Texty: Rozhovor Simony Bezouškové s Petrem Nýdrlem. AS 2005, č. 3.

 
  DIVADLO BYLO A JE DOBRÉ MÍSTO K PŘEMÝŠLENÍ

Malá scéna Zlín v posledních letech opět získává svou popularitu. Minulý rok na Národní přehlídce FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč zazářila s inscenací Woody, Woody… Letos to byly inscenace Za kapku mandragory a Pelikáni v pustině. S Pelikány je soubor nominován do programu Jiráskova Hronova 2005. Pohádka Pučálkovic Amina bude zas zdobit program Popelky Rakovník 2005. Jedná se o partičku mladých a velmi sympatických lidí, kteří kromě inscenací ve Zlíně připravují i jiné zajímavé projekty. Proto jsem dramaturga a uměleckého šéfa Malé Scény Zlín, Petra Nýdrle, požádala o rozhovor.

Malá scéna Zlín začala fungovat jako občanské sdružení. Znamená to, že jste ukončili spolupráci se ZUŠ? Můžete stručně popsat historii Malé scény?
Náš soubor vznikl v roce 1969 při literárně-dramatickém oboru na tehdejší Lidové škole umění ve Zlíně. Prvních 20 let činnosti je spjato se jmény manželů Navrátilových, kteří Malou scénu založili a otevřeli jí cestu na nejrůznější festivaly, a to i do zahraničí (pravidelně se např. jezdilo na přehlídky do Londýna a přátelství s tamním souborem GYPT přetrvávalo léta). Především pan Navrátil, vynikající herec a režisér, vytvořil neopakovatelnou poetiku a stal se takovým „základním nosným pilířem“ našeho divadla. Dodnes se vzpomíná na jeho inscenace Smrt na hrušce, Král jelenem, Romeo a Julie, Krásná Františka nebo o Kuruckéj vojně. Žáci školy nezůstávali členy jen jednu sezónu, a tak se mohl utvořil soubor, který mnohdy fungoval na úrovni profesionálního divadla. Třetí desetiletí souboru znamenal nástup nových mladých režisérů, tím se také měnil rukopis uváděných inscenací. V únoru 2004 jsme se osamostatnili od ZUŠ a stali se občanským sdružením. Nicméně stále spolupracujeme jak s výtvarným, tanečním, tak v neposlední řadě s literárně-dramatickým oborem, kde si vlastně „vychováváme“ žáky pro náš soubor. Osamostatnění proběhlo tak hekticky, rychle a nepřipraveně, že jsem to dodnes nepochopil. Bylo to v době, kdy jsem zvažoval odchod z divadla a zároveň v době, kdy jsem snad poprvé měl pocit od roku 1995, kdy jsem na MS poprvé režíroval, že to alespoň trochu umím. Můj odchod souvisel i s tím, že jsem postupně přestával věřit ve význam divadla, měl jsem pocit, že jsou důležitější věci na světě, že nemám sebe a své herce už kam dál posouvat. Ve chvíli osamostatnění souboru, kdy se mě nikdo neptal, zda s tím souhlasím, jsem si hledal práci v Máchově kraji, kam utíkám do borových lesů, kde jsem se narodil, kde jedině mám klid. Ale pod tlaky a s pocitem zodpovědnosti (mám Malou scénu rád) jsem zůstal. A pustili jsme se do toho. Já přes inscenace, Renata Švrčková přes ekonomii a finance, Vladimír Komora přes technické záležitosti.
Letos jste se na krajských přehlídkách prezentovali čtyřmi inscenacemi. Každou režíroval někdo jiný, jiné bylo i herecké obsazení. Můžete popsat, jakým způsobem se na Malé scéně pracuje? Kdo vybírá texty, režiséry a herecké obsazení?
