Texty: STŘEDA, Jiří: 4. ročník Pražského tajtrlíka. Loutkář 2008, č. 3, s. 137-139.

4. ROČNÍK PRAŽSKÉHO TAJTRLÍKA
Byl to maraton jedenácti představení ve dvou a půl dnech. Jinak poklidný život kolem Švehlovy sokolovny ve stráni nad hostivařským nádražím
ožil množstvím diváků. Již to nejsou jen skupinky nadšených loutkářů, jako při prvních dvou ročnících, kteří vytrvale sedí na představeních
a vstupují do diskusí, uzavírajících vždy dvojici představení.
Loutkové divadlo přitahuje lidi z blízkého i vzdálenějšího okolí. Pravda, někdy přivedou rodiče v náručí ještě nemluvňátka, to asi proto, že sami
nechtějí o tento zážitek přijít. Loňský historizující pohled na TJ Sokol Hostivař a loutkářský soubor Frydolín, bych jen doplnil konstatováním,
že zušlechťování prostředí a technického zázemí, organizace přehlídky, vztah k hostujícím souborům, se průběžně vylepšuje, ač by mnohý řekl,
že již není, co vylepšovat.
Po oficiálním zahájení, za přítomností zástupců městské části a partnerských organizací, otevřela přehlídku ZUŠ Hostivař. Dětský soubor mezi
šesti až jedenácti lety zahrál Andersenovu Sněhovou královnu v úpravě a pod vedením Věry Dřevíkovské. Formou ilustrovaného vyprávění přibližují malí herci osudy malé Gerdy a Kaye, který se ocitne v zajetí Sněhové královny. Tu a tam jim pomáhají drobné předměty, spíš hadrové
hračky než loutky. Znamenitě namemorované texty jsou víc předobrazem budoucí dramatické výpovědi o charakterech a dramatických střetech.
Vystoupení malých herců, chcete-li loutkoherců, je vždy příjemným setkáním neboť v každém případě jde o naději, že naše práce najde
pokračovatele.
Již po loňském ročníku této přehlídky jsem se zastavil u neúnavnosti a vytrvalé snahy hledat, tak jak ji prezentuje, nikoliv nejmladší, Petr Železný. Někdejší divadelní ochotník, právě před čtyřmi roky zaměnil tuto činnost za obor loutkářský. A nejenom, že vystoupil vždy s druhově
odlišnými představeními, uvedl také pokaždé jiný ansámbl s nestejným názvem. V loňském roce Naše domácí divadélko, letos to byl pro změnu Refektář a dramatizace Bassovy Klapzubovy jedenáctky. Představení místy velice vtipné, znásobené karikaturním řešením plošných loutek s přemýšlivou a také funkční technologii. Petr Železný je v jedné osobě dramatizátorem Bassova humoristického románu, výtvarníkem a technologem, též realizátorem, samozřejmě i režisérem, ale také představitelem postavy starého Klapzuby, jakož i postav vedlejších. Takové zmnožení podílu na inscenaci způsobuje nedostatečnost v jednotlivých složkách. Jak lze být pozorným režisérem, když „neslezu“ z jeviště? Jak mohu být nesmlouvavým dramaturgem díla, když jsem současně jeho autorem? Tomu se souhrnně říká „loutkářské kutilství“, jev, který je záhodno překonat rozložením sil. Budeme-li však posuzovat práci Petra Železného odděleně, nalezneme i mnoho pozitivního. Proto mu také porota udělila cenu za technologické řešení této inscenace. Za poměrně zdařilou lze považovat i jeho jevištní postavu starého Klapzuby. Ovšem oním roztříštěním práce na inscenaci mu uniká celková stavba hry, temporytmus představení, vyznění jednotlivých scének, které negradují a tak dále. Rozhodně není bez zajímavosti, že na dramatizaci tohoto humoristického románu začal pracovat - i na chrudimském tvůrčím semináři Luďka Richtra - ještě před uvedením tohoto díla na scéně Minoru. Při větším semknutí, prokrácení a vygradování jednotlivých scén, může toto představení zaujmout svým humorem, loutkářskou hravostí. A to zejména také proto, že se Petru Železnému podařilo pro tuto inscenaci sestavit
malý, ale talentovaný tým.
I Pražský Sokolíček patří neodmyslitelně k této hostivařské přehlídce. Vedený neúnavnou Janou Evaldovou, prezentuje představení, která nám
z bohaté loutkářské amatérské minulosti připomínají typ tvorby, kterou měl soubor, týden co týden, uspokojit věrné diváky jinou hrou. A Pražský
Sokolíček nebude v této praxi souborem jediným. Je rozhodně zásluhou Štěpána Filcíka, stejně jako pořadatelů této nominační přehlídky, že i
těmto souborům je věnována pozornost. Na jedné straně zde vidíme ambiciózní pokusy, rodící se jako v laboratoři, umožňující méně zdařilé
výsledky časem nahradit novým hledáním a vložením jiných uměleckých ingrediencí, na straně druhé, stejně poctivou snahu nezklamat pravidelné návštěvníky čekající po týdnu na novou pohádku. Vzájemné přiblížení těchto dvou existujících pólů loutkářské amatérské tvorby je víc než obtížné. Soubor zde uvedl v režii své principálky Jany Evaldové, nepříliš zdařilou hříčku Jana Forejtára Janek a drak. Porotě nemohly uniknout stále se zlepšující mluvičské party, snaha doplnit a zlepšit fundus loutek, ale nebylo možné se smířit s hrou, která, ač dílem současného autora, nabízela prvorepubliková klišé, tisíckrát variované situace kolem draka, drakovi obětované princezny a humor typu „honem na kutě, zejtra sejmu tě“. Ten neúprosný rytmus představení, kterými chce soubor uspokojit zájem diváků, může být vyvážen jen kvalitními texty. Třikrát, desetkrát zvažovanými, než se v sobotu objeví na jevišti.
Vyšší odoborná škola herecká - III. ročník oboru Loutkářské umění se prvně ve své tříleté existenci představila i loutkářské veřejnosti. Kontakt,
který by měl být prospěšný nejenom škole a prvním absolventům, ale i amatérským loutkářům. Uvedli zde hru Věry Provazníkové a Františka
Hrubína Aj, já koza, v režii a další úpravě Jana Prokeše. Hra vznikla pro potřeby pouličního divadla a byla za tímto účelem mnohokrát využita,
nejenom v městském obvodu Prahy-Michle, kde škola sídlí, ale na mnoha jiných místech i mimo Prahu. Uzavřený prostor sálu jí poněkud ubral
na její jarmarečnosti, je totiž koncipovaná jako rej masek. A právě v disciplině hry s maskou byli studenti neobyčejně přesní, ctili zvláštnosti
tohoto typu divadla. V tom jim byly jedinečným pomocníkem masky a kostýmy Ireny Marečkové, stejně jako jim pomohla pohybová spolupráce
pedagoga školy Vladimíra Guta a zkušené loutkoherečky Waldtraut Ritterové, která společně s Janem Prokešem tento ročník třetím rokem
vede. Část poroty vytýkala účinkujícím naopak menší nasazení, hlubší kresbu charakterů jednotlivých zvířecích postav, které na jevišti představovali. Jarmareční či pouliční divadlo se řídí poněkud jiným pravidlem, kde se drobnokresba a pohrávání si s charakterem ztrácí ve shonu a reji. Bylo to představení, které důstojně reprezentuje tříletou loutkářskou přípravu.
Někdy máme s názvy souborů nemalé problémy. Při vyhlašování loňských výsledků jsem si nepřetržitě přeříkával název souboru: Tate Iyumni,
aby mi z úst nevyšel nežádoucí patvar. Máme tu dále: Kliku, Na holou, Refektář; a tak někdy člověk těžko hledá spojitost a logiku. A proč také!
