Texty: AS 2004, č. 5, s. 18 - 25, výbor z recenzí připravil Milan Strozer.

Z HRONOVSKÝCH RECENZÍ A REFLEXÍ PŘEDSTAVENÍ

Divadelní soubor Tlupatlapa - Dramatická školička Svitavy
Robinson Jeffers: PASTÝŘKA
Pastýřka
To představení nezapře, že je ze Svitav, z rodu té poetiky, kterou už po řadu let pěstuje a rozvíjí soubor „C“ ostatně Karel Šefrna je na představení podepsán třikrát: jako spolurežisér, spoluautor hudby i jako tvůrce světelného designu. Neméně důležité, ne-li důležitější je i to, že to představení - nebo-li inscenaci - stvořila Jana Mandlová spolu s kolektivem devíti dívek a jednoho chlapce, jinocha, muže. Neboť poetika souboru „C“ - pro stručnost řeknu, že se pohybuje mezi loutkovým divadlem a divadlem poezie - je tu postavena do služeb tohoto kolektivu. To, k čemu míří, to, o co usiluje, je realizovat, jevištně provést své imprese, své dojmy, své pocity z textu Robinsona Jefferse. Také nehrají Pastýřku putující k dubnu, ale jenom Patýřku a jasně v programu říkají, že představení vzniklo na námět Jeffersovy knihy. Vzdalo do značné míry - skoro by se dalo říci, že téměř zcela - epickou složku, to znamená vyprávění o dívce, která putuje k dubnu obětujíc svůj život, aby darovala radost novému klíčícímu životu, a soustřeďuje se na jednotlivé sekvence, které dávají největší příležitost k lyrickému prožitku. Opakuji znovu: lyrickému prožitku jako vyjevení stavu duše účinkujících. Nic proti tomu - na to mají tvůrci plné právo. Má to ovšem jeden háček: jsou schopni strukturou a systémem inscenace nabídnout divákům takový vjem, jenž i jim dá možnost takového prožitku? Dělají pro to výběrem výrazových prostředků hodně, dokonce bych mohl napsat vše. Loutka funguje jako symbol, jenž má přetáhnout pouhé přesné označení skutečnosti (tato loutka znamená to a to), hodně chtějí dovyprávět hudbou, kdy písničky jsou slovně, svým textem, v poloze „minimalizace“, a hlavní roli má plnit v rovině emocionální hudební materiál, tajemný a trochu mysteriózní šerosvit je hlavním světelným prvkem a použité předměty (hlavně a především látka) se metaforickými střihy mění opět v polyfonní symboly. Přiznávám, že takto se podaří vytvořit některá působivá místa. Ale stejně tak musím přiznat, že právě jen místa celek mně nabízel stále jen ty lyrické imprese tvůrčího kolektivu, do nichž jsem těžko, přetěžko pronikal. Chápal jsem je jako důkaz upřímnosti, poctivosti a spontánního výrazu záměru i celého tvořivého procesu, ale už podstatně méně jsem je vnímal jako jejich přesvědčivé divadelní vyjádření. Jan Císař

Spielbrett Dresden, Německo
Podle Williama Shakespeara: OTHELLO
Doporučuji vřele všem, kdo chtějí porozumět inscenaci Othella jako „černé komedii podle Shakespeara" v provedení souboru Spielbrett z Drážďan, aby si pečlivě přečetli v programové brožuře JH důvody, proč tato inscenace v této podobě vznikla. Pro ty, kteří tak neučiní, připomínám, že šlo o to, přiblížit Shakespeara divákům prostředky inteligentního lidového divadla a to především mladým divákům, kteří se do divadla téměř nebo vůbec nedostanou a nemají s ním prakticky žádné zkušenosti. Tak vznikla - praví program, což zdůrazňuji - směs politického, groteskního, pitoreskního (já bych ještě přidal bizarního a kuriózního divadla ) pro tyto lidi. S touto charakteristikou hluboce souhlasím. Nejde o Shakespeara, jde o tohoto diváka, který má být získán, aby přemýšlel o určitých námětech a tématech. Zbývá dodat jedno jediné: tenhle proces přizpůsobování Shakespeara divákům ve středoevropském německy mluvícím prostoru (patřily do něj i země tehdejší Koruny české) v 17. století už jednou divadlo v tomto prostoru prodělalo, když systém divadla stojícího na myšlenkově i tvarově náročné literatuře bylo třeba předělat do systému barokního, jehož svrchovaným a jediným cílem bylo diváka bavit všemi prostředky jeviště. Tak vznikl rovněž mix, směsice, mélange, kdy bylo dovoleno vše, aby se divák bavil, kdy zmizely psychologie, filosofická reflexe a metafyzika a nastoupila přímá primární komunikace s divákem, který měl být stržen. Drážďanská inscenace jako by po zhruba čtyřstech letech znovu využila všech možností, které si vyzkoušelo už baroko. Hraje se hojně na diváka a s divákem, všechny reflexivní pasáže jsou buď škrtnuty nebo redukovány na minimum, objeví se komická figura (nazvaná v německém programu sice Clown, ale vydatně připomínající slavnou komickou figuru německého barokního divadla Hanswursta, bez níž se v jisté době prostě nedalo hrát nic), zpívá se, se vší parádou morduje atd. atd. Mohl bych popisovat ještě mnohé postupy, jež ze Shakespeara ve středoevropském baroku činily „lidového" autora a jež byly v mnohém obdobné - ne-li stejné - s těmi, které za tímto účelem využívá Spielbrett.
Aby bylo jasno: respektuji sociální, společenské důvody, jež v této rovině nutí tvůrce inscenace, o níž je řeč, aktualizovat Shakespeara jako kriminální thriller s politickou tematikou. Jen se ptám: je to skutečně nutné v této poloze bavičství, jež Shakespeara zbavuje jeho „vyšších pater"? Třeba je tomu v „Saském Švýcarsku" skutečně tak, třeba to tam skutečně jinak nejde. Nevím. Ale bojím se, že tato cesta k jednoduché bavičské trivialitě je příznakem doby „plovoucí modernity" - tedy dneška. God save Shakespeare! Jan Císař

