Texty: AS 2003, č. 6, s.3 - 6, Jan Císař.

POPIS JEDNÉ PŘEHLÍDKY

Nepíšu rád takové články o přehlídkách, které krok za krokem podávají informace o jednotlivých představeních. V článku o XXXIV. národní přehlídce ve Vysokém nad Jizerou, jinak Krakonošově divadelním podzimu 2003 (od této chvíle jen KDP 03) to však učiním. Proč, to snad vysvitne na konci. Nicméně: na začátku přece jen začnu obecněji, troškou teorie a statistiky.
Viděli jsme osm soutěžních představení, z toho pět komedií. Tedy druh divadla, o němž stručná slovníková definice praví, že „usiluje o vyvolání komického (to jest smích, úsměv apod. působícího) účinu zobrazením veselých, komických a směšných stránek skutečnosti“. Komedie se dělí na žánry, které na základě určitých pravidel (konvence jako dohoda o užívání těchto pravidel) uspořádávají prvky stavby a kompozice textu i jeho inscenace tak, aby se ten komický účin dostavil. V době, která naprosto bez zábran a přímo s rozkoší velice často odmítá jakékoliv ustálené principy, o konvencích už ani nemluvě, vypadá velmi pošetile tvrzení, že nějaký druh divadla a jeho žánry na základě dodržování závazných pravidel dosahují žádaného cíle. Ale je to tak. Jsou-li Vraždy a něžnosti A. Procházky situační komedií, jejíž komický účin spočívá na nevhodných příchodech a odchodech nevhodných lidí v nevhodný čas na nevhodné místo, a proto nutně nevhodně jednají, budí smích, pak tato konvence musí fungovat perfektně. Jestliže tomu tak není, potom nevznikne nutná divadelní technologie (to jest postupy, které realizují tuto konvenci v materiálu jeviště) a komedie se mění v nudu, případně zmatek. Což se stalo souboru Snoop Opatovice nad Labem, a tak jejich inscenace osudově (shodou okolností jsem ji viděl v provedení, kde ta technologie v dostačující míře přítomna byla) klesla k podobě, která vyvolávala otázku, zda taková inscenace patří na národní přehlídku.
Ve Vraždě v Klášterní ulici si DS KS Velká Bystřice obratně pospojoval tři komedie Eugčna Labiche (Muž, který má naspěch, Vražda v Klášterní ulici a Fricando) a pak se technologicky začal vyrovnávat s jejich žánrem. Francouzská „salonní komedie“ 19. století, kam Labichovy texty patří, byla svým způsobem reálným zpodobením života střední či vyšší vrstvy měšťanstva. Ve Velké Bystřici to věděli, a tak jejich režisér T. Hradil pečlivě
a důsledně tento pravděpodobně reálný svět na jevišti budoval. Vytvořil si tak touto životní věrohodností solidní základ k tomu, aby se inscenace případně stala komedií mravů, kam tato francouzská produkce svými komediálními konvencemi směřovala: postihovala nedostatky chování a jednání, jež vypovídají o vadách životního způsobu lidí z nějakého prostředí, rodí se komediálnost. S tou už to bylo horší: v prvních dvou aktovkách se režisérovi a hercům nedařilo najít způsob, jak to chování a jednání postav nasvítit tak, aby se z reálnosti posouvaly do poloh vyvolávajících přinejmenším úsměv, když ne už smích. V aktovce třetí J. Magdon a R. Zavadilová technologii, která to dokáže, předvedli. Nepatrným poodstoupením od postavy, jejím komediálním komentováním, které odhalovalo, že jde o divadlo a ne o realitu, nabídli pohled na směšnost pošetilých utajovaných erotických vábení, kterých se oba dopustili. Když se k tomu v tomtéž duchu přidal ještě A. Hořínek, jako svádějící a svůdný domácí přítel, důstojník Alexandr, pak tato třetí část dobyla téměř úplně té technologie, již tento komediální žánr vyžaduje.
Kroužek divadelních ochotníků Hvozdná rozběhl první polovinu inscenace známé hry Leonarda Gersheho Motýli s nápaditou a dobře zvládnutou technologií, jejíž podstata spočívá v humoru. Humor je jedna z forem komična: laskavý, úsměvný, chápající, bytostně optimistický, protože nedostatky vidí s úsměvem jako napravitelné a odstranitelné, byť byly sebesložitější. Z tohoto důvodu humor téměř vždycky slučuje komično s vážností v duchu Diderotovy představy o „comédie mixte či comédie sérieuse“ (komedie smíšená či vážná) a přechází často i hranice melodramatu – dojemného příběhu s výraznými tóny sentimentálními, až larmoyantními. Tohle všechno plus minus platí o Motýlech. Režisér Dušan Sitek se šťastně vyhnul melodramatické poloze, zejména sentimentu, který inscenaci této hry zhusta provází. Rozehrál (i díky úpravě) v první polovině představení především s představiteli obou mladých postav – Alenou a Janem Balajkovými – všechny komediální možnosti; od konverzačních vtipů a bonmotů přes komediálnost charakterů, až ke komediálnímu jednání situačnímu. Měli ovšem do této perlivé veselosti přidat přece jen pár kapek vážnosti. Text ji totiž v druhé polovině prezentuje ve velké míře a nejsou-li pro ni zbudovány nezbytné předpoklady už v části první, tak se představení rozpadá na dvě žánrově odlišné části.
