Texty: Zborník, Fr.: POPAD 2006, AS 2006, č. 2

 
  POPAD 2006
KRAJSKÁ DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA
NEJEN PRAŽSKÝCH AMATÉRŮ

Popadu, který Amatérská divadelní asociace pořádala letos od roku 1990 už posedmnácté se o víkendu mezi 17. a 19. březnem zúčastnilo 9 souborů s 11 inscenacemi. Konal se v Zahradě, kulturním centru Městské části Praha 4. Lektorský sbor pracoval ve složení Miroslav Pokorný, Ota Smrček, Vlastimil Venclík (jen v pátek), František Zborník, tajemníkem byl Pavel Hurych, ředitelkou přehlídky pak Lenka Smrčková. Jako jeden z těchto jmenovaných se na vyžádání redaktorů AS dělím o tyto dojmy a zážitky:
Celkově nejnápadnější byla slabá divácká návštěvnost. Na některých představeních tvořili lektoři spolu s pořadateli 100% publika. Především ti inscenátoři, kteří přivezli na Zahradu komedii, kde je divácká reakce nepřeslechnutelnou podmínkou pohodového představení, na to dopláceli, a jistě to mohlo mít i vliv na vyznění díla.
Nápadná byla i nízká úroveň výtvarného řešení většiny předvedených inscenací. Asi je možné přijmout vysvětlení těch souborů, jež nemají vlastní domovskou scénu, a omezují tak z praktických důvodů výtvarné řešení včetně mobiliáře na to nejnutnější (co se vejde do osobního auta nebo co se dá posbírat na místě produkce), to by ale nemělo být omluvou za někdy nepoučený, jindy lajdácký přístup k vizuální podobě divadelního představení. Jako by tento díl inscenování byl jen jakýmsi nutným a nezávažným přívažkem dalších, „skutečně důležitých součástí“, jako je kupříkladu sdělování slovy. Jenomže na divadlo se divák dívá a rozhovory s diváky by možná mohli režiséři získat zajímavou zpětnou vazbu, co publikum na jevišti vnímá a z čeho čerpá informace pro svůj zážitek. Třeba by mnozí byli překvapeni rozdílností pohledů inscenátorů a diváků. A to mám teď na mysli jen informace dokreslující okolnosti děje (dobu, sociální prostředí, atmosféru) či organizaci prostoru jeviště jako nutnou podmínku pro dobrou hereckou práci. Nemluvím o scénografii (metaforické), která svou podobou přináší sama o sobě významy pro téma hry, pro pohyb a proměňování těchto témat. Této kritice se zčásti vymykalo řešení kostýmů. Bylo by nespravedlivé mluvit o nepečlivosti v případě pohádky Trunbezurda a Pomněnka nebo inscenace Hra lásky a náhody.
Velmi zajímavý byl při čtení programu přehlídky vklad autorský. Z oněch 11 inscenací jich bylo plných pět napsáno na tělo přímo hrajícímu souboru. Upřímně řečeno, do budoucího Shakespeara se zatím nikdo z autorů předloh nedral, ale kdy se vám podaří vidět na divadelní přehlídce skoro polovinu nových, neznámých a nadějíplnících kusů?
K jednotlivým inscenacím v pořadí předvedeném a zhlédnutém:
Nejznámější části Dumasových Tří mušketýrů (příjezd D´Artagnana do Paříže, setkání s mušketýry, královniny trable s kardinálem a přívěsky, cesta do Londýna a zpět) přepsal do veršů člen hrajícího souboru Vladislav Pek a spolu s autory písní Markem Popem a Liborem Jelínkem se je pokusili inscenovat v souboru Expekus pod názvem Tré mušketýrů. Slovem „pokusili“ naznačuji neúplnost a nedokonalost viděného. Verše jsou sice většinou napsané docela zručně a naznačují autorův cit pro jazyk, nepočítají však příliš s dramatickým tvarem. Opovědník – vypravěč(ka) srozumitelně sděluje mušketýrská dobrodružství, postavy, o nichž se hovoří, a které rovněž hovoří, ba dokonce i zpívají, však jen více méně (to druhé častěji) ilustrují slovem sdělované. Bohužel ilustrují to bez nápadu, vtipu, invence, po jevišti se pohybují jakoby náhodou, bez zřetelného cíle, za to s nepřehlédnutelnými rozpaky, co tam vlastně pohledávají. Režisér se soustředil na autorské slovo a písně tak, že ostatní skoro pominul. Ale soubor je mladý a bude-li mít chuť opravdu „dělat divadlo“, tj. mimo jiné i hodně pracovat, je vše ještě před ním.
