Texty: AS 2003, č. 5, s. 15 - 21, vybráno z recenzí, kol. autorů.

 
  VYBRÁNO Z RECENZÍ HRONOVSKÝCH PŘEDSTAVENÍ

Divadlo Gut & Edel Lörrach, Německo / Kóbó Abe: Žena v písku
Kdysi - tak asi skoro před čtyřiceti lety - jsem film podle románu Písečná žena od Kóbó Abe viděl. Základní dojem čehosi nekonečně drtivého, čemu nelze uniknout, ve mně zůstal dodnes. Budu upřímný; tenhle pocit neúprosné osudové tíhy mně v inscenaci chyběl. Ale plně uznávám, že to, co může kamera a střih, nemůže divadlo. Navíc inscenace Václava Špirita nabídla místo toho problém, jenž nutí přemýšlet o tomtéž, co vnucovala ona osudová tíha filmu. Ta inscenace je pozoruhodně přesná ve své sřízlivosti, věcnosti, neodbytně a naléhavě směřuje ke svému problému. Ono se o něm vlastně vypráví - především v rovině metafyzické, v níž je písek symbolem plynutí času, neúprosným řádem, před nímž není úniku. Z této věčné existence tohoto řádu vyrůstá základní situace Muže, jenž se nedobrovolně, proti své vůli ocitl na dně písečné jámy se Ženou, která tento osud přijala, stal se jejím životem a trpělivě, neúnavně a soustředěně uklízí písek. A situace mezi těmito dvěma postavami Špiritovy dramatizace jsou předvedením oné metafyzické roviny problému v názorné divadelní rovině. Ve velmi prostém kruhu vyznačeném pískem, jenž zobrazuje jak chatrč na dně písečné jámy, tak ten písečný živel, jenž je tu osudem, před nímž třeba se bránit, odstraňovat jej, se soustředěně, zaujatě a opět věcně, střízlivě ukazují základní postoje obou postav k tomu, co představuje písek. A co bychom asi nejlépe nazvali životem. Neboť v konečné, závěrečné podobě se tato stylově čistá a přesná inscenace probije k obraznému pojmenování svého ústředního problému: proudící a stále hrozící písek je život, jenž sám sebou definuje svůj smysl. V tom boji s pískem, jejž vede Žena, je tento smysl přijat a naplněn. A Muž k němu směřuje. Zůstává-li nakonec sám v písečné jámě a neutíká, i když by zřejmě snadno mohl, je-li přesvědčen, že s nikým by si lépe nepopovídal o svém přístroji, jenž dobývá z písku vodu a odkládá-li úvahu o útěku na později (ostatně úřední zprávy, jež na závěr oznamují, že Muž byl po sedmi letech prohlášen za nezvěstného, naznačují, že se nikdy k útěku neodhodlal), pak je ten ústřední problém nabídnut jako přitakání životu, o jehož smyslu se nepřemýšlí, ale jenž se žije. Byť to byl smysl z hlediska účelnosti, efektivity, aktivity, cílevědomosti jednání nesmyslný. Ale možná, že o to je hlubší, pronikající k podstatě bytí. Rozhodnutí je na každém z nás.
Jan Císař

Divadelní studio D 3 Karlovy Vary / Karel Tachovský: Mor
Tak rozpačit a ztichlý. Obklíčen. Kudy do toho? A kudy ven. Nesnadnost z neradosti a z obtížení. Jak najít maso. Nechat kosti. Tam kde není. A přitom: Soubor sympatický. Muži švarní. Děvy víc než lepé. Trápením čas svůj marním. Však Milan Strotzer na mne přísně klepe, ať vyjádřím se jasně: artikulovaně. Leč po rozpacích na půnebí chutná mi to planě.
Myslím si vcelku toto: náklad tu naložen na aktéry k neunesení – hrát hustě chmurnou tíseň, drásavě prožívat, vířit morové tlení... A k tomu reje a karnevaly tolik již viděné. Kýžené střihy, žel prokluzují zmateně. Kde zamýšlena vážnost a cosi jako charaktery – tam spíše křik a křeč, míjené stratosféry. Kde vstoupiti má humor, vtip a smích, tam zvláštní lepkavost ulpívá na dlaních a na rtech. A přitom všichni herci zběhlí v partech figur svých. Tak proč jen tolik gest a znaků zlevnělých? K čemu ty posunky a naučené tance. Povrchně povšechná „jakoby“ renesance? Proč jen v tom prapodivném věnci stále dokola moroví zakuklenci? Nač jen, nač předlouhá hudba na začátku? Dychtivě vyhlížím obraz, metaforu, zkratku!!! Kam poděli se tito?!?
Zůstal jsem představením zamořen, ne zasažen. A je mi to moc líto.
Radovan Lipus