Společnost Dr. Krásy Praha
J. Verne, J. Veselý a P. Lanta: BLÍŽÍ SE DEN, KDY VÁS BUDU MILOVAT
Společnost Dr. Krásy jsem měl letos možnost vidět již potřetí, a to vždy zde, na Jiráskově Hronově. Musím se přiznat, že mě tento soubor v čele s vůdčí osobností Petrem Lantou hned od počátku nějakým způsobem zaujal, byť vím, že z hlediska ryze divadelního jsou vždy jejich inscenace řekněme problematické, až takřka nepřijatelné (mám na mysli loňského Macbetha 2003). Je neoddiskutovatelné, že velkou předností Lantovy režie je jeho obrazové vidění a jevištní imaginace. V této oblasti režisér přímo hýří nápady, jež by vydaly ne na jednu, leč na inscenací několik, ale tyto nápady a jejich jevištní realizace působí mnohdy jako samostatné artefakty, které by mohly být prezentovány kdykoliv a kdekoliv a ne jen právě teď a tady jako součást uceleného tvaru, tedy divadelní inscenace. Tato skutečnost se projevila i v hronovském představení Společnosti Dr. Krásy Blíží se den, kdy vás budu milovat přesto, že ji považuji za nejucelenější ze všech jejích tří mnou zhlédnutých inscenací. Je to dáno i tím, že tentokrát je díky ústřední postavě Michela a jeho tématu hledání smyslu života režisér je nucen přece jen v základních obrysech artikulovat příběh. Z tohoto úhlu pohledu pak lze řadu obrazů poměrně snadno dekódovat, ale na druhé straně působí mnohé ilustrativně či nadbytečně. Například na mě velmi zapůsobil obraz s roztočeným provazem nad hlavou hlavního hrdiny v okamžiku jeho opojení z toho, že je do večera svobodný, který evokoval svobodu v nejširším slova smyslu. A na druhé straně např. sfouknutí prachu při replice o knihách, které jsou zaprášené neodkazovalo dál, než k popisnosti. Nelze se ubránit dojmu, že režisér Petr Lanta se často inspiruje tvorbou Petra Lébla, což samozřejmě v žádném případě není výtkou, ale problémem je, že tato vědomá inspirace je realizována obrazy, které s tématem včerejší inscenace prakticky nesouvisejí a tím působí samoúčelně.
Samostatnou kapitolu pak tvoří herectví souboru. I v hronovském večerním představení se ukázalo, že bez základní technické vybavenosti nelze realizovat sebelepší jevištní záměr. Představiteli ústřední postavy Michela bezpochyby nechyběla odzbrojující autentičnost, avšak co je platná autentičnost, když divák v páté řadě rozumí jen s vypětím všech sil. A podobné je to, až na výjimky, prakticky u všech. Dovedu si představit, že lze mnohé herecké nedostatky (kromě již zmíněných) za určitých okolností odpustit, ale pouze tehdy, je-li výpověď všech zúčastněných aktérů veskrze apelativní. Není-li tomu tak, hraničí herecký projev s diletantstvím, zvláště v protikladu s v dobrém slova smyslu profesionálním vystoupením hudebníků a zpěváků ve scéně „nového umění", u které mimo jiné není zcela srozumitelný úhel pohledu tvůrců.
Přes všechno řečené musím znovu zdůraznit, že mě i tentokrát Společnost Dr. Krásy ani náhodou nenaštvala (uvědomuji si při tom, že mnohé divadelníky mohla), ba nenechala mě chladným. Je to evidentně soubor, který hledá nové způsoby komunikace mezi hledištěm a jevištěm, ale mám, nejen z jeho letošního klání, pocit jakési rozdvojenosti a neujasněnosti. Není mi totiž zřejmé, zda chtějí soubor a režisér vyprávět jevištními obrazy příběh, nebo zda prioritu tvoří jevištní obrazy bez užší vazby na příběh. Pravda, je mi sympatičtější ona první cesta, ale je to jen můj subjektivní názor. Pokud by se soubor vydal touto cestou, tak mohu pouze za sebe říci: Blíží se den, kdy vás budu milovat. Milan Schejbal

Divadlo Pôtoň Levice, Slovensko
Sofokles: ANTIGONA (L´amourt)
Byli jsme svědky velmi stylizovaného a velmi zajímavého představení s výsostně výtvarným zpracováním.
Drama bylo rozehráno v rovině oživlé minulosti prostřednictvím soch a víceméně fragmentu části amfiteátru – proscénia, kdy výtvarně pojednaní herci i mírou stylizace jednání vlastně přicházejí zpět z říše Hádovy, aby nám přehráli tento starý dobrý Sofoklův kousek o osudech Oidipových potomků.
Potěšitelné je, že zpracování přináší bytostně dnešní řešení a přitom přiznává a vychází z původních kořenů, což je spojení málokdy vídané.
Pochvalme práci v oblasti tvarování dramatické osoby – tedy jak masku, tak kostým, kdy dívka volící život místo patetického (nemyslím to pejorativně) gesta, se promění v živoucí bytost tak zřetelně a tak přirozenými divadelními prostředky. A dále pak je tento princip v rámci hry a děje užíván.
Problémem – a je to paradox – je míra stylizace – nikoli výtvarné, ale herecké. Zkrátka – je to tak suverénní výkon ve všech oblastech, až si myslím, že je příliš tlačeno na pilu. Je to tak silná energie, že dramatičnost Sofoklova kousku se začíná upozaďovat. Konflikt oběti – jakožto představitelky zastávání tradičních hodnot a opovržení pragmatismem – a volbou života, i za cenu ztráty cti, je trochu potlačen.
Tedy ptejme se, kdy může stylizace přerůst v zjednodušení nechtěné. To vidím jako problém tohoto představení. Milan Schejbal

Soubor (tentokrát) PES Městečko Trnávka
Podle Lewise Carolla: Ani Anička, ale Alenka
Videl som dospelých ľudí, neobratne sa skrývajúcich za Carrollovu predlohu, ako sa hrajú so sofistikovanejšími obdobami tehál. Ale boli rovnako neobratní, rovnako neskúsení, rovnako svoje hry väčšinu času vlastnými telami žiarlivo skrývali pred „náhodnými okoloidúcimi“ a ich pokusy o napodobenie hudby boli rovnako zúfalo neúspešné ako naše pokusy o imitovanie zvuku útočiaceho tanku. Možno bol v neschopnosti animovať bábku či upraviť predlohu tak, aby bol čitateľný dôvod, pre ktorý si ju vybrali a urobili s ňou to, čo urobili, skrytý nejaký emočný alebo (ale to sa mi určite nechce veriť) estetický kód. Možno. Ale bol v tom prípade skrytý mimoriadne obratne. A možno to je stará známa variácia hry na cisárove šaty - komu sa nepáčilo, je hnusný cynik. Nuž som. Priznávam, z inej strany tejto megauletenej partičke fandím. Sám vyrábam ešte väčšie vtákoviny, stačí mi na ne zopár tehál. Ale obecenstvo ku nim celkom iste nepotrebujem. Karol Horváth

Před začátkem prvního představení řady B došlo bohužel k velmi komplikovaným záležitostem, které ovlivnily kvalitu představení. Na krajské přehlídce v Hradci Králové jsem stejnou inscenaci přijal až neobvykle vřele. Je nutné, aby diváci seděli velmi blízko. Nejde o klasickou divadelní prezentaci - je třeba navodit spíš pocit intimity dětského pokoje. Když soubor nemá odpovídající podmínky, takto křehká věc se snadno zbortí. Což se zde stalo. Jan Císař

Soubor Motýli a kozičky Gymnázia Pastviny Brno
Kristýna Mazlová: Malá rošáda
Dokladem střízlivého odhadu vlastních možností byla čtvrthodinová autorská ukázka textového i scénického minimalismu, v níž dvojice černobíle kostýmovaných vlasatých jinochů při vracejícím se hudebním motivu celebrovala jakoby tajemstvím ochucený obřad „královské hry", v základní dvojznačné situaci upomínající na Havlovu Zahradní slavnost. Nápad se naštěstí uměle nenatahoval, pointa přesně dopadla a nic světoborného nepředstavující drobnůstka (ovšemže těžko souměřitelná se zdejšími celovečerními opusy) docela vyšla. Vít Závodský

Divadlo Vosto5 Praha
Ondřej Cihlář, David Kašpar a Petr Prokop: SNIEŻKA
Představení Snieżka souboru Vosto5 je koktejl namíchaný ze studentské recese, tak trochu přisypáno Cimrmanů (Winter - Lauferova vyhlídka do Polska), trochu Pražské pětky a ještě pár ingrediencí by se dalo vysledovat. Ale je to pití, které má říz a osobitou chuť a nepochybný ohlas (nejen) u mladých diváků. Samozřejmě má i své problémy, občas cestou na Sněżku rostou palmy a padá řemen, občas pánové v té improvizaci - neimprovizaci trochu ztrácejí směr a musí hledat v mlze kůly vyznačující pevnou cestu, aby se nezřítili do Obřího dolu umluvenosti, také Regina Szymiková by s nimi měla dost práce (ach, ta špatná slyšitelnost a srozumitelnost hronovských představení!). Ale sečteno a podtrženo: je to banda bardzo sympatyczna. Radmila Hrdinová

Divadlo Vosto5 vsadilo na v našich zemepisných šírkach už zopár desaťročí osvedčenú formu. Odohrané predstavenie a odozva divákov svedčia nielen o tom, že zvolená poetika študentského divadla povýšeného viacerými postupmi (aj keď „len" jednoduchými) prevzatými z malých javiskových foriem, je postup divácky mimoriadne vďačný a divadelne permanentne funkčný, ale aj o tom, že konvenuje s hereckým naturelom inscenátorov, že je pre nich okrem spôsobu, ako bavia divákov aj spôsobom, ako cez divadlo pomenúvajú seba a interpretujú skutočnosť.
Úvodná hra na vynútenú improvizáciu síce nebola zrovna z rodu vydarených, na skutočnú improvizáciu bola príliš krotká a svojou výstavbou skôr odkazovala na cimrmanovskú inšpiráciu (aj s následnou prednáškou o turizme), ale vo vzťahu k celkovému tvaru veľmi funkčne predznačovala spôsob divadelnej komunikácie súboru a pomalým tempom ho rozbiehala.
Jednoduchá fabula o nešťastnej láske, v nej prameniacej neúspešnej snahe spáchať samovraždu, či vlastne nájsť svoju smrť a následnom šťastnom konci je rámcovaná, temporytmicky delená a na viacerých miestach ironicky komentovaná citovanou piesňou z poľskej hudobnej produkcie, ktorá bola aj východiskovým materiálom pre koncipovanie fabuly. Zámerne jednoduchá štruktúra inscenácie je zdôraznená občas dadaistickými, občas recesistickými alebo parodicko-satirickými výstupmi jednotlivých hercov, ktorých primárnou úlohou je buď „nainako" pobaviť alebo paralelne, v tej istej významovej rovine, len inými prostriedkami komentovať hlavnú dejovú líniu.
Scénografické riešenie zodpovedá poetike študentského divadla – všetky jeho zložky sú (snáď okrem paravánu) predmetmi bežnej dennej potreby, ktoré sa nemusia špeciálne pre potreby inscenácie navrhovať ani vyrábaťa po použití môžu byť navrátené na svoj pôvodný účel.
Výstup na Sniežku divadla Vosto5 prišiel do Hronova s poetikou starou už snáď niekoľko desaťročí, ale vniesol do nej toľko radosti, vtipných nápadov a spontaneity, ktorá výsledný tvar nerozbíjala, ale ho pozdvihovala, že sa pre mňa stal jedným z príjemných prekvapení tohtoročného JH. Karol Horváth

V souvislosti s inscenací vzpomínám na reakce kritiky na začínající divadlo Semafor. Stejně jako tehdy dobové kritice mi při sledování představení vadí absence myšlenky, idejí... Ale tehdy bylo brzy jasné, že Semafor dokáže přesně vyjádřit atmosféru doby. Jejich tvorba v sobě měla obrovskou vnitřní svobodu, bylo v tom cosi, co „kašle na všechno“. Možná, že v tom, co dělá Vosto5, je něco podobného, co způsobuje, že jsou jejich vystoupení tak přitažlivá pro tolik lidí. /.../ Interpretovat Snieżku a hledat v ní téma by byla blbost. Soubor si krásně hraje s publikem a publikum má být trochu klamáno. Jejich tvorba není vlastně divadelní - ignoruje divadelní pravidla i zákonitosti kabaretu. Navazuje na českou tradici, která i na velké dějinné události reaguje humorem (jako za války divadlo Větrník). Jde zřejmě o paradigmatický fenomén (fenomén, který zastupuje určitou skupinu jevů). Jan Císař


Divadelní soubor Scéna Libochovice
Na motivy amerických her: MANŽEL NA INZERÁT
Manžel na inzerát je inscenace, která si neklade složité cíle. Předvedením přirozených lidí v přirozených situacích každodenního života chce trochu dojmout a hlavně pobavit. Samotná hra působí spíše jako sitcom nebo telenovela: jednoduché charaktery, prostý příběh, vtipně pointované repliky. Starý otec přelstí fingovaným sňatkem a předstíráním smrti svou dceru a jejího manžela, kteří se ho snaží dostat do domova pro přestárlé a zmocnit se dědictví. Vše dobře dopadne, zlo je potrestáno a dobro vítězí. Situace jsou předváděny převážně v realisticky popisné rovině a jejich humor vyplývá především z textové roviny inscenace. Herecké jednání je snad až příliš zacíleno na reakci publika a více než na strukturované rozehrání smyslu situace se inscenátoři zaměřují na uplatnění jednotlivých slovních špílců. Temporytmus inscenace je proto poněkud monotónní, postrádá dramatické vrcholy a momenty překvapivých zvratů, i když je samotný text i při své jednoduchosti nabízí. Při ztělesnění postav však jejich představitelé nepostrádají jevištní šarm, jsou uvolnění a bezprostřední, dovedou pointovat, mají cit pro míru i smysl pro pravděpodobnost a svou ryzostí a lidskostí si dovedou získat zájem a sympatie publika. Nedá se mluvit o tom, že by inscenace byla něčím objevná, ale ve svém žánru si získává svého diváka. Průběžné reakce publika i potlesk v závěru toho byly dokladem.
J.J.Krčk

Divadelní soubor Černí šviháci Kostelec nad Orlicí
Josef Tejkl: SOLNÝ SLOUPY
Po minuloročnej inscenácii Amatéři, ktorej úspech u divákov bol založený na extra čiernom humore z krčmového a funebráckeho prostredia a úspech u kritiky na kontraste vybudovanom na protiklade filozofie „pivných rečí“ a citácií z diela sv. Františka z Assisi, boli Solné sloupy jednou z najočakávanejších produkcií tohtoročného festivalu.
Inšpiráciu filozofiou si axis mundi a demiurg súboru Josef Tejkl vybral ako základný kontrast aj teraz. Kantovské hviezdnaté nebo sa stalo nedostižným protikladom neprítomnosti mravného zákona, ktorý je charakteristický pre reflektovanú českú súčasnosť vtelenú do postáv hry.
Spoločnosť je zmenšená a až do fyzicky neúnosnej miery zhustená do synekdochy panelového domu. A akoby to nestačilo, okrem spoločnosti dom zobrazuje podľa odčítateľných znakov aj Súcnosť, pretože medzi obyvateľmi domu sú aj vyslancovia Neba a Pekla, ktorí sú však natoľko presiaknutí človečinou (alebo neprítomnosťou vyšších ideálov?), že sa hneď v úvode medzi nimi stierajú rozdiely, lebo im, takisto ako ostatným, vládne tvrdý utilitarizmus.
V dome bývajú vedľa seba, na spodnom poschodí - prízemí predstavitelia ľudí, na ktorých asi súčasnosť dolieha najhoršie - mladá rodina čakajúca dieťa a dôchodcovia. Nad nimi si chodí do utajeného bytu užívať nie obvyklé sexuálne praktiky poslanec parlamentu, jeho susedom je kňaz neváhajúci zvádzať a omaciavať tehotnú ženu. Zároveň je však kňaz v kontexte inscenácie dosť problematicky aj Božským mašinfírom a rozprávačom príbehu a budúci otec Ptáček vyslancom Pekiel.
Na rozdiel od Amatérov, ktorí vychádzali z divácky atraktívneho prostredia a príbehu jemu zodpovedajúceho, pričom všetky závažné konotácie nesúce náboj mravných imperatívov boli vo východiskovom texte aj v jeho insenačnej podobe prítomné v hlbších vrstvách štruktúry, pôsobia Solné sloupy cez všetku pochopiteľnú naliehavosť zvolenej témy ako nezvládnutý kŕč agitky chabo zaodetej do alegórie. Akúkoľvek divadelnosť neubíja premiera vulgarít, ale permanentne prítomná krvavá hmla, cez ktorú sa rozhodol autor a režisér pozerať na svet a, to predovšetkým, priam trestuhodná neschopnosť definovať si jednotlivé situácie, analyzovať ich a následne aranžovať. Výsledkom je potom chudobnosť javiskových výrazových prostriedkov, ktorá postihla najviacej hereckú zložku. Akoby sa autor a režisér spoľahol na výrazné ľudské typy, ktorými súbor disponuje a zabudol, že aby boli výrazní a zaujímaví aj ako postavy, mal by ich tak v prvom rade napísať a v druhom rade zrežírovať. Namiesto toho im ešte aj obmedzil priestor scénografickým riešením, ktoré síce úspešne navodzovalo stiesnenú atmosféru niektorých panelových bytov, ale aj hercom sťažovalo už veľmi ťažkú situáciu. Takže som bol ako divák, po minuloročnom radostnom naturščictve s prvkami nadhľadu (vyplývajúceho z fenoménu chlapskej komunity pohrávajúcej sa s témami a prostredím jej srdcu veľmi blízkymi), svedkom všadeprítomných stereotypov pomaly a isto smerujúcich do nudy. Evidentná a zúfalá snaha akcentovať vo všetkých zložkách O ČOM spoľahlivo prevalcovala AKO. A nepomohlo ani záverečné hviezdnaté nebo. Škoda.
Karol Horváth

Tejklův text je brutální, tvrdý, nevybíravý ve svých verbálních i stylistických prostředcích. Je blízký Mrożkovi či kabaretu. /.../ Dělat politický kabaret je na jedné straně záslužná věc a je to zcela legitimní, na druhou stranu je to hodně náročné. Když na jevišti zazní, že určitý politik je blbec apod., ztrácí hra parametry uměleckého díla. Solným sloupům chybí nadhled, je to hra vytvořená v zlosti (nebýt tady ženy, řekl bych v nas . . nosti ). Je tu zřejmá potřeba vykřičet věci, které se autorům nelíbí. /.../ Inscenace trpí unifikací veškerých výrazových prostředků. Je založena na absurdní scénické konstrukci, muži zde hrají ženské postavy, aniž by je imitovali, tj. bez humoru. (Když přišlo absurdní drama, mělo se za to, že jde o absurdní postavy v absurdní situaci. Ale ono je to naopak - buď absurdní postavy v normálním prostředí nebo normální postavy v absurdním prostředí.) /.../ Divadelní možnosti textu se nenaplnily a inscenace tak nezískala „mrożkovský štych“. Vladimír Štefko