V letošní sezóně jsem měl přání vrátit se k základům divadla, hravosti, spontánnosti, kterou měli kočovní herci. K hravosti i skrze inscenace, kdy hry můžou být krutější – jako např. Pelikáni v pustině. A také k pohádkám. Měl jsem obrovskou potřebu hrát pro děti, inscenace půl na půl, dvě hry pro „velké“, dvě pro „malé“. A také jsem věděl, že chci posunout soubor, že potřebují nové režiséry, aby se herecky mohli vyvíjet dál. Oslovenému režisérovi jsem vždy nabídl několik textů. Nebo s nápadem přišel režisér sám (to je případ Honzy Leflíka). Následně jsem režisérům nahnal herce, kteří by se do hry mohli hodit, a oni si vybrali, nebo také ne. Takže hledání a dělání kompromisů pokračovalo. Je to dáno také tím, že mnozí herci již pracují, nebo studují všude jinde, jen ne ve Zlíně. Tady vlastně nemají ani co. Pak jsem byl k ruce u každé inscenace při zkoušení jako „poradce, dramaturg, chlapec pro všechno“ či jak to nazvat, protože většina oslovených režisérů, náš soubor téměř neznala. Jedinou výjimkou bylo zkoušení „Pelikánů“, u kterého jsem nebyl. Paralelně se totiž zkoušela Trnkova Zahrada, u které jsem naopak byl. A co se intenzity zkoušení týče, je to různé. Záleží, odkud režiséři jsou. Musel se zkoordinovat čas všech a naplánovat zkoušky, představení i zájezdy. Někdy je to zabíračka. Zkoušení nové hry však nesmí přesáhnout tři měsíce, protože v té chvíli se zkouší nová věc. Nehledě k tomu, že někteří herci hrají i ve třech inscenacích
Mohl byste vzhledem k vaši bohaté zkušenosti s krajskými a národními přehlídkami tento systém soutěží zhodnotil? Jaké jsou podle vás jeho slabiny a jaké přednosti?
Přednosti: Možnost konfrontace s jinými soubory a s odbornou porotou (pokud jsou objektivní – což ale na divadle málo kdy jde a navíc hned po představení). Možnost sledovat, kam se ubírají jiné soubory, a dochází-li k nějakému posunu amatérského divadla, možnost potkávání se, možnost zahrát si jinde… Slabiny: Postupových přehlídek je příliš mnoho, takže úroveň je kolísavá. Neobjektivnost porotců nebo neschopnost vyjádřit důvody svého tvrzení, občasná špatná organizace, ale vím, jak je to těžké. Možná nevraživost mezi soubory nebo prosazování a tlačení toho svého… Během těch let jsme byli na mnoha přehlídkách. Myslím, že našemu srdci, mému určitě, nejvíce přirostla přehlídka v Kojetíně, kde jsme se potkali především s panem Závodským a Zakopalem. Ti nám vždy sdělovali své postřehy, ne s úmyslem definitivně nabourat naše už tak mnohdy malé sebevědomí a chuť dělat divadlo dál, ale se snahou upozornit na nedostatky, popřípadě klady a možnosti hledat v tvůrčím procesu dál. Víme, že za naším souborem stáli jak tenkrát na počátku, tak dnes, za což jim osobně děkuji. Ale již zmiňovanou záplavou postupových přehlídek se opravdu ta národní nemusí stát přehlídkou toho nejzajímavějšího, co v dané sezóně vzniklo. A je to škoda. Tím, že se na jednu přehlídku můžou přihlásit slabší soubory. Ty nejlepší z nejslabších postoupí a z přehlídek, kde je několik dobrých souborů, je výběr natolik omezený, že ti, co by měli mít právo postoupit, nemají šanci. A to opravdu nechci hovořit o úrovni některých „odborných“ kritiků na krajských přehlídkách. Já chápu, že zachovat si objektivitu je těžké a uchopit nějak divadlo vlastně nelze. Ale od lidí v porotách očekávám určitou odbornost, nadhled, schopnost sdělit souboru něco, co si soubor může odnést, a v neposlední řadě argumenty. Naštěstí národní přehlídky jsou zastoupeny odborníky, kteří mají letitou praxi a jsou většinou schopni své myšlenky, popřípadě pocity formulovat. Nevím však, zda posledních několik let nejsou všechny přehlídky spíše zvykem a umrtvující tradicí než přínosem, objevováním a dialogem. Chci věřit, že ne. V divadle se vždy odráží společnost a v úrovni a sdělnosti souborů porota. A po pravdě do dneška, byť jsem studoval divadelní vědu, moc nerozumím pojmům profesionální, amatérské či ochotnické divadlo. Ale je to možná tím, že slova přestávají mít své skutečné významy.
A jak amatérské divadlo vnímáte?
Amatérské divadlo vnímám jako podhoubí divadla profesionálního, které může v určitém okamžiku změnit vnímání a charakter divadla vůbec. Je o obrovské svobodě, byť divadlo samo o sobě není svobodné. Stále věřím, že může daleko více experimentovat, hledat a vyjadřovat se, být aktuální, nastolovat otázky, nebát se být kontroverzní, provokativní atd. Kéž by mělo takovou sílu jako v letech 60. a 70., kdy se tvořily soubory jako HADIVADLO, Husa na provázku, Činoherní klub. Obávám se, že tahle téměř římská doba, je příliš rychlá a povrchní. Do nebes vynášíme gladiátory hokeje, místo abychom hledali krásu, smysl a cestu, která může obohatit. Divadlo je změna. Jako život. Mělo by být aktuální, chytré, s pointou mezi řádky. Ne vždy se to daří. Ale zbožňuji chápat nevyřčené, objevovat naznačené. Bylo a je to dobré místo k přemýšlení.
Pokud vím, domovská scéna Malé scény se právě rekonstruuje. Kde momentálně hrajete a jak to vypadá s návratem? Kdo rekonstrukci financuje?
Pokud jde o naši domovskou scénu, bohužel nepatří nám, jsme v pronájmu u ZUŠ, která je provozovatelem, ale celou budovu vlastní město. O rekonstrukci se hovoří už asi deset let. Jednou za čas vyhlásí město výběrové řízení a hledá vhodné projekty. Když už se schyluje k opravám, nejsou peníze. Vypadá to, že k ní asi opravdu dojde – tedy jen k částečné. Mělo by se začít na začátku léta a ukončena by měla být v lednu. Nevíme nic přesně, všichni mlží. Nicméně město nám nabídlo přechodné útočiště v jiném prostoru, které aspoň trochu připomíná divadelní prostor, kde je i stejně velké jeviště, abychom se tam vešli se svými inscenacemi. Dokonce na naše přání udělají i nějaké úpravy. Ale jak to bude všechno probíhat, zatím nikdo z nás netuší. Stále věříme, že to všechno nějak dobře dopadne. Rekonstrukci by mělo financovat, podle mých informací, město. Nicméně, bude zajímavé, zda po definitivní rekonstrukci nám město umožní v budově ještě fungovat. Protože se má upravovat nejen hlediště, jeviště, mají se také rozšiřovat šatny a dělat modernější foyer. O patro nad námi má vzniknout ještě jeden alternativní divadelní prostor pro 90 lidí a kavárna. Tak snad nebude mít město ambice, pronajmout prostory někomu jinému. Ale to všechno ukáže čas.
Jak často hrajete? Máte své publikum?
Hrajeme tak osmkrát do měsíce. Z toho jsou některá představení pro školy a mimo Zlín. Ostatně mám pocit, že mimo Zlín jsme známější. Zlín totiž nemá žádnou kulturní tradici, není tady ani vysoká škola, která by měla humanitní obory. Zlíňáci se většinou vypraví na hostující pražská divadla (někdy až hrůzostrašných kvalit), aby viděli známé tváře, ale jinak je divadlo moc nezajímá. Naštěstí okruh diváků máme a během letošní sezóny se tento okruh částečnou změnou repertoáru rozšířil. Je to i tím, že jsme začali pravidelně hrát pro děti. Ale po pravdě, průměrný Zlíňák ani neví, kde Malá scéna je.
