Texty: AS 2003, č. 5, s. 22 - 28, Milan Strotzer.

 
  NAHLÉDNUTÍ DO SEMINÁŘŮ A DÍLEN 73. JH

Jiráskův Hronov nabídnul v roce 2003 šestnáct příležitostí k poznávání a nabývání divadelních vědomostí či k osvojování dovedností a prostředků, jimiž vládne divadlo. Těchto příležitostí využilo na 300 účastníků festivalu. Vybrali jsme ze Zpravodajů Jiráskova Hronova útržky rozhovorů s lektory seminářů a dílen či pozorování redaktorů, abychom čtenářům přiblížili, co se ve vzdělávací části JH dělo. Jednotlivá nahlédnutí opisují chronologii zveřejnění.

K(n)MD / Seminář D (jako Dramaturgie)
Rudolf Felzmann: Praktická dramaturgie
Simona Bezoušková: K Jiráskovu Hronovu neodmyslitelně patří i Váš seminář dramaturgie. Můžete blíže popsat v čem spočívá, jak seminaristé pracují?
Rudolf Felzmann: Myslím si, že přesnější název by byl dramaturgicko-režijní seminář, protože v amatérském divadle málokde najdeme, že by soubor měl čistě oddělenou funkci dramaturga a režiséra. Naopak režisér si musí dramaturgii udělat sám. A stává se i to, že dobrý režisér s dobrým souborem uvízne na tom, že zanedbají ty nejzákladnější a nejjednodušší záležitosti, které se musí před samotnou realizací připravit. Cílem našeho semináře je nalezení základních věci, které režisér musí zvládnout, aby mohl začít režírovat. Zároveň se k tomu pokouším přidávat návody, co seminaristé jako režiséři musí řešit a dělat dál. Že například pro vyjádření myšlenky je nutné to, co se na jevišti děje. Režisér by měl udělat smysluplné aranžmá, vytvořit mizanscénu, ne jen takové to ”ty přijď zprava, ty přijď zleva”. Seminář je především prakticky zaměřený, protože každý režisér si musí umět seškrtat text. Je to vlastně takový návod ve smyslu ”chceš-li zkusit režírovat, musíš si být i dramaturgem”.

Diskusní klub / Mgr. Roman Černík
David Slížek: Lidé si často pletou Diskusní klub (DK) s Problémovým klubem (PC). Jaký je mezi nimi rozdíl?
Roman Černík: Diskusní klub je prostor pro reflektování představení, pokus učit se pojmenovávat, navzájem si sdělovat pohledy na představení. Máme domluvu, že vždycky jeden z lektorů PC klubu přijde a nabídne pohled odborníka. Zatím se v DK sešli především mladí lidé, kteří se učí dívat na divadlo nebo by se chtěli o divadle dozvědět. Chtěl bych, abychom se naučili mluvit o představení, popsat jeho složky a bavit se o něm ve dvou rovinách – diváckého zážitku a jak je představení postavené. Od Pepy Brůčka jsem zjistil, že to tak loni běželo. Smysl PC klubu, protože se jmenuje problémový, je v pojmenování specifických otázek nejen jednoho představení, ale všech představení jednoho dne nebo otázek, které se kolem divadla dějí. Někteří od PC klubu očekávají, že tam lektoři budou reflektovat jednotlivá představení, jak jsou zvyklí na krajských přehlídkách. Tak to není, tady by mělo jít spíš o souvislosti, nějaký širší pohled, trendy. Zatímco v tom našem Diskusním klubu je to právě o té diskuzi o představení.
DS: Kolik vás v Diskusním klubu letos je?
RČ: Oficiálně přihlášených je deset lidí. Diskusní klub je ale otevřený a všichni jsou zváni. Dveře budou neustále otevřeny. Myslím si, že je to cesta k tomu, co mě hodně zajímá – učit se komunikovat a diskutovat. To je věc, která Hronov a další přehlídky šlechtila už v době před demokracií.

