Texty: Machková, Eva: Stopy Soni Pavelkové. AS 2007, č. 2

Stopy Soni Pavelkové

Eva Machková

Kdo pamatuje sedmdesátá a osmdesátá léta české dramatické výchovy, léta kaplická, nutně vzpomene na živel zvaný Soňa Pavelková. A to hned v několika podobách.
Byla velmi úspěšnou inscenátorkou, a i když se její inscenace na přehlídkách neobjevovaly nijak často, byly nepřehlédnutelné. Její Střepinky v roce 1977, které inscenovala ještě se souborem Hop-hop při LŠU Ostrov nad Ohří, znamenaly dokonce jeden ze zlomů v dramaturgii i inscenační praxi té doby. Dokázala na základě celkem průměrné literární předlohy a při plném respektování možností dětského jevištního projevu vyjádřit závažné téma doby. O šest let později, již se žáky LŠU v Praze-Radlicích, uvedla svoji Píseň o zemi skřivánčí, velmi plodný podnět, nikým už nenásledovaný. Text i inscenace vznikly z improvizací a her, přímo v akci. Také v dětském přednesu se objevovaly její mimořádně úspěšné a plodné montáže, z nichž nejvýraznější byly Zpěv míru, montáž veršů Vítězslava Nezvala a Františka Hrubína, a Jediné slunce, lidová poezie inscenovaná ve stylu Burianovy legendární Vojny.
Byla velmi aktivní, zasvěcenou i ráznou porotkyní, a to na všech úrovních, od okresů po národní i celostátní přehlídky. A většina vedoucích jí ochotně odpustila i velmi upřímná a otevřená hodnocení, neboť byla podávána s humorem a hlavně s viditelným zájmem posunovat kupředu vývoj hodnoceného souboru konkrétně i dětského divadla jako celku obecně.
Byla ale myslím hlavně pedagog. Její semináře, kurzy a dílny už určitě nikdo nespočítá. Od polodenních ukázek práce pro zcela začínající a neinformované zájemce o záhadné slovní spojení „dramatická výchova“, přes různé víkendové dílny nebo semináře v rámci přehlídek pro ty zasvěcenější, až po soustavnou pedagogickou práci v dvouletých krajských konzervatořích i v ústředním kurzu v Solenicích na konci 70. let a soustavnou výuku na pražské konzervatoři v letech 80-90. Od let šedesátých se podílela na budování systému cvičení, her a improvizací, a její specialitou byly jednak prvky herecké výchovy podle Stanislavského (vystudovala v padesátých letech herectví na JAMU v Brně), jednak „velké hry“ – složité herní kompozice s vysoce emocionálním nábojem. Těch, kteří prošli její školou, je pěkná řádka, mnozí jsou dnes sami pedagogy v této oblasti, a tak je Sonina štafeta předávána dál a dál, i potom, co se stáhla do soukromí.
Se Soňou bylo vždycky živo, a vždycky její přítomnost zanechala nějaké stopy: buď osobní vzpomínku na neopakovatelnou chvíli, anebo velmi podstatnou stopu v oboru dramatické výchovy a dětského divadla jako celku.

Soňa Pavelková oslaví 3. května pětasedmdesátiny. Redakce AS se připojuje ke všem gratulantům s přáním dobrého zdraví a vůbec všeho, co z každého dne dělá dobrý den