Texty: HULEC, Vladimír: V Písku až po uši. 46. Šrámkův Písek – Sedmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu. AS 2007, č. 3, s. 42–43

To Evrybáby z Plzně jsou úplně jiná kategorie. Divadelně poučený spolek tvořený samými „bábami“ (rozuměj mladými holkami) je dnes v Plzni pojmem. Jeho tvorba je úzce spjata s projektem Romana Černíka Movin Station na nádraží Jižní předměstí, a Černík byl také podepsán pod režijní dohled. Inscenace Osmá sedí u stolu, pojídá mou mrtvolu, čerpala z forem tanečního, „šmrncnutě“ rituálního, jednoduchou symbolikou (voda, jablka, kruh…) se vyjadřujícího moderního divadla poezie. Do nich však Evrybáby (pod scénářem jsou podepsány kolektivně) zasadily nejen vlastní, lidovou a dětskou poezií poučené písně, tance a obřady, ale vedle nich i beatnickou feministickou poezii a hlavně aktuální problémy utiskovaných žen dneška. Citovaly z drastických dokumentů a zpráv (např. o ženské obřízce) a statistických údajů (trochu to připomínalo Vagína monology Eve Enslerové). Zasazeno to ale bylo do obřadu svatby – velká svatební róba také scéně vévodila, dívky se během produkce převlékly do bílé a na závěr „čepily“ nevěstu. Obsah se zvláštně, neuchopitelně míjel a doplňoval s obsahem. Divák nevěděl, kdy jde o dokumentární část, kdy mluví dívky za sebe a kdy hrají hru. Takové divadlo je velmi křehké a velmi záleží na síle okamžiku, na zvoleném prostředí a soustředěnosti diváků. Na Písku zvolily zřejmě Evrybáby dobře, neb byly na druhém místě doporučeny na JH.