K(n)MD / seminář J (jako Jevištní řeč)
Mgr. Veronika Pospíšilová: Jevištní řeč
Simona Bezoušková: Na Hronov jsi jako náhrada za Reginu Szymikovou přijela narychlo. Jak dlouho před odjezdem ses tu novinu dozvěděla?
Veronika Pospíšilová: Týden, možná deset dní předem.
SB: A stihla si připravit vlastní koncepci, nebo pracuješ podle zaběhlých osnov?
VP: Pracuji podle Reginy Szymikové. Ona je pro mě největší autoritou co se hlasové výchovy týče. Den před odjezdem jsem s ní i výuku konzultovala, ale hrozně jsem se bála.
SB: Jak práce v semináři probíhá?
VP: Ona je poměrně složitá, protože těch dvacet lidí, které pod svou ochranou mám, jsou dost nesourodí jak věkově, tak i zkušenostmi s divadlem. Věkové rozpětí je od patnácti do jedna-třiceti. Zhruba pět – šest frekventantů je naprosto nedotčených divadlem. Přijeli se spíš poradit, protože svůj hlas potřebují ve svých nejrůznějších zaměstnáních… Takže výuku musím uzpůsobovat a občas improvizovat. Pravidelně ale praktikujeme dýchací, artikulační, rezonanční cvičení. Navíc jsme společně odhalili i některé logopedické vady, takže jsme se dohodli na individuálních konzultacích.

K(N)MD / seminář A 2 (jako Abeceda)
Mgr. Aleš Bergman, Ph.D.: Základní abeceda divadla
David Slížek: Co bys chtěl posluchače semináře A v Hronově naučit?
Aleš Bergman: Jedna z nejzásadnějších věcí, které by se lidi měli naučit třeba i v dramatických výchovách, je rozeznávat autentické herní jednání. A potom to autentické herní jednání jako režisér dokázat provokovat, iniciovat. Takového toho různého pitvoření, třeba takového, co jsem viděl na Mastičkáři, toho je v divadle strašně moc a velmi rychle se k němu dá sklouznout. Je to něco, co se rychle objeví, a těžko se pak dává pryč. Jak se říká malým dětem ”Nešilhej, nebo ti to zůstane!” tak já studentům hrozím ”Nepitvořte se, nebo vám to zůstane!”

K(n)MD / dílna I (jako Improvizace)
Prof. Andreas Poppe: Divadelní improvizace
Pozorovala Jana Soprová: Pojďme do ZOO, do lesa, do přírody – zavřete oči a poslouchejte. Vyberte si zvíře, které vás zajímá, a zkoumejte ho blíže – jak vypadá jeho tělo, jak byste ho nakreslili. Kopírujte jedno jeho charakteristické gesto... A teď, kdy už každý našel své zvíře – a podle mého odhadu jsou tu tučňáci, opice, ptáci i šelmy – prožijete se svým zvířetem den. Den začíná, vychází slunce a vy začínáte žít. Někdo zůstává déle v klidu, někdo je aktivnější... pokuste se najít svůj zvířecí jazyk, upozorněte na sebe druhé, ale nekontaktujte je přímo... Vykonejte očistu, hledejte jídlo... a přichází večer, zvířata si hledají nory, pelíšky, kouty ke spánku… a zvířatům se zdá, že umí chodit po dvou... jste cosi mezi zvířetem a lidskou bytostí...
”Animal work to a body of a character” - zvířecí identita, pohyb, gesto, charakteristika se stává základem pro lidský charakter.
A přichází práce s textem – vyberte si každý nějakou jednotlivou větu z textu a pracujte s ní podle své ”zvířecí přirozenosti”. Je to změť zvuků pralesa, nezúčastněnému jednotlivci se to balábile jednotlivě vykřikovaných, šeptaných či skandovaných vět může zdát legrační, ale má to svou atmosféru – výrazně pisklavě Jsme děvčata z Mahagony... kamenně s důraznou dikcí Sedm let jsem kácel stromy, sedm let jsem trpěl zimou... nesmělé A ty se nezlob … s povzbuzující vemlouvavostí My tě máme rádi Jimmy... nadějně Tak to tam můžeme jít... depresivně A není kam si sednout! … s tesknou nostalgií Ale pobřeží je příliš dlouhé...