Divadelní spolek Tyl Rakovník / Jaroslav Kodeš: Děvčata aneb Krvavá suita
Problém autorský
Mohl bych o této rakovnické inscenaci, poté co jsem ji viděl po druhé, napsat velmi, velmi dlouhý článek. Skoro bych řekl studii. Je mně stejně sympatická svou scénickou podobou. Má jistý řád, pevný půdorys, atraktivitu, která vyplývá z efektnosti prostředí a především: má herečky, z nich sálá energie, odvaha, schopnost existovat na jevišti i nesporná obratnost, dovednost. A přesto, či dokonce právě proto, že oceňuji tyto sympatické rysy, mne tato inscenace dráždí a nezapírám, že chvílemi dokonce až rozčiluje. A je to – jak naznačuje název – výlučně problém autorský. Základní situace je potencionálně nabita dramatičností a mohla by za jistých okolností vyrůst až k tragickým rozměrům. Jenže: na to, aby se toto vzepětí dostavilo, chyběly možná zkušenosti, možná čas, možná energie – či čert ví co. Přitom i tohle autorské snažení a usilování je mně sympatické. Ale právě jen tou výchozí situací. Neboť její další rozvinutí v milostně-profesionální příběh je jen jakousi kostrou, schématem, za nimiž není vášnivé, posedlé zázemí. Skoro bych chtěl napsat běsy, protože ta situace volá po čemsi divokém, nezvladatelném, iracionálním, nevědomém a přitom naprosto cíleném, co vede k činům, jež nelze vzít zpět a které ničí ty, kdo je stvořili. Ale nic z toho se nekoná. Zůstávají jen věty – někdy šustící neživotným papírem – jež se tímto směrem nevzpínají. Spíše naopak: jakoby všechnu tu vášeň a posedlost proměnily tu v lehce dojemný dívčí románek, tu zase v mírně larmoyantní melodram. I když mně tyto vlastnosti textu vadí a štvou, tak znovu přiznávám své sympatie. Tentokrát k tomu autorskému záměru, jenž vyrůstá z vůle a touhy dát hercům – správně v tomto případě herečkám - šanci hrát; a dokonce hrát o něčem. A to je pro mne v každém případě záležitost cenná, která se vynořuje ze samé podstaty amatérství, jeho šancí a možností.
Jan Císař

Loutkové divadlo Střípek Plzeň / Ivana Faitlová: Kouzelnej mlejn
Kouzlo upřímnosti, hravosti i animace
Jevištní koláže i jarmareční inspirace jistěže nejsou žádným převratným a omračujícím objevem – co je ovšem v divadle objev, podle skeptiků tu vše už bylo – a přece jsou tyto postupy divácky i inscenačně vděčné a pokud jsou použity z upřímné potřeby, neboť se v tu chvíli jeví nezbytné, jsou na svém místě. Brecht kdesi poznamenal, že nemáme-li pro diváky ke sdělení pravdu novou, musíme nezbytně tu starou říci nově.
25 let činnosti divadla STŘÍPEK – jeho nesporné výsledky – je už dostatečná doba, aby si soubor měl právo „zařádit“, zahrát, pobavit sebe a své diváky. Je příjemné, když v takové chvíli divadlo neztratí svou specifiku, svou tvář, když zůstane své a poznatelné, a naopak vše, co už jakž takž dobře umí, využije a vhodně použije. Jestliže soubor s nadhledem a s otevřeností předstoupí před diváky a ještě ukáže, že nemá nic záludného schovaného v rukávě a nabídne účast na spontaneitě hry, musí se to na vztahu jeviště a hlediště projevit například tak, jak se to projevilo v sále Josefa Čapka při představení KOUZELNEJ MLEJN.
Představení je složeno ze čtyř různě dlouhých příběhů – od malého, rozvedeného žertu až po téměř dramatický příběh – a rámce, který nás upozorňoval, že Bejvávalo... a byla by škoda, kdyby se ty příběhy ztratily. Zdrojem jsou lidové písně, pověsti H. Lisické, V. Čtvrtka a především pověst Z. Šmída. Mimochodem, tento prozaik se svými díly stal často předlohou či inspirací pro jevištní ztvárnění. Vzpomínám na „Dvojí zasyčení kosy“, „Přistání na Andělské hoře“, „Pověst o Hanesu Gruberovi“ a další, a to jen v karlovarském divadle Dagmar. Jeho nadhled, paradoxní vidění situací a lidský humor zřetelně lákají divadelníky. Asi ne náhodou.
Jedna z linií divadla je založena na otevřené hravosti, na radosti ze hry, na tom, že výsledný jevištní tvar, jeho tvorba je výsledkem procesu hledání prostřednictvím spoluúčasti všech zúčastněných na hře. Jistěže ne každý divák v takovém případě přijme bezezbytku vše ze scénické nabídky, protože pokud té hře v dobrém propadl, jistě by si s některými momenty „hrál“ jinak. Avšak málokdo té spontánní hře odolá, málokdo s ní „nejde“. A neomylně pozná, jde-li o upřímnou snahu, či o spekulaci.
U nás v Čechách často řešíme problémy související s animací složitými teoretickými figurami a definicemi a přitom se znovu a znovu přesvědčujeme při představeních s loutkami, maskami či předměty o tom, že kouzlo animace spočívá v onom oživení, v onom vdechnutí duše do čehokoli, co je v tu chvíli na jevišti použito. Loutka může v podstatě dost málo, ale to, co může, umí obvykle dokonale a nenahraditelně. Kdo toho umí využít, neomylně u diváků vyhrává. Představa upoceného herce, jak vláčí šest „těžkých“ pytlů po jevišti není příliš vábná, loutka jich unese nepočítaně a ještě udělá gag. Umí padnout, umí porušit gravitaci, umí zparodovat lidské gesto či postoj, umí nahradit herce, umí se s ním vystřídat, aby vynikl komický efekt, jen se musí správně umístit do situace a využít. Musí se na tu vteřinu dvě stát nezbytnou, nenahraditelnou.
Mnohé z toho lze na uvedeném představení doložit přímo názorně a přesvědčivě. A vzhledem k tomu, že jde o inscenaci dopředu inzerovanou sobě a divákům pro radost, jsou i očekávání a posléze měřítka tomuto faktu – doufám – přizpůsobena ode všech.
Miloslav Klíma