Jakým způsobem financujete provoz divadla?
Provoz je financován z více zdrojů. Tím nejvýznamnějším jsou dotace kulturního fondu magistrátu města Zlína. Město Zlín naštěstí kulturu ve městě podporuje a divadlo zvlášť. Patří mu náš velký dík, protože bez jeho finanční podpory by naše inscenace nikdy nevznikly. Další finance potom získáváme od sponzorů, z tržby ze vstupného a členských příspěvků.
Na říjen ve Zlíně chystáte festival. Můžete prozradit něco bližšího?
Ve spolupráci s Univerzitou Tomáše Bati ve Zlíně, pořádáme I. ročník mezinárodního amatérského festivalu nejrůznějších forem divadla – Techtle U TeBe. Festival by rád konfrontoval české a slovenské amatérské divadlo a jeho formy. Nepůjde o přehlídku soutěžní či postupovou, jde spíše o setkání s různými žánry divadla a vzájemné obohacování a inspiraci. První ročník by se měl odehrát především v prostorech divadla Malá scéna, ale také na půdě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně či v jiných atypických prostorech. Rádi bychom u nás uvítali soubory, které budou zastupovat pestrou škálu divadla. Od klasické činohry, přes alternativní a autorské divadlo, divadla poezie, pohybové divadlo, až po kabaret a pantomimu. Festival podporuje žánrovou rozmanitost. Naším přáním je přivést do Zlína ty nejzajímavější a nejlepší soubory z Čech a Slovenska. V součastné době dokonce řešíme účast dvou polských divadel. Uvidíme, jak to dopadne. Také připravujeme doprovodný program - tvůrčí dílny a semináře. Především semináře pantomimy, práce s loutkou, improvizace nebo dramaterapie, popřípadě taneční terapie. Ještě k názvu. TECHTLE - nám asociuje koketérii, okouzlení, možnosti, nahlédnutí, laškování, zaplétání – v našem případě s divadlem a jeho různými formami. Záleží na ostatních, zda zůstane pouze u Techtlí nebo se poddají i Mechtlím. U TeBe – zde se ukrývá jak název spoluorganizátora přehlídky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, tak přání, že se divadlo může dostat divákovi blíž.
Jaké další projekty a inscenace chystáte?
Teď v červnu nás čeká druhý ročník integračního workshopu „pojďte sčítat hrušky s jabkama“, což jsou teatroterapeutické semináře s jedinci s mentální retardací a poruchami chování, které vedou odborníci psychologie a dramaterapie. Loňský ročník se více než zdařil, tak doufáme, že se tyto semináře stanou tradicí. V létě jezdíme po hradech a zámcích s inscenací Za kapku mandragory. V listopadu by měla mít premiéru Vánoční hra ve spolupráci s folklórním souborem Kašava. Na leden bychom měli mít novou pohádku pro děti. A v březnu bude mít premiéru hra ze současnosti, kterou zatím intenzivně hledáme. Do toho se během roku začne pracovat na autorském projektu s živou kapelou a věřím, že se mi konečně podaří začít spolupracovat s některým z dětských domovů. Už léta stojím o spolupráci a po letošní zkušenosti porotce na soutěži dětských domovů (tahle akce mimochodem byla mým snad nejsilnějším zážitkem v této sezóně) jsem se konečně dopracoval ke kontaktům z některými z nich. Takže věřím, že půjde vymyslet nějaký společný projekt. Plánu je víc než dost, uvidíme na kolik nám budou síly stačit.
Děkuji za rozhovor.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková
 
 

Související Soubory

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':