K(n)MD / seminář N (jako Nonverbální komunikace)
Daniela Fischerová a Mgr. Marie Poesová: Nonverbální komunikace
Pozorovala Jana Soprová: ÚSMĚV. Nejprve hřejivý, uklidňující úsměv Daniely Fischerové, a pak spousta překvapivých informací: úsměv jako transkulturní gesto, úsměv vyrobený, jak rozeznáme falešný a upřímný úsměv (jestlipak víte, že při prvním kontaktu je sice dobře se usmát, ale ”bez zubů” - je to tzv. úsměv zavřený), zatímco ten druhý otevřený (cenění zubů) naopak může dát signál útočící... A k tomu i trochu statistiky, že např. na jeden upřímný úsměv připadá 20 úsměvů vyrobených. Dnešní sociální nákaza v duchu amerického ”keep smiling” nás učí stále více se usmívat, ale nemusí to příspívat k lepší komunikaci. Víte například, že když se misionáři-kolonizátoři usmívali na Indiány, bylo to domorodým obyvatelstvem považováno za výsměch, protože indiánský úsměv vždycky patřil jen do té nejintimnější sféry?! Pro odborníky není problémem rozlišit upřímný úsměv od neupřímného - při tom upřímném totiž máme přivřené oči a bochníčky pod očima (aktivizace tzv. Duchanneova svalu). Dnešní filmová technika je systémem 24 okénka schopna odhalit kvalitu vašeho úsměvu, při neupřímném se totiž ukážou mimovolné křečovité zachvěvy obličeje (čili stacattové škleby). A ještě jedna rada od starých Číňanů - boj se lidí, kterým se při smíchu netřese břicho!
(…) Double-bind, neboli dvojná vazba, kdy výpověď slovní protiřečí řeči těla, na nás prozradí všechno. A řeč těla má vždy pravdu (legrační je pozorovat to třeba v televizi u politiků, když si to však začnete uvědomovat u sebe, moc příjemné to není, odhalíte totiž sami na sebe hrozné věci!). Zkouší se v praxi - každý předveďte double-bind! Ne všichni se odváží, ale přesto je těch odvážných většina. Double-bindy jsou pro mě nejzajímavější místečka lidského osudu - prozrazuje Daniela Fischerová. A lze jich využívat i v herectví - herec může hrát tzv. po srsti, ale zajímavější je rozhodně hrát ”proti srsti”, tj. jít proti slovům, pracovat s double-bindy. A rada od paní profesorky: Všímejte si double-bindů a dozvíte se o lidech všechno, co se chcete dozvědět!

K(n)MD / KS (Kurz scénografie)
Mgr. David Bazika, Mgr. Marek Epstein, MgA. Eva Špreňarová a Mgr. Jan Tobola
Simona Bezoušková: Kurz scénografie trvá tři roky. Co všechno by se frekventanti měli za tu dobu naučit?
David Bazika: Měli by umět pracovat jako divadelníci. Na kurzech pracujeme s textem, režií, hledáme vlastně meze a pole scénografie. To znamená, kam ještě scénografie zasahuje, a kde už nemá co říct. Do jaké míry je schopná divadlo stvořit sama o sobě. To není žádná pýcha. Jde spíš o to, nečekat na režisérův výklad, ale svobodně tvořit a přinášet řešení. Takže seminaristy nutím k tomu, aby se uměli postavit k jakékoli látce se ctí od začátku do konce. Práci s hercem pomíjíme, ale zabýváme se tím, do jaké míry můžeme hercům jako scénografové pomoci, nebo ublížit.