Divadlo Čára FF MU Brno / Anonym: Mastičkář
Mistrův Rubín vrazil do Hronova jako vichřice, poskakoval, mluvil, křičel, gestikuloval, skákal, až oči přecházely. Přecházely a přeletovaly tak, že mnohým přestávalo být zřejmé, oč tu vlastně jde. Zkusím tedy své psaní o inscenaci Divadla Čára Brno začít pomalu a od začátku. Středověká komedie o Mastičkáři nevděčí svému vzniku prostoru tržiště, jarmarku, jak by se zdálo, ale místu zcela opačnému, kostelu. Velikonoční náboženský příběh o smrti Krista, o snětí jeho těla z kříže a uložení do hrobky, byl postupně obohacován dalšími motivy, někdy i poněkud více světskými než téma původně nabízelo. Jedním z nich byl i motiv tří Marií, které přicházejí na tržiště, aby nakoupily pro tělo zemřelého balzamovací masti. V každé době a za každého společenského systému vyvolává přílišná svatost, ctnost a vážnost v duších neujařmených pocity úplně protichůdné. Je-li na obzoru reformace a renesance, je půda pro znesvěcení připravena dokonale. Studentská travestie příběhu tří Marií, v níž postupně nabývala stále větší váhy postava Mastičkáře a jeho sluhy Rubína, postav dokonale světských, jejichž ústa neváží kostelní latinu, ale používají jadrný slovník trhovců, postav využívajících lsti k podvodu a obohacení, tato komedie získala brzy popularitu dnešních TV seriálů. V Čechách se zachovaly dva její zlomky, které kdysi spojil a upravil do celistvé komedie mediavelista J. Kopecký. Brněnští jeho úpravy podle vlastních slov nevyužili a spojili části obou zlomků spolu s dalšími dobovými texty do vlastní autorské hry. Tady myslím je už počátek poněkud zmateného dojmu, který jsem si z jejich inscenace odnášel. Jejich hraní je dynamické, vskutku pouliční, ale zdá se mi bez tematického zakotvení, co vlastně sděluji, o čem chci hrát, jaký příběh to vlastně vyprávím. Rubín se svým pomocníkem halasně vychvalují své masti, ale dlouho není zřejmé, proč to dělají. Je jen jasné, že jsou podvodníci, jenže když jim na jevišti dlouho schází protihráč, který má být obětí, jsou všechno jen slova. Chybí tu zřetelnější vytvoření oné základní situace jarmarku, kde se očekává příchod tří svatých žen, jež je třeba okrást. Proto se mi brzy zdá, že Rubín i jeho mistr vlastně nemají co hrát, a vodopád slov zůstává jen slovním „průjmem“, bez motivace a jevištního cíle. I podívaná na pohybově zdatného představitele Rubína, hezký obraz s oběma anděly, stejně jako poslouchání půvabných zbytků staročeštiny se vyčerpají, neslouží-li ke krvi divadla, totiž k situaci. Přitom text situace nabízí - hra o zázračném uzdravení Abrahámova synka Izáka, jako poslední argument léčivosti mistrových mastí, však také zůstává v příběhu nezakotvena a příliš mu neslouží. Z textu, který jsem si přečetl o této inscenaci v hronovské brožuře, je patrné, že inscenátoři jsou lidé poučení a chytří. Že mají do divadla chuť, že je považují za součást své cesty. Tleskám jim za to. Jen bych pro příště poprosil, aby nás diváky na tu cestu víc vzali sebou.
František Zborník

