Texty: LÁZŇOVSKÁ, Lenka: Horažďovice počtyřiadvacáté. AS 2007, č. 2, s. 20-21.

Horažďovice počtyřiadvacáté
Lenka Lázňovská
Jsou krajské přehlídky, kde se porota bojí v prázdném sále, kam nezavítají ani kolegové hrajících. Naštěstí jsou i jiné příklady. Na západočeskou postupovou přehlídku na Děčín a Třebíč, kde se setkávají soubory z Plzeňského a Karlovarského kraje, jezdí fandit nehrající členové divadelních kolektivů a zejména sobotní představení si nenechají ujít mnohé soubory. Odměnou je jim večerní společenská zábava (letos s oslavou kulatin karlovarského herce a výtvarníka Jiřího Hniličky), nedělní řízek se salátem od maminky šéfové kulturního domu Libušky Mužíkové a na závěr přehlídky třeba domácí sulc. Sál naplnili domácí diváci i divadelníci a ani rozborové semináře nepřišly zkrátka. Myslím, že pořadatelé (Západočeská oblast SČDO, KS Horažďovice a Plzeňská neprofesionální scéna) si zaslouží pochvalu.
Letošní přehlídka se konala ve dnech 8. až 11. března a představilo se na ní devět inscenací, z toho pět z Plzeňského kraje. Žeň to byla docela vydařená, byť měly samozřejmě jednotlivé inscenace různou úroveň. Netradičně už ve čtvrtek dával místní soubor Tyjátr Horažďovice černou detektivní komedii Normana Robinse Hrobka s vyhlídkou. Zajímavá hra ve stylu drsnější Agathy Christie, v níž každý bojuje s každým o dědictví a zejména stále víc o život, poskytuje mnoho možností rozehrát gejzír slovní a situační komiky. Znamenité dialogy a osobité postavy jsou jejím základem. Horažďovičtí to hrají trochu jako rodinu Adamsovu, tedy spíše jako parodii hororu, z níž se však vytratilo téma a charaktery postav. První režie nastávající maminky Lucie Listopadové však vyvolává naděje. Uvidíme. Spodina Plzeň s Vilémem Dubničkou jako režisérem nabídla otci a synovi Mikanovým zahrát si společně v Mrožkově Letním dnu, slavné modelové hře o smyslu života. Dokázali udržet základní půdorys a tah, i když by prospěla větší výraznost jinak půvabné dívky–dámy jako spouštěče. Některá řešení svou předmětnou konkrétností (např. modrý bazének v závěrečné scéně nebo nafouknuté prezervativy) jsou v rozporu s poetikou hry. Zásadní námitkou je pak konání Zdara, který Nezdarovi bazének před očima diváka nafoukne a utopí ho. Kdepak zůstal Mrožek a jeho obraz odchodu Nezdara do moře, v němž posléze zcela zmizí? Podividlo ažažAš nastudovalo nepříliš známou hru Antonína Hodka ...A jiné hry. Hodka známe jako autora naopak velmi hraného Česnekového sadu. Mikan starší, tady v roli režiséra a hráče, a Petr Vojkůvka jako hráč, dramaturg a scénograf přečetli hru jako výpověď o neviditelném zlu, které roste v člověku zejména opuštěném. Vynechali přitom čtvrtou část Kdo je Parkey, neboť se ji nedařilo inscenovat. Právě ta je však klíčová pro pochopení celku. Hodek kreslí bizarní svět, v němž člověk předstírá vztahy, city, štěstí a dělá, že nevidí nebezpečí, byť mu doslova sedí na zádech. Myslím, že tady bílá není barvou nevinnosti, ale spíše znakem blázince, a to Hodek nezamýšlel. Forma v této inscenaci zvítězila nad myšlenkou. Divadlo bez zákulisí Sokolov si vybralo Sartrovo S vyloučením veřejnosti. Tato filozofická modelová hra byla napsána už v roce 1944 a vzbuzuje stále pozornost i když téměř výhradně mimo Francii. Obraz lidské existence, v níž člověk pyká za své hříchy, je provokující a varující zároveň. Martin Volný jako dramaturg (společně s Marií Skryjovou), režisér a představitel číšníka jí dal sympatickou lapidárnost. Až na Inéz nenašel přesné typové obsazení, čímž oslabil základní linii pozvolné proměny postav nucených jednat v rozporu s tím, jak dosud žili. Také řešení vnitřních hlasů z reproduktoru není šťastné, neboť porušuje izolaci postav. Studio Divadla Dagmar Karlovy Vary, které loni zaujalo svou inscenací Koně, jež s velkým úspěchem putuje po festivalech doma i v zahraničí, bylo očekáváno s napětím. Letošní inscenace Theatrum Mundus podle hry W. Saroyana určitě nezklamala. Hanka Franková a Matěj Samec jako dramaturg původní předlohu razantně upravili a zbavili sentimentu. Zavřené divadlo Svět slouží jako útočiště mnoha opuštěným lidem. Pestrý svět vysloužilých herců, cirkusáků a boxerů opravdu není sentimentální, ale dokáže cit projevit. Programní hudba Verdiho, Ravela a dalších vytváří působivou kulisu, avšak bez vztahu k příběhu. Chybí čitelná výpověď, neboť příběh se neopírá o jasné dramatické postavy a motivované vztahy, což lze dokumentovat na hlavních postavách krále a královny. Zbyla řada působivých obrazů, jež jsou spíše ornamentem. Platí to i o závěrečné kolektivní taneční scéně.
Vrcholem přehlídky s nominací na celostátní přehlídku byla inscenace Spodiny Plzeň (režie a výtvarné řešení Jiří Untermüller) hry P. Merimée Kočár nejsvětější svátosti. Herecký koncert zejména Olgy Ženíškové v postavě herečky Pericholové a Františka Šimánka jako peruánského místokrále zůstává věrný žánru a rozehrává škálu hereckých prostředků, jako jsou nadsázka, stylizace, vědomá komediálnost. Inscenace je ironickým obrazem politické moci malicherné, sebestředné, zahleděné do sebe, zabývající se malichernostmi a přece snadno manipulovatelné. Závěrečná scéna, v níž místokrál odstraněný ze hry sedí zhroucen v křesle (není podstatné, zda umřel či nikoliv) a vedle něj vítězná Pericholová s biskupem (Jakub Zindulka) hrají karty a spřádají plány, je působivá. Výhodnější by patrně bylo tuto scénu umístit do středu jeviště. Je otázkou, zda by nebylo lepší hrát hru bez přestávky, neboť po ní se musí herci znovu nabudit. Z hereckého kolektivu vypadává David Haták jako Licenciát. Není stylizovaný jako ostatní, hraje postavu. Drobným otazníkem je jednoduchý (tj. nemotivovaný) návrat tajemníka Martinéze, který měl být ve vězení.
Také další představení bylo možné ocenit a doporučit na celostátní přehlídku. Byl jím Hugo Karas Dodo Gombára v podání D3 Karlovy Vary. Velmi zajímavá hra oceněná v roce 1998 Radokovou cenou měla českou premiéru v Divadle Petra Bezruče v Ostravě v březnu 2006. Nostalgický příběh nesyžetového typu o minulosti, nesmrtelnosti a bohu hrají Karlovarští ve slovenském originále. Inscenace má formu jakéhosi obřadu, v němž jsou všichni neustále na scéně. Chlapec, a snad i muž Hugo Karas formou epického vyprávění vzpomíná na život, který prožil, na mrtvé kamarády, lásky, na své setkání se smrtí, a hledá odpověď na otázku, co by se změnilo, kdybychom nežili. Hra staví spíše na pocitech než na akčnosti. Karas může jen doufat, že nejvyšší šerif si neodskočí, když ho zrovna bude potřebovat. Protože jinak život může být i lehkovážný, klipovitý a nedávající žádný smysl. Anna Ratajská hru upravila, zkrátila některé scény, např. tzv. rodičovské, a více prostoru dala partě. Dobře Gombára přečetla i vyložila. Dokonce ani slovenština nepřekáží. Přece však člověk neodchází z divadla s emotivním zážitkem. Vnímá více racionalitu sdělení než divadelní obraz, který mu nepřináší citový prožitek. Je otázkou, nakolik je to záležitostí hry samotné, a nakolik této konkrétní inscenace.
Situační komedii Perfektní dny skotské autorky Liz Lochheadové připravil plzeňský DS Žumbera. Zábavné divadlo balancující na hranici bulváru vypráví o krizi ženy středního věku. Kristina Kohoutová, zároveň režisérka, hru sice zkrátila, avšak jako představitelka hlavní role nesleze z jeviště. To je vždy velmi těžké, např. pro přesný temporytmus. Trochu se to rozpadá na jednotlivé výstupy, lepší nebo horší. Historickým okamžikem byl první pánský striptýz v dějinách přehlídky. Závěr přehlídky připravil DS Jezírko Plzeň. Po Slaměném klobouku nastudoval Horníčkovu hru, Dva muži v šachu. Situační komedie postavená na paradoxu reálné situace a jednání postav je hraná trochu obecně a mimo žánr. Loňský Klobouk byl prostě lepší.