Divadlo bez zákulisí Sokolov
Eugène Ionesco: PLEŠATÁ ZPĚVAČKA
„Vytrhnúť divadlo z medzipriestoru, ktorý nie je ani filozofia, ani literatúra, znamená vrátiť mu znova jeho miesto a vlastný priestor. Umelecké triky sa nesmú ukrývať, ale musia sa vystaviť, bezohľadne odhaliť a vykázať. Grotesku a karikatúru treba radikálne posilniť a postaviť ako protiklad k vyblednutej duchaplnosti salónnej komédie. Už nijaké salónne komédie, ale frašky, nanajvýš parodické preháňanie. Áno, humor! Ale burlesknými prostriedkami. Komickosť tvrdá, prehnaná, bez jemnosti. Už ani nijaké dramatické komédie, ale návrat k neznesiteľnosti. Všetko hnať až do paroxyzmu, tam, kde sa otvárajú zdroje tragickosti. Vytvoriť drámu pôvodnej mohutnosti: pôvodne mohutná komika stojí vedľa pôvodne mohutnej tragiky," vyhlasoval Ionesco v roku 1957.
A mohol si to dovoliť. V roku 1950 odštartoval komédiou Plešatá speváčka absurdnú dramatiku. V prvej chvíli podľa všetkého o tom ani nevedel. Bolo to v čase, keď sa učil po anglicky a vyžíval sa v učebnicových konverzačných schémach, frázach a klišé. Tam sú korene excelentných dialógov manželských párov. Plešatá speváčka mala v Paríži, kde bola premiérovaná, doteraz vyše 15.000 repríz!
Je viacero „zaručených“ návodov ako je treba inscenovať absurdnú drámu. Sokolovský súbor si zvolil cestu štylizovaného herectva, ktoré vychádzalo paralelne s textom zo schém a klišé, ale pohybových, ktoré vytrhnuté z kontextu vyznievali absurdne a komicky. Jednotlivé situácie boli vybudované a zahrané presne, veľkým prínosom bol výber herecky disponovaných a disciplinovaných predstaviteľov manželských párov, ale aj ich režijné vedenie. Znejasňujúce je obsadenie muža do úlohy slúžky a ženy do úlohy hasiča. Predpokladám, že tak nebolo urobené zámerne, ale len kvôli typom, pretože zámena nebola akcentovaná ani raz.
Účelná a esteticky pôsobivá bola aj scénografia. Dovolím si sice pochybovať o účelnosti otočenia scény do prázdneho hľadiska kvôli záverečnému fóru, pretože stiesnené priestorové aj kyslíkové pomery mi bránili užívať si vydarený kus v ešte väčšej miere. Až na hasiča boli postavy dokonca aj dobře obuté, čo je v amatérskom divadle zjav nie každodenný.
Štylizované príchody a odchody zo scény neboli v druhej polovici buď dodržiavané alebo na ne režisér (našťastie) rezignoval. Spolu s tanečnými intermezzami mali sice význam v budovaní temporytmu, ale v kontexte inscenácie boli príliš priamočiare a málo distingvovane rafinované ako jej ostatné zložky.
Keď mi pred asi desiatimi rokmi vykladal srbský kamarát Feďa Popov, že inscenoval Plešatú speváčku takým spôsobom, že diváci padali od smiechu zo stoličiek, pomyslel som si, že to by som rád videl. Takmer sa to dnes stalo skutočnosťou, chýbalo málo. Karol Horváth

Divadlo De Facto Mimo Jihlava
Markéta Ketnerová a Martin Kolář: MODREJ DRAHOKAMEN anóbrž ZELENÁ GIZELA A MRKVAJZNÍCI
Mrkvajzník je zvláštní druh trpaslíka. (Pozor, neplést se skřítky, to je jiná čeleď.) Má válečkovité tělo, žádné končetiny, proto se mu dobře válí, má dvě čubrnidla, nosák neboli rypec a především dvě mrkvajzy místo uší. A hlavně je s mrkvajzníky legrace neboli sranda.
Pohádku o mrkvajznících Jardovi a Jardovi a strašlivé příšeře Zelené Gizele přivezlo na hronovskou scénu Divadlo De Facto Mimo Jihlava a proti údajům v programu ji předvedli pouze čtyři pánové. Měli s tím plné ruce práce, ale vůbec to nevadilo, naopak z toho vznikaly další vděčné situace. Hrálo se ve svižném tempu, až divák téměř nestačil sledovat, jak se pánové proměňují z Jardů na muzikanty hrající na housle a kytaru, podzemníka Žoužalu, škodolibé modré stromy či neposedný ocas Zelené Gizely. Vypadalo to, že jich je aspoň dvakrát tolik.
Vlastní příběh Mrkvajzníků není nijak překvapivý a když ho čtete, připadá vám i trochu řídký. Nikoli ovšem při jevištním provedení, které se vyznačuje velkou mírou vynalézavosti, hravosti a hlavně nakažlivou radostí ze hry a bezprostředním kontaktem s dětskými diváky. Umně se tu žongluje se slovíčky a jejich smyslem, přičemž se ctí pravidla češtiny („Děcka, všimla jste si...“), do rýmovací hry jsou zataženy i děti (stejně jako do dalších akcí), ozve se tu i pár pěkných hudebních žertů (Vltava, Osudová). Není tak často k vidění, aby si čtyři kluci dokázali takto kontaktně hrát s dětmi, jejichž věk je stanoven už od dvou let výše, a nenudili přitom ani dospělé publikum, a jak se zdá, tak ani sebe. Jejich mrkvajzníci jsou sympatičtí i tím, že to nejsou žádní svatouškové - rádi se válí a povalují, takže i na cestu za uneseným kamarádem je třeba Jardu pořádně pobídnout, a nebýt Žoužela, tak jeho cesta skončila už v modrém lese. Ale nakonec všechno dobře dopadne a v princeznu se promění nejen příšerná Gizela, která nadále bude žrát už jen kýbly a vany želatinových medvídků („Bude ti špatně,“ varovalo ji zřejmě z vlastní zkušenosti dítko z první řady.), ale vlastně všichni včetně diváků, kteří odcházeli chroupajíce mrkev s pocitem, že tahle „pohádka krátká jako půl párátka“ měla švih a vtip. Pro mě alespoň zcela jistě. Díky. Radmila Hrdinová

Divadlo Prádelna Rosice
Pavel Strašák: MISIONÁŘI
Inscenácia, či presnejšie pokus o študentský kabaret sa spočiatku tvárila ako správa o ľudstve koncipovaná ako show. Aj keď býva milým zvykom odpúšťať študentskému divadlu väčšinou aj neodpustiteľné, musí byť nedostatok profesných skúseností a zručností nahradený aspoň svojským, obrazoboreckým, vtipným videním prezentovaného problému, absencia hereckej techniky vloženou energiou. Všeličo sa dá prepáčiť, ak to je nekompromisné, drzé, zábavné, milé, aby si zaslúžilí pamätníci v hľadisku mohli zaspomínať na časy, keď oni boli ešte nekompromisnejší, drzejší, zábavnejší a milší a keď majú generační rovesníci tvorcov pocit, že to tým fosíliám teraz nakladajú aj za nich.
Môžem ešte tolerovať, že si správu o „stave člověka“ skoncipovali pravdepodobne len na základe toho, na čo si matne počas skúšok pospomínali zo stredoškolského učiva a že veľmi náhodne a nekoncepčne (z hľadiska výstavby východiskového textu) ich pozliepali do záhadného tvaru poprekladaného nepochopiteľne trápnou zápletkou o utečenom väzňovi vydávajúcom sa za ženu. Nuž čo, študentské divadlo, licencia poetica. Dokážem tolerovať aj absenciu herectva, to takisto forma dovoľuje, vo zvýšenej miere som sa začal potiť pri spievaných pasážach a pokusoch o poéziu. Vážnejšie problémy sa pre mňa však začali při pôrode, keď sa z „javiskového zázraku“ vystrčili chlpaté mužské nohy a zo škáry medzi nimi vytŕčala hlava bábiky, aby bola po miernych problémoch porodená v slušivých šatočkách telovej farby a bez pupočnej šnúry. Bolo to včase, keď sa show o ľudstve už dávno bola premenila na zmätenú správu o vzťahu tvorcov k ženám, dievčatám, sexu, sexu a sexu. Bolo to včase, keď sa nadhľad z úvodu (trvajúci asi desať minút) dávno stratil v čiernej diere (štrbine), ktorá postupne pohltila nielen celú inscenáciu, ale aj samotných tvorcov. Trasú sa mi klávesy, ale aj toto som ochotný prepáčiť, veď viete – študentské divadlo.
Čo však nemienim tolerovať v žiadnom prípade, je absencia pôvodného humoru a nadhľadu nad sebou a v tom prípade aj nad témou, pretože jedným z najzákladnejších znakov študentského divadla je fakt, že nakoniec sú implicitnou témou samotní tvorcovia. Je mi to ľúto, ale bolo to bezzubé, neinvenčné a duševne upotené.
Karol Horváth

Nezávislé divadelní společenství TYAN Plzeň
Roman Sikora: ANTIGONA. ODJEZD! (Smetení Antigony)
Jen co utichly diskuse o Antigoně levického souboru, už tu máme Antigonu č. 2 plzeňského nezávislého divadelního společenství TYAN. A pokud jsme se v diskusích o slovenské Antigoně pracně dobírali toho, o čem vlastně byla a jak souvisela s řeckým mýtem i Sofoklovou tragédií, můžeme na tuto diskusi okamžitě navázat. Hra Romana Sikory, oceněná v soutěži o původní dramatický text Nadace Alfréda Radoka za rok 1997, nám ale situaci rozhodně neulehčí, ba spíše naopak. Pracuje totiž s mýtem o prokletí Oidipova rodu natolik volně, že v něm i zkušenější divák snadno zabloudí. Sikora svobodně přepisuje fakta daná mýtem, takže v jeho verzi Oidipus zahyne atentátem zosnovaným synem Polyneikem, který zastřelí svého otce i bratra Eteokla a sám poté zemře (je ponechán zemřít?) na následky zranění, přičemž policista, který ho postřelil, je vyznamenán. Oidipův švagr Kreon obratně využil situace pro strmý start své politické kariéry. Antigona spí s Kreontem i Haimonem, jehož miluje její sestra Isména. K té ostatně pojí Antigonu zjevný lesbický vztah. Sikorova Antigona je politicko-erotická „cool“ o zhnusení světem, kterému by pomohl „funkční vypínač“ a v němž „jediným milosrdenstvím je smrt.“
Inscenace plzeňského souboru začíná před divadlem, kde se hraje prolog (ve skutečnosti tuším 10. obraz Sikorovy Antigony nazvaný Strom života) o Iásonovi a Médeie. Už zde je zřejmé, že nejde o mýtus, ale pouze využití (zneužití?) jeho fakt vytržených z jeho kontextu a spojených do nové tematické vazby - Medeia brutálně (i v loutkové podobě) znásilňovaná Iásonem mu rodí děti, které vzápětí zabíjí - nikoli jako akt pomsty zhrzené milenky, ale z odporu k samotnému aktu plození a k mužskému rodu vůbec. Toto téma přejímá i lesbická Antigona, pro niž muži jsou jen „funkčními automaty na hamburgery“ a spílá jim dalšími nelichotivými výrazy. Láska neexistuje, jen Antigonina oprávněná obava, že se „ztratí ve své nenávisti“. Když v závěru přijímá smrt z rukou své sestry, je to jediné možné naplnění její erotické a v širším smyslu i životní filozofie.
Plzeňská inscenace je po formální stránce velmi bohatě strukturovaná, takže až překračuje hranice „chudého“ amatérského divadla směrem k profesionálním scénám. Je ostatně příznačné, že profesionální inscenace téhož textu, kterou jsem viděla v libereckém Malém divadle v provedení činoherního souboru Divadla F. X. Šaldy, na sebe poutala pozornost také především svým technickým a scénografickým řešením, i v ní převažovalo perfektní zvládnutí formy nad obsahovým naplněním. TYAN pracuje umně s projekcí, a to jak „reálnou“, tak i virtuálně metamorfovanou, bohatým zvukovým plánem, nápaditě využitým videem - Antigona promlouvající z televizní obrazovky prokládaná fotbalem, televizní soutěží či telenovelou je kontrapunktickým vršením významů, je tu dále i funkční sprcha a v ní nahé dívčí tělo, oheň atd. a vše dohromady tvoří umně prokomponovaný celek, který trochu válcuje hereckou složku představení. Z té ční hereckou suverenitou Antigona Evy Ichové ml., výkon pro mne naprosto profesionální, nicméně i ostatní herci naplňují podle svých schopností na poměrně vysoké úrovni postavy v mezích výrazné zkratky. Je to představení, které si volbou textu i prostředků položilo laťku vysoko, ale neskončilo v písku pod ní. Zbývá otázka, zda to nebyl skok až příliš artistní. Budiž ale řečeno, že se Sikorovým textem si o mnoho lépe neporadil ani profesionální soubor libereckého divadla. Radmila Hrdinová