Je však třeba na druhé straně omluvit konferenciéra této přehlídky, když ohlásil: „Uvidíte inscenaci, „Vyrob si své letadýlko“, kterou vám zahraje
soubor La Kantýna“. Správně ovšem mělo být: soubor Vyrob si své letadýlko a hra s názvem La Kantýna. Představení předcházela mimořádně
náročná příprava a napjaté očekávání. Jisté napětí se později přeneslo i do hodnocení souboru. La Kantýna je vlastně autorskou prací a sólistickým vystoupením Anny Duchaňové, když její loutkoherecké, pěvecké a instrumentální kreace na alt saxofon, doprovází znamenité hudební trio Daniel a Martin Hyblerové a Ivan Hájek. Neměli bychom zamlčet ani spoludramatika Petra Pola, Magdalenu Bažantovou podílející se na námětu, ale především autorku scény a Janu Matysíkovou, autorku loutek. Je to skutečně rafinovaně bizarní loutkový příběh, těžko definovatelného obsahu, jenž vznikl jako vzpomínka na podmanivou vůni gardénií nabízených všem poutníkům v dalekém Mexiku. Dramaticky poněkud postmoderní, hudebně a pěvecky v náladě mexické lidové písně. Je až s podivem, jak dovedně Anna Duchaňová rozehrává své miniaturní divadélko a ještě miniaturnější loutky svého minidramatu. Divák se nesnaží pochopit příběh o spisovateli, jenž dokončuje poslední román dřív, než ukončí svůj bědný život, ani patnáctileté servírky, která nakonec rozmixuje své potenciální milence, takto urostlé mexické tomaty, nýbrž se těší z nálady, humoru a hudební atmosféry. A toho se mu dostává vrchovatě.
Avizované napětí, které se přeneslo do diskusního fóra, se do značné míry zabývalo převážně otázkou zařazení tohoto představení do sféry
amatérského loutkářství. Anička Duchaňová, je absolventkou KALD a svoji profesionalitu, tak trochu v žertu, trochu vážně, bagatelizuje konstatováním: „že se v průběhu studia s loutkou vůbec nesetkala, a proto se v tomto oboru cítí být amatérkou“. I ostatní spolutvůrci jsou vybaveni vysokoškolským vzděláním v oborech, které v představení našly své uplatnění. Ve vrcholném vzestupu amatérského loutkářství v počátcích 20. století až někdy do jeho poloviny, bylo celkem běžné, že se prolínala práce profesionálů s prací ryzích amatérů. Jestliže nám dnes činí problémy otázky pekuniární, neměli bychom strkat hlavu do písku před běžnou praxí příjmových položek za amatérská představení. Nad tím se rozhodně nemíním pohoršovat, jenom mi připadají vytvářené kategorie, kdo je a kdo není amatér, kdo může a nemůže na amatérský festival, jako malicherné a neprospívající rozvoji a směřování amatérského loutkového divadla. Představení La Kantýna hostivařskou přehlídku jednoznačně obohatilo.
Tate Iyumni je soubor mladých nadšenců přírody, trampingu, indiánské kultury a loutkového divadla. Sledujeme jejich práci od 1. ročníku Pražského tajtrlíka, kdy se představili znamenitým představením Dva havrani aneb To nebyl dobrý křesťan, a tak je každé jejich další představení očekáváno s jistou netrpělivostí. Krevní msta a jiné příběhy, inscenace, s kterou se prezentovali letos, sice nepostrádala jejich svérázný humor ani loutkoherectví zvýrazňující grotesknost, přesto zůstalo značně pozadu za loňskou parodii na televizní krimiseriály. Vláďa Veselý, přemýšlivý tvůrce, tahoun souboru a principál, přiznával, že indiánský příběh Krevní msty je de facto návratem k prvním pokusům souboru. Proto také jejich oblíbené indiánské téma. A stalo se tak trochu přešlapováním na místě, navíc na místě již poněkud pozapomenutém. Jsem přesvědčen, že si jen vybrali oddechový čas, kdy se v příští premiéře jejich spontaneita, vynalézavost a chuť zkusit to jinak, znovu dostaví.
