Texty: STROTZER, Milan: Valašské křoví - Paličova dcera. AS 2004, č. 2.

Divadelní soubor J.K. Tyl z Brodku u Přerova uvedl v režii Vladimíra Čapky hru J.K. Tyla Paličova dcera. Režisér provedl ve hře některé dílčí užitečné škrty, ale také se mu podařilo změnou pouhého jednoho slova změnit základní ukotvení hry do dobového klimatu, a druhým, opět jedním slůvkem, změnit myšlenkové vyznění hry. Ono první přidané slůvko bylo vloženo do úst Indiána Prokopa (schovance Kolínského), když prohlásí „Viktoria (Ať žije) česká svobodná země!“ Jde o slůvko svobodná. Náhle se tak z předrevolučních let, předcházejících nejméně roku 1847, kdy byla Paličova dcera napsána, ocitáme v přeneseném slova smyslu v realitě jiné. Mohlo by to být v letech po vzniku Československé republiky nebo po květnu 1945, ale platí-li pro divadlo ono tady a teď, je to nejspíše časové poukázání na období po listopadu 1989. Chtě nechtě ono slůvko svobodná se stalo zpřítomňujícím prvkem, který divák může, ale také nemusí přeslechnout. Výraznost provedení poukázala k druhé možnosti.
Druhá změna byla zeměpisného ražení. Byla vložena do úst Kolínského, který v závěru hry navzdory nevraživým obyvatelům českých Květolib zve paličovu dceru Rozárku a své chráněnce na „kus pěkné země“, který pořídil v Americe. U Tyla na otázku, kde je ta země, Kolínský odpovídá: „ Za mořem.“ V úpravě pana režiséra Čapky říká: „Za Prahou.“ Inscenaci poté uzavírá sborovým provedením všemi členy hereckého souboru píseň Kde domov můj. Zpívá i představitel paliče Valenty. A tak tu nejde již jen o zeměpisný posun, ale o významový. Namísto volby mezi jařmem nespravedlnosti a svobodným životem je zde odmítnuta možnost vpravdě svobodné volby, neboť ono místo za Prahou nebude nejspíše vykazovat jiné myšlení a jednání než to, které vládne v Květolibech a Praze. Slova písně, která se stala naší hymnou, pak zní přinejmenším bezvýchodně. K této bezvýchodnosti navíc dopomáhá Čechoameričan Kolínský. I takový výklad by byl možný, kdybychom zapomněli na to, že žijeme ve svobodné zemi, z které lze odejít do země svobodnější. Byl by možný, dokonce burcující, kdyby se nastolené reálie hry shodovaly s realitou našich dnů. Nezabýval bych se dramaturgickou úpravou tak obšírně, kdyby nebyla exemplárním příkladem toho, co může znamenat změna pouhých dvou slůvek. Nejspíše bych jinak stručně poznamenal, že inscenace zůstala daleko za možnostmi Tylovy předlohy, a to zejména proto, že se nehrají situace, že se více méně reprodukuje text, že herci nejsou vedeni k jednotnému hereckému stylu, že to vše vede k nesrozumitelnosti některých scén. Nezmiňuji to rád, především proto, že nelehkou personálně poměrně rozsáhlou hru si vzal na bedra režisér, který má za sebou oslavu osmdesátin. Nelze než obdivovat jeho schopnost přivést k premiéře mnohačlenný vícegenerační herecký kolektiv. Nesmírně si vážím jeho obdivuhodné vitality. V brodeckém souboru je nemálo talentovaných a vybavených hereckých osobností. Je to i jeho zásluha. V představení Paličovy dcery nad jinými zaujal František Procházka v roli Antonína (cena).