Texty: Milan Schejbal: KARLÍNSKÁ TŘÍSKA 2006

 
  KARLÍNSKÁ TŘÍSKA 2006
NASTOLENÝ TREND POKRAČUJE

Výrazné autorství, které se promítá do všech inscenačních složek, bylo dominantním rysem i letošní přehlídky Karlínská Tříska, která se konala již po šesté v Karlínském Spektru ve dnech 17. - 19. března 2006 v již tradičně bezchybné organizaci místního DIVADLA (bez záruky) PRAHA. Divadelní soubory z Prahy či blízkého okolí se ze známých důvodů mohou jen těžko pouštět do titulů tzv. tradičního divadla, chtějí-li oslovit širší divácké spektrum. Hledají tak předlohy méně frekventované nebo se pouštějí do dramatizací literárních předloh, jejichž témata je osloví nebo se dokonce pokoušejí o vlastní tvorbu. Je to v tomto regionu jistě trend zdravý a správný, chce-li si zde amatérské divadlo vydobýt své místo, a na Karlínské Třísce jej můžeme prokazatelně pozorovat již několik ročníků. Letošního karlínského klání se zúčastnilo celkem jedenáct inscenací, z toho čtyři se ucházely o postup na Popelku Rakovník, národní přehlídku činoherního divadla pro děti a ostatní o účast na FEMADU Poděbrady/Divadelní Třebíči 2006.
Je nesporně pozitivní, že výše zmíněné autorství se promítlo i ve všech čtyřech inscenacích určených dětem, neboť v této oblasti je kvalitních předloh pramálo. Všechny čtyři soubory si totiž vytvořily svoje vlastní textové předlohy, prostřednictvím nichž chtěly vyjádřit svá témata a svůj divadelní názor. Již první soutěžní představení Divadla na houpacím koni Praha nabídlo neotřelý příběh o tom, co způsobila přítomnost první žirafy na evropském kontinentě. Autoři Daniel Razím a Patrik Kubas jej nazvali Žirafí opera a jedním z jejich inspiračních zdrojů bylo dílo J. Préverta. Předností inscenace je nesporně její poetičnost a jakási lyrizující atmosféra, podpořená kvalitní scénografií (včetně vyřešení postavy Žirafy). Největší otazníky však přinesla žánrová a stylová nevyjasněnost, monotónní rytmus a nevyhrocenost dramatických situací. Na to, že se jedná o začínající soubor, jsme však byli svědky divadelní práce, která by v budoucnu mohla přinést velmi dobré výsledky.
Že je stále co objevovat v divadelní tvorbě pro děti, přesvědčil všechny DS Dodo Praha, který zalovil ve vodách nonsensové literatury a vytvořil kolektivní dílo na motivy E. Leara s názvem Něco o Edovi. Tři protagonistky nám nabídly milé a divadelně čisté představení, které vynalézavým způsobem pracuje ve znakové rovině s rekvizitou, kostýmem i loutkou. Důležitou devízou inscenace je neotřelý a inteligentní humor, včetně improvizačních schopností účinkujících, který jistě osloví jak malého, tak velkého diváka. Je škoda, že všechny tři inscenační plány (příběh, learovské nonsensy a zcizující výstupy samotných hereček) nejsou dosud ještě důsledně odděleny (především herecky), což způsobuje zamlženost point některých situací a doplácí na to i celkový temporytmus.
DDS Ty-já-tr Hrobeso Praha přijel na Třísku s další pohádkou z vlastní dílny autorů Luďka Horkého a Martina Písaříka Pověsti pro štěstí. Autoři a režisér (L. Horký) se pustili do zpracování Starých pověstí českých, které zarámovali do putování časem zprostředkovaného pohádkovou cestovní kanceláří Bejvávalo. Dominantním tématem (pro Ty-já-tr již charakteristickým) je zde hravost a spolu s ní nadhled, parodie, ironie, komentář. Inscenace určená spíše pro starší děti celkově dosahuje vysoké divadelní kvality, přesto jsou zde ne vždy zvoleny adekvátní výrazové prostředky k oddělení příběhu cestovní kanceláře a „hraní si“ na pověsti, čímž se inscenátoři připravují o napětí a překvapení. Nedořešené zůstávají i pointy některých jednotlivých příběhů, včetně samotného závěru.
Vlastní textovou předlohu si vytvořil i pravidelný účastník pražských přehlídek DS Máj Praha, který je znám především svým tradičním interpretačním přístupem s řadou velmi dobře disponovaných herců. Problémy letošní soutěžní inscenace pohádky Oženíme Vratíka vycházejí již ze samotné předlohy, kterou pro soubor napsala režisérka Olga Novotná. Příběh, jehož základní rámec by mohl být nosný, je bohužel zahlcen spoustou motivů, které se objevují, ale potom se nedořešené ztrácejí a stejně tak retardující je množství slovních informací, které příběh spíše rozmělňují, než by ho rozvíjely. Největším problémem, dle mého názoru, je pak absence konfliktu dobra a zla. Přesto nás DS Máj znovu přesvědčil o svých hereckých kvalitách.