K(n)MD / seminář S (jako Situace)
Mgr. Milan Schejbal: Jevištní realizace dramatické situace
Simona Bezoušková: Nedílnou součástí tvých seminářů je krutá a krvelačná hra Palermo. Kde a kdy jsi ho hrál poprvé?
Milan Schejbal: Poprvé jsem ho hrál před mnoha lety na táboře, kam jsem jezdil jako vedoucí. Pak jsem ho dlouho nehrál a vrátil jsem se k němu až v Jaroměři, kde jsem učil. A zjistil jsem, že Palermo funguje jako výborné doplnění výuky dokonce nejen nonverbální, ale i verbální komunikace. A je to i dobrá průprava pro tu oblast psychologie, která je pro režii i herectví nutná.
SB: Myslíš, že se v Palermu ukáže, jaký kdo opravdu je, nebo je to víc taková herecká průprava?
MS: Ono se to prolíná. Vždycky, když hraješ nějakou postavu, tak do ní promítáš i sama sebe. A kdo tohoto není schopen, nemá příliš předpoklady k tomu, hrát divadlo. Herec se musí umět vyrovnat s tím, co je herecká postava a co herecká osoba.

K(n)MD / seminář K (jako Klíma)
Prof. Miloslav Klíma: Dramaturgicko-inscenační seminář
Miloslav Klíma: Není umění vymyslet koncepci a hned ji zase odhodit a vymýšlet něco nového. Je třeba se svého nápadu držet a rozvíjet ho. Má to i technologický důvod, jestliže začínám stále znovu, tak se vracím nazpátek, nepokračuju, dělám pořád ty první chyby. A tím riskuju, že nikam nedojdu. Samozřejmě, i když trpělivě jdu po tom svém námětu, můžu dojít k tomu, že je to skutečně blbost, ale nesmím to vzdávat dopředu. Umění je dokázat právě to, že ten nápad blbej není. Chyba není v nápadu, ale v tom, že to já neumím udělat. A přijít na to, to je to největší vítězství.
Jana Soprová: Na semináři zaznělo taky slovo ”energie”. Jak to s ní je?
MK: Velmi jednoduše řečeno, každé dílo vzniklo ne proto, že by se ten člověk nudil nebo neměl co dělat. Vložil do toho energii, ten přetlak života. A jestli se mi podaří objevit, v čem je podstata té energie, co ho štvalo, co ho pudilo, tak pochopím vnitřek díla. Budu v tu chvíli strašně svobodnej a můžu s tím hodně věcí dělat. Budu v energetickém poli, které k tomu přináleží. Vždycky říkám takový příklad, co známe z fyziky: železné piliny, pod které se strčí magnet, vytvoří takové zvláštní obrazce. To je ono, a když na tohleto přijdu, pak můžu ty piliny libovolně přehazovat, ale znám strukturu toho energetického pole. Proto dělám tzv. strukturální analýzy, dělím si hru na sekvence, situace, dělám si různé sloupečky: co je to za kus děje, jaký je to žánr, co se s tím dá dělat, a co ne, jaký to má objektivní význam, jaký by to mohlo mít význam v mojí interpretaci... je to mozaika, z které se pak vystaví konečný tvar. Jak se to udělá, to je výrobní tajemství, na to si musí přijít každý sám...

K(n)MD / dílna Ž (jako Žižka)
Tomáš Žižka: Site-specific – souhra s příběhem prostoru
Vladimír Hulec: Co je site-specific?
Tomáš Žižka: Site-specific je v překladu divadlo v netradičních prostorech, což je sice nová formule, ale označuje něco, co tu bylo vždycky a je. Divadlo nikdy nebylo určeno jen do klasických svatyní, betonových nebo jiných, ale bylo také pouliční. Hrávalo se v různých veřejných prostorech nebo i soukromých, které v té které společnosti měly nějakou společenskou váhu. A termín site-specific, který se obejvil až někdy v devadesátých letech jen teatrologicky zařadil možnost nazývat tuto činnost v nějakých ”netradičních” prostředích a situacích divadlem. Ne divadlem jako budovou, ale divadlem jako sociálním nebo společenským aktem.
VH: Jak vypadá vaše práce tady?
TŽ: Mě zajímají v prostředí konflikty, co se kde děje. Nahodile se stalo, že nám zde poskytli prostor nad zimním stadionem, který je nový. V takovém svahu nad ním je malý altánek, taková ruinka, dřevěný altáneček, a tam jsme měli pracovat. Altánek a pod ním ratejna zimního stadionu. Intuitivně mě to silně zaujalo. Začali jsme se hrabat v historii toho místa. Propojili jsme se s místními. Začali jsme se zajímat, co jsou kolem stadionu za tahanice, proč to tak podivně vypadá. Ty prostory jsou jakoby jeden v druhém nabourán. Pod sokolovnou byl kdysi evidentně plácek, kde ti sokolové cvičili, a v tom altánku byla muzička, která jim k tomu hrála. Spousta lidí se na to v dobách první republiky chodila koukat. Nicméně teď je tam velkej holej stadion, který slouží hokeji a bruslení, ale město se soudí s firmou, která jim to zbudovala, že to nefunguje... Takže další taková ratejna, jakou už je v Hronově Čapkovo divadlo... Bolavá místa, bolavé příběhy, které v tom prostředí určitým způsobem rezonují. Lidi tady zhodnocují i jakousi dvoupolaritu toho stavu: máme dvě divadla a zimák, co je víc? (…) Dnes je doba více vytočená sportování, ale to nemusí být věčně... To mě na tom zaujalo. Konflikt sportu a kultury. Kultura, která je taky tak chabá jako ten altánek, který možná spadne někomu na hlavu nebo se rozsype. (…) Pobývali jsme tam a získávali taky ty tzv. ”ne-intuitivní informace”. Tedy prováděli jsme vnitřní výzkum každého jednoho účastníka, ale taky se dozvídali historii toho prostředí. Nejen historii o Jiráskovi, ale dozvěděli jsme se například, že nedávno tady působil básník Karel Kubík, který recitovával své básně ve Stovce. Stáhli jsme z těch štamgastů nějaké texty, které chceme použít a míchat to s takovou teatralitou vyšších forem. Jeden účastník si totiž vybral fragment Racka. Celé to provedeme na tom zimáku. Já jej nakrokoval a ten stadion měří přibližně - hloubkově i šířkou - jako ratejna Národního divadla. Tak tomu říkáme Nároďák.

K(n)MD / dílna O (jako Obraz)
Michal Hecht a Štěpánka Elgrová: Pantomima a pohybové divadlo
Pozorovala a ptala se Jana Soprová:”Všechno umění je zároveň povrch a symbol. Ti, kdož jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí. Ti, kdož luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí.” - citát z Obrazu Doriana Graye. A právě tato předloha Oscara Wilda se stala inspirací pro letošní kurz mima, režiséra a pedagoga Michala Hechta, jehož pravou rukou je zde pohybová pedagožka Štěpánka Elgrová. Dnešní lekce směřuje k sobotnímu ”představení” inspirovanému právě Dorianem Grayem. Účastníci dostali za úkol už před příjezdem přečíst si předlohu a tady společně rozvíjejí fantazii a své pohybové dovednosti. Dá se za týden vůbec něco naučit – ptám se. ”Rozhodně se dají naučit základy, dá se naučit, o čem je neverbální projev a jak ho použít na jevišti”, říká Michal Hecht a dodává: ”Strašně mě potěšilo to, co jsem zrovna v této dílně objevil - že se obrovsky rozvinula invence a kreativita. Vysvětlovali jsme si například, co je to metafora, a když jsme dělali scénky, bylo vidět, že velice dobře pochopili principy, které divákovi ukázat, aby to pochopil on.”
Jana Soprová: Zaujal mě termín ”nejkratší komunikační kanál k divákovi” - co to znamená?
Michal Hecht: Když je divadlo neverbální, musíme se snažit všechno co nejrychleji objasnit. Když má člověk text, tak ho řekne a divák ví, o co jde. My musíme udělat mnoho umných gest, aby to divák pochopil. A mělo by se jich dělat co nejmíň, aby to nebylo rozplizlé a dlouhé, a přesto to bylo pochopitelné.
JS: A co je v mimoslovním vyjadřování nejdůležitější?
MH: Nejdůležitější je myšlenka. Znám spoustu technicky vynikajících mimů, ale když nemají dobrý nápad, tak je to na nic. Znám spoustu mimů, kteří neumějí techniku, ale když mají dobrý nápad, tak vždycky něco nonverbálně zahrajou.

