Texty: AS 2004, č. 5, s. 44 - 45, rozhovor připravila Lenka Lázňovská

josefa tejkla v divadle nejvíce vzrušuje psaní vlastních textů

Josef Tejkl, principál divadla Jesličky v Hradci Králové a Černých šviháků v Kostelci nad Orlicí, ředitel již legendární ZUŠ Na Střezině, také v Hradci Králové, patří od poloviny devadesátých let k výrazným postavám současného českého amatérského divadla.V posledních letech k jeho mnoha profesím v divadle přibyl také osobitý dramatický autor. Zatím dvě z jeho posledních inscenací Amatéři a Solný sloupy vyvolávají velmi protichůdné reakce jdoucí napříč českou společností. Tejkl je i lidsky netuctový člověk, který se v posledních letech musí vyrovnávat se složitým údělem. Následující rozhovor se zrodil na letošním JH a Pepino v něm otevřeně mluví o sobě jako o člověku i jako autorovi.
Pepino, zastáváš v divadle mnoho různých postů. Jsi hercem, režisérem, dramaturgem, dramatizátorem, dramatickým autorem, lektorem, porotcem, principálem, kantorem. Doufám, že jsem to vyjmenovala všechno. Opravdu jsi tím vším?
Když to říkáš, tak asi ano, více či méně zdařile.
Ty sám v tom máš nějakou hierarchii?
Neměl jsem, ale teď mám. Nejvíce mě uspokojuje psaní vlastních textů bez ohledu na to, zda je budu inscenovat sám. Neplatí to pouze pro Černé šviháky, nýbrž obecně. Víš, otevírá se mi řada témat a rád bych je zpracoval.
Jak se z člověka stane dramatický autor? Jednoho dne vstane a začne psát?
Myslím si, že se něco musí stát, co s člověkem zahýbá. Najednou je ta optika úplně jiná. Soudím prostě, že jsem k tomu byl dokopnut životem, nebo prostě něčím mimo mě. Cítím se jako jakýsi prostředník, který by to měl říkat, a to i přes těžkosti, jež jsou s tím spojeny. Já jsem ochoten to podstoupit, neboť mně o nic nejde.
Tvoje dva poslední opus,y myslím Amatéry a Solný sloupy, jsou černé komedie s rysy grotesky ve stylu cool dramatiky, kterou někdo těžko vydýchá. Mám jim rozumět tak, že je to Tvůj pohled na svět, nebo je to varovná vize?
Mě na tom nejvíc zajímá, a to potvrdilo i u dvou velmi odlišných představení Solných sloupů, které jsme sehráli tady na Hronově, hrajeme je dost často, možná dost paradoxně, Hronov byl asi jedenáctou reprízou, jaké reakce to vzbuzuje v publiku. Je od krajně odmítavých a naježených až po frenetický souhlas. Přičemž není důležité, jak se představení povede. To je čistě technická záležitost. Reakce se dostaví i u těch méně povedených a vždycky je to harmonika. Já to strašně rád sleduji. Ta chandra, z níž to vychází, je najednou hmatatelná. Stačí málo a my se musíme projevit, a zároveň nejsme schopni přiznat si, že ty s prominutím „sračky“ se týkají i nás osobně. Často utečeme, jako že se nás to netýká.
Je tato reakce generačně odlišná?
Je zajímavé, že nejlépe to vychází mezi smíšeným publikem. Hráli jsme to v Dobrušce, kde např. freneticky reagovaly mladé dívky, které dokonce za námi vyběhly z divadla a pokřikovaly. Není to o věku. Je to o tom, zda jsme, nebo nejsme schopni sebereflexe, zda ten či onen je schopen díky své životní zkušenosti tuto zprávu o světě přijmout, zda ji nepovažuje za urážku sebe sama.
Možná, že moje následující otázka je spíše pro nějaký politologický či sociologický časopis než pro AS. Ale přesto ji položím. My dva jsme zhruba vrstevníci. Nemůže být tento pocit odmítnutí dán tím, že spěcháme na to, aby svět byl lepší, nemůžeme čekat pár desítek na to, až společnost dospěje. Toužíme po naději, a tudíž odmítáme připustit, že náš život může mít i ten rozměr, který ukazuješ v Solných sloupech?
Může to tak být, ale není to jediné vysvětlení. Nepřijmu to, protože rezignuji na sebereflexi. Je zajímavé, že opačné typy se najdou i mezi politickým establishmentem. Např. ministr kultury Pavel Dostál si Amatéry přímo vyžádal do Činoherního klubu a přijal je. Člověk, který mé hry odmítne, podle mého názoru odmítá sám sebe.
Co Tě znám, jsi lesní muž drsných mravů a zálesáckého způsobu života. Pamatuji se na šokující tón ve vyprávění jedné z účastnic Tvého někdejšího zájezdu do Transylvánských Alp. Zřejmě si opravdu odnesla silné dojmy. Pěstuješ adrenalínový sport jako je horolezectví. Součástí Tvého života je i divadlo. Proč?
