Texty: Jiří Janáček: Životaběh s divadlem, červen 2007

Jiří Janáček, 7.5.1927 Blatná

Ačkoliv naše rodina nebyla nikterak postižena divadlem, do divadla se u nás chodilo. Především na ochotnická představení, kterých bylo za první republiky a v okupaci mnoho. Otec měl spíše tendenci nakupovat výtvarná díla. Byl drogista a často za prodané barvy nebo potřebné pití k inspiraci kumštýře místo peněz dostal obraz.
K divadlu jsem se jako dítě dostával přes prarodiče. Babička nám vyprávěla před spaním, když naši někam odešli, často o své tetičce, která hrála v Loupežnících na Chlumu a nejvíce o jakémsi praprapradědečkoví. Jmenoval se Sádlo, byl malířem pokojů, ale často restauroval staré památky v kostelech a klášteřích, jistě po svém. Ten působil aktivně ve vzniklém ochotnickém spolku v Blatné. Maloval kulisy, dokonce snad i oponu, ale z té jsme s bratrem Milanem našli jen útržek ve starém dřevěném zámeckém divadle. Bohužel „šiřitelé kultury“ v minulém režimu jedno z nestarších zámeckých divadel v přírodě zbourali. Pradědeček Sádlo se pokoušel vystupovat jako herec. Našel jsem kdysi v Tylových Kwětech z 30.let 19.století zprávu o ochotnickém představení v Blatné, kde byl také můj předek uveden. Asi mu to moc nešlo, pochválen nebyl. Dalším zdrojem byl můj děda. Za pultem svého koloniálu dokázal přetlumočit celou scénu svádění Fausta Mefistem, přesnou intonací slavných Kopečáků, na které se mnou často chodil. Tak mě učarovaly loutky. Cesta do nedalekých Mirotic se pro mne stala až do pozdních let takovou poutní cestou. Každé prázdniny jsem tam pěšky, na kole, autem, se školním výletem vyrážel.
Skutečně nejsilnější divadelní zážitek jsem absolvoval v roce 1936. Každý rok o blatenské pouti (15. srpna) otevíral pan baron Hildprandt zámecký park pro ochotnické představení v přírodě. Na vyvýšeném prostranství se odehrávaly všechny výpravné kusy blatenských ochotníků a my děti jsme pod oním improvizovaným jevištěm ležely na břiše a naslouchaly hereckým kreacím. To odpoledne roku šestatřicátého (chodil jsem do třetí třídy) se dával Král Oidipus. Hostoval Eduard Kohout. Strhující scéna, když Kohout rozhrnul těžký závěs a objevil se na scéně s vybodanýma očima. Ničemu jsem nerozuměl, ale dodnes slyším jeho „Ohó, ohó..“ kterým začínal svůj monolog. Zážitek, který zůstal dodnes. Často jsem si potom pouštěl z chraplající desky právě ten Kohoutův monolog. - A stalo se, že ve Varnsdorfu jsem uváděl večer jeho monologů v aule školy. Ve třídě, kterou používal jako šatnu, jsem před ním roztáhl obrovský plakát z onoho představení. Nadšeně vyprávěl o svém hostování v Blatné, o učiteli Šilhovi, ochotnickém režisérovi, který ho na hostování zval, zvláště za okupace. Vzpomínal na to, jak si vždycky do Prahy odvážel výslužku sádla nebo jiných nedostatkových potravin. Plakát mi potom rád podepsal.
Sám jsem organizoval divadlo již jako kluk s kamarády v ulici. Pokoušeli jsme se dokonce o Pašijové hry. Ale asi nejvíce z divadla jsem načerpal od divadelních ochotníků, především za války. Chodili jsme o nedělích do tzv. Nedělní školy Církve československé. Ale o náboženských věcech jsme tam nediskutovali. Učili jsme se například tancovat (první taneční), i když tancování bylo zakázáno, pořádali jsme recitační soutěže a spolu se skomírajícím ochotnickým spolkem J.K.Tyl (před válkou se v něm scházeli především sociální demokraté) jsme dávali na jednoduchém jevišti v hostinci U bílého lva pohádky pro děti. Hrál jsem vesměs záporné postavy (čerty, loupežníky apod). Později jsme byli přijati k „důležitější práci“, tančili jsme v operetách, které občas spolek dával.
V hostinci U bílého lva také hrávaly kočovné společnosti. Jednu zimu jsem tam proseděl na všech představeních. I ze schůzky s děvčaty, kterou jsme s kamarádem měli absolvovat, jsem utekl na představení Princezny Pampelišky.
Mým snem však bylo dostat se do váženého Spolku českých ochotníkův Blatné, který dával svá představení již na velkém jevišti v sokolovně. Chodil jsem kolem velkých postav, navštěvoval pilně představení, ale neměl jsem odvahu... Až jednou, to už jsem byl v kvintě nebo sextě, jsem si ve vlaku, kterým jsme jezdili studovat do Strakonic, přisedl k jednomu z uznávaných ochotníků, Honzovi Dvořákovi, a nenápadně jsem se ptal, jak to provést, abych... Jenda byl výborný společník, idol dívek a bez rozpaků mi nabídl roli Kašpárka v pohádce, kterou právě připravoval. Tak to začalo. Několik pohádek jsem absolvoval, role si již nepamatuji. Ale byl jsem na velkém jevišti a mezi všeobecně uznávanými. Všiml si mi hlavní režisér Josef Šilha, odborný učitel. Působil v Blatné od roku 1927 a zemřel někdy v padesátých letech. Ochotnickou práci dovedl na vysokou úroveň. V jeho režii jsem hrál Lumka v dramatu Ze života hmyzu bratří Čapků a Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi. Asistoval jsem mu v inscenaci Strakonického dudáka ještě těsně před státnicí na vysoké škole. V neděli jsme hráli tohle představení v Kutné Hoře na nějaké soutěži a ve středu jsem zasedl před profesora Alberta Pražáka a on položil otázku: „Povězte nám něco o dramatu 19. století. Můžete začít Tylem.“ I tady mi bylo divadlo v patách a k potřebě. Spolupracoval jsem po válce ještě s druhým režisérem Josefem Bejčkem, byl také učitelem a jakýmsi druhým režisérem. Jemu jsem dělal obyčejně asistenta režie nebo inspicienta. Ale to jsem již studoval v Praze a do Blatné vesměs na zkoušky dojížděl.
Praha, ačkoliv v té době (1946-1949) nepřinášela v divadle mnoho inspirujícího, znamenala pro mne mnoho. V divadle jsem byl každý týden. Zhlédl jsem inscenace Kašlíkovy, E.F.Buriana a dokonce skutečného Voskovce a Wericha. Divadlo byla moje útěcha. Chtěl jsem totiž po maturitě na konzervatoř (AMU ještě neexistovala), ale otec moc nadšený nebyl. Nakonec jsem podlehl, a chtěl-li už jsem dělat Kašpárka, tak jsem volil kašpaření před žáky. Toho jsem si užil, vzhledem k době, ve které jsem vyučoval, až až.
Druhou mou láskou byly loutky. Od malička jsem k nim vzhlížel s úctou. Stal jsem se jako student členem Loutkářského soustředění při Masarykově výchovném ústavu, navštěvoval všechny sjezdy této organizace. Tak jsem poznal Josefa Skupu, dr. Malíka, dr.Lormana, Cinybulka, Bubeníčka , Skálu, ing.Čecha, Vojtu Suchardu aj. Při studiu v Praze jsem pilně navštěvoval Divadlo Spejbla a Hurvínka v hledišti i za scénou, docházel jsem do Říše loutek, její sídlo bylo blízko fakulty. Pamatuji na setkání s Vojtou Suchardou. S nadšením mi předváděl apoštoly, které právě řezboval pro vyhořelý orloj.
Hned po válce (1945) jsem zatoužil po vlastním loutkovém divadle. Na marionety jsem si netroufl, a tak jsme v tehdy obnoveném Junáku založili maňáskovou skupinu. Všiml si nás inspektor pro kulturu, tehdy ještě okresu Blatná, vozil nás starou tatrovkou po vesnicích,kde jsme hráli především pro děti. Později za tuto záslužnou činnost dostal odbor kultury od ministerstva nového tudora. To nás dokonce filmovali pro Týdeník. Hráli jsme vlastni dramatizaci Čapků (O pejskovi a kočičce –jak prali prádlo, jak dělali dort, Princeznu Solimánskou), potom samozřejmě tehdy oblíbené agitky Babka Chňapka šmelinaří, o sběru papíru a další nesmysly. Maňáskovou skupinu Junáka jsme využili ještě na vysoké škole. Odcituji tu ze vzpomínek přítele JUDr. M. Jestřába: „ Zmínka o loutkovém divadle vyvolává vzpomínky na to, jak jsme s Jirkou Janáčkem a Jarmilou Průchovou, dcerou známého blatenského loutkáře a spisovatele loutkových her Jaroslava Průchy, hráli o prázdninách 1949 maňáskové divadlo po českých a moravských končinách. Otcem této myšlenky a posléze divadelním ředitelem našeho tříčlenného souboru, dramatikem, režisérem atd. byl Jirka, Jarmila byla herečkou a kostýmérkou a já jsem měl na starosti organizační stránku a samozřejmě jsem také hrál. Začali jsme se připravovat v květnu 1949 v Blatné, v Praze jsme poprvé vystupovali před studenty pedagogické fakulty, u nichž jsme sklidili bouřlivé ovace. Na repertoáru jsme měli dvě hry s názvy Kecafán a Hacafán (typickou maňáskovou rytířskou férii), Směšná práce (o tom, jak muž podceňuje práci ženy a jak to dopadne, když ji začne sám dělat). V této hře byla scéna, v níž se chvástavému muži připálí jídlo na plotně, až je celá místnost zahalena kouřem. Bylo na mně, abych tento kouřový efekt vytvořil zapálenou cigaretou v zákulisí. Bylo to zase poprvé od doby neslavného šlukování „ameriky“ v roce 1945, co jsem měl cigaretu v ústech. Hlavní naši divadelní „šňůru“ jsme vyjednali se Svazem vysokoškolského studentstva v Praze na dny 13.7. až 13.8.1949 za královskou odměnu 7.000 Kčs (ve staré měně). V této době jsme navštívili řadu vysokoškolských stavebních brigád na Ostravsku (Krnov) a Jihlavsku (Velké Meziříčí), kde jsme vždy vzbudili s maňásky pravé študentské gaudium. Hráli jsme také pro děti, např. na náměstí v Chocni při příležitosti tamní národní pouti.“
Vedle vlastní maňáskové scény jsem působil ještě v loutkovém marionetovém divadle blatenského Sokola. S výborným řezbářem a loutkohercem Karlem Samcem jsme tu zbudovali divadélko, které působilo nejdříve v hostinci U Hájků (zahajovací kus: J.Průcha, Bavlnka a Rorejs), později v sokolovně. Hrálo se téměř každou neděli odpoledne. Běžný repertoár Tesařová, Schweigstill, Průcha a jiní. Vrcholnou akcí bylo loutkové uvedení Kvapilovy Princezny Pampelišky, kterou jsem pro naše divadlo upravil i režíroval. Aby se mohlo každou neděli hrát, střídalo se někdy marionetové divadlo s našimi maňásky. Zkoušelo se v sobotu večer, když jsem se vrátil vlakem z Prahy a rovnou z nádraží uháněl na zkoušku, domů jsem se dostal kolem jedné hodiny. V neděli dopoledne se někdy ještě něco upravovalo a odpoledne se hrálo. Večerním vlakem jsem se vrátil do Prahy. S Karlem Samcem a se mnou takto celou zimní sezónu „makali“ i ostatní. Za to, že jsme se nezhroutili, můžeme děkovat „rodné straně“, která zatrhla činnost Junáka i Sokola.
Snad bych neměl zapomenout, pokud jde o loutky, ještě na jednu inspiraci. Na přelomu roku 1944-1945 jsme se s kamarády dojíždějícími do strakonického gymnázia založili hudební skupinu. Takový „šraml“, a hráli jsme tehdejší hity. Pro vlastní zábavu a někdy i pro ilegální tancování. Kapelníkem byl Jarka Průcha, syn již zmiňovaného učitele a spisovatele loutkových her, ten mi jednou předvedl loutkářské bohatství po svém již zemřelém otci (zemřel 1936). Bylo to okouzlující, Alšovo loutkové divadlo, řada kulis od předních výtvarníků, Alšovy loutky, hromada čísel časopisu Loutkář, prostě loutkářský ráj. Jak jen to šlo, pokusil jsem se dát dohromady zachovaný archiv. Vedle přípravy na maturitu jsem připravoval v roce 1946 výstavu 10 let od smrti J.Průchy. Využili jsme při tom i původní divadélko a na výstavě hráli.Potom snad ještě na nějakých poutích. Ale přeprava divadla byla poměrně složitá, a tak jsme přešli na maňásky. Archiv jsme s Jarkou Průchou i s loutkami a divadlem předali Městskému muzeu v Blatné, kde jsme také později vydali knížku Jaroslav Průcha - učitel a spisovatel s podrobnou bibliografií (1988).
Divadlo mi pomohlo i v další životní situaci. Při vysokoškolských prověrkách v roce 1949 jsem nebyl prověřen. Podal jsem odvolání a k němu napsal velmi statečný dopis učitel Josef Šilha (tehdy člen strany) a k němu se přidal odbor kultury ONV v Blatné (inspektor Neveklovský). Prověřovatelé se nade mnou ustrnuli a povolili další studium. Přesto jsem se rozhodl raději z fakulty zmizet a v osmém semestru po absolvování jsem nastoupil učitelské místo do pohraničí a státnice dodělal externě.
V únoru 1950 jsem začal svou učitelskou dráhu v Novém Boru. I tam jsem přitáhl své maňásky a s žáky občas hrával. Pak jsem byl přeložen do Šluknova a odtud do Varnsdorfu.