Společnost Dr. Krásy Praha / William Shakespeare v úpravě Petra Lanty:
Macbeth 2003
Trikrát ale
Petr Lanta je živel, ktorého ako divadelníka môžete milovať alebo nenávidieť, ale nemôžete ho jednoducho ignorovať. Zavalí vás ohňostrojom nápadov, vrství význam na význam, strieda druhy a žánre až sa človeku robia mžitky pred očami. Občas sa zdá, že svojou schopnosťou imaginácie nielenže zavalí svojich divákov, poteší alebo vytočí ich na najvyššiu možnú „divadelnú mieru“, ale ešte častejšie samým sebou zavalí seba a svoj súbor.
Je takmer už pravidlom, že každé predstavenie Společnosti Dr. Krásy je zároveň premiérou aj derniérou, natoľko sa dokážu od seba jednotlivé predstavenia jednej inscenácie líšiť. Na to by som si s radosťou zvykol, ale...
...ale Macbeth 2003 (alebo „Oná hra“) by mi nesmel výrazne pripomínať palimpsest. Teda taký dokument na pergamene, ktorý bol kvôli úspore drahého materiálu mnohokrát prepisovaný, pričom posledná vrstva písma prekrýva všetky predchádzajúce, takže čitateľné môžu byť iba po prácnom rekonštruovaní, zoškrabávaní atď. Chcem veriť, že niekde na začiatku práce na príprave inscenácie bola práca s textom. Pri neustálych zmenách sa však podľa mňa Petr Lanta nevracia k východisku, teda k textu, ale len k predchádzajúcej interpretácii. Takže po napr. piatej „premiére“ môžem síce s veľkým zaujatím sledovať Lantove niekedy výborné, niekedy menej výborné, niekedy chabé nápady, ale štruktúra, ktorá stála na ich začiatku, je už tak vzdialená, že by ju nezrekonštruoval ani Sherlock Holmes.
...ale príbeh je v tejto (ako aj v iných) Shakespearovej hre nositeľom základných významov, z ktorých sa odvíjajú všetky konotácie. Ak mi súbor ako divákovi zásadne znemožní odsledovať základnú story, znemožní mi zároveň aj pochopenie všetkého, čo z tejto story podľa nich vychádza. Zostane síce miestami veľmi efektná „podívaná“, ale z princípu nekomunikatívna.
...ale ak mal v „Hře o svaté Dorotě“ na javisku k dispozícii Dana Červinku, ktorý tým, ako vedel hrať, spievať, tancovať, vyzerať, stepovať a ešte raz hrať, takže sa akosi automaticky a prirodzene stal oným axis mundi inscenácie, pupkom jej sveta, od ktorého sa odvíjalo všetko ostatné a mohlo sa o neho kedykoľvek oprieť, v Macbethovi 2003 nikoho takého nemal. Zdalo by sa, že jeho úlohu, ale z iného uhla, by mohla prevziať Natália Volková, ktorej výstup v ruštine bol pre mňa osobne z celej produkcie najucelenejší, najkomunikatívnejší a najzaujímavejší. No ale na to, aby mohla držať režisérsky živel a nadšeného divadelného postmoderného anarchistu Lantu pokope, na to by musela dostať na javisku podstatne väčší priestor.
Napriek uvedenému si trúfam poznamenať, že naďalej sa radím k nadšeným obdivovateľom Petra Lantu a jeho súboru, lebo raz sa možno nájde taká papierová guľa, ktorá ho aspoň na jednu inscenáciu udrží pri zemi alebo aspoň kúštik od nej.
Karol Horváth

HR-ON-OFF
Krvavými prsty potřísnil Petr Lanta hronovské divadlo. Rudé skvrny navždy poznamenaly divadelní oponu a nesmyla je ani přivolaná Banquova armáda. A co víc. Petr Lanta přejmenoval Jiráskovo divadlo na Divadlo Dr. Krásy. Zakrýt Jiráska si před ním dovolili jen fašisté! Hnuly se však hronovské lesy a Jirásek z lůna mrtvého českého národa zrozený Lantu propíchl. Téma přehnaných ambicí, téma vědomého hřešení, jež vede k nucené zkáze, téma divadla a života, hry a životního postoje, tato témata otevřel Lanta razantně. Nelze myslím hodnotit jeho inscenaci měřítky běžné teatrologie, ani měřítky ryze divadelními. Je třeba nahlédnout jeho činnost z šíře pojetí celého jeho divadla. Lanta nabízí fascinaci vlastním snem, temnotou v sobě i kolem nás, ostýchavostí i odvahou. Lanta miluje odkazy, hru, propady, zoufalství, z nichž roste touha a víra. Klíč k jeho divadlu je klíč k nám samým. Klíč k divadlu v nás i nad námi. Dokážeme stát tváří v tvář vlastní nedokonalosti a pohybovat se v ní jako v neznámém pralese, kde každý krok může být objevitelský i trpitelský, děsivý i krásný, nudný i nijaký? Dokážeme být přitahováni, v případě Lanty dokonce uhranuti vlastní nejistotou, bláhovostí svého snažení? Dokážete i přes to jít za svým cílem? Věřit v divadlo, jež není artefaktem, ale postojem, cestou... Lanta nenabízí jistoty. Být přítomen jeho představení je v mnohém utrpení a bolest. Navíc utrpení a bolest, které neočišťuje, ale člověk trpí a bolí.
Krvavé prsty Lantovy už nikdo z Hronova nesmyje. Bláznivá Lady Macbeth bude každou noc s lucernou chodit v jeho zdech a káňata a jiní dravci svá hnízda na střeše založí. Jejich zobáky a drápy všem Hronovským oči vyklovou. Nebude už více Aloise Jiráska. Jen Krása bude vládnout nad zdejší krajinou.
Vladimír Hulec