Já jsem nesmírně rád sám a nesmírně rád sám v přírodě. To si úžasně užívám. Mým nejsilnějším zážitkem je sólovýstup na jednu z velehor. Jde o horu Chantengru, kde teď zahynula řada našich horolezců. Bivakoval jsem sám v 6400 metrech a přežil jsem to. Kladu si otázku, proč právě já. Víš, tam se musí jít přes hrušku, to je takové místo, kde padají laviny, a to je loterie. Já jsem to přecházel celkem šestkrát. Stala se mně spousta věcí, např. jsem padal v lavině tři sta metrů a nic ani škrábnutí. Získal jsem pocit, že nade mnou kdosi drží ochrannou ruku. To jsem se ale hluboce mýlil. Kdyby to tak bylo, tak by se mi nestalo to, co se stalo.Ode té doby žiju v hlubokém stresu, který je zároveň sebevýčitkou a zároveň hledáním pravdy o mně. To všechno je z hlediska tvorby tvrdé, ale zajímavé klima. Jakoby by mi někdo vedl ruku a diktoval do pera. Je to něco naprosto jiného, než co jsem kdy dělal, protože to má jiné souvislosti.
Takže divadlo je jakýsi protipól?
Ano, ale je to složitější. Letos jsem byl měsíc v Alpách, z toho většinu času sám. Chodím po horách, vyndám si notes a zapisuji si. Dějou se mi nádherné věci. Spousta motivů je mi takto seslána. Jenom to dát dohromady.
Kdysi Tě někdo do divadla postrčil?
Ano, postrčil. O divadle jsem tehdy neměl ani tušení. Kantořil jsem na Malé Morávce. V tom okrese se chovali velmi agilně a postrčili mě zrovna v okamžiku, kdy se v Hradci Králové otevírala krajská konzervatoř s Františkem Štěpánkem a prof. Císařem. Šel jsem do toho a otevíraly se mi oči.
Kdy to bylo?
Tak v roce 1978. Od té doby jsem v divadelní komunitě nějak fungoval. Věci, které jsem dělal byly podle mého názoru velmi diletantské. Neměl jsem žádné extra autorské ambice. Sice jsem už psal, ale byly to spíše klasické věci. Čerpal jsem z archívu, hodně jsem se zabýval dějinami umění, a to mě také velmi bavilo. Pár studií i vyšlo. Dva šuplíky korespondence s historiky umění jsem na požádání Muzea v Poličce jim věnoval, takže jsem v archivu. Další práci jsem už zabalil, zabere to moc času, a ten nemám.
Máš ještě jednu vášeň a tou je ruská literatura, proč zrovna ta?
To se těžko vysvětluje. Kdykoliv jsem se ocitl v Rusku, zejména někde kolem Moskvy, mám pocit, že jsem už tam byl a je mi široce. Ruština mi zpívá v uších.
První dramatizací ruské literatury byl Čechovův Pavilón číslo šest?
Před tím jsem už dělal Bulgakovovo Psí srdce. Nepříliš dobře jsem to obsadil, takže výsledek nic moc.
Jak do toho všeho zapadají Černí šviháci?
Kostelec nad Orlicí je pro mě návrat do dětství. Nenarodil jsem se tam, do Kostelce jsme se přestěhovali z Podorlicka, když mi bylo půl roku. Po půlstoletí jsem se vrátil. Téměř všichni šviháci jsou moji spolužáci z mateřské školky, z první, druhé třídy. Najednou jsem je rozpoznával a oni mě. Zjistili jsme, že máme stejnou frekvenci humoru. My si nic nemusíme vysvětlovat. Slyšíme na sebe a jdeme do toho hlava nehlava, protože si věříme. I když jim občas dám nějaké úkoly nad jejich síly, jako některé pasáže v Solných sloupech, stejně se o to pokoušejí.
Oni vypadají jako typičtí neherci. Je to opravdu tak?
Většinou je to jejich opravdu první divadelní zkušenost.
Kostelec není žádné extravagantní a anonymní velkoměsto. Jak Vás přijímá?
Kostelec má zvláštní mikroklima. Někdo říká, že je to ve vodě. Lidé jsou napříč generacemi na to naladění, chodí na nás. Solný sloupy byly pětkrát vyprodané. Dřív tam zkoušeli Plastic people a divadlo Sklep tady dělá předpremiéry. Naladění města jde prostě do undergroundu.
Kdo vymyslel název souboru, který je bez chyby?
Hledali jsme, vyšlo to z fernetu. Říkali jsme si tvrdý alkohol, ale je hodně hořký. My nechceme dělat srandu.
Když se rozhlédneš po luzích českého divadla, co Tě zaujalo?
Já Tě asi překvapím. V amatérském divadle mě zajímá Valeš a jeho Rádobydivadlo. Já je považuji za rodinné stříbro. On je schopen experimentu, dramatizace, klasického divadla. Jeho hledání je kultivovanější než moje. Také mě těší, že je schopen respektovat věci odlišné.
Asi to tak zase šokující nebude, neboť Valeš stejně jako Ty, byť jiným způsobem, kriticky reflektuje dobu. Taková podivná kombinace citů není rozhodně idylickým obrázkem…
Ten šok jsem myslel spíše tak, že si někdo může myslet, že Tejkla nejvíc zajímá cooldramatika. Bavilo mě rovněž Imperium vrací uhlo, ostatní divadla trochu procházejí kolem mě. Mám rád Sergeje Fedotova, který umí skvěle připravit herce. Jsem rád, že dostal Radoka. Jeho vidění je jiné než Morávkovo. Toho já nemusím.
Na to máš jistě právo. Když děláte takové divadlo, asi tím cílem nemůže být úspěch za každou cenu?
Úspěch je jistě příjemný, ale kvůli tomu to neděláme. I dílčí neúspěch jako tady na JH v nás posílí odhodlání nikoliv obhajovat, nýbrž pokračovat. Já i oni víme jak a proč to vzniklo. Možná, že úspěch bez ztráty kytičky by byla zrada na sobě, tématu i lidech. Nafoukaně si myslím, že vím, jak udělat úspěšnou inscenaci.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská