Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Hobblík 2008 - Tematická i žánrová všehochuť. AS 2008, č. 2.

Hobblík 2008
Tematická i žánrová všehochuť

Vít Závodský

Jihomoravská přehlídka činoherního a hudebního divadla Hobblík 2008 (s výběrem na národní Divadelní Třebíč /Divadelní Děčín 2008) zaznamenala u letošního 6. ročníku v předjarních dnech 2.–9. března rekordní účast 12 souborů (tedy oproti loňsku dvojnásobnou!) z devíti míst. Organizačně náročný podnik se tak zařadil k nejobeslanějším krajským soutěžím a jeho nabitý program, nadto kombinovaný s dalšími dvěma souběžnými jevištními akcemi, vyvolával úvahy o vhodnosti budoucí předběžné selekce přihlášených. Najít u tak velkého počtu účastníků společného dramaturgického jmenovatele by z hlediska tematického i žánrového bylo velmi obtížné; poněkud překvapivě tu však převažovaly náměty vážnější. Renomované i začínající soubory se v Hobblíku podělily o 20 především individuálních diplomů. Vymezený rozsah článku však nedovoluje věnovat všem inscenacím, připraveným hlavně amatérskými režiséry, bližší, byť jen informativní pozornost.
První ze zřetelnějších repertoárových linií představovaly cizí konverzačky s pevným textem, jež festival rámovaly. Zahájil jej břeclavský Břetislav s detektivní komedií Normana Robinse Do hrobky tanečním krokem a uzavřel obětavý hostitelský Svatopluk Hodonín režijně i scénograficky (Dušan Grombiřík) pečlivým, herecky ukázněně kultivovaným provedením známého morytátu Wolfganga Kohlhaase a Rity Zimmerové Ryba ve čtyřech. Nejspontánnější divácký ohlas však vzbudil temporytmicky svižný, interpretačně uvolněný večer Malé scény Zlín, kde zkušený Petr Nýdrle, až dosud volící především náročné, existenciálně laděné tituly, nastudoval v komorním kvartetovém obsazení pětici oddechových pointovaných etud Soni Ferancové a Petera Pavlace Horká linka aneb Manželská revue. Jakoby pod patronací Woodyho Allena vznikla vkusná a chytrá zábavná revue o slastech i strastech lásky a sexu, o někdy kuriózních partnerských a manželských problémech – od antikoncepčních nejistot teenagerů, ženské frigidity či mužské homosexuality přes spisovatelského Casanovu zatíženého na Kateřiny po oplácené nevěry, kompenzované vztahem ke psímu mazlíčkovi.
Světové klasické inspirace se dotklo Divadelní studio Klubko Brno shakespearovskou variací Miroslava Horníčka Romeo, Julie a bratr Lorenzo, jak ji s akademickou uhlazeností představil hrající profesionální režisér Jaromír Jan Brych. Riskantnější přístup se docela vyplatil mladému Divadlu Naboso Boskovice: sofistikované pojetí Tomáše Trumpeše výrazně prokrácené Maryše bratří Mrštíků, proponované coby první část chystané „moravské trilogie“, sice ponechalo dobový dialekt, avšak neparodovaný příběh melodramatizovalo novými písněmi, zpestřilo dalšími nadčasovými konotacemi a únosně jej přeneslo do amerického westernového prostředí.
K oblasti moderní literatury zamířila Lehká Mozková Dysfunkce Kunštát, která jakožto nováček soutěže v režii Mariky Wetterové s nevelkým úspěchem zápolila s vyhraněnou tragikomickou poetikou a jazykovým ozvláštňováním Macourkovy Hry na Zuzanku. Dlouholetý pořadatel předchozích krajských přehlídek, Blanenské divadlo Blansko přivezlo jako benefici své „první dámy“ Ireny Vrtělové poněkud zdlouhavou montáž pro dva herce Fragmenty. Z tvorby Karla Michala, Bohumila Hrabala a Jiřího Bednáře ji sestavil, šansony doplnil a režijně i vynalézavě scénograficky vybavil právě osmdesátiletý jubilant Jiří Polášek. Dosavadní obzíravost a cílevědomá náročnost dramaturga