A sobota měla být dnem návratů k hereckým počátkům. V případě souboru Klika, navíc jako v představení Tate Iyumni, je návratem k Indiánské
pohádce. I ta byla oprášenou inscenací z prvních kroků tohoto souboru. Bylo to kultivované představení, tak trochu v duchu indiánského
patosu, ale dnes zdaleka nejiskřilo jako jejich předcházející tvorba. Soubor se viditelně nachází ve stavu jakéhosi tvůrčího útlumu. Snad
způsobeného existenčními problémy, možná také potřebou hlubšího nadechnutí. Vzhledem k tomu, že již loňské představení bylo remakem
vlastní tvorby, je si jen přát, aby soubor našel znovu chuť hledat.
Třetím z těch, kteří volili titul z počátku své loutkářské cesty, byl místní Frydolín, soubor Sokola Hostivař. Jde dokonce o hru Frydolín aneb Podvodu strašná odplata, prvně uvedenou před deseti lety, kdy souboru zůstalo i jméno po hrdinovi této hry. Hru objevili ve Vilímkově sbírce her
Matěje Kopeckého, kterou on, legenda našeho loutkářství, rozhodně nenapsal, a také nikdy nehrál. Pravděpodobně je z pera redaktorů Vilímkových Humoristických listů. Tak tedy parodie. A jako takovou ji soubor úspěšně rozehrál v režii Petry Šikýřové. Na rozdíl od předcházejících
dvou comebacků z indiánské mytologie, Frydolíni v hodně pozměněné a dotažené verzi zúročují všechno, čemu se v předcházejících letech naučili. Jde o příjemnou, poněkud lechtivou rytířskou maňáskárnu se situační komikou a vtipnými aktualizačními vsuvkami. Z vyrovnaných loutkohereckých výkonů si větší pozornost zasloužil Jiří Antoš v bujaré travestii rytířovy manželky a Petra Šikýřová na předscéně v roli půvabné
průvodkyně a komentátorky děje.
Představení souboru Bubeníček Sokola Královské Vinohrady jsem očekával,ovlivněn jejich loňským představením Čertova švagra, s jistotou
poctivé loutkařiny, tvořivě se opírající o bohatou tradici, vyjádřenou již
jménem Bubeníček, jehož loutky a dekorace neobyčejně citlivě oživují. V
tom mě také soubor nezklamal. Tentokrát si vybrali Perníkovou chaloupku,
kterou pro loutky napsala někdy na počátku 20. století Ludmila
Tesařová. Režisér představení Jiří Müller, jehož byla tato inscenace režisérským
debutem, dál předlohu upravoval. Je asi přirozené pominout v
této pohádce motivy bídy, jež je v původní verzi bratří Grimmů příčinou,
pro kterou se chtějí rodiče zbavit svých dětí a nechat je napospas hlubokému,
tajuplnému lesu. To i méně přecitlivělým vypravěčům rozhodně
připadá drastické a nelidské. Je však velice diskutabilní dál z pohádky
vypreparovat to, co v pohádkách odpovídá na některé psychické potřeby
rozvíjející se dětské duše. Tady to je základní vztah k rodičům a
sourozenecká sounáležitost. V debatě po představení jsem nestačil ani
zdůvodnit své výhrady k úpravám a byl jsem obviněn ze záliby v morbidnostech,
které v zažitém originálu představuje scéna před pecí a baba
Jaga na lopatě. Jedna z diskutujících pohotově prohlásila, že právě proto
neměla tuto pohádku jako dítě nikdy ráda. A tady je právě jeden z klíčových
psychických momentů. Dítě si dlouho nedovede představit svoji
existenci bez ochrany a péče rodičů, a přece je to moment, s kterým se
musí vyrovnat, protože taková situace zákonitě přijde. Pohádka jej na
takový moment částečně připravuje. Ono musí poznat opravdové nebezpečí
a postavit se mu. Druhý silný psychický moment je, že se může a
musí spolehnout Jeníček na Mařenku, Mařenka na Jeníčka, že musí pro
svoje vysvobození něco vymyslet a udělat. To, že v této verzi utíkají před
dědkem, když využili jeho nepozornosti, povalili jej, to není žádné překonání
zla, které by se hluboko vrylo do dětského podvědomí. Režisér
představení přinesl několik inscenačních nápadů, jako je příkladně rodinné
loutkové divadélko, kde se s malými loutečkami rozehrává další pohled
na děj, pomáhá přestavbě, docílí plynulosti scénosledu. Jiří Müller
je rozhodně příslibem pro další vyprofilování souboru. Tentokrát ale děti
ošidil o slabikář, který pomáhá překonávat úzkost, strach, překážky.
Připravil je o silnou katarzi a nabídl jen nevzrušivou podívanou.
Následně se představil II. ročník Vyšší odborné školy herecké představením,
které bylo inspirováno znamenitou humoristickou knížkou Angličana
Roy Lewise Co jsme to tátovi vyvedli, uvedené v dramatizaci Jakuba
Huberta a Barbory Červenkové, pod názvem Zpátky na stromy.
Režisér Jakub Hubert společně s dalším pedagogem ročníku Vítkem
Bruknerem, inscenovali tuto konfrontaci prehistorie s civilizací, podmanivým
typem loutek zvaným muppet, které navrhli a realizovali manželé
Krčálovi. Rozhodně šlo o neobyčejně ambiciózní projekt, který u posluchačů
silně rezonoval a je cítit jejich spontánní vklad, vrstvení nápadů a
gagů. Nicméně dramatická linka se v těchto rozehrávkách, často v projevu
přeforsírovaných a zbytečně rozpohybovaných scén, po dvaceti minutách
ztrácí a divák sleduje opakující se situace. Přehlídkové prezentaci
snad také uškodila malá zkušenost a loutkoherci se v tomto prostředí
necítili „jako doma“.
Spolek loutkářů Na holou během své čtyřleté existence vystoupil na přehlídce
Pražského Tajtrlíka již potřetí. Zaujetí členů spolku pro tuto činnost
je obdivuhodné a jednoznačně se promítá do profilace jejich tvorby.
Zaujme především tematický záběr i inscenační principy. Již na loňské
přehlídce překvapili poměrně ráznou parodií husitské kapitoly našich
dějin v inscenaci Zkáza Adamitů, která jim sice na LCH 2007 nepřinesla
podobné ocenění, s nímž byl soubor porotou hostivařské přehlídky na
LCH 07 doporučen, ale jejich tvořivé schopnosti byly touto festivalovou
konfrontací zmnoženy. I uvedená koláž na motivy ruského autora Daniila
Ivanoviče Charmse Nádherný letní den aneb Kdo jsme, kam jdeme
a kolik na to máme času, kterou po prvním předvedení 30. března soubor
premiéroval na přehlídce Pražského tajtrlíka, ukazuje na přemýšlivý
přístup k tématu, uzrávající v procesu nastudování. Autor scénáře,
výpravy a režisér představení Ludvík Řeřicha, prezentuje na jevišti velice
razantně „problémy malého člověka a temné hlubiny duše“, jak je cítil
Charms, propojený s V. N. Gogolem a milovaným Alexejem Remizovem,
u nás dlouho utajovaným představitelem ruské moderny, kterou Charms
dál rozvíjel. Řeřicha rozpoznává Charmsovo napojení na futurismus,
následující dadaismus, surrealismus a černý humor. Nejde však v žádném
případě o literárně-divadelní experiment. Citlivě hledal všechny
spojnice, kterými by překlenul více jak osmdesátiletý odstup od vzniku
těchto často absurdních až mystifikačních drobných povídek, dialogů a
básniček. Hned úvodní výstup, ve kterém do tmy „řvoucí“ kohout, dráždí
spáče v sousedství a je jím z plotu setřelen, až peří lítá, naladí obecenstvo
k smíchu, neb jak říká sám Charms: „smích netřeba jen volovi.“
Jestliže v průběhu hodnocení padla námitka, že představení není dost
loutkové a stejně jako v mnoha současných inscenacích na jevišti převládají
herci, zpěváci, muzikanti, je třeba současně vidět prostor, který
režisér určuje loutce. Její funkce, jak tomu je příkladně ve scénce „Jak
jsem se narodil“, hrané maňásky obskakujícími rodičku a kamsi cpoucí
nemluvně, které se narodilo dříve, než plánoval otec, je prostě nezastupitelná.