Dílna Sergeje Fedotova / Doba kamenná ztvárněná metodou Michaila Čechova
Vladimír Hulec: Pokolikáté jste už v Hronově?
Sergej Fedotov: Snad popáté, možná pošesté, nesčítám to. Vím, že poprvé jsem tu měl seminář v roce 1996. Já jsem v Hronově vždycky rád. Moc se mi tu líbí. Atmosféra a lidi zaujetí divadlem, to mě vždycky vnitřně nabíjí. I letos se v mé dílně sešla dobrá parta. Je v ní hodně lidí, s kterými jsem během těch pěti let pracoval, takže práce jde velmi dobře. A festival se mi taky líbí. Viděl jsem několik velmi zajímavých inscenací. Třeba Hotel Infercontinental. Zajímaví herci, ta práce byla profesionální. Zajímavá byla hra Josefa Tejkla Amatéři. Je tady na co se dívat, je co si pro sebe vzít. V Hradci na festivalu regionů, kam také jezdím často a rád, jsem byl letos, co se týká programu, nespokojen. Viděl jsem velmi málo podnětných inscenací. Tady jsem spokojenější.
VH: Jak se vyvíjely vaše dílny během let?
SF: Nedá se říct, že by se nějak vyvíjely. Spíš se snažím být pokaždé jiný. Vždycky ale vyučuju hereckou metodu Michaila Čechova. To je základ. Žánry a témata pak obměňuji. Minulý rok jsme pracovali na textu Romea a Julie. Byl to pokus seznámit se s divadlem Shakespeara. Tentokrát jsem vybral příběh kamenného věku. Cvičíme rituály. Pokoušíme se zpracovat rituální divadlo, kde je málo textu a hodně pohybu.
VH: V čem je metoda Michaila Čechova tak cenná?
SF: Je to živé divadlo, divadlo energie. Mnozí o ní mluví, ale nevědí, co to vlastně divadlo energie je, jak je svázáno s praxí. Já se snažím to předvést v praxi. Ukazuju, jak lze pracovat s atmosférou, jak hereckými prostředky vyrábět na jevišti energii. Čechov definoval základní pojmy a zákony. Jde především o zákony kontrastu, pohybu, dynamiky, ansámblové práce. Je velmi důležité, aby všichni pracovali s jedním cílem, aby všichni byli jedna parta, aby všichni byli sami sebou, aby používali svou vlastní emoci, svou energii, své vlastnosti, své srdce, svou duši. Myslím, že systém Michaila Čechova nikdy nezestárne. Dává divadlu nové cesty. Každý, kdo se zabývá tímto systémem, ví, že je nevyčerpatelný. Je tam hloubka, již nelze dohlédnout. Myslím, že i proto je vždy v mém semináři hodně profesionálů. Letos tu jsou herci z Národního divadla moravskoslezského Ostrava, z Jihlavy. A je u mě taky hodně lidí z divadeních škol, jsou tam pochopitelně amatéři, co už mají něco za sebou, i ti, co s divadlem začínají. Každý si něco bere. Čechov je univerzální.