S tím zvláštním pohledem na skutečnost, jejž přináší humor nezadržitelně vstupující do vážných poloh, se ocitáme už za mezemi komedie, jejich žánrových pravidel; nastupuje individuální žánrově-stylové řešení, pro něž se složitě hledalo a hledá pojmenování. Občas se mluví o veselohře a tímto pojmem se chce označit převaha humorné úsměvnosti nad vážností (nejspíše v tomto duchu inscenovala Motýly Hvozdná), jindy se objevuje pojem drama; samozřejmě nikoliv u nás, kde má zcela jiný obsah, ale třeba ve Francii, kde znamená text zobrazující každodenní život jako přirozeně organické splynutí vážného i komického. Kdysi se – připomínám tu jednu část Tylovy tvorby – mluvilo o „obrazech (či hrách) ze života“. Takovou hru napsal Vlastimil Venclík ve své Druhé míze. Bohužel – je to však v nejlepším případě jen jakási reportáž, a vlastně až pouhý popis, sice smutné, ale v zásadě banální, věčně se opakující historie: zralý padesátník se zamiluje do mladé dívky a totálně na to doplatí. Na konci svého příběhu stojí jako zcela osamocený bezdomovec, opuštěný všemi, znovu na startovní životní čáře. Dovedu si takto popsaný osud (rozvod, postižené děti z „rozvrácené“ rodiny, mladá žena, která svého staršího přítele opustí a jemu zůstávají dluhy a infarkt) představit v nějakém časopisu v rubrice Čtenáři nám píší, kde se lidé svěřují se svými životními úděly. Nebo možná jako triviální čtení pro nejširší vrstvy. Ale ani tohle se ve Venclíkově textu nekoná. Chybí mu - byť tato triviální - jiskřička, která by ten příběh pozdvihla z šedivého popisu banality. DS Klicpera při KIC Sadská je možné ocenit za snahu a odvahu posloužit současné hře, ale v té z jeviště únavně působící banalitě se utopil.
Manžel na inzerát, text Evy Andělové na motivy amerických autorů a hlavně inscenace, již režírovala v DS Scéna Libochovice, působily na KDP 2003 zcela jiným dojmem. Hlavním zdrojem komediálnosti je humor, s nímž text líčí život ústřední postavy, Pavly Kronkieové. Pavla je „benefiční“ role, v níž by její představitelka mohla zajisté „hvězdně“ zazářit. Ale libochovická inscenace stojí na ansámblovém herectví. Což neznamená pouze souhru, ale vědomé snažení všech důsledně vytvářet styl jako aktivní herecké jednání, jež uplatňuje právě humor pozitivně a laskavě hodnotící všechny činy, jevy, lidi, věci a zaujímající chápavý postoj ke světu, ke skutečnosti. Odtud se zdvihá ta uvědomělá ansámblová herecká práce, která si pochutnává na každém detailu, jejž trvale vidí touto optikou a umožní, aby se zrodily takové komediální výkony jako je kapitán Mooney Z. Zvěřiny či Růženka D. Králové i Pavla E. Andělové. U ní je třeba navíc uznat, že vskutku pozoruhodně k tomu nemalému hereckému úkolu zvládla funkci režijní; i v tom, že si ani v nejmenším nepřisvojila centrální postavení „benefiční“ role.
