Texty: AS 2004, č. 5, s. 27 - 28, rozhovor připravila Simona Bezoušková.

UDÁL SE ZÁZRAK

Letošní pestrou nabídku seminářů Jiráskova Hronova obohatila i dílna označená písmenem R jako Režie – herectví – dramaturgie, kterou vedla zkušená a sehraná lektorská dvojice Marie Kotisová a Vladimír Zajíc. Seminář frekventanty nadchnul natolik, že se rozhodli v práci na Gogolově Ženitbě pokračovat.
Co bylo hlavním smyslem a náplní vašeho semináře?
M.K.: Podtitul semináře R byl: Od slova k jevištnímu tvaru. Tedy smyslem semináře bylo ukázat rozdíl mezi slovem psaným, mluveným a hraným. Od dramaturgie přes režii a herectví k inscenaci. Jednoduchý důkaz v praxi, jak dramaturgie, režie a herectví jsou pro zdar věci neoddělitelné a rovnocenné.
V.Z.: Jen a jen to, co bylo nabízeno v propozicích. Tedy provázanost mezi
dramaturgii, režií, herectvím, a scénografií. Jak zapsaný text, který poskytuje více interpretací, přečíst se všemi významy a konotacemi, potom zvolit výklad, prověřit jeho životaschopnost, a nakonec jej oživit. Jinak řečeno, jak jazyk literatury, psaný text převést, do jazyka divadla, do
podoby vizuální a auditivní, schopné přes situaci komunikovat s divákem.
Jak konkrétně výuka probíhala?
M.K.: Na počátku jsme udělali se všemi účastníky podrobný, dramaturgický rozbor textu, z čehož vyplynulo, že je nutno nejdříve vědět CO chceme hrát a pak zkoumat a hledat způsob jak to sdělit, tedy JAK hrát. Postupně se účastníci rozdělili na režiséry, dramaturgy a herce. Losem jsme ustanovili tři skupiny, z nichž každá zahrnovala všechny profese. Potom nezávisle na sobě, s různým výkladem jedné pro všechny totožné situace, se skupiny pokusily o divadelní tvar.
V.Z.: Probírali jsme celý text dramaturgicky (motivické a tematické linie, dramatické situace, et cetera), a pro realizaci jsme všichni společně systémem brainstormigu pro a proti vybrali jednu situaci, kterou konkrétně, ve zvoleném výkladu a prostoru, realizovali tři skupiny, každá ve svébytné interpretaci. Skupiny se, jako v antice, ustavily metáním losu. První se losovali režiséři, pak dramaturgové a nakonec herci. Bylo příznačné, jak
do sebe vše zapadalo. První tři dny byla práce u stolu. Tu prolínala rozličná dramatická a divadelní cvičení, která celou societu udivujícím způsobem ustavila dohromady. Ne jako komunu, ale jako respektující se osobnosti s vyhraněnými názory, avšak schopnými je korigovat vzájemným nasloucháním. Potom se na dalších pět dnů ujala vlády režie tvarující výklad a k němu odpovídající herecké prostředky včetně řešení prostoru. Dramaturgie to vše hlídala, objasňovala etc.
Váš seminář se scházel i v pozdních večerních hodinách. Šlo jen o společenská setkání nebo další vzdělávání?
M.K.: V semináři R se vzácně sešlo dvacet divadelních dychtivců a tak přesto, že se dopoledne velmi intenzivně pracovalo, když nastal večer, měli všichni potřebu znovu se sejít a o zhlédnutých představeních toho dne podiskutovat. Jinak nebyl čas.Večerní sezení pak bylo otevřené i kolemjdoucím. Samozřejmě, že toto každodenní, lépe řečeno každonoční setkávání, mělo ráz i společenský, neboť kromě diskuzí a rozborů utvrzovalo vznikající přátelství.
V.Z.: Přes den nebyl čas popovídat si o inscenacích, co kdo si o nich myslí, jak na koho co zapůsobilo. Večerní setkávání probíhala dobrovolně, včetně toho, že jsme akceptovali i náhodně přidavší se, a podstatná byla skutečnost, že se nikdo nestyděl říci, co si myslí, i když byl třeba sám proti všem. Hlavně ale, jak šel den za dnem, vynořovala se postupně schopnost divadelně pojmenovávat to, o čem jsme si povídali. Tyhle večery mne dostaly. A určitě nejen mne. A nejen proto, že jsem cosi takového neočekával, ale... prostě, udál se zázrak. Po deseti letech už bylo načase, že se mi zase něco takového přihodilo.
Seminář R se pro velký úspěch transformoval v celoroční kurz. Co je jeho cílem?
M.K.: Po skončení semináře R se zrodila v myslích a duších účastníků touha v započaté cestě během roku pokračovat. Je skvělé smět být účastníkem jejich nevyprchané dychtivosti a probuzeného nadšení. Přesto, že jsou ze všech koutů Čech, dohodli se, že se budou nadále scházet, vlastně sjíždět, aby se pokusili načaté dílo završit. Tedy dovést dramaturgicko režijně herecký počin do zdárného konce, což by následně dokazovalo, že i krátkodobé vzdělávání při hronovském divadelním festivalu má své oprávněné místo na slunci.
V.Z.: Seminář se v žádný kurs netransformoval. To by předpokládalo jisté
zázemí a jeho zajišťování. Nic takového nemáme, pouze se podle možností, potřeby, nutnosti scházíme v malých skupinkách (v listopadu se do Prahy sjede celý seminář), a snažíme se završit rozdělané dílo. Zdá se už jisté, a hned to zaklepu na dřevo, že do "R-ka" skutečně vtiskl divadelní Bůh svůj palec, že nejde jen o emoce, jak se tak na konci seminářů občas přihodí. Okolnosti jsou všelijaké, ale vzhledem k výše popsanému zázraku vzniku společenství individualit věřím, že se nám to podaří. Co a jak na konci půjde ven, není důležité. Důležité je to, co půjde dovnitř společenství. Nedostižný Saint-Exupéry napsal: „Za tu růži, které jsi věnoval svůj čas, jsi zodpovědný!“, a ono se to právě teď děje. Jsem rád, že jsem u toho.
Děkuji za rozhovor
Rozhovor připravila Simona Bezoušková