Inscenování Kaminkovy Osamělosti fotbalového brankáře má u nás už svou tradici (vzpomeňme na skvělého Jaroslava Kubeše v inscenaci volyňského Studia). Je to jistě pro atraktivní látku z fotbalového prostředí i pro příběh sám, jehož ambicí není jen herecká příležitost, ale i sdělení o existenci člověka na tomto velkém „globe“ hřišti. Tomáš Krejča se herecky popasoval se svým brankářem velmi obstojně, má na to figuru i herecké prostředky. Kde jsou, fotbalovým žargonem, rezervy inscenace? V dramaturgickém přečtení hry a její režii. Zhruba od poloviny představení, jak děj ztrácí tempo, je stále zřejmější, že spoleh na Krejčovo samozřejmé bytí na jevišti, bez výraznějšího tvůrčího výkladu a uchopení, nestačí. Najde-li pan Krejča inscenační tým, můžeme se na příští produkce jen těšit.
Helverovu noc autora píšícího pod jménem Ingmar Villquist (vl. jménem Jaroslav Swieriszcz) předvedl soubor SUMUS. Hra pokoušející se analyzovat vznik totalitního násilí (nelze nehledat synonymum v nechvalně známé „křišťálové noci“), na našich jevištích ještě nepříliš frekventovaná, je napsaná sice poněkud „à la thèse“, dává však mimořádné herecké příležitosti svým dvěma protagonistům: postiženému chlapci Helverovi a jeho nevlastní matce. Tomáš Vlček jako Helver využil šance velmi dobře. Obdařuje svého antihrdinu vnějšími znaky fyzického postižení a současně se mu daří před diváka věrohodně předestřít jeho vnitřní svět, psychickou méněcennost, jež je na straně jedné zneužitelná, na straně druhé sama manipuluje. Karla Ivany Hurychové už v přehlídkovém představení tuto sílu neměla. Drží svou postavu tak na uzdě, že unikají motivace jejího chování. Co je podstatnější, oba protagonisté hrají každý jiným způsobem, v partnerském jednání se tak často míjejí a divák přijímá vypjatý příběh hry spíše prostřednictvím replik než vlastní emocí. Nicméně režisérka Věra Mašková se utkala s náročnou látkou Villquistovy hry se ctí a divadelní poučeností. Důslednější scénografické řešení by jistě pomohlo hercům i divákovu vnímání.
Naopak Hubačova Generálka Jeho Veličenstva patřila svého času mezi české divadelní hity. Je zručně napsaná, dává nejméně dvě skvělé herecké příležitosti, pracuje se stále žádanou napoleonovskou látkou. Předpoklad k inscenování je vlastně jen tento: mít typově a herecky vybavené herce pro Josefínu a Napoleona. DS Maškara to naplnil jen z poloviny. Petr Šístek je slušně vybavený herec a velmi dobře vypadající mladý muž – to je dobrý vklad pro jeviště. Jen by neměl hrát generála Napoleona z doby jeho pobytu ve vyhnanství na ostrově sv. Heleny, dle historie i předlohy zlomeného, starého, rezignujícího. Josefína Lucie Náměstkové je, na rozdíl od něj, uvěřitelná dramatická postava. Ale co ti dva mají spolu hrát? Koho to Josefína uzdravuje a pozvedá psychicky i fyzicky? Toho zdravím a optimismem sršícího pana Šístka??? V inscenaci se mihnou další postavy, z nichž zaujali Poppleton Marka Grulicha a Vláďa Winkler v obou ztvárněných rolích Guvernéra a Kuchaře. Zajímavý soubor, škoda té nepříliš šťastné typové volby při obsazení.
Na žánrové cestě mezi TV seriálem a tragikomickou moralitou se pohybuje autorská inscenace Michala Filipa Nemocnice v podání DS Máj. Spolupráce dramaturga by určitě pomohla odstranit žánrové úlety a vyčistila by tak uchopení režijní (autor), usnadnila hercům jejich práci (od psychologického herectví ke grotesce) i pochopení publiku. Soubor disponuje některými talentovanými herci (napříč generacemi - R. Solčány, J. Šebesta, V. Jelínková, J. Hájíčková, L. Střížovská) a především jejich zásluhou byla jednoaktovka diváky kladně přijata. Druhá inscenace téhož souboru Vendula Melíšková: Co se děje na hřbitově je žánrově určená jako černá groteska. Tato rozehraná anekdota má vtip, groteskní situace, příležitost k hraní i k hraní si. Herci toho využívají v míře svého talentu. V něm a v temporytmu inscenace jsou také hranice příjemné podívané.