Rádobydivadlo Klapý / Peer Olov Enquist: Fajdraricie
Rádobydivadlo Klapý zaťalo svoje drápy do Enquista. Věc je jistá. Pevně uchopená. Není krok, který nic neznamená mezi zrcadlem a klozetem. Jak je to s námi? Jak se světem, jenž obsloužen je chórem masek plynových? Postřikem. A vůkol padá sníh (jehož mi netřeba). Ten tvar však není améba. Má hrany, přímky, kontury. Vášnivé tortury v nichž zneklidněně tiká - Týcová Veronika. Přes rudý župánek křiklavé exprese prosákne herectví, co téma unese a nahlas vypráví.
Od otlučených pat až po hlavy jsou v tom namočeni. Vítězové i poražení.
Jen nevím jestli stačí vlasy, jež pláčem si zmáčí Aricie. Hippolytos snad příliš útlounký je a někdy patosavým prázdnem probleskují znova i gesta Théseova. Tam kam nedosáhnem původními slovy, pomůže bonbón fondánový z kolekce vánoční. Hle, jak jsme hlubocí a nároční. A přitom silné okamžiky i bez vánoční estetiky škvírami mezi těly se zatřpytí. Smrt k neumření. Život k nežití. Kolkolem obklíčeni a bez možnosti změnit své osudy. Příběh co tísní a nikdy neznudí. Navzdory ofáčovaným postavám, umělým kapříkům v síťce, šampaňským oslavám jej v krocích herců poznávám a čtu si. „Promluvit nahlas, jen ať se nazadusím“ - to jest v tom obsaženo. A byť i těch konců zůstalo nastaveno několik, (havraní hejno mělo by je zato klovat! ), cítil jsem vprostřed toho lidský křik.
Volání o pomoc, jež budu si pamatovat.
Radovan Lipus

Divadelní soubor Černí šviháci Kostelec nad Orlicí / Josef Tejkl: Amatéři
Bůh, mobil a podnikání v putyce
O textu Josefa Tejkla bylo už napsáno od jara dost, neboť od chvíle co kostelečtí Černí šviháci začali na přehlídkách toto jeho dílko hrát, vzbudilo pozornost, jsouc z rodu, jímž české divadlo neoplývalo a neoplývá: černá drsná fraška, v níž se žertuje se smrtí a v níž slovo, které je „salonunfähig“ (nehodící se do salónů) je běžným výrazivem. Když se to vezme kolem a kolem, tak v duchu žánru by se na konec sneslo i trochu nekrofilie a fernet by mohl proudem téct z hadice. Protože takový je ráz a podoba života, v němž se pohybuje majitel pohřebního ústavu pan Mědílek se svými kumpány. Ale abychom se nemýlili: do toho se valí z jeho úst proud – jenž je nejenom monologický, ale je i skutečným monologem - slov a vět, které znějí vznešeností příměrů a obrazů biblické češtiny. A jsem u jádra této frašky: Bůh je tu součástí obchodu s mrtvolami, stejnou součástí jako je jí mobil. To Mědílkovo zoufalé zvolání vyjadřující beznaděj, opuštěnost po ztrátě milovaného mobilu je totiž komplementární (doplňkové) těm rozsáhlým Mědílkovým náboženským citátům. Boha jsme opustili a zůstala jen slova a nové božstvo – mobil – se tak snadno pozbude, opustí nás. A najednou je ten upachtěný, uvozhřený, dýchavičný kšeft se smrtí – račte prominout, ale mohu to napsat jen slovníkem Tejklovy frašky - v prdeli! Stejně zaplivané a k ničemu, jako je ta putyka, kde se to pohřebnictví provozuje. Bída s nouzí je tohle podnikání – ne amatérské, ale jen a jen trapně diletantské. A tady pro mne Tejklova fraška nabývá smyslu, který je adekvátním obrazem všeho toho mizerně bídného českého „protokapitalismu“. A její černý humor se zařazuje do řady, do níž patří takové texty jako je na příklad Dürrenmattův Frank V. – Opera o jedné bance. A Černí šviháci svým jevištním bytím jen věrohodnost tohoto světa dotvrzují.
Jan Císař