U.s. Triarius Česká Třebová
Alexander Ivanovič Vvěděnskij: VÁNOCE U IVANOVOVÝCH
Alexander Ivanovič Vvedenskij je známy hlavne ako básnik a člen skupiny OBERIU (Objedinenie reaľnogo iskusstva), v ktorom boli okrem neho aj Zabolockij, Charms a Kočetkov.
Keď dopísal divadelnú hru, ktorá predznamenala absurdnú drámu, Jolka u Ivanovych – Vianoce u Ivanovovcov, bolo na hodinách naľavo od dverí sedem hodín večer. Rok 1938. Autorovi zostávali ešte tri roky života. Postavy hry už boli mŕtve.
Vvedenskij síce napísal divadelnú hru (pjesu), ktorá je právom radená do predvoja absurdnej dramatiky, ale zároveň napísal hru so zreteľnou logickou štruktúrou, dokonca niečo, čo by sme mohli považovať za hru s kriminálnou zápletkou.
Nič z toho však nebolo na javisku Jiráskovho divadla v interpretácii DS u. s. TRIARIUS z Českej Třebovej odsledovateľné. Miestami až do tej miery, že je pre mňa záhadou, prečo uviedli Alexandra Vvedenského ako autora hry.
Pripísaná postava moderátora nám možno mala uľahčiť orientáciu v texte, ale bola natoľko dobre štylizovaná v duchu moderátorov ľubovoľného súkromného rádia, že nám divadelný moderátor presne podľa svojich vzorov ponúkal syntakticky aj štylisticky neregulérne vety, ktoré namiesto toho, aby napĺňali komunikáciu, iba vypĺňali čas.
Po celkom zrozumiteľnom predstavení jednotlivých postáv, ktorým nebol na rozdiel od originálu uvedený vek (od jedného do osemdesiatdva rokov) a ktoré ma hneď kratučkými hereckými kreáciami presvedčili, že dnes to nebude o charakteroch, ani o typoch, ba ani o figúrkach, sa rozpútal vcelku slušný divadelný chaos. To znamená, že na scéne z lešenárskych trubiek, troch veľkých kovových (?) tubusov a ohyzdného stromčeka zaveseného dole špicom boli postavy hry chvíľu hrané cez znaky bábok (presnejšie bábik) so zreteľnou absenciou akejkoľvek skúsenosti vo vedení bábok, ale zároveň aj ich vodičmi, aby sa na ne vzápätí zabudlo. Potom nastúpil free style. Snažil som sa, ale veľmi rýchle som stratil prehľad nielen o tom, kto práve aký typ herectva používa (zjednocujúca bola úprimná snaha, ale žiaľ aj zjavná neskúsenosť a nepripravenosť predovšetkým zo strany režijného vedenia hercov, čo je často typickým znakom kolektívnej, teda žiadnej naozajstnej réžie). O chvíľu som mal zmätok aj v tom, kto práve akú postavu hrá a teda aj v tom, čo sa vlastne na javisku deje a v akom je to vzťahu k tomu, čo sa před chvíľou dodialo.
Rád uverím, že divadelníci z Českej Třebovej si Vvedenského hru prečítali, analyzovali, dlho o nej diskutovali a potom stvorili inscenačný tvar, ktorý som mal vidieť. Neviem, kde ho nechali, lebo ja som videl chaos, ktorý ma ani nehaluzil, ani nenahneval, iba nudil. Karol Horváth

Českotřebovský Triarius a Vánoce u Ivanovových. Exhibice patologických individuí? Schválnost? Nikoliv, přátelé. Zkouška z tolerance. Na Hronově dosud nejdrsněji zvěstovaná zpráva zespoda o vykloubenosti hodnot, kterou svým mlčením nejen připouštíme, ale zároveň iniciujeme. Artikulováno s bezohledností velmi hrubozrnnou, v lecčems neumělou a diskutabilní, ale A R T I K U L O V Á N O ! Zaplaťpámbu za ty dary. Zalézt do estétství je neskonale jednodušší. Málokdy je soubor ochoten ve jménu snahy o výpověď spáchat téměř vědomé harakiri. Howgh. Josef Tejkl

Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové
Wendy Cope, Ema Zámečníková: ZATRACENÝ CHLAPI
Básnířka Wendy Cope není Američanka, jak je příkladně uvedeno v recenzích v AS, nebo v programu J.H. Narodila se roku 1945 v hrabství Kent v Anglii, kde stále žije a tvoří, a pouze od Americké literární akademie obdržela cenu za humornou poezii. /.../ U nás se s touto pozoruhodnou básnířkou můžeme setkat ve výběru, nazvaném podle jedné básně, „Zatracený chlapi“.
Musím přiznat, že když se mi před časem dostala do rukou útlá knížečka, cirka o třiceti básních, překvapila mne její prostá srozumitelnost a převaha humorných básní vypovídajících o tom, jak je život občas hrozný, a jak špatně mnohdy končí milostné vztahy narážející na koloběh každodennosti. Jedná se o verše plné laskavé ironie, často však pojednávající s neotřelou lehkostí i o věcech vážných a důležitých, osobně prožitých. Básně Wendy Cope patří k těm, ke kterým se člověk vracívá, které vyhledává, když je mu úzko ze života, když potřebuje povzbuzení a znovunabytí nadhledu.
„Den, kdy ji opustil, byl strašný - / celý večer hrozně trpěla. / Že odešel on, nebyl problém, / ale vývrtka taky zmizela.“ Když jsem tyto verše četla, často jsem se v jejích ironiích a kajícné moudrosti nacházela. Vnímala jsem je velmi subjektivně a bavila se jejich významy. Snad právě proto jsem si kladla otázku, zda taková, až osobní poezie, je přenosná na jeviště. A kupodivu, zadařilo se! Vlastně, proč kupodivu, když se scénického zpracování ujala zkušená Ema Zámečníková. A protože Wendy Cope je představitelkou dámské poezie, tedy ženského postoje k mužům, k lásce a k životu, zvolila Ema jako zprostředkovatelky veršů tři dívky ve vztahu k postavě muže. Tím jim umožnila zaujmout postoj, který je do hlediště přenášen jako osobní výpověď. A ona to výpověď je: upřímná a lidská, natolik bezprostřední a samozřejmá, že ji divák ochotně přijímá. Přes rampu bylo cítit skoro hmatatelné souznění. Z jeviště zazníval humor i smutek, zklamání, něha i agrese, vše patřící jedné osobnosti a přece všeobecné. Jako by se v řádu básní Wendy Cope na jevišti rodila autorská poezie. Jsem moc ráda, že mé možné obavy se rozplynuly do úsměvu. Marie Kotizová

