Texty: AS 2004, č. 1, s. 19 - 20, rozhovor připravila Simona Bezoušková.

TEĎ UŽ MĚ MŮŽE PŘEJET AUTOBUS

4. března 2004 oslaví Josef Brůček šedesátku. Již dvanáct let pracuje jako ředitel Kulturního domu v Bechyni, kde mimo jiné pořádá Bechyňské perlení, Jaro, Divadlo v trávě, Faustování, Nahlížení a další spoustu nejen divadelních akcí. Založil jedno z prvních občanských sdružení  OS Tatrmani, které se na všech akcích pořadatelsky podílí. Aktivně dělá amatérské loutkové divadlo. Za svou inscenaci Zachraňte vojína Kuřátko na Jiráskově Hronově získal Zlatého Aloise. V roce 2002 do jeho sbírky přibyla i Cena Ministerstva kultury ČR.
Tento rok slavíte jubileum. Hodnotíte svůj život?
Pochopitelně, že ano. Byl skvělý, úžasný, bez chyb… (smích). Člověk si uvědomuje, že život přechází od těch nejvyšších výšin nadšení až po ty největší deprese a obojí je spojené. Řeknu příklad. Vezmu sem soubor, který na Jiráskově Hronově získal Zlatého Aloise a přijde mi čtyřicet diváků z okolí, a ani jeden z našich amatérů. To ale není ojedinělý případ, je to obecný jev. Když do programu vybírám představení, vím, že diváci přijdou, ale na hodnotnější věci z větší části nechodí. Tak si říkám, kde je ta desetiletá práce, má to cenu, dělám to dobře, asi ne. Což mi připomíná, co mi řekli chytřejší lidé, že již staří Řekové a Římané psali hry, které měly kultivovat lidi. Ale lidé se nekultivují, oni jsou čím dál tím horší. Tak mě napadá, jestli tu kultura není proto, aby po tom slizkém jílovém svahu nejeli k těm bestiím moc rychle. Takže to není vzdělávání, ale takové spíš brždění. Záměrně říkám bestie, a neříkám zvířata, protože ta jsou velice milá a mají přesně daná pravidla, kterými se řídí. To je ale dost pesimistické, že ano? Když někdo dělá do kultury, myslí si, že to má smysl, že to někomu pomůže. A fakt je, že lidé, se kterými jsem pracoval v amatérském souboru, potkávám stále a vidím jak žijí. A tvůrčí práce, která se jich dotkla, je na nich vidět. A z toho mám radost. Mám ale obavu, že profesionální doteky fungují méně. Možná je deset let málo, nevím. Kolikrát si říkám, jestli bych neměl dělat něco jiného, třeba zametat chodník, lidé by alespoň chodili po slušném chodníku.
Ředitelem KD Bechyně jste již od roku 1992. Nemáte strach, že po vašem odchodu všechno to, co jste vybudoval, padne a nic nezůstane?
Ten strach samozřejmě mám. Vezměme třeba Perlení, bojím se aby neskončilo. Aby neskončila Tráva… Pochopitelně nevím, kdo po mě bude ředitelem a jak to bude celé vypadat. Původně jsem se domníval, že po mně bude pokračovat DS Lužnice, ale nejsme natolik velcí kamarádi, jsme k sobě, jak se říká, korektní. A abych jim mohl všechno předat, museli bychom spolu začít spolupracovat, a ono nám to nefunguje. Možná je to tím, že jsem na ně ze začátku trochu víc tlačil a oni se vzpříčili. A teď už k sobě nenacházíme cestu. Jestli mě nepřejede autobus, mohl bych s kulturním domem spolupracovat i v důchodu, děvčata mi to nabídla. Už se o tom, jak to bude dál, bavíme. Otázka samozřejmě je, jaké bude nové vedení. Také bych to mohl po jistou dobu táhnout prostřednictvím OS Tatrmani. Když tady nebudu v zaměstnání a budu pokračovat tímhle náhradním systémem, bude mít možná nové vedení zájem, aby to neskončilo, a víc se do toho potlačí. Přemýšlím o tom.
Vy jste znám jako bojovník za kulturu. Dokonce jste psal otevřený dopis prezidentu republiky. Jak vnímáte současný stav kultury?