Soutěžní část inscenací směřující na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč zahájilo Divadlo Promiňte Praha převedením původně rozhlasové hry F. Dürrenmatta Dvojník do jevištní podoby. Hra má dva paralelní příběhy: V prvním postava autora přichází za režisérem a probírají, jakým způsobem autorův námět přenést na jeviště. V příběhu druhém (vnitřním), je hlavním tématem vina a nevina, a to i ve filozofické rovině. Soubor se soustředil především na tento vnitřní příběh, který je ale poměrně brzy čitelný a odhadnutelný. Až příliš brzo opustil příběh autora a režiséra, který je sám o sobě podobenstvím, neboť, podle Dürrenmatta, režisér zpočátku jeví pouze zájem profesní, teprve na konci se ho zobrazovaný příběh velmi osobně dotkne, a tím je docíleno nečekané a účinné pointy. V inscenaci Divadla Promiňte jsou oba až příliš brzy zaujati námětem autora, čímž se ztrácí divadelní napětí. Přenos rozhlasové hry na jeviště je vždy problematický, v tomto případě to platí dvojnásob, neboť nezbytná konkretizace a vizualizace je v rozporu s jistou abstrakcí, se kterou Dürrenmatt záměrně pracuje.
Bezesporu jedním z vrcholů letošní Karlínské Třísky bylo představení Groteska souboru De Facto Mimo Jihlava. Jak už název napovídá, jihlavští se tentokrát nechali inspirovat němým filmem a vytvořili řadu zdařilých skečů, ve kterých ovšem lze vystopovat tematickou linku: pásma Četníka, Trestance, Plačící zhrzené dívky atd., která se pak protnou v boji o přízeň Dívky. Režii (Martin Kolář) se podařilo zvolit přesnou míru nadsázky a stylizace, která nejen kopíruje němé filmové grotesky (včetně charakteristické hudební složky), ale dokáže filmovou poetiku povýšit na poetiku divadelní. Publikum se velmi bavilo a sledovalo vyrovnaný herecký kolektiv, který tentokrát prokázal i vysoké pohybové kvality. Je pravda, že ke konci inscenace již pozornost poněkud slábla, především kvůli stereotypně opakujícím se honičkám a kvůli přece jen méně vynalézavé dortové (zde zákuskové) bitce. V tomto případě jsme byli svědky inscenace ryze autorské a to ve všech směrech.
Láska je zřejmě ústředním tématem souboru Drmol Praha, který se nám po loňském Tracyho tygru letos představil s inscenací vlastní dramatizace Jarní vody podle I.S. Turgeněva. Scénář látku přehledně zpracovává a dává řadu možností k inscenování. Soubor si zvolil princip, ve kterém ústřední postava Vypravěče na svůj milostný příběh vzpomíná a komentuje jej. Je škoda, že právě tato postava, přes nesporně silné momenty, spíše předjímá jak ta která situace dopadne, než aby jí byla zaujata a vytvořila si k ní konkrétní vztah. Tím by se jistě posílila rovina dramatická na úkor vyprávěcí. V příběhu, který nese baladické prvky, působí nejpřesněji pasáže, kde je využit divadelní znak a náznak. Naopak tam, kde režie preferuje realizmus, dochází až k neúnosnému popisu. Hercům neprospěla ani poměrně zmatená organizace jevištního prostoru.
Příjemným překvapením bylo pro všechny vystoupení DS Toto Praha, který se pustil do nelehkého úkolu a představil se vlastní dramatizací „strašidelné“ povídky N.V. Gogola Vij. Haně Jůzlové se podařilo v dramatizaci obsáhnout všechny přednosti původního díla. Neotřelý a dramatický příběh s magickými prvky, pro Gogola tak typickými. Student bohosloví Choma je konfrontován s postavou Čarodějnice, brání se jí a přitom ji ne zcela úmyslně zabije. Není potrestán, avšak začne ho užírat vlastní svědomí a to právě proto, že přes své vzdělání použil fyzických prostředků. Samotná inscenace (režie H. Jůzlová a kol.) je pak vzpomínáním na Chomův příběh, ke kterému si ostatní postavy přidávají další motivy dle své vlastní fantazie a ten tak dál narůstá o nové skutečnosti a je zahalen čím dál větší magičností. Nejproblematičtěji se v inscenaci jeví postava Vypravěče, který je zároveň i postavou příběhu, avšak tyto dvě roviny nejsou dostatečně odděleny a tím se divákovi zbytečně zamlžuje již tak nejednoduchý příběh. Rovněž není inscenačními prostředky dostatečně patrné, zda postava Čarodějnice je reálná, tudíž patrná pro všechny, nebo zda je pouze výplodem fantazie ústřední postavy, což ve struktuře inscenace hraje poměrně podstatnou roli. Rovněž scéna v hospodě trpí místy zbytečnou mnohomluvností a jistě by jí prospělo krátit. Přesto jsme viděli inscenaci, jejíž doménou byla magická atmosféra a ve které jsme se setkali kromě jiného s vyrovnanými hereckými výkony.
K tomu nejlepšímu, co jsme mohli v Karlíně zhlédnout, patřila rozhodně inscenace Zabiják Joe autora Tracyho Lettse v podání DS Scéna Kralupy nad Vltavou. Silný příběh, který nese prvky černé komedie a odehrává se v současnosti v americkém Dallasu, se podařilo kralupským přehledně a zaujatě převyprávět. Režisérka Michaela Kuptíková rozvíjí systematicky téma odosobnění dnešního světa, neschopnosti komunikace a vyprázdněnosti vztahů. Prostředky psychologického realizmu až naturalizmu (včetně scénografického řešení) se jí podařilo udržet po celou dobu žádoucí napětí. Velkou předností je pak skutečnost, že se režisérka opřela o velmi vhodně zvolené herecké typy a naložila na ně přesně tolik, kolik herecky unesou. Z vyrovnaného souboru na sebe nejvíce upoutala Helena Plicková jako Vicki (patrně nejlepší herecký výkon celé přehlídky). Škoda jen několika šumů v závěru inscenace (dostatečně neakcentovaný důvod, proč se Vicki rozhodne zastřelit svého bratra, nejasná reakce Joea na zjištění, že s Vicki čeká dítě).
Divadlo bez zábran Praha se představilo v Karlíně již po třetí a nutno říci, že, bez nadsázky, divadelně roste. Tentokrát se soubor rozhodl pro divadelní verzi známého románu Michala Viewegha Účastníci zájezdu ve vlastní dramatizaci. Nesporným kladem inscenace je přesně diferencované a jasně rozlišené panoptikum účastníků zájezdu v první polovině inscenace, kde je vhodným a vynalézavým používáním divadelní zkratky docíleno žádoucí nadsázky a humoru. Zásadní problém nastává v polovině druhé, kde se již se zmíněnou zkratkou tolik nepracuje a příliš se rozehrávají problémy jednotlivých postav a kde i herectví upadá do nežádoucí psychologie. Divák se již nedozvídá žádné nové informace, ztrácí se tudíž napětí a upadá temporytmus. Není pak zcela patrné, hraje-li se skutečně o panoptiku účastníků zájezdu (čemuž odpovídá i zkratka, znak, hyperbola a kde je přijatelné, aby muži hráli ženské postavy) nebo o příběhu Jolany, který se ve druhé polovině rozehrává ze všech nejvíc. Onomu účinnému principu jistého leporela odpovídá i vhodně zvolená scénografie, která je založena na variabilním používání bílých plastových židlí, jimiž lze téměř okamžitě změnit prostředí, čehož režie vynalézavě využívá.
Vlastním textem se letos prezentoval tradiční účastník Třísky Divadlo Esence Praha. Inscenace Hrabě Špork autora Ivana Frieda je bez pochyby zajímavá a ambiciózní, charakteristická pro soubor typickou poetikou, která se projevuje nejen v herectví, ale i v hudebním plánu, scéně a kostýmech. Na základě zhlédnutého soutěžního představení se inscenace zdá být snahou představit postavu hraběte Šporka jako „renesančního“ člověka se vším, co k tomu patří a co dobře známe i z jiných dob než z období baroka, tj. včetně toho, jak takto smýšlející člověk naráží na malost okolního prostředí a na mocenské poměry. To vše je patrné. Problém však spočívá v tom, z jakého úhlu pohledu je toto téma nahlíženo. Máme-li vše „vidět“ úhlem pohledu hlavního hrdiny, není nám toto inscenačně dostatečně ozřejměno. Máme-li vše sledovat jako pozorovatelé, pak nejsou dostatečně budovány dramatické situace a o většině motivů se dozvíme pouze ze slovní informace, což může vést až k nežádoucímu popisu. Např. expozice příběhu odkazuje k tomu, abychom se na vše dívali s nadhledem, což se ale v průběhu inscenace promění, a zdá se, že vyprávění o Šporkovi je myšleno zcela vážně. Tím není jasně určen klíč, podle kterého máme inscenaci chápat a uniká nám řada souvislostí (příběhových i inscenačních). Přes mnohé přednosti, které inscenace ukázala, jsme byli tentokrát svědky rozporuplného vyznění.
Na závěr mohu směle konstatovat, že Karlínská Tříska 2006 jako celek potvrdila trend ročníků minulých a že drtivá většina amatérských divadelníků pochopila, že chce-li se v tomto regionu prosadit, musí divákovi nabídnout takové divadelní zážitky, se kterými se jinde nesetká. Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková a Milan Schejbal nominovala na Popelku Rakovník 2006 inscenaci Něco o Edovi DS Dodo a na prvním místě doporučila Pověsti pro štěstí DS Ty-já-tr Hrobeso. Na FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 pak nominovala inscenaci Zabiják Joe DS Scéna Kralupy nad Vltavou, na prvním místě doporučila Divadlo Toto s inscenací Vij a na druhém místě Divadlo bez zábran a jejich inscenaci Účastníci zájezdu. Programové radě Národní přehlídky pohybového divadla Otevřeno Kolín doporučila zařadit do programu inscenaci Groteska divadla De Facto Mimo Jihlava.
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':