Divadlo Dostavník Přerov
Dagmar a Václav Martincovi podle Rudyarda Kiplinga: Kniha džungle
Jediný svého druhu?
Pro ty, kdo nevědí: porota Femadu a Divadelní Třebíče má právo dvou nominací; kromě jiného i proto, že se na této národní přehlídce může prezentovat i hudební divadlo. Kdysi, před těmi mnoha lety, když jsem v amatérském divadle začínal, byl tento druh divadla poměrně rozšířen. Ale pomalu začal ustupovat a najednou jako by skoro vymizel. Dostavník se ovšem drží, i když to vypadá, že je téměř jediný svého druhu. Letos ovšem i on vybočil ze svého tradičního muzikálového žánru a pokusil se o cosi jiného. Nevím přesně, kam jejich Knihu džungle zařadit. Ale vím , co z té jejich muzikálové zkušenosti zůstalo: smysl pro kolektivní disciplinovanou souhru, stylizovanost, schopnost vybudovat a udržet v základních obrysech situaci a samozřejmě kvalitní práce s hlasem, zpěvem. Tuhle složku bych v Knize džungle zvlášť vyzdvihl. Zpívá se v tomto novém „dostavníkovém“ žánru jistě méně než v muzikálu, ale zpívá se bez hudby a zpívá se přesně. A navíc: nejde tu jako v muzikálu o hity, ale jen o jednu součást struktury, které jsou rovnocenné součásti jiné, jako třeba rytmus udávaný bicím nástrojem, pohyb a koneckonců i mluvené slovo. Muzikálová zkušenost se neztratí ani v dodržování některých konvencí, jež jako by občas na úkor dravé smyslovosti a naléhavosti nasazují v rámci stylizovanosti jistou půvabnost, která je kromě jiného apartní. Řeknu to ještě jinak: v Třebíči jsem tuto inscenaci viděl s větší mírou komunikativnosti přes rampu, s větší dávkou vnitřního obsahu, který vznikal díky zřetelnému individuálnímu projevu herců. V hronovském večerním představení jsem vnímal více podřízenost konvencím jak stylu představení, tak jistým konvencím, jež soubor přijal a osvojil si ve své muzikálové minulosti. Ale čert to vem! Abych se přiznal, zajímá mne něco jiného. Jestliže je Dostavník pomalu jediný svého druhu, jestliže i on se odtahuje od muzikálu a prozkoumává jiné žánry a druhy, pak to možná svědčí o jistém pohybu v současném amatérském divadle, jehož bychom si měli všimnout.
Jan Císař

Občanské sdružení PrakOta Řetová / Neil Simon: Biloxi blues
Zážitky z výcvikového tábora nahlíží autor Neil Simon optikou ex post, takže jeho vzpomínky eliminují ty nejhorší okamžiky a předsunují spíše prvky humorné, které v důsledku umožnily všem frekventantům přežít atak na jejich osobnost. Atak sice nutný, ale v průběhu výcviku destruující. Tím je dána hodnota textu, jeho humor, nadhled a vtip, který oprávněně vyvolával v sále smíchovou odezvu…
…Simonova předloha nám ukazuje v podstatě ne dramatické, ale rekreativní, tedy komické mezičasy výcviku, ale už se nám nedostane zprávy, jak výcvik postavy proměnil. Realizovat toto téma jevištně, vzhledem k textu jaký je, není snadné, ba dokonce je to obtížné – ovšem, pokud se nám dostává pouhé slovní informace, že je výcvik obtížný, ale na postavách není znám žádný vývoj, žádná proměna, pak se nacházíme ve skutečné pohodě. Pak se neuskuteční ani takový klíčový okamžik, jakým je potvrzení oprávněnosti neandrtálské metody seržanta vůči Epsteinovi, a následně potvrzení i metody druhé, která odcházejícímu seržantovi dodá sebeúcty (jeho smysl života je pryč, neboť bude už navždy v županu, a ne v invazkách a pětačtyřicítkou za opaskem). Lze jen konstatovat, že vývoj postav se nekonal v žádné výrazové složce, v žádném komunikačním prostředku, kromě slov dodaných autorem. A to je, soudím, přinejmenším škoda a pro mne problém inscenace.
Na druhou stranu nutno podotknout, že co se týče hereckého zpracování postavy Daisy, tak v tomto směru byla nejpřesvědčivější a nejpřesnější.
Vladimír Zajíc

Soubor 3+1 Praha / Karel Dlabač: Zajímá mě jenom nesmysl
Tu větší polovinu Hronova, co už máme za sebou, jsem si několikrát kladl otázku, zda mé nepochopení pro některé jevištní kreace není způsobeno generační rozdílností, a tudíž vzájemným neporozuměním. Třeba tvůrci oslovují pouze své vrstevníky a já jim z hloubi svého hrobu nemám co naslouchat, natož je snad chápat. A pak přijdou tři sympatické dívky (Soubor 3 + 1 Praha), které prý zajímá jenom nesmysl, a s lehkým i zcela samozřejmým nadhledem mi sdělí, jak to podle nich na tom světě chodí…
Rudolf Felzmann