Já mám strach. Mám strach z Ameriky, která pro mě začíná být stejné nebezpečí, jako bývali Rusáci. Nerozumím politice, vůbec jí nerozumím. Chci být aktivní alespoň ve volení. Ale cítím, že jsem mimo. Nikomu z nich nevěřím. Na druhou stranu Ministerstvo kultury podporuje naše aktivity a já jsem za to rád. Mám ale strach z toho, že se podporuje zdravotnictví, sport, školství, ale o kultuře není nikde slyšet. Je tu nebezpečí, že nejen v České republice, ale všude na světě budou zdravé, inteligentní, chytré, silné, všehoschopné bestie. A z toho já mám strach. Má to ovšem jednu výhodu, že už se o tom může mluvit. Ten otevřený dopis jsem nakonec poslal Václavu Havlovi, kterého si nesmírně vážím proto, že jsem se domníval, že mohl ještě víc, ještě víc zatlačit. Ale mám strach, že lidi opravdu více zajímá ekonomika. Z tohoto světa mám strach, přestávám mu rozumět.
Stav společnosti, který popisujete, se jistě odráží i v divadle. Zaznamenal jste nějaké konkrétní změny?
Mám pocit, že jak přicházejí nové lidské problémy, tak amatérské divadlo jako by najednou rostlo. Mám dojem, že je více souborů, které vědí, o čem chtějí hrát. Ono to na Perlení bylo krásně vidět. Všechna ta známá, stará témata, která se již zdála být vyčichlá, si vyberou, a najednou jsou zase současná a aktuální. To znamená, že soubory mají co hrát, vědí, co hrají, a to je parádní. Stav společnosti v lidech vyvolává jistou odezvu a oni se k ní chtějí vyjádřit a vyjadřují se. To je první věc. Druhá věc je, že těch souborů je víc a víc i dělají. A domnívám se, že je to reakce na to, jak lidé vnímají společnost. Ona je totiž plytká, nanicovatá a netvůrčí.
Divadelní přehlídky, které v Bechyni pořádáte, jsou nesoutěžní. Jak vy sám soutěže vnímáte? Jste soutěživý typ?
Nesoutěžení je lepší, protože člověk je volnější, není tak napnutý, lépe vnímá ostatní. Ale jinak rád soutěžím. Když jsme jeli na soutěžní přehlídku, tak jsme soutěžili a chtěli postoupit dál. Já se například nemůžu srovnat s tím, že Loutkářská Chrudim není soutěžní. Protože pro mě v ní je někdo doporučen nebo nominován na Jiráskův Hronov a na konci se dávají ceny. A pokud se udílejí nějaká ocenění, je to prostě přehlídka soutěžní. Já osobně, abych chodil do soutěží, abych se s někým porovnával, já jsem lepší, ty jsi lepší, to ne. Ale přiznám se, že bylo velmi příjemné, když jsem na Hronově, neměl jsem tušení, že k tomu dojde, získal Zlatého Aloise. To je pro mě skutečně životní cena. Je to recese, je to sranda, je to cokoli, ale pro mě je to životní cena.
Vám se na Hronově dostalo i jiného ocenění. V roce 2002 jste získal Cenu Ministerstva kultury ČR. A já si vzpomínám na vaši velmi skromnou reakci. Dokonce jste říkal, že ji měl dostat někdo jiný…
Já si to myslím dodneška, protože těch lidí, kteří dělají krásné věci, je mnoho.Tenkrát to byl druhý ročník a byl jsem navržen ještě se Sašou Gregarem. A pocítil jsem velké zadostiučinění, že tu cenu Saša získal hned rok po mně. Těch lidí, kteří by si ji zasloužili, je opravdu hodně.
Nejste hrdý na to, co jste udělal a dokázal?
Já jsem toho zas tak nedokázal… ,i když ty přehlídky tady jsou a lidé se tady schází… Ne, a jsem rád, že si to nemyslím. Občas člověk má takové ty velikášské myšlenky. Pravda je, že jsou okamžiky, když si říkám, tak tohle jsem dokázal, to se povedlo, teď mě může přejet autobus. To byly třeba okamžiky, kdy jsme s kluky něco dělali a dodělali, nebo se študáky. Když teď bilancuji, uvědomuji si to štěstí, že ty cíle nebyly tak velké, a proto jsem je vlastně mohl překročit. A mě se těch věcí povedlo víc, kluci vyrostli a nikde nic nevykradli, nikoho nezabili. A v téhle době je to opravdu štěstí. Nebo, když jsme s kluky byli ve Španělsku, kam jsme se dostali s plzeňským Střípkem. Tak to jsou momenty, kdy si říkám, tak to je fajn, dál už nemusím… A člověk jde ještě kousíček dál…
Co si budete přát, až sfouknete svíčky?
Za prvé, svíčky sfoukávat nebudu a za druhé, i kdybych je sfoukával, nebudu si nic přát. Já ta předsevzetí moc neumím asi proto, že vím, že bych se neposlech. Někteří říkají, že mám silnou vůli, protože jsem přestal kouřit. Ne, ono mi to jen přestalo chutnat (smích). Já věci dělám neplánovaně, i divadlo.
Rozhovor připravila Simona Bezoušková