Vladimíra Goldy z Divadla bez střechy Vyškov se tentokrát projevila volbou textově mírně odtažitého, prospěšně kráceného dramatu Jeana Cocteaua Dvojhlavý orel, přeloženého Františkem Hrubínem. Rado Mesarč je pojal coby pozoruhodnou studii proměn ženského citu v „ulici“ obklopené diváky ze dvou stran, s nápadnými historizující kostýmy, propracovanou světelnou složkou a s důslednou stylizací šesti mimořádných, neběžně vyrovnaných hereckých kreací, které citem pro významonosný detail udržely pozornost hlediště po celý více než dvouhodinový večer. Za stylovou čistotu bylo právem oceněno také agilní, repertoárově mnohostranné Divadelní studio „V“ Brno s vlastní dramatizací fantastické novoromantické prózy Alexandra Grina Jessie a Morgiana. Rozporuplný vztah dvou povahově protikladných sester ztvárnil soubor při strohé výpravě deseti krátkými sekvencemi, bohužel v poněkud matoucím obsazení a se staticky chladnou nezúčastněností, postrádající magičnost a vnitřní napětí.
U zbylých tří vystoupení jsme zaznamenali úsilí o autorské experimentování. Na začátečnické snaze zůstalo představení početné mladé party Průšovo umělecké úchylné divadlo Brno, která v inspiraci staršími „kostliveckými“ žerty Davida Drábka předvedla apokryf režírujícího člena Alexandra Průši Potopa. Prvoplánové, nonsenzové i křečovitě nepointované pásmo epizod lidských i zvířecích figurek, usilujících o záchranu na Noemově arše, nepřekročilo úroveň interní školní besídky. Zdravě provokační tón vneslo do Hobblíku Prkno Veverská Bítýška scénářem oceněného Víta Jakubce Jeden ze 120. Krok od zaskočeného obecenstva umístěného na jevišti se odehrávaly výjevy týrání a sexuálního ponižování, inspirované libertinským románem markýze de Sada 120 dnů Sodomy. Původní jména a společenské hodnosti bezskrupulózního perverzního čtyřlístku 18. století sice zůstaly, mnohé narážky a aktualizace však mířily k pokrytecké cynické morálce našich současných politických elit, koncipujících zákony s jasným přesvědčením, že jejich dodržování se právě jich vůbec netýká. Nedlouhé ambiciózní vystoupení, varovně označené za „nevhodné pro děti do 15 let“, využívalo jakožto polyfunkční rekvizitu názorně demonstrovaných orgií instalatérské záchodové zvony.
Prakticky jediný převážně hudební titul přivezlo Divadlo Haná při MěKS Vyškov, zkušený soubor s řadou hereckých individualit, náležející k několika vzájemně se prostupujícím kolektivům tamní ochotnické „líhně“. Poučená režie Alexandra Nováka se po dvanácti letech s novým obsazením vrátila k původní předloze zdejšího Miroslava Nyklíčka – „skoromuzikálu“ s živě interpretovanou hudbou Jiřího Chabady a Alexandra Nováka, nazvanému dle latinského nápisu na kříži I.N.R.I. Námětově závažná hra, oceněná za osobité jevištně filozofické ztvárnění, řadí se do série nekanonických, raně křesťanských i moderních zlidšťujících pohledů na osobnost Ježíše Krista a se smyslem pro paradox nadhazuje snad až příliš mnoho teologických a etických otázek. Pětasedmdesátiminutové nonstop nastudování naštěstí neuvízlo v rovině suchopárného nebo zašifrovaného traktátu: při scénografickém minimalismu a s unifikovaně kostýmovanými aktéry naopak nabídlo hudební, pěveckou i pohybovou stylizovanou múzičnost.
Vítězem 6. ročníku hodonínského Hobblíku 2008 s nominací na národní přehlídku Divadelní Třebíč / Divadelní Děčín se stala inscenace Horká linka aneb Manželská revue Malé scény Zlín. Doporučení tamtéž pak získaly Divadlo bez střechy Vyškov s nastudováním Dvojhlavý orel a Divadlo Haná Vyškov za provedení muzikálového apokryfu I.N.R.I.