Jediným mimopražským účastníkem Popadu byl brněnský DS TAK JO. V režii Jany Blažkové uvedl nejprve pohádku (napsanou režisérkou) Trunbezurda a Pomněnka, později pak inscenaci textu Jiřího Justa Záměna. Obě představení měla mnoho společného: Chuť mladého souboru dělat divadlo, některé talentované herecké výkony, muzikálnost, pečlivost v přípravě kostýmů (to více u pohádky), ale také režijní nezkušenost a rozpaky ve výkladu (to spíše u Záměny). Obě negativa způsobila naprosté spolehnutí na informaci sdělenou verbálně, rezignaci na dramatickou situaci, kde jevištní děj byl zprostředkováván ilustrací říkaného bez pokusů o hledání konfliktu a mimoslovní dramatické jednání. Je počestné přiznat, že pohádka se konala díky lapsu pracovníků Zahrady bez dětských diváků. Hrstka dospělých sice snaživě reagovala na výzvy ke komunikaci, ale to velikou nápomocí hercům jistě nebylo. Spojující monology (původně zamýšlené pravděpodobně jako kontaktní prostředek s dětmi) čarodějky Saralíny tak byly předlouhé a v samotném ději nakonec nejvíc zaujaly propracované (až muzikálové) kostýmy ženských pohádkových postav.
Kdo si pamatuje Jiřího Justa s bratrem Vladimírem v excelentních vystoupeních jejich literárního kabaretu, nevěřil by vlastním očím. Totiž uším. J. Just použil známou povídku R. Dahla Milostná šaráda, připsal k ní nekonečně upovídaný rámec dvou českých dvojic a vymyslel „překvapivou pointu“. Bohužel inscenátoři nic z Justova omylu neubrali, ba naopak. Poctivě přeříkali všechny prázdné věty, jež ani k ničemu dramatickému šanci neposkytují, a v tempu zařazené dvojky plížili se k pointě. Jedinou skutečnou akcí byl dlouhý zdvojený milostný akt „v přímém přenosu“. Tahle brněnská parta má velký a upřímný zájem o divadlo, v herecké práci i zřejmé předpoklady. Teď by jí prospěl nějaký kvalitní divadelní kurz (co takhle Klub (nejen) mladých divadelníků na Jiráskově Hronově?), povědomí a zkušenost, co je situace, co dramatické jednání, jak hledat konflikt a pracovat s ním. To je jí potřeba, jak slepici drbání (výraz mého tatínka).
Tradičním účastníkem Popadu je DS Divadlo a život. Tentokrát předvedl montáž Čechovových textů pod názvem Jubileum aneb Labutí píseň Medvěda. Vedoucí a režisér souboru Vladimír Veselý inscenoval tři aktovky A.P. Čechova zčásti jako svou benefici. Proto je Labutí píseň rámcem, v němž se ocitají i aktovky Medvěd a Jubileum. Inscenace má své těžiště v herecké tvorbě a s ní stoupá i padá její úroveň i divácké přijetí. V. Veselý vnáší zřetelně do postavy starého herce Světlovidova své osobní pocity, svou současnou životní a divadelní situaci. Myslím, že jsem v hledišti nebyl jediný, kdo jen s obtížemi odděloval téma čechovovské a „veselovské“. Zdálo se však, že někdy to působí potíže i hereckým partnerům. V Medvědovi (V. Veselý jako „medvěd“ Smirnov) byl z viditelného přelívání obou rolí –dramatické a osobní – místy v rozpacích. Jubileu dominuje Milan Špale jako Šipučin spolu s Chirinem Milana Mendíka. Tvarově se zdařila tato aktovka v Zahradě nejlépe.
Všeobecně uznávaným vrcholem přehlídky se stala inscenace hry P. de Marivauxe Hra lásky a náhody inscenovaná DS Právě začínáme. Marivaux napsal svou hru inspirovanou ději, zápletkami a postavami commedie dell´arte, ovlivněnou však jazykem a uměřeností klasicismu, jako příležitost pro herce vyzrálého souboru, jako příležitost k verbálnímu i situačnímu humoru. Hornopočerničtí disponují velmi dobře vybavenými herci a v osobě Vladimíra Stoklasy i zkušeným režisérem. Z jejich spolupráce vznikla žánrově a stylově čistá komedie, v níž má své místo partnerská souhra, dovednost jednat slovem i gestem, a to ve vzácně vyrovnaném hereckém kolektivu. Nadsázka, v počátku jen nesnadno postřehnutelná, v průběhu děje pak postupně narůstající, živená především postavou Harlekýna v podání Milana Rutnera, je patrná v herectví i ve stavbě situací. Tématem inscenace tak není kritika ustálených pořádků rodinných dohod (otec přislíbí dceru synu svého přítele, aniž se ti dva mladí kdykoli předtím viděli, a bez ohledu na jejich vůli), ale radost z nalezení lásky a potěšení ze hry. Divák je ten, který ví, když postavy ještě nevědí, a herci mu s potěšením nechávají vychutnat si tuto domluvu jeviště s hledištěm. Na Zahradě měl soubor velmi vstřícné publikum (jedno z mála slušně navštívených představení), které od počátku živě s herci komunikovalo, nemusel tedy „tlačit na pilu“ a „vyrábět humor“ za každou cenu. Vše plynulo přirozeně a nenásilně. Riziko jednotlivých představení této zdařilé inscenace může vězet právě v nastolení příznivé komunikace. Dobové kostýmování, galantní verše upovídaných dam… , autor tohoto článku se přiznává dobrovolně, že mu trvalo několik minut, než si našel k inscenaci cestu („Tohle se mi přece nemůže líbit!“). Omlouvám se dodatečně za nevstřícnost. Tleskal jsem pak silně.
Závěr přehlídky obstaral symbolicky poslední autorský opus. Miroslav Kantek napsal pro DS Natěsno Plus hru Všechny dámy (by) vraždily. V programu ji charakterizoval slovy: „Bláznivá komedie s detektivní zápletkou z prostředí sociálního zařízení pro pány (bordelu), kde jsou mužští klienti okrádáni speciálním způsobem.“ A opravdu, dostavily se na jevišti dámy různého typu a chování, dámy s různou motivací, dámy však se stejným řemeslem (včetně bordelmamá, neboť v těchto institucích prý stále ještě platí, že vedoucí jde příkladem). Dostavil se též detektiv představovaný samotným autorem, dostavil se podnikatel, nesmělý milovník a vietnamský podnikatel. Též byly přítomny písně. Potíž tkvěla v tom, že se nedostavil inscenační antibordel neboli pořádek: Že každá dáma hraje trochu, i více jinak, nakonec tolik nevadí, jde přece o bláznivou komedii a každá holt jde na ty své šuplíky jinudy, že se motivy opakují bez ozvláštnění znovu a znovu, už vadí, protože brzy začne být v ději vše jasné a natahující se příběh bez překvapení začíná nudit, že se zpívá s „playbackem“ by divák přijal, kdyby to nahráli titíž herci, co jsou na jevišti. Tady začíná značný problém inscenace. Žánrově jde spíše o jakousi revue, kde jednoduchý příběh bývá záminkou ke zpěvu autorských písní (my starší si to z hnutí malých scén 60. a 70. let pamatujeme), mezi nimi chytrý humor a třeskuté situace (dle letory autorů), co je však podmiňující – musí to být teď a tady! M. Kantek chce víc. Chce mít detektivní příběh, pokud možno se všemi jeho charakteristikami, chce v něm mít humor a písně. K tomu všemu nakročil, ale nic z toho není dotaženo tak, aby se mohl divák upnout, tím klíčem to otevřít a pak se jen těšit. Jevištní složky tu jsou k sobě přiřazovány, aniž by se vzájemně doplňovaly a obohacovaly. Ale přiznejme závěrem, kdy a kde vás, pánové, pozvou na divadelní novinku rovnou do veřejného domu?
POPAD naznačil leccos z letošní pražské divadelní úrody. Především je to chuť hledat vlastní cesty, chuť chvályhodná. Proti tomu však stojí často nepečlivost a snad i malá poučenost. Jedno bez druhého ale nemůže přinést úspěch. Básník Miroslav Holub charakterizoval v jednom svém textu talent jako schopnost soustředit se přesně k jedné věcí a dotáhnout ji do konce. My divadelníci někdy vnímáme talent jen jako boží dar, s nímž už se pak nějak vystačí. Dávám tu Holubovu myšlenku k zamyšlení. Něco na ní bude, když to řekl básník…
František Zborník
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':