Pražáci. Copak to bude? Nesmysl? Studentská recese, ale taky inteligentní hovadismus. Od smyslu k nesmyslu. Fajn holky, sebevědomé, lehce přidrzlé. Scénické pásmo básniček, svižné, nedlouhé. Břitké, kontrastní pointy. Často s citem pro formu i čas pointy zrežírované i zahrané. Odpozorovaný a zrytmizovaný detail. Nápady. Ale taky banální banality nezbanalizované. Taky divadelně. Mě se moc líbila ta Meditátorka nad krásami světa, která, když jí šlohnou magneťák, kleje rázem hůř než... A že jsem těm holkám, narozdíl od některých jiných představení tady, taky – co říkají – rozuměl! Na více frontách převažující radost. Talentované. Co dál? Jako režisér a autor textu uveden Karel Dlabač, ale nadpoloviční část textů je od Ivana Wernische. To se nedělá. Vada na kráse. Chtěný či nechtěný nesmysl? I tak: příjemné zakončení večera.
Aleš Bergman

Z rozhovoru Jany Soprové s režisérem Karlem V. Dlabačem: Zajímá vás jenom nesmysl?
Nesmysl je celý náš život, protože všechno končí smrtí. A jak může mít něco, co končí smrtí, smysl?! Při všem, co vytvoříme, máme pocit, že to má smysl – ale není to tak, protože to končí smrtí. Ale je potřeba najít v nesmyslu ten smysl – a pak to má smysl...

Divadelní studio mladých Aglia, Litva / A.P. Čechov: Medvěd
Byl vůbec nějaký Medvěd?
Podstatu této inscenace vyslovují dva řádky v programové brožuře v poznámce nazvané O hře: „Touha zastavit představení a zvětšit detaily a zaostřit detaily vede ke zvláštní interpretaci hry. Od Čechovova žertu až k dramatu L. Adomaitiene“. Tak to je, jevištní realizace svým systémem a strukturou stvořila naprosto samostatné, svébytné dílo. Někteří budou na tuto inscenaci psát básně, jiní zkonstatují, že s dobrou vůlí lze v nejlepším případě mluvit o parafrázi na Čechova. Oba pohledy budou mít pravdu; jde jen o to, odkud se na divadlo díváme, jak je chápeme a co od něho chceme. Situace je o to horší, že bez znalosti litevštiny nevíme přesně, kolik a co se z Čechovova textu říká, a hlavně v jakém místě a v jaké vazbě k akcím, jež probíhají na jevišti. A tak nezbývá než dívat se, dívat a dívat a snažit se porozumět tomu, co se nám v té vizuální sféře předvádí. Dvě věci jsou jisté: je toho na dívání mnoho a většina z toho vizuálního dění s Čechovem nesouvisí vůbec, nebo jen zcela okrajově. Upřímně řečeno: chvílemi jsem si připadal jako hrdina Gorkého románu Klim Samgin, jenž jako dítě byl u toho, když se pod ledem utopil nějaký chlapec, pak upadl do horeček, a když se z toho probral, nevěděl, zda se mu to všechno zdálo, nebo to byla pravda, a ptal se: Byl vůbec nějaký chlapec? Taky jsem se po jistou dobu ptal: byl vůbec nějaký Medvěd ? Ale to je asi otázka, která se u tohoto typu jevištního jazyka klást nemá – nebo dokonce nesmí. Neboť to, co přináší nonverbální jazyk, je tu podstatou, jádrem. A budiž řečeno, že soubor Aglia toho přináší každou vteřinu tolik, že se až dech tají. A umí to předložit divákovi s veškerou potřebnou bravurou a imaginací. Takže je vůbec potřeba, aby byl nějaký Medvěd?
Jan Císař
Taneční divadlo Panboro Budapešť, Maďarsko
Péter Uray a Panboro: Vadak
Ani kapka potu nazmar
Holá scéna, neuvěřitelné pohybové kreace, totálně propocení herci, kteří do představení jistě vložili maximum. To byl můj pocit, když jsem opouštěl sál Josefa Čapka ve středu 6. srpna 2003 ve 14,55 v Hronově po zhlédnutí představení VADAK od poloprofesionálního souboru Panboro z Budapešti. Představení autorsky a režijně společně se souborem vytvořil jejich šéf Péter Uray. Zaujalo mě jednoduché používání světel, která přesto díky hře stínů vytvářela zajímavé atmosférky. Ve střídání reprodukované hudby s autentickými zvuky herců jsem nenašel systém, ale jejich používání mě nikterak nerušilo.
O čem hráli? Nevím. Možná to není potřeba. Předvedli nádherné dynamické představení, velice přesné, s citem pro rytmus a prostor, s obdivuhodnými tanečními a akrobatickými prvky. Používané výrazové prostředky si sice byly navzájem hodně podobné, ale energie interpretů a jejich emocionální herectví moji pozornost vždycky strhla. Vydržel jsem se celých padesát minut soustředěně dívat, a tak můžu říci, že můj zážitek je jednoznačně kladný.
Avšak jako rozený příběhář se nespokojím s emocemi, ale chci si je spojit do děje…
Michal Hecht