Jedině loutka je schopna transponovat poměrně drastický žert
do polohy humoru. Tak tomu je i s loutkovitostí dalších postav. Režisér
uplatňuje v představení plošné i dvouruční loutky, a jak již bylo naznačeno,
stylizace je důsledně uplatňována i v hereckých výstupech.
Porotu také zaujala hudebnost souboru, který písně zhudebněné
Kateřinou Kratochvílovou prezentoval s jistotou a v groteskní zkratce.
Nepřehlédnutelné je i kostýmování Lenky Korejčíkové, které byl nápomocný
celý soubor. I v tom je ukryta jakási etnografická mystifikace,
nabízející absurdní krojovou i civilní zkratku od typického bolševického
tříčtvrtečního kožeňáku s čapkou a rudou hvězdou na čele, přes ukrajinskou
rubášku, až někam po jihočeský dívčí kroj. Tuto inscenaci lze bez
rozpaků označit za vyvrcholení celé přehlídky.
Porota ve složení Pavlína Kordová, Štěpán Filcík a Jiří Středa se netajila
tím, že ve svých hodnoceních jednotlivých představení zvolila, oproti
předcházejícím ročníkům, náročnější posuzování výsledku práce souborů.
To je zpětným odrazem vzestupné úrovně zúčastněných souborů.
Kvalitní výsledky se příčí shovívavému posuzování a přehlížení elementárních
chyb. Porota tak nečiní z pocitu jisté nadřazenosti nad problémy
jednotlivých souborů, ale ve snaze podchytit to, co souboru pomáhá v
kvalitnější práci a poukázat naopak na to, co takové výsledky brzdí.
Jiří Středa
Všechna fota: Š. Filcík
Porota navrhla udělit tyto ceny:
Petru Železnému za technologické řešení inscenace Klapzubova jedenáctka.
Jiřímu Antošovi za herecký výkon v roli rytířovy ženy v inscenaci
Frydolín aneb Podvodu strašná pomsta.
Cenu souboru Vyrob si své letadýlko za inscenaci La Kantýna.
Cenu souboru Frydolín TJ sokol Hostivař za zdařilou parodii Frydolín
aneb Podvodu strašlivá odplata.
Cenu za režie Ludvíku Řeřichovi za inscenaci Nádherný letní den aneb
Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času?
Současně porota doporučila pro LCH 2008 tyto soubory:
1. soubor Vyrob si své letadýlko s inscenací La Kantýna
2. spolek loutkářů Na holou s inscenací Nádherný letní den
aneb Kdo jsme, kam jdeme a kolik na to máme času?
3. Soubor Frydolín s inscenací Frydolín aneb Podvodu strašlivá odplata
4. Vyšší odborná škola herecká III. ročník s inscenací Aj, já koza
5. Soubor Refektář s inscenací Klapzubova jedenáctka