Texty: Luděk Richter, 50 loutkářských Chrudimí, Praha 2001 str. 161

ZUŠ Žamberk
LS literárně-dramatického oboru ZUŠ Petra Ebena Žamberk začaly pracovat r. 1988 s příchodem Olgy Strnadové na tuto školu. Dlouho bývaly uváděny jako DĚTSKÝ LOUTKÁŘSKÝ SOUBOR LDO ZUŠ Žamberk, později začaly používat názvů příhodných pro různá ročníková uskupení: MEDVĚDI, MRAVENEC, KŘEPELKY apod.
Soubory o 3-8 hrajících tvoří ročně 1-3 drobnější nebo i větší inscenace (roku 1998 vedle plnoformátového Malého pralesa vzniklo dokonce 8 dalších drobniček), jejichž reprízovanost se velmi liší, mj. v závislosti na časových možnostech dětí (rodina, škola, sporty, zdraví...). Nejvíce se hrálo Za časů ušatých čepic (více než 30x, r. 1992 i na Světovém festivalu dětského divadla v Turecku) a podobně individuálka Sluníčko a dva kamarádi. Hrávají pro děti z MŠ, žáky ZŠ či důchodce a samozřejmě pro rodiče a vystupují také v rámci programů ostatních oborů ZUŠ. Charakter jejich LD a typy loutek odpovídají založení a možnostem hrajících dětí.
Na LCH vystoupili v hlavním programu 10x. Vynikající, emocionálně silnou voicebandovou adaptaci Vančurova Kubuly a Kuby Kubikuly tehdy jedenáctiletých dětí pod názvem Za časů ušatých čepic viděla LCH bohužel jen v rámci pouti 1991, ale další už vcelku pravidelně v hlavním programu: 1992 Ostrovy a Ve čtyřech, 1994 Medvědi, prasátka a ti druzí, 1995 Tulák domeček (obě kolektivní herecká cena). Skutečný triumf znamenal rok 1998: Čtyři drobničky získaly cenu za dětský herecký výkon a Malý prales - divadelně barvitý a emocionálně působivý obraz hledání sebe sama i kolektivu, k němuž člověk patří - cenu za inscenaci. Poté se Medvědi - parta 4 nejstarších děvčat rozešla po vysokých školách. 1999 se na LCH objevily inscenace dvou mladších skupin - Kdos dobrý, pomoz mi ji vysvobodit (Mravenec) a Pasáček vepřů a r. 2000 Na tom našem dvoře (Křepelky) a Jak Franta na čerchmanty vyzrál (Mravenec) - oceněné za herectví.
I když mají duchovně blízko k Céčku či Čmukařům, jdou od začátku svou vlastní cestou. Inscenace bývají prosté v prostředcích i výrazu, ale jsou naplněné loutkářským umem. Vždy je tu i téma přátelství a partnerství člověka s neživým světem. Soubor usiluje o poetické a syntetické divadlo, v němž významnou roli má nejen herec, ale i loutka a nejen akce, ale i slovo. Často jde o divadlo epizující či vyprávěné. Výraznou roli v inscenacích hrává též hudba (Karel Šefrna nebo O. Strnadová), realizovaná často spoluhrající režisérkou. Spolupracují také s choceňskou výtvarnicí Hanou Voříškovou. Dramaturgie jejích inscenací je výrazně ženská, což se projevuje už výběrem předloh: často se jedná o poezii, o lyrizující nepříliš dějové prozaické texty nebo o epické látky skladebné, volně sřetězené či přímo o jednotlivé drobnosti. Ženskost této dramaturgie se projevuje měkkostí, důrazem na náladu či pocit, někdy i nekonfliktností a bezdějovostí. Na druhé straně však O. Strnadová často obdivuhodně dokáže vyhmátnout či přímo dotvořit a hlavně pak jevištně zhmotnit dramaticko-divadelní nerv předlohy, a učinit tak dramatickými i texty totálně nedramatické. Malý prales je v tomto směru ukázkový.
Přínosem souboru je to, jak rozvíjí podněty, kdysi vnesené H. Bu-dínskou a rozvíjené později M. Mašatovou a dalšími, zvláště moderní herectví, v němž herec zůstává sám sebou a zároveň je barvitou, plastickou jevištní postavou, dále vztah mezi hercem a loutkou, jakož i objevování nových typů loutek.