Texty: Praha, Národní divadlo, opona Hynais, 2011 TV2, průvodní slovo Jiří Valenta, vstup František Dvořák

2011 TV2, cyklus Toulky za uměním / Malované opony českých divadel, 4. díl, Od Hynaisovy opony k úsměvu Jiřího Suchého

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10369954439-malovane-opony-ceskych-divadel/21154215562/

Jiří VALENTA
Důstojné Národní divadlo, to byl od poloviny 19. století sen všech českých divadelníků a posléze celého národa. Sen se stal skutkem a v roce 1881 stála na břehu Vltavy Zlatá kaplička. Do ní po soutěži namaloval oponu František Ženíšek. Namaloval také studie k té oponě a to je to jediné, co po oponě zbylo.

František DVOŘÁK, historik umění
Výsledek neodpovídal představám o reprezentaci české kultury, takže když shořela, tak je třeba dodat, že si mnoho lidí oddychlo. Tak bylo rozhodnuto, že oponu bude malovat někdo jiný. Byly vypsány celkem tři soutěže. Vítězně vyšel Vojtěch Hynais, který ji připravil v Paříži. Měl k tomu dokonce dva pomocníky, které si přivezl do Prahy. Je obdivuhodné, že tohle dílo vzniklo za 90 dní. Vojtěch Hynais si nechal na dvoře staré techniky, tj. na rohu Karlova náměstí a Resslovy ulice postavit veliký dřevěný barák. Museli mu připravit tohle plátno, jak ho tady vidíme. Přivezl si z Paříže balíky kreseb všech těch figur ve skutečné velikosti. Rozkládali to, převáděli, pracovali prý s úžasnou horečností. A jak V. V. Štech dodal, s morální odpovědností, která je už dnešním umělcům cizí. Výtvarníci se chodili tam dívat. Prý žasli. A také se říkalo, co se to tam děje. Že něco tak úžasného, tak vypracovaného vůbec neznají. Takže se nedivíme, že opona byla prohlášena za nejkrásnější malovanou oponu vůbec v divadlech celého světa. Například pařížská opona představovala jenom namalované závěsy a zlaté šňůry. Tady do opony promítl Vojtěch Hynais svůj vztah k českému národu. On tady vyjádřil nadšení národa, který se sešel znovu po vyhoření divadla. Takže v pozadí je naznačena ruina Národního divadla po požáru. Jak vidíte, jako troska po požáru ta architektura nevypadá. Odpovídalo to Hynaisově parnasismu. Všechno aby bylo vznešené, krásné, ušlechtilé, takže nám to spíš připomíná starý antický chrám. A teď se tady schází představitelé českého národa. Matka Čechie. Kolem jsou múzy, které čekají na své uvedení. Přicházejí umělci, básníci, malíři, vidíte, ve svatém nadšení. Vzadu jsou dělníci, kteří přicházejí s nástroji. A tady je skupina, která představuje český lid. Vzadu dcera přivádí starce vetchého, který ještě také z posledních sil chce zúčastnit se toho zbudování chrámu, znovuvzkříšení národa. Napravo přichází vdova se dvěma sirotky, která dává poslední krejcar. Tam je bohatá dáma, která sejmula z hrdla drahý náhrdelník a dává ho k podpoře stavby. Za tím výběrčím je stařec, lakomec, který váhá, jestli má dát, nebo nemá. Všechny ty postavy jsou důkladně vypracované podle skutečnosti. Každá ta postava je konkrétní figura. To byly profesionální modely. Lidé, kteří měli jako své denní zaměstnání stát malířům a sochařům modelem. Ti se shromažďovali před ateliérem v Paříži. Ráno si je malíři chodili vybírat. Takže jména všech těch figur jsou známá. Je tam nějaký Jihoslovan, který se objevuje i na jiných obrazech. Ale pro nás nejpřitažlivější je postava té dívky