Pátá inscenace komedie na KDP 2003 byla z jiného soudku. Ořechovské divadlo z Ořechova u Brna je soubor, jenž má už léta svou poetiku, skrze níž na vysoké úrovni brilantně vstupuje do sféry komediálnosti. Prokázal to i tentokrát, když text Ivy Peřinové Zvířecí divadlo aneb Tramvaj do stanice Konečná převedl Vlastimil Peška (spoluautor, režisér a autor hudby, scény i kostýmů) z loutkového mluveného divadla do divadla, jehož hereckým materiálem je tělesnost, a do druhu, který „mluví, zpívá a tančí“. Text má dvě roviny: první s humorem a občas i lehkou ironií nabízí pohled do zákulisí příprav na novou inscenaci a v pozadí se ozývá jemná parodie zvláštního světa divadla. Tuhle polohu hrají ořechovští v duchu své poetiky bezpečně, svou osobitou „komediální“ technologií i invencí vyvolávající úsměv a smích. Mimo to se jim daří velice dobře využívat i grotesknosti, jež vzniká tím, že lidé hrají zvířata a vytvářejí charakteristickými stylizovanými prvky zvířecí svět, aby skrze vlastnosti zvířat zvětšili - tu ostřeji, tu vlídněji - směšné vlastnosti lidí. Dostávají se nakonec nutně tam, kam grotesknost míří vždycky – k nadsázce, karikatuře a k paradoxnosti vyplývající ze vztahu tragiky a komiky. Tuto paradoxnost má v sobě už text Peřinové: zvířecí divadlo studuje známou pohádku o Červené Karkulce, již režisér interpretuje jako příběh o vlkovi, jenž byl obětí lidské krutosti. Ale: roli vlka převzala „na záskok“ liška, která nikterak nepotlačuje své dravčí pudy; nejprve sežere slepici, potom si brousí zuby na mladou křehkou kačenku a několika ptákům ještě nebezpečně vyhrožuje, když má dojem, že se jí staví do cesty. Zvířecí „humanismus“ se obrací na ruby, skutečnost likviduje umělecké vize, smrt se prolne s komedií. Způsob, jak této roviny text Peřinové dosahuje, přepsal a přeměnil Peška nejvíce, snaží se jej vložit do symboliky tramvaje, jejíž „konečnou“ je hřbitov – smrt. Nejsem si jist, že tato symbolika funguje se stejnou silou jako se v původním textu Peřinové prosazuje paradox, jímž skutečná dravčí povaha Lišky na padrť rozdrtí ušlechtilost uměleckého záměru a do všeho divadelního komediálního pachtění vstoupí s definitivní platností smrt.
Zbývají dvě inscenace. Pohádka O nezbedné princezně, kterou pro DS J.K. Tyl při MKS Meziměstí napsala na motivy Josefa Lady Irena Kozáková. Inscenace dospělých pro děti – zejména pohádek – jsou jako celek velice problematickou a slabou částí našeho amatérského divadla. Tahle meziměstská inscenace měla pro mě některé klady, za něž jsem byl vděčen. Vybrala si předlohu, která známý vzorec pohádky o unesené a osvobozené princezně zpracovala jinak, komediálně, a zbavila se tak už v předloze těžkopádného „pohádkového realismu“, s nímž se většinou tyto příběhy vyprávějí i didaktičnosti, která velice, velice často do pohádek proniká. (Úplně na okraj: měl jsem dojem, že právě tohle ji část diváků na KDP 2003 nemohla prominout.) Navíc: mladý a po 10 letech znovu začínající soubor se v této rovině cítí dobře, hraje s kolektivní radostí ze společného soužití na jevišti. Když k tomu připočteme průkazné herecké předpoklady řady členů souboru, z nichž princezna Anka Niny Dlouhé je při mládí herečky překvapivě zralou hereckou kreací, pak je to inscenace, jež přes všechny nedostatky, které má, jde nad amatérský „pohádkový průměr“. Poslední soutěžní inscenace je české amatérské veřejnosti už dost dobře známá: mohla ji vidět na poděbradském FEMADu a potom na Jiráskově Hronově. Inscenace Maryši Divadelního souboru Jana Honsy Karolinka v představení na KDP 2003 potvrdila to, čím zaujala i dráždila už před tím: je silná svou hereckou složkou, která v expresívně a přímočaře modelovaném jednání vyjevuje tragickou neúprosnost a drtivost situací. A je problematická v řadě režijně-scénografických postupů, které tuto tragickou expresivitu chtějí zlomit do groteskní absurdity. Diskuze na rozborovém semináři jen tento rozpor ve vší obnaženosti i ostrosti demonstrovala.
O KDP 2003 se vlastně dá říci totéž, co jsem právě napsal o inscenaci Maryši: jen potvrdil, co o venkovském amatérském divadle víme. Včetně toho, že soubory v malých místech hojně hrají komedie, protože v tomto druhu divadla zřejmě nacházejí nejlepší kontakt s divákem a pravděpodobně i samy se při této činnosti dobře baví. I když často, velice často nedoceňují, že komedie a její žánry mnohdy vyžadují bezpečně a jistě zvládnutou technologii, aby vyvolávaly úsměv, smích. Nejčerstvější a neočekávaný vítr tak vnesl do letošního KDP Kurs scénografů, jejichž vystoupení kolem kostela na závěr jejich setkávání s lektory prozrazovalo nejen imaginaci, ale i smysl pro humor a komediálnost. Za těchto okolností bylo slyšet poměrně dost hlasů, které si naříkaly na úroveň přehlídky. Z popisu jednotlivých inscenací snad alespoň trochu vyplynulo, že to zase tak hrozné a děsivé nebylo; nejméně čtyři soutěžní představení měla nadprůměrnou úroveň. To je polovina, a jestli to někomu připadá málo, pak nezbývá než připomenout Gogola: Nenaříkej na zrcadlo, máš-li křivou hubu. Takové bylo v sezóně 2002 - 2003 venkovské amatérské divadlo. Ostatně – ten popis jedné přehlídky také z toho do značné míry vyplynul. Neboť z materie, z níž by se mohlo těžit poučení, se více vytěžit nedalo.
Jan Císař