Texty: Třešť, Vl. Zajíc: 47. třešťské divadelní jaro. AS 2008, č. 2

47. Třešťské divadelní jaro
aneb Krajská přehlídka Vysočiny
7. 3.–15. 3. 2008

Vladimír Zajíc

DS Vojan Libice nad Cidlinou – Vlastimil Peška: Měla babka čtyři jabka.
Čtyři pohádky pro věkově nejmladší diváckou adresu – O koblížkovi, O dědečkovi a kožíšku, O zlé koze a O veliké řepě - připravili Libičtí s chutí, nadhledem a láskou. Troufám si to tvrdit, neboť laskavost z této inscenace vyzařuje i tehdy, kdy hrdinou je záporák či záporačka, kteří jsou po zásluze potrestáni. Vojan při realizaci této inscenace učinil nový krok: vyměnil výrazové prostředky činohry za prostředky divadla loutkového a nutno podotknout, že je celkem zvládá. Zvolil látkové manekýny velikosti člověka, které si herci navlékají na boty a rukama animují hlavu a tělo. Čtyři pohádky jsou vyprávěny ve třech komunikačních rovinách. Otevření a mezihry na babky a dědky včetně písní jsou činoherní – zde zatím pokulhává temporytmus. Při vyprávění samotných pohádek režisér Vondruška kombinuje ztotožnění herce s postavou přes loutku. Vyznění doplňuje zcizujícími prvky. V realizaci jde o drobná vystupování z loutkové postavy a přestupování do dramatické osoby z ranku činoherního divadla - takže využívá předností obou principů zobrazování. Jistě, ne vždy a každému se daří tento divadelní postup přesně naplňovat, ale významově je smysl celku přesný. Nutno říci, že takto provedené pohádky jsou nejmladšími diváky bez problémů přijímány – dokonce s potlesky na otevřené scéně.
DS Domu kultury Žďár nad Sázavou – Jiří Voskovec a Jan Werich: Balada z hadrů. Zdánlivě jednoduchá variabilní dřevěná konstrukce tvaroslovím připomínající šibenici plus herecké výkony plus dobře šlapající band. To jsou základní prvky odrazového můstku, které výrazně pomáhají Žďárským realizovat dobře vyvážený skok s textem V a W. Jejich inscenace je důkazem, že přece jen některé z her slavné dvojice nepatří do Jurského parku, ale mohou aktuálně a bez podbízivosti oslovovat současného diváka. V tomto případě navíc skoro vždy bez nepodařeného kopírování předscén a klaunského intelektového ping-pongu pánů V a W. Tímto úvodem jako by již bylo řečeno vše, a tak něco málo upřesňujících faktů. Představitelé Villona, Pohodného a Ponocného udržují představení na špičkách odpovídajícího temporytmu, v čemž jim ostatní herci celkem zdárně sekundují. Když postavy vedou dialog přes diváky, pak má jeho vyznění náboj divadelní i společenský. Přímé oslovování diváků však v provedení bývá poněkud cudné, takže ve vyznění/účinku je paradoxně tu agresivnější, tu nejistější. Všechny vsazené aktualizace, ať už verbální či nonverbální, jsou také na místě. Jistě, některý typ diváků by si mnohé z nich odpustil, ale soudím, že odpovídají jak duchu textu, tak době tenkrát i dnes, která si je ve více aspektech podobnější, než si připouštíme. Podíl živé hudby je výrazný a band Barel rock představení především slouží, neprosazuje se nad a mimo něj. Stávající tvar by inscenátoři ještě mohli doladit v některých situacích a na pár místech odstranit zbytečné komentáře z ranku popisných posuňků.
Ořechovské divadlo Ořechov – Vlastimil Peška, J. B. Molière: Paroháči aneb Červené kalhoty. Dvě z molièrovských komedií Pan z Prasákova a Lékařem proti své vůli, přesněji řada situací z nich, poskytly Vlastimilu Peškovi dostatek pružného komediálního proutí, ze kterého spletl třeskutou frašku v žánru lidového divadla, ve které se jen zdánlivě vše točí kolem červených kalhot prvního konšela obce. Proutí jako pojem nezmiňuji náhodou, neboť souzní s duchem zvolené divadelnosti. Ze skutečného proutí je vytvořena scéna sama, proutí vyztužuje kostýmy dam, a vlastnostmi proutí – jeho pružností a švihem – se vyznačují expresivně pojaté vyjadřovací prostředky této drsné grotesky. Prostě proutí nejlépe konvenuje nastavenému komunikačnímu klíči v duchu lidového divadla. Nutno vyzdvihnout hudební složku, která je nejen na vysoké úrovni, ale je nedílnou součástí jak příběhu, tak i postojů dramatických osob. Je postojem interpretů k tématu, který ve zvoleném žánru poukazuje na trapné excesy současné společnosti. Inscenace komunikuje v tělesném gestu a řeči výrazně tvarovanými a silnou linkou obtaženými typy. Postavy obracející se k divákům nabízejí možnost, že i ony se podílejí na právě probíhajícím teď a tady. Tím je též naplňována linie žánru. Víme, co bude nejspíše následovat, a zajímá nás, jak to bude provedeno. Jistý problém zatím tkví v tom, že v nasazeném tempu ne všichni herci dokážou v ukončení jednotlivých vtipů a gagů poskytnout divákům nutnou espauzu, aby si mohli vychutnat vyznění (předpokládané i nečekané), zasmát se, nabrat dech pro další děj. Otázkou je i song Kolodoj. Ne jeho provedení, ale to, že jako jediné hudební číslo stojí samo o sobě oproti ostatním, která jsou s příběhem a tématem nedílně propletena jako pomlázka z proutí. Lze tedy konstatovat, že Ořechovské divadlo a režisér Peška nejen pokračují v již dříve nastolené poetice, ale svůj styl dále rozvíjejí. Ne každému musí forma lidového divadla konvenovat, ale ani na okamžik nelze Ořechovským upřít, že tento žánr naplňují a v realizaci jsou přesní a důslední.
