Texty: MACHKOVÁ, Eva: Jindra Delongová (neuvěřitelná) osmdesátnice. AS 2005, č. 3.

JINDRA DELONGOVÁ (NEUVĚŘITELNÁ) OSMDESÁTNICE

I po těch létech si dobře pamatuji dubnový den ve Znojmě, kde jsem na krajské přehlídce dětského přednesu poprvé potkala Jindru Delongovou. PIRKO tehdy vystupovalo s pásmem básniček Ivo Štuky a Ilony Borské Svět se točí dokolečka a myslím, že už tam také předvedli Mikulkovy pohádky Aby se děti divily. V polední pauze jsem pak seděla na sluníčku s Jindrou a ona vyprávěla – o svém dětství v Hranicích na Moravě, o své mamince, a nejspíš i o mnohém dalším, co sice o ní vím, ale možná také až z pozdější doby.
Původní kvalifikací je Jindra Delongová oděvní výtvarnice, v roce 1949 maturovala na Umělecko průmyslové škole v Brně a nějaký čas se živila jako návrhářka v oděvním průmyslu. Tuto její původní profesi na ní poznáte na první pohled dodnes a přenesla se i na její dceru Sylvu – obě chodí vždy zajímavě a osobitě oblečené.
Současně se Jindra věnovala i výrazovému a lidovému tanci a v době, kdy žila v Praze, byla členkou známého Vycpálkova souboru lidových písní a tanců. Je to trochu zvláštní, ale právě toto tanečně pohybové zaměření z ní učinilo klasičku naší dramatické výchovy a dětského divadla. V roce 1958, když rodina Delongových už žila v Brně, začala sedmiletá Sylva chodit do PIRKA, tedy PIonýrského Rozhlasového Kolektivu. V těchto letech vznikaly při rozhlasových stanicích dětské soubory po vzoru pražského souboru Dismanova, podobný byl například i v Českých Budějovicích. Jejich smyslem a cílem bylo připravovat děti pro vystupování v rozhlasových hrách. Dismanův příklad také naznačoval, že s dětmi nelze dost dobře k hereckým úkolům přistupovat „z jedné vody načisto“, a že tedy je nutné, aby členové souboru procházeli komplexní průpravou, jíž se tehdy ještě neříkalo dramatická výchova. A tak pár měsíců po Sylvině nástupu do souboru požádali její maminku, aby pomohla s pohybovou průpravou. Jenže za dalších pár měsíců vedení souboru vzdal rozhlasový režisér Nejzechleb a soubor zčista jasna zůstal Jindře „na krku“. Musela to být v první chvíli těžká zkouška, ale Jindra záhy této výzvě dostála víc než skvěle. Už v prvních letech svého působení získávalo PIRKO pod jejím vedením na Wolkrově Prostějově ceny v dětské kategorii.
Když jsme se s Jindrou potkaly v onom roce sedmašedesátém, ocitalo se právě dětské divadlo a dětský přednes na křižovatce: dosavadní typ nápodoby dospělého divadla odumíral a začínalo být jasné, že tudy cesta nejspíš nepovede. Současně jsme se dozvídali o tom, jak dětské dramatické aktivity chápou v anglosaském světě a přišly k nám první anglické publikace. Chvíle byla zralá na to, aby se zhoufovali ti, kteří měli potřebu uchopit dětské divadlo zcela jinak, v jiných seskupeních lidí, s jinou dramaturgií a zcela jinými metodami. Pozvolna se dávali dohromady lidé jako byl Josef Mlejnek, Hana Budínská, Milada Mašatová… objevovali se noví, v první řadě několik učitelek nedávno založených Lidových škol umění – Jana Vobrubová, Soňa Pavelková, Šárka Štembergová a další – a zjevil se fenomén jménem Kaplice, reprezentovaný Květou a Jaromírem Sypalovými. Byla to doba seminářů, dizkusí, článků, překladů, objevů, a v neposlední řadě od roku 1970 i přehlídek ve Žďáru, v Trnavě, v Kaplici.
Koncem let 60., v této době kvasu nejen celospolečenského, ale i „dramaťáckého“, objevila Jindra Delongová pro dětské divadlo lidové hry. Komedie o Františce, dceři krále anglického, též Honzíčkovi, synu kupce londýnského patřila spolu s hrou O svatém Jiří, mučedlníku k prvním zahraničním úspěchům PIRKA – v německém Korbachu, v Paříži, v Londýně.
Sedmdesátá léta byla zlatou dobou PIRKA – na jejím počátku stála pamětihodná inscenace Trnkovy Zahrady, na kterou vzpomínají nejen pamětníci mezi diváky, porotci a lektory, ale i její aktéři, kteří si dokonce některé její scény s gustem zopakovali „ještě po dvaceti letech“ na jubilejním setkání bývalých členů souboru. V té době se Jindra Delongová pouštěla do řady experimentů, jako byla Škola hrou jejího milovaného Komenského, nebo Jak šumí les podle neméně milované Daisy Mrázkové. Na 1. kaplickém divadelním létě hrálo PIRKO Bleděmodrého Petra, původně loutkovou hru Gyuly Urbána. Po řadě let, už v Prachaticích, ji na dětské přehlídce zopakoval řecký soubor ze Soluně, jakási odnož PIRKA, neboť jej založila a vede Řekyně pocházející z Brna a PIRKEM odchovaná. Vyvrcholením autorské a inscenační práce Jindry Delongové byla v r. 1978 na 5. KDL ale i na zahraničním festivalech inscenace Tři princezny na vdávání podle Josefa Lady.
V této souvislosti nemohu vynechat autorsko dramatizátorské semináře, které na KDL a později i mimo jeho půdu vedla Zdena Josková. Jindra Delongová v té době měla za sebou už značné úspěchy domácí i zahraniční, různé úpravy i dramatizace i zajímavé dramaturgické objevy, ale přesto patřila v těchto seminářích spolu s Miladou Mašatovou a Hanou Budínskou k nejvytrvalejším a také k nejplodnějším „žačkám“. Je to myslím příznačný rys – když člověk umí, cítí potřebu naučit se víc, ale také umí dávat – ten seminář byl totiž místem tvůrčího ovlivňování, neboť se v něm zpravidla setkávali lidé tvořiví, kteří si byli vzájemně oponenty, podněcovateli i dárci nápadů.
Osmdesátá léta v repertoáru KDL i dalších přehlídek už patří další generaci PIRKA. V roce 1981 se hrály Andersenovy pohádky, které zdramatizovala a inscenovala Dana Svozilová, objevily se inscenace Petra Peňáze a Jarmily Žákové, Sylvy Mackové- Delongové Ale to už je další kapitola, která v 90. letech vyvrcholila mimo půdu Dětské scény, na JAMU, kde ateliér dramatické výchovy zakládala Sylva Macková s Danou Svozilovou. Ale to už se týká jich dvou.
Jindra Delongová postupně předávala vedení souboru dalším odchovancům a zejména odchovankyním PIRKA, ale sama dál vede svou skupinu a ovlivnila, byť třeba v jediném semestru, i hezkou řádku posluchaček primární pedagogiky na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Některé z nich do té míry, že se pak hlásily k studiu na DAMU.
Jindru Delongovou charakterizuje nezlomná energie a aktivita. Před pár lety prodělala operaci žaludku, a podle vyprávění rodiny, o ni přijela po operaci pečovat sestra Silvestra – jenže rekonvalescentka spíš pečovala o návštěvu, není z těch, kolem nichž všichni skáčou.
Takže hodně elánu, nejmíň do stovky!!!
Eva Machková