Texty: Hulec, Vladimír, Milan Strotzer: Performance Vladimíra Hulce č. 50. AS 2008, č.1.

Performance Vladimíra Hulce č. 50

Milan Strotzer

„Kdo se zajímá o netradiční divadelní formy, o tzv. pohybové divadlo, o divadlo syrovosti, krutosti, pravdivosti (ve smyslu výrazové autenticity), neboli dnešním slovníkem o tzv. alternativní divadlo, nemůže v dějinách divadla pominout několik osobností – Antonina Artauda, Petera Brooka, Jerzy Grotowského, Eugena Barbu, Tatsumi Hijikatu a jim iniciovaný styl butó a jistě mnohé další. Od Antonina Artauda se odvíjí neobyčejně silná a životná divadelní větev, která je inspirativní zvláště pro mladé divadelníky – ale také výtvarníky a vůbec lidi hledající svébytnou, autentickou tvorbu, kteří nejsou zatíženi (ve smyslu omezení) evropskou divadelní tradicí 19. století...“
„Performance art není umění do salonů. Patří na ulici, do městských ghett, do továrních hal, zbořených záchodků nebo rozvalin kostelů, patří pod bývalý Stalinův pomník v Praze na Letné. /.../ Právě v takových podmínkách se často rodí nové umění. Vzniká cosi divného, neuchopitelného, nesrozumitelného. V tu chvíli mnohým lidem nepřijatelného a opovrženíhodného. Teprve za čas se tito umělci oprostí od zbytečností, najdou konkrétnější formu, objeví se mezi nimi skutečný tvůrce. /.../ Jeho umění postupně ztratí svou provokativnost a obecnou nepřijatelnost, začlení se do vývojové řady – v tu chvíli ještě moderního umění. Je to zákonitá vývojová fáze nové umělecké ‚generační‛ formy a nemá smyslu si zastírat, že dnešní mládež nebude zítra urážena novou, mladší. ‚Nevěřte nikomu, komu je nad třicet.‛“
Výše citované dva odstavce jsou z pera Vladimíra Hulce, první z článku Druhá pražská dílna Zygmunta Molika z AS 12/1991 a druhý z příspěvku Festival pro otrlé aneb Avantgarda, která se brodí bahnem z AS 2/1992. Vypůjčil jsem si je, abych připomenul jeho autora, coby březnového jubilanta i s jeho divadelními názorovými východisky, kterým zůstal věrný, ale zároveň jimi nesvázaný. Dovede je při své práci na patřičných místech přesahovat. Pravda, někdy se zdá, že se to přesahování vymklo. Vladimír se pak stává iniciátorem emotivně nabitých diskuzí, výkřiků, popřípadě nařčení z intolerance. Osobně jsem to tak sice nikdy nevnímal, spíš jsem obdivoval Vladimírovu odvahu nebát se vyslovit nahlas své pocity a stát si za svým přesvědčením. Jen nevím, zda-li by se, s ohledem na jeho životní jubileum, nemělo ono zvolání v závěru druhého výše citovaného odstavce změnit na „Nevěřte nikomu, komu není padesát“.
Ano, padesát. Vladimír se narodil 10. 3. 1958 v Brně. V letech 1973–1977 absolvoval Gymnázium v Pardubicích a poté vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, obor přibližné a numerické metody (1977–1984). V době středoškolských studií spolupracoval v Pardubicích s Yorickovou pantomimou režiséra Huberta Krejčího. Od roku 1979 byl členem pražského Studia pohybového divadla (SPD) režisérky Niny Vangeli, které navázalo na práci slavného Křesadla Václava Martince, souboru, kterému z moci úřední, přesněji jeho vedoucímu, byla v tzv. normalizačním období zakázána činnost. V SPD Vladimír působil až do jeho zániku začátkem 90. let., když už předtím založil v roce 1988 experimentální scénu SPD, jež pod různými názvy existovala až do konce let devadesátých. Nově utvořený soubor, nazvaný nejprve Alternativní scéna SPD, se pod vedením Vladimíra Hulce zaměřil na improvizovaný tanec a aplikaci nových poznatků z oblasti alternativního divadla. Hrál v nejrůznějších nedivadelních prostorách, přírodě, intravilánu, zúčastňoval se různých akcí alternativní kultury, happeningů apod. V letech 1990–1992 nalezl útočiště v pražském branickém studiu Rampa. K jeho nejvýznamnějším projektům patřily performance Jak zatančit dům (1993), Artaud (1994), Tanec nad propastí (1996). Později (1995) soubor přijal název Propast a existoval až do sklonku 90. let. V polistopadové době vystoupil i na Šrámkově Písku a Jiráskově Hronově, kde v roce 1992 předvedli své Performance č. 9 a 10.
Svou publicistickou činnost zahájil Vladimír založením samizdatových Pohybových novin (1989), které se dožily dvou ročníků. V roce 1991 byl přijat jako odborný pracovník Divadelního ústavu Praha pro činoherní a alternativní formy divadla. Zde poprvé publikoval oficiálně. Od roku 1992 je redaktorem Divadelních novin. Současně byl krátce i vedoucím redaktorem Tanečních listů (1995). Od roku 1998 do léta 2006 redakčně spolupracoval s literární přílohou Salon deníku Právo. V současné době spolupracuje nejčastěji s deníky Mladá fronta Dnes a E15 a s týdeníkem Reflex. Dále s časopisy Loutkář a Amatérská scéna a s nepravidelně vycházejícími časopisy Taneční zóna (je zde i členem redakční rady) , The Heart of Europe, Theatre/Divadlo a dalšími, vedle toho také s Českým rozhlasem a Českou televizí (Katovna aj.). V roce 2000 založil s Janem Dvořákem revui nezávislé kultury Orghast. Po mnoho let působí jako publicista i na Jiráskově Hronově a Festivalu evropských regionů v Hradci Králové, kde bývá členem redakce festivalových zpravodajů.
Knižně vydal antologii alternativy v českém divadle 1. poloviny 90. let Příští vlna – Next Wave (Pražská scéna, 1996, spoluautor Jan Dvořák), knihu rozhovorů s „démony“ českého divadla Skoč do propasti (Pražská scéna, 2000), je spoluautorem (spolu s Lucií Němečkovou a Zdeňkem A. Tichým) monografie režiséra Vladimíra Morávka U nás nudou neumřete (Pražská scéna, 2004), členem autorského týmu monografie Ivan Rajmont (hlavní autor Zdeněk A. Tichý, Pražská scéna, 2005) a autorem kapitoly Yorickova pantomima – Svět krásy, vnitřního klidu a tajemství publikace Divadla svítící do tmy / Nesoustavné nahlédnutí do historie malých neprofesionálních scén 70. let 20. století (NIPOS Praha, 2006).
Vedle své práce divadelního publicisty se stal Vladimír i organizátorem divadelního dění. Od roku 1994 je kurátorem každoročně konaného pražského festivalu …příští vlna/next wave… V 90. letech se ujal také funkce předsedy Českého střediska ASSITEJ, mezinárodní nevládní organizace divadla pro děti a mládež. Již po dvě období (2000–2003, 2004–2007) byl členem odborné rady NIPOS-ARTAMA pro amatérské činoherní divadlo, zúčastňuje se práce v programových radách celostátních přehlídek amatérského divadla, předně Šrámkova Písku, Náchodské prima sezóny a Jiráskova Hronova.
Na mnoha přehlídkách amatérského divadla působí Vladimír jako lektor a člen odborných porot. Pravidelně se s ním mladí experimentující divadelníci setkávají od roku 2003 na Šrámkově Písku, v letech 2000, 2001 a 2003 byl členem lektorského týmu na kolínské celostátní přehlídce pantomimy a pohybového divadla Otevřeno, v roce 2003 byl porotcem na Náchodské prima sezóně, celostátní přehlídce studentského divadla. Ve stejné roli ho znají i účastníci krajských přehlídek, např. Stodůleckého písečku v Praze (2001, 2005–2007), Modrého kocoura v Turnově, Audimaforu v Kostelci nad Orlicí (od roku 2003).
Snesl jsem do tohoto článku (za jubilantovy podpory) nemálo reálií, přesto si uvědomuji, že ani zdaleka nevyčerpávají možnosti představit zúplna osobnost, která dala a dává své takřka veškeré síly divadlu, navzdory svému původnímu, zcela ambivalentnímu zaměření. Začal jsem citací, dovolím si tak i skončit. Jak jinak, jsou to slova nakladená Vladimírem v tomto časopise (AS 4/1992), jimiž otevřel sérii článků věnovanou alternativnímu divadlu, sám byl přitom autorem většiny příspěvků. Myslel to bezesporu tehdy vážně a věřím, že se na tom nic nezměnilo.
„Společenství mohou být různá. Otevřená nebo uzavřená. Obojí má své výhody/.../ i nevýhody. Výhodou uzavřeného kruhu je silná koncentrace energie dovnitř a přirozená vzájemná provázanost. Nevýhodou je, že časem vnitřní energie zákonitě slábne, kruh se zmenšuje a ještě více uzavírá. /.../ Kruh se energeticky vyčerpá a rozpadne.
Otevřené společenství se tomuto ustrnutí a zplanění brání utvořením vnitřní struktury a vnější programovou otevřeností – všem! Tím se volně odčerpává energie, ale získává důvěra. Kdokoli může přijít a kdokoli může odejít. /.../ ...je to princip životnější a divadlu bližší. Divadlo by nemělo být uzavřenou sektou, neboť zobrazuje svět skrze dialog s ním.“


Amatérská scéna 2008, č.1.