SD BEZCHIBI Brtnice – Simon Williams: Polib tetičku. V premiéře, respektive v předpremiéře nám Brtničtí nabídli anglickou komedii – skoro až lyrický čechovovský problém dvou činorodých lidí, kteří trpí vnitřní nejistotou a obavami, ovšem v nadsázce lehce přetažených daných okolností, v nichž se příběh odehrává. Tento text náleží k těm, které se opírají o hereckou dovednost zvláště ve slovním jednání. Představení jej v tomto duchu naplnilo, i když platí, že pánská sekce byla virtuózní a dámská spíše přihrávala. Důležité a podstatné však je, že žádná se nesnažila humor na jevišti vyrábět, i když příležitostí do toho šlápnout bylo víc než dost – přinejmenším převlek muže za ženu. Naopak co se prekérních/groteskních situací týče, herci v realizaci postav dodržovali pro rychle se měnící motivace základní vážné impulzy, takže provedením vynikla jejich nepatřičnost vedoucí k jiskřivé komice se znakem plastické pravdivosti obrazu života. Režie má před sebou úkol dotáhnout dramatické osoby dámské sekce, i když je možné či pravděpodobné, že je to jen záležitost času, neboť grunt je evidentně položen. Problémem je figurína Archibalda – není vyřešena jeho funkce a tedy ani jeho tvarosloví a vztahy k němu.
DS Karla Čapka při MěKS Třešť – Noel Coward: Rozmarný duch. Soubor se po krátké pauze přeorganizoval a nutno říci, že ku prospěchu věci, neboť vtipnou duchařskou komedii anglické provenience o zhmotnění zemřelé manželky, která o svého manžela nyní vede souboj s manželkou současnou, provedl v čiré podobě. Obešel se bez schválností a zdůrazňování vzniklé groteskní situace rodinného zauzlování, zato buduje situace s jasným důrazem na pravdivé jednání v daných, byť nepravděpodobných okolnostech, které divákům umožňuje vnímat, přijímat a prožívat ireálno jako běžnou realitu. Na vyznění se podílí stejnou měrou režijní řešení situací, vyrovnané herecké výkony i scéna. Bylo by vhodné na stejnou úroveň dotáhnout i světelnou a zvukovou složku inscenace.
Sdružení Adivadlo Havlíčkův Brod – Joseph Kesselring: Jezinky bezinky. Tato inscenace překvapila tím, že vše bylo jak má být – včetně scény, která hercům nepřekážela, ale pomáhala – a přesto nefungovala, jak by mohla. Režie přes mizanscény významově organizovala motivické linie postav a jejich vztahy. Herecké uchopení postav u většiny souboru bylo plastické, a přesto... Problémem, a v podstatě jediným, ale zásadním, byl temporytmus, který plynul řečištěm se stejně vysokými břehy a se stejnou krychlovou průtočností. Stačí však málo a Havlíčkobrodští plus text budou partnery.
DS Domino DDM Pelhřimov – Sněhurka nesmrtelná legenda pokračuje; Divadelní studio „V“ Brno – J. Čapek, J. Čadová: Pradědeček a loupežníci; DS J.K. Tyl České Budějovice – Jean-Claude Danaud: Dílo ženy aneb Ach, ta něha našich dam, Scéna mladých Strakonice – Kate Atkinsonová: Opuštěnost. Tyto inscenace spojovala jistá bezradnost co se výkladu textu týče, z čehož následně vyplynula i nesourodost jevištních akcí. Tím pádem představení postrádala řád a především komunikační klíč. Vzhledem k tomu, že mnozí účinkující byli vybaveni nezpochybnitelnými hereckými dovednostmi a objevila se řada slušných nápadů v situacích a scénografických prvcích (byť solitérně), lze konstatovat, že těžiště problémů se nachází v režijní sféře.
DS NaKop Tyjátr Jihlava –- Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ. Je to zvláštní, ale obdobné problémy provázely i tuto inscenaci, i když na první pohled se vše jevilo dobré. Se scénou, která vyhlížela inspirativně a vzbuzovala očekávání, se však nijak nepracovalo – zůstala pouhým horizontem a její možná metaforičnost zkolabovala do černé díry. Podobně lze popsat průběh situací a následně vztahů mezi dramatickými osobami: všechny ingredience měly správnou vůni a váhu, avšak výsledkem nebylo navázání vzahu či vztahu nevztahu postav mezi sebou a k dění. Každý zůstal uzavřen v bublině. Výtečné texty písní a hudba, až na dvě výjimky, také s děním nekorespondovaly. Zvláštní jev a zážitek, avšak mimo téma.
Na Divadelní Děčín/Divadelní Třebíč byly doporučeny inscenace Paroháči, Polib tetičku a Rozmarný duch a nominovaná Balada z hadrů. Inscenace Měla babka čtyři jabka postoupila v přímé nominaci na Popelku Rakovník.