K(n)MD / seminář A 1 (jako Abeceda)
Prof. Mgr. František Laurin: Základní abeceda divadla
Jana Soprová: Váš kurs se nazývá Základní abeceda divadla. Co jsou podle Vás nejdůležitější věci v divadelním procesu ať už z hlediska tvůrců či diváků?
František Laurin: Vyjdu z našeho kurzu. Někteří měli pocit, že se za ten týden dozvědí o divadle všechno, že se za týden naučí hrát divadlo - hned druhý den zjistili, že to není možné. Já jsem si připravil spoustu materiálů a všeho, co bych měl probrat, a první den jsem zjistil, že toho můžu probrat tak deset procent. Protože všechno, aby to mělo smysl, potřebuje svůj čas. Takže z těch základů: snažíme se v diskuzi hledat, nacházet a pokusit se analyzovat jednotlivé složky představení, jaká je práce režiséra, kdy je vidět a kdy není vidět, jaká je funkce výtvarníka, dramaturga, jaký je postup práce herce od prvního čtení hry, cesta od sebe k pochopení okolností, které mně jsou naprosto vzdálené, přes něco, co jsem sám v životě zažil, ale také třeba o funkci scénické hudby. Byl bych rád, aby se snažili trošku rozlišovat a v těch nejjednodušších náznacích se dozvěděli, co vlastně která profese je a jak je na představení vidět. Druhá taková praktická věc je, aby oni sami sobě byli materiálem. Takže se vlastně snažíme pochopit, v čem jsou předpoklady k herectví, co to je herec, jaký je rozdíl mezi životní a jevištní pravdou a snažíme se během těch několika dnů ovládnout některé základní termíny vnitřní a vnější herecké techniky. Začali jsme od daných okolností, od motivace, cíle jednání, průběžného jednání, pocitů, proměny emocí, prostě od těch základních věcí, které jdou rovnou zkoušet. To si oni na etudách zkoušejí, každý dostane téma, každý si to sám připraví. A v poslední řadě jsem jim dal na výběr z několika monologů - ať je to Julie - lahvička s jedem, Merkucio - královna Mab, Ženitba - Agáta, nebo Hamlet či Truffaldino. Každý si vybral a v tom krátkém čase se to pokusili na tomto materiálu uplatnit své znalosti. Takže program byl strašlivě široký. Do toho jsme měli projekce videa scénografie prof. Svobody, navštívil nás profesor Císař, který se jim za půl hodiny snažil vysvětlit, co je dramatická situace a taky rozdíl mezi psychologickým a jiným typem divadla. Měli jsme tam nakrátko Davida Baziku, který vysvětloval, jak asi má scénograf pracovat, když si položí otázku nad textem, dr. Hrdinová nám přišla vysvětlit smysl a základní poslání kritiky. Takže i mimo rámec jsme se seminář pokusili obohatit o určité prvky, které odborník určitého druhu vysvětlí za půl hodiny rychle, názorně a srozumitelně a oni odsud odjedou a budou plní dojmů.

K(n)MD / seminář T (jako Technika)
Pavel Hurych: Divadelní technika – svícení
David Slížek: Jak vlastně práce na semináři probíhá?
Pavel Hurych: Pracuji s osmi lidmi. Začali jsme trochou teorie. Připravil jsem taková improvizovaná skripta, protože jsem si už léta, že bych měl něco takového udělat. Je v nich celá škála informací – od historie divadla, přes medicínu a fyziognomii oka, pokračuje to technikou světla, informací o filtrech, barvách a jejich míchání a je tam zahrnutý i takový přehled nejběžnějších reflektorů a vývoj světelné techniky včetně pultů. Úmyslně jsem tam nezahrnoval postupy při práci se světlem na jevišti, protože tohle dost dobře zpracovává brožura, kterou napsali pan Müller s panem Felzmannem. Taky na ni často v praktické části semináře odkazuji. Část semináře jsme věnovali kategorii vedené světlo, kdy se vlastně nějakým reflektorem vodí herec po jevišti, což je šíleně těžká kategorie.
DS: Jakých největších technických chyb se amatérští divadelníci dopouštějí?
PH: Úplně nejzásadnější chyba je nevysvícená scéna. Vznikají pak na ní černé díry. (…) Amatérští divadelníci často neumějí udělat základní nasvícení a projít si ho. Herci mají ten dar, že si tu díru vždycky najdou, vždycky. Ono je jim tam dobře, protože jim nic nesvítí do očí. A na tu černou díru je potom kolikrát i tlačenice.


