tam se s výčitkou očích němě v nich objeví. S Kafkou to má máloco společného. Je to příliš hřmotné, než aby to dýchlo nějakým silnějším, rafinovanějším divadlem. A aby to bylo „řádně drsné“, na to zase nemají Lenka a Laco Špaisovi, autoři dramatizace a režiséři, dostatek zkušenosti a herce. Ti se sice do inscenace vrhli hlava nehlava, ale občas by ta hlava byla dobrá. A taky nápaditější scénografie.
Noční vysílání Rádia Ivo Život nedoceníš, což je nový projekt Johanky Švarcové (DNO, Děvčátka) a Petra Marka (D.D. Beruška), příliš nefungovalo. Jde ale o čistou improvizaci, takže mohlo jít jen o nahodilý výpadek. Výjimečný celý projekt je zvolenou technikou improvizace – oba vytvářejí konkrétní příběh, rozhlasovou hru, a doprovázejí se přitom konkrétními ruchy, jež si krátce předtím někde nahráli. Zvolenou experimentálností a divadelní aktuálností (improvizace je dnes u nás fenomén) doporučuji všem přehlídkám otevřeného divadla. Rádio Ivo jistě ještě neřeklo poslední slovo.
NEDĚLE
Dva nejambicióznější a nejznámější soubory vystoupily až na úplný závěr. Společnost Dr. Krásy z Prahy (ale původně z Úpice) přivezla premiéru adaptace románu Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha. Autorem adaptace je Jindřich Veselý, celé je to však inscenované typickým rukopisem šéfa souboru, režiséra a herce Petra Lanty. Klíma je v této inscenaci nahlížen z mnoha stran a úhlů, od infantilních dětinskostí přes obrazy a symboly Nebes i Smrti. Je to opět velmi postmoderní koláž starého a nového, banálního a filozofického, vysokého a nízkého, kýče a vkusu. Jen to ještě nebylo hotové. Tak se zatím zdržme soudů a těšme na hotové tvary.
Na závěr přehlídky vystoupili domácí Černí šviháci s novou prací Josefa Tejkla Čilimník. Nesla všechny znaky předchozích dvou úspěšných prací, Amatérů a Solných sloupů, tentokrát jí však cosi chybělo. Ač herecky možná nejzvládnutější, je vlastně s divákem nejméně komunikativní. Přetížená slovy, chybí jí víc jevištních akcí a možná i jasnější cíl, kam vlastně směřuje. Je to parodie, satira, nostalgická hříčka? Proč ji Pepa Tejkl napsal, co jí chtěl sdělit? Těžko říct. Právě to jí zabraňuje v postupech jinam a dál. Ale i tato inscenace má možná před sebou změny a další život.
A tak to ve světě amatérského divadla chodí. O inscenaci se napíše, ale ona se za chvíli tak změní, že publikované soudy, slova a rozbory dávno neplatí. Je to ošidné, ale vlastně krásné. Vždyť vy čtete o něčem, co už není. Takže i můj text se stává snem, vizí a poezií. Tedy tím, o co usilují audimaforští divadelníci, ať už jsou z Hradce Králové, Kostelce, Náchoda, Prahy, České Třebové, Svitav, Týniště, Vrchlabí či Bělohradu.
Vladimír Hulec