Divadlo na Cucky Domu armády Olomouc
Jiří Kolář, Lukáš Večerka: KOLÁŘ(Ž) NEVÍ KAM JDEME?
Snaha Divadla na Cucky Domu armády Olomouc o zdivadelnění básní Jiřího Koláře je jistě úctyhodná. Vždyť čteme-li si Kolářovy básně z toho období jeho tvorby, kdy se rozhodl opustit tradiční formy básnického textu a vydával se na cestu prolínání básnického slova a výtvarného artefaktu – a právě z tohoto období vybrané texty jsou - , uvědomujeme si, jak nelehký si dali úkol. Texty jsou experimentální, někdy jdoucí až jakoby na samu hranici možnosti je vůbec realizovat mluveným slovem. Volají po stejně experimentální jevištní kreativitě, která by jejich využití k jevištní výpovědi odůvodnila.
Olomoučtí nacházejí formu naznačení příběhu dvou manželských dvojic, dvojice v barvě černé a dvojice v barvě bílé, žijících vedle sebe v pokojích také těchto stejných barev, osudy manželů pak pevnou rukou řídí postava v černobílém klobouku, demiurg, personifikovaný Osud. V centru scény je jakási postel, pokrytá bílými papíry, vzadu za ní stejně výtvarně stylizovaný strom, jehož „kůra" a „listí" jsou tvořeny povrchem ze slovy potištěného papíru. Staticky dekorativně na mne pak působily na horizontu rozmístěná černá písmena na bílých čtvercích. Demiurg postavy vodí, diriguje je, pohybuje s nimi jako s loutkami... Tak vznikají manželské nesváry, nevěry, výměny partnerů, kteří tak postupně promísí barvy svých oblečení... Vše dospěje k sebevraždě jedné z žen. Muž, který ji miloval se pak poprvé odmítne nechat manipulovat Osudem a postaví se mu.
Aktéři v průběhu tohoto příběhu některé texty využívají k vzájemnému jednání, někdy k popisu situací, někdy k vystižení dané emoce. Zvukově jejich projev podbarvuje a rytmizuje jednoduchá hra na klavír.
Soubor tímto způsobem dospívá ke tvaru, který bychom mohli nazývat divadlem poezie. Avšak to nejdůležitější, zážitek diváka, pramenící z obcování s poetickými kvalitami se jaksi, alespoň u mne, nekonal. Bohužel, protože, jak už jsem řekl, jde o poměrně propracované jevištní dílko, jehož jevištní kompozice tak, jak jsme ji mohli sledovat, se však často míjela s tím nejdůležitějším, tedy s básnickými kvalitami Kolářových textů. Snad, že se vždy nepodařilo nalézt skutečně adekvátní jevištní formu, ale jistě pak proto, že soubor po stránce interpretační zůstal svému dílku mnoho dlužen. Mnoho textů zapadalo, projev herců postrádal patřičnou přesvědčivost, vzájemné jednání se tak měnilo jen v chladná schémata, někdy zas převládl prázdný pathos. Tedy pro mne pokus velmi sympatický, který ale došel jen do poloviny své cesty. Aleš Bergman

Rádobydivadlo Klapý
Na motivy scénáře Ingmara Bergmana Podzimní sonáta:
TAKOVÁ PODIVNÁ KOMBINACE CITŮ
Dráma (diskurz) o láske ... túžbe, frustrácii, o potrebe ĺudského kontaktu, nenávisti, o spomienkach, o živote úspešnom a napriek tomu márnom. O zraneniach starých i nových, o hneve a výčitkách, o smrti i zrode života, o jeho trvaní i o tom, že žiť se musí.
Hrať Bergmanovú sonátu o tom všetkom, navyše po všeobecnej známosti filmu, nie je jednoduché. Ba mimoriadne náročné a može si to dovoliť ten súbor, ktorý ma tri nadpriemerné herečky. Režisér Ladislav Valeš ich v zásade mal. Určite na rámce amatérského divadla. Helena Lenky Šťastnej je výkon parádny, citlivý a utrafený v miere. Eva Veroniky Týcovej má odvahu vyzerať na javisku škaredo a dispozíciu k psychologickému ponoru. Šťastlivo sa vyhla opisnosti, prepjatosti a dokázala svoju postavu gradovať. Charlotte Evy Kodešovej je dostatočne mondénna, dostatočne studená ale črtaná nie príliš diferencovanými prostriedkami. Bergmanov text ponúka širšiu škálu možností. Nicméně táto trojica vytvorila inscenáciu pomerne sugestivnú, vnútorne štrukturovanú. Pánská časť súboru solidne sekundovala.
V inscenácii je, pravdaže, celý rad miest problémových a problematických, ktorým chýbá hlbšia motivácia konania (napr. situácia líčenia, klavírnej hry, mechanicky riešených svetelných premien a príchodov či odchodov zo situácií).
Cenné je, že inscenácia Rádobydivadla Klapý nezabieha k larmoyantnosti (plačtivosti), sentimentu a dojímavosti, že si zachovala čosi severskej drsnosti, atmosféry - ĺudskej i prírodnej. Ba režisér vytvoril pomerne konzistentný javiskový tvar a svojich hercov viedol po cestách psychologickej skratky, ktorá dokázala vytvoriť zaujimavý duševno-morálny strip-tease.
Nejzávažnějšim problémom inscenácie je jej bodka, pointa, keď Charlotte odsadí poslednú vetu Evinho listu „Nesmí byť pozdě!" A Evinu nerealizovateĺnú nádej premení na jásavý, umele optimistický transparent, ktorý ide proti zmyslu hry a inscenácie. V týchto Bergmanových príbehoch niet už návratu, šťastia, optimizmu, dejového pozitivizmu. Otvorený autorov koniec tak zmenili na didaktický a falošný. Vladimír Štefko

Výběr z recenzí a reflexí inscenací uveřejněných ve Zpravodajích JH 2004
připravil Milan Strotzer