JEDEN ROZHOVOR Z DRUHÉ STRANY NAVÍC
Podstata divadla je všude stejná
Rozhovor připravil Vladimír Hulec pro Zpravodaj JH č. 9 / 2003
Dokladů toho, že zdejší dílny a semináře nejsou jen pro amatéry či začínající herce, ale že jsou zajímavé i pro profesionály, je i na letošním Hronově několik. Jedním z nich je JANA EMA BERNÁŠKOVÁ, herečka Národního divadla moravskoslezského Ostrava. A ne herčka ledasjaká. Za pět sezón, co v divadle pracuje, si zahrála postavy, o nichž mnohé marně sní celý život – Terinu v dramatizaci Romance pro křídlovku režiséra Radovana Lipuse, Girandouxovu Ondinu (režie Peter Gábor), Shakesperovu Julii (Juraj Deák), Irinu ve Třech sestrách (Juraj Deák) nebo – letos – Ofélii v Hamletovi (Juraj Deák). Mohli jste ji vidět také v televizních pohádkách O ječmínkovi (režie Milan Císler) a Král ozvěny (Dušan Klein) či v televizní inscenaci Komu zvoní hrana (Roman Motyčka). Příští týden začíná točit film Milana Císlera Duše jako kaviár, kde ztvárňuje roli Milušky.
Pokolikáte jste v Hronově?
Potřetí. Dvakrát jsem byla u Radovana Lipuse. Absolvovala jsem jeho dílny kavárenského povalečství. Poprvé, to mi bylo šestnáct, se jmenovala Obývací nepokoje Petra Hrušky, v té době jsem ještě Radovana Lipuse osobně neznala, a tak pro mne svět poesie, který mi nabídl, dostal nový rozměr. Studovala jsem tehdy Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a divadlo bylo mým snem. Šla jsem do třetího ročníku a režisér Václav Klemens mi nabídl hostování v Divadle Petra Bezruče v inscenaci Tajemná zahrada. Během roku mě pozvali na záskok do Šumaře na střeše Národního divadla moravskoslezského a na konci sezóny mi Radovan Lipus nabídl roli Teriny v Romanci pro křídlovku. Takové štěstí při obsazení jsem od té doby už nikdy necítila. Měla jsem velkou roli ve velkém divadle! Ale zpět k Hronovu. Další rok jsem zase jela na Radovanovu dílnu. Pak jsem několik let vynechala, byla jsem buď pracovně zaneprázdněná nebo nemocná. A teď jsem tady zase.
Co vás stále táhne do Hronova?
V Hronově se můžu absolutně uvolnit, být šťastná,nikdo totiž nečeká na mé chyby. Jedu na místo, kde jsou lidé, které zajímá divadlo, jsou jím zasaženi, a současně jsou vůči divadlu i sobě navzajem laskaví, přívětiví, tolerantní. Tady si všichni fandí, chtějí, aby představení dopadlo dobře, nikdo nikomu nezávidí, alespoň já to tak vnímám. Divadlo je tady tím, čím by mělo být – komunikací. V lidech je divadelní jemnost a úcta. V profesionálním divadle to už je v jistém směru práce, tady je stále vnitřní radost z hraní.
Co je podle vás ta podstata divadla?
Když se jím lidé baví, když jsou schopni se plně soustředit a dělají to s chutí. A naplno. Ne protože se ráno musí do práce.
Jaké vidíte styčné body a jaké rozdíly mezi amatérským a profesionálním divadlem?
Podstata je všude stejná. V profesionálním divadle, ale existují mezi lidmi jisté bariéry, kolikrát dokonce brnění. Lidé zapomínají na tu jemnost, křehkost... Ovšem pochopitelně zase daleko víc ovládají řemeslo. Bez něj by v divadle pracovat nemohli. Tady nejsou tak technicky dokonalí, ale má to srdce, což se v profesionálním divadle kolikrát ztrácí. (…)
Přijedete ještě někdy do Hronova?
Určitě. Bude-li nějaký zajímavý seminář a budu-li mít čas, tak třeba hned příští rok. Letošní seminář byl fantastický. Paní Fischerová nám otevřela dveře do nonverbální komunikace, ze které jsem paf.
Nahlédnutí připravil a uspořádal Milan Strotzer
 
 

Související Ročníky přehlídek

 
  Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':