Texty: AS 2003, č. 4, s. 24 - 25, Tomáš Pavel.

„SLET“ SOKOLSKÝCH LOUTKÁŘŮ

Podle dostupných údajů bylo v této republice mezi dvěma světovými válkami víc než tři tisíce loutkových divadel. Amatérských. Protože profesionální, až na výjimku Divadla Spejbla a Hurvínka, prostě neexistovala. Z těchto divadel byla větší část spolkových, a to znamená zejména sokolských. Stručně řečeno – jestliže se amatérská loutková divadla za první republiky počítala na tisíce, dnes je jich několik desítek. Takže, když Emil Havlík při zahájení 1. přehlídky sokolských loutkových divadel na konci května v Přerově řekl: „… protože hrajících loutkových divadel je v sokolských jednotách plus minus šestnáct, představuje devět představení devíti loutkářských souborů přes 56% z jejich počtu…“, bylo to vlastně docela smutné sdělení. A přesto veselé.
Že šlo o první přehlídku také je i není pravda. Sokolové mívají celostátní kulturní aktivity vždy v době sletu, ale letošní „Rok sokolské kultury 2003“ je rokem mimosletovým a loutkáři v něm měli přehlídku opravdu poprvé. Radostné je na tom tedy to, že po obnově své činnosti po roce 1989 jsou sokolové už schopni uspořádat samostatnou přehlídku vlastních loutkářských souborů.
A ta se bezesporu vydařila. Nebyl na ní žádný výběr – kdo se přihlásil, ten přijel, a byla nesoutěžní. Účast byla pestrá. Přijeli jak staří (ti co ještě pamatovali tu starou sokolskou slávu), tak ti mladší i nejmladší. Hrálo se hlavně marionetami, ale i maňásky a javajkami. Celý program uváděl marionetový Kašpárek (většinou voděný principálkou přerovského souboru, a zjevným motorem celé přehlídky, Marií Veřmiřovskou; k čemuž je ovšem potřeba ihned připomenout obětavou práci členů celého místního souboru, bez nichž by přehlídka prostě nebyla) a v tomto duchu se odvíjel celý program. Dá se říct, že Kašpárků, jak už to u většiny tradičních loutkářských souborů bývá, bylo nepočítaně (čtyři z devíti titulů ho měli i v názvu). A i ty tituly byly z větší části tradiční – Kašpárek mezi broučky, Kašpárek vždy vítězí (2x), Kocour v botách (také 2x, ale od různých autorů), Kašpárek v pekle a Začarovaný les (s hlavní postavou Kašpárkem). Takže vítanou změnou byla Chodská neděle, maňásková adaptace (z padesátých let minulého století) chodských písniček spojených do jednoduchého příběhu a mile naivistické autorské představení sokolských seniorek Na hájovně u lesa.
Pochválit by se dalo mnoho – od mile „domácké“ organizace, přes přívětivost zcela obnoveného, protože před dvěma lety zcela zatopeného divadélka, až po vstřícnost i „bratrský a sesterský“ duch všech zúčastněných souborů. Proto by bylo možné velmi rychle podlehnout dojmu, že v Přerově ve dnech 23. – 25. května zazářila renesance spolkového loutkového divadla. Jenže… Přehlídka se opravdu vydařila a právem by se dala nazvat svátkem sokolských loutkářů. Ovšem ne už tak „divadelníků“. Je velmi těžké psát o nedostatcích z akce, kde vám bylo dobře, ale…
Svátek divadelníků nemohl nastat zkrátka proto, že k divadelnímu zážitku došlo jen málokdy. Ať mě to všichni sokolští a jiní loutkáři odpustí – je to jev častý, až obecný (tedy nejen sokolský) – loutkovodiči vodí loutky, mluviči mluví za postavy, příběh se odvíjí, ale to, co velmi často chybí, je plnokrevné, nápadité, mnohobarevné herectví. Někdy se jen těžko dá mluvit o divadelním sdělení – o uvěřitelnosti a charakterizaci postav, o práci s dějovými motivy, napětím, humorem, poezií… Z loutkářského kumštu by mnohé soubory dostaly ty nejlepší známky – triky, kouzla, ohně a jiné podobné koření loutkařiny většina souborů ovládá, nebo alespoň ví, kudy na to, ale základ každého divadla – postavy v příběhu, tedy herecká práce – ta někdy jakoby ani nebyla cílem.
Opravdu se velmi omlouvám, nechci se nikoho dotknout. Velmi si cením toho, jak dokázali sokolští loutkáři po těch dlouhých čtyřiceti letech zmobilizovat své síly, vytáhnout ze sklepů a půd staré loutky nebo vyrobit nové, a pustil se do té časově náročné a velmi obětavé práce. Proto také nechci rozebírat jednotlivá představení – mluvit o problémech rozdělené (nebo dokonce playbackové) a spojené interpretace, o úrovni textů (které jsou samozřejmě často poznamenány dobou svého vzniku) nebo se pokoušet pojmenovávat problémy scénografické a výtvarné. Jsem přesvědčen, že zahrát se dá konec konců se vším a že i prostředky mohou být nejrůznější, pokud se s nimi opravdu „hraje“.
Však se o tom také na rozborových seminářích nemálo mluvilo. A mluvilo se také (po kolikáté už) o potřebě vzdělávání pro amatérské loutkáře. Nezůstalo ovšem jen u vzdychání a konstatování, přišly i nápady a zárodky aktivit. A nejen to. Když jsem si znovu přečetl úvodní projev Emila Havlíka, přednesený na začátku přehlídky, s mírným údivem jsem si uvědomil, že vše důležité zde již bylo řečeno: „V čem je …loutkářská činnost zajímavá, respektive potřebná pro Sokol? Je svébytnou součástí pěstování kultury ducha obsaženého v základním programu. …Má-li však sokolské loutkářství tyto úkoly a významy plnit zdárně, pak musí znát současný stav aspoň našeho loutkářství. Proto je nutno neuzavírat se „na vlastním písečku“, ale poznávat se navzájem, učit se jeden od druhého a vzájemně si vypomáhat…“.
A já bych jen rád popřál všem sokolským i ostatním amatérským loutkářům, aby tento cíl neztratili z očí a aby se k němu dokázali stále víc přibližovat.
Tomáš Pavel