DS Jana Honsy Karolinka / Alois a Vilém Mrštíkovi: Maryša
MARYŠA Z KAROLINKY (útržky, glosy, zmínky)
Maryša doširoka rozkočená. Valašským živlem obklopená a žitá v něm. Nahoře nebe. Dole zem. Sklénkami slivovice cinká v údolí Karolinka. A jak s bří Mrštíky zde nakládáno? Něco ne. Něco ano. Insenace jak tobogan. Nahoru dolů. Do čtyř stran. Jakoby trochu strach z rozhodnutí. Obava z vážnosti. Absence spolehnutí. První půle takřka komiksová. Rozhodně jiná, možná ne tak nová.(Vidíš, Vladimíre, či, Jane Antoníne? ) Odchod rekrutů s poněkud známým stínem. Co však s herectvím v tom nakresleném světě? Kuchyně. Krajina s cestou v divném létě. Hrané však s kolorovaným docela nespojeno. Střídavě oblačno i zataženo. Voliéra z malovaných stěn. Málo dovnitř a mnoho ven. Předčasně opuštěné kóty. Vždyť právě jen pro herce, pro ty je bojištěm tento zvláštní svět. Prožitek přijde co nevidět, škoda, že začasto se změní nápadem - třeba zabíjením much - v rozmělnění.
Až v hospodské scéně po přestávce vyrazí vpřed s prudkostí dravce. Lízal, Vávra, Francek - kus poctivého tance v postavách. Příběh se vrací, mizí strach. Pevné chvíle. Schopnost vyprávět a schopnost sdílet náhle vzkříšena. Obraz je obraz a něco znamená. Černá a bílá. Červená. Když věřím textu – jak voda vpřed mne žene. Ztrácím-li víru – utoneme.
A tak je u mne i s tímto představením. Mezi chůzí po hladině a utopením.
Radovan Lipus

DS Tamtam OZ Tamtam Humenné, Slovensko
Božena Slančíková – Timrava: Na jednom dvore
Božena Slančíková – Timrava nenapísala žiadnu divadelnú hru, a napriek tomu sa stala frekventovanou divadelnou autorkou. Existuje dlhý rad dramatizácií - od Šulajových Ťapákovcov až po humenské predstavenie. Inscenačná tradícia B. S. - T. prešla pozoruhodným vývojom. Od realistickej drobnokresby popisujúcej dedinské prostredie cez expresívne dynamizujúcu skratku až po moderné divadlo pracujúce so zložito štrukturovaným dialógom, vnútorným monológom, prekračujúcim úzky rámec realistického divadla psychologickej pravdepodobnosti. Dalo by sa povedať, že posledné interpretácie čerpajú z postupov postčechovovskej dramatiky. O takomto pojatí nás presviedča nedávna dramatizácia Petra Pavlaca, ktorá mala premiéru v SND v réžii Ľubomíra Vajdičku a stretla s veľmi pozitívnym diváckym ohlasom práve pre svoj súčasný divadelný jazyk. Prečo je táto autorka v dejinách slovenskej literatúry zaraďovaná medzi kriticko-realistických spisovateľov s dedinskou tématikou tak aktuálna aj dnes? Prečo súbor mladých cíti potrebu konfrontovať svoju súčasnú životnú realitu s príbehom z prostredia a času dávno minulého? Prečo sa v slovenskom divadelnom kontexte stále obnovuje inscenačný kód autorky a je schopný dokonca reflektovať postupy moderného divadla? Čiastočnou odpoveďou môže byť i predstavenie Na jednom dvore v podaní súboru Tamtam z Humenného. Inscenátori rezignovali na psychologickú drobnokresbu, nezaťažovali sa opisom prostredia a predsa postihli ducha predlohy. Prostriedkami pohybového divadla vo veľmi úspornej choreografii akoby obnažili archetypálne možnosti zakliate v príbehu. Aj keď textová zložka netvorí základnú os inscenácie, dramatizátori nemenia jazyk, myslia divadelne a postavy nadobúdajú životnosť a sú nositeľmi významov typických pre dedinskú societu s presahom do súčasnosti. Irónia a schopnosť rozbiť selankovitý obraz vidieka, obnažiť rudimentárny a existencionálny rozmer vzťahu muža a ženy, stále prítomnú hlúposť, živočíšnosť a márnomyseľnosť hlboko zakotvenú v prostredí, je hlavným komunikačným prostriedkom umožňujúcim preniesť zámery inscenátorov cez rampu k divákom.
Je sympatické, že takto plnohodnotné predstavenie priniesol na hronovskú prehliadku súbor, ktorého korene sú v detskej dramatickej výchove.
Ján Zavarský

Převzato ze Zpravodajů 73. Jiráskova Hronova.
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':