Třináct let ve Varnsdorfu asi znamenalo vrchol mé amatérské divadelní práce. Podrobněji o tomto období píši v bulletinu Umělecký přednes č. 19, vydán ÚDLUT Praha 1968 pod názvem Paměť. Tam je zveřejněn podrobně repertoár i vývoj vzniklého středoškolského souboru. Nastíním tu tedy jen jakýsi vývoj mého tamějšího kulturního snažení.
Začal jsem nejdříve drobnou recitační prací na škole. Krátká vystoupení (Ščipačov, Seifert), potom jsme si troufli pro žáky připravit pohádkové pásmo. Vycházelo z Hrubínových veršovaných pohádek a zakomponována byla i část Tylova Strakonického dudáka. Snad právě tento pokus o divadlo přivedl kolektiv mé třídy k touze pokusit se o opravdové divadlo. Mým snem, již z loutkářských časů, bylo inscenovat Kvapilovu Pampelišku. Práce to nebyla lehká, ale pěkná a úspěšná. Bavili jsme se tím skoro celý školní rok. Někdy v květnu 1955 byla premiéra a měla úspěch. Škoda, že nikdy později se mi nepovedlo dát dohromady tak nadaný a pro divadlo nadšený soubor. Rozhodl jsem se proto pro umělecký přednes. Podařilo se soustředit na čtyřicet středoškoláků ze tří tříd a po předchozích vystoupeních ve škole jsme začali vystupovat veřejně. Pořádali se tzv. literární večery. Za dobu pobytu ve Varnsdorfu jsem jich připravil se spolupracovníky asi 68. Někdy za spoluúčasti celého souboru (Blok), jindy se sólisty. V práci jsme se řídili připraveným dramaturgickým plánem. Rok 1960 jsme věnovali celý dílu V. Nezvala (Z mého života, Sbohem a šáteček, Edison, Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou). Františka Nezvalová propůjčila souboru název Recitační soubor V.N. Intenzivní nasazení, které končilo trojím vystoupením na Wolkerově Prostějově, přineslo únavu. Neúspěch s Ferlinghettim na Prostějově (1962) i jisté znechucení. Soubor se zmenšil, ale pracovat jsme se snažili dál až do roku 1966, kdy jsem odešel do Liberce. Ještě bych měl dodat, že škola sama (JSŠ, SVVŠ) na takový provoz nestačila. Vstříc nám vyšel Závodní klub Elite, který zapůjčil zdarma jeviště, zajišťoval dopravu apod.
Závodní klub Elite přispěl také velikou měrou při pořádání večerů a besed s autory. Navázal jsem kontakt s tehdy vznikajícím Klubem přátel poezie, který nám doporučil řadu spisovatelů na připravené večery a besedy (Hrubín, Závada, Šiktanc, Šotola, Diviš, Holub, Brukner, Brousek). Besedování se spisovateli nabralo později příliš oficiální charakter, pořádaly se hromadné návštěvy (Varnsdorf-Dobříš), intimní charakter schůzek se vzdálil čtenářům, sloužil spíše jednotlivcům k získávání pozic v Klubu i v závodě, a tak jsem tiše dezertoval a věnovali jsme se Večerům pro 28. Šlo o setkání skutečných zájemců o literaturu, ale i o prezentaci vlastní tvorby varnsdorfských autorů. Při takových setkáních jsme si mohli dovolit věnovat večer dokonce Egonu Hostovskému. Za nejúspěšnější večery ve Varnsdorfu pokládám: Ty lásko, pozdravena buď (Seifert, uvedena část Písně o Viktorce) a Ejhle, člověk! (Pásmo z Aškenazyho Černé bedýnky). Aškenazy byl dokonce natočen Československým rozhlasem.
Více o mé práci ve Varnsdorfu v Místopisu českého amatérského divadla (2.díl, heslo: Varnsdorf).
V Liberci jsem nastoupil v roce 1966 (únor) do redakce Severočeského nakladatelství, potom na Střední ekonomickou školu (1969), odtud jsem přešel na Fakultu pedagogickou Technické university (1990–2003). Znamenalo to, že jsem se v kulturní oblasti více méně profesionalizoval. Zpočátku jsem psal scénáře pro herce Divadla F.X.Šaldy a Naivního divadla, po roce 1990 se věnuji recenzenské práci (divadlo, loutkové divadlo, knihy). Po odchodu do důchodu se pokouším mapovat německé divadlo v Liberci. Amatérům jsem k dispozici v různých porotách (literárních a divadelních). V Krajské vědecké knihovně jsem jedním z lektorů Literárního klubu mladých a editorem jejich almanachů. Díky České besedě se mi podařilo vydat několik drobných prací (např. Amatérští loutkáři v Liberci 1918– 1938) a v roce 2004 mi pomohl Kruh autorů Liberecka s vydáním knihy Čtyřikrát Městské divadlo Liberec (Stadttheater Reichenberg) 1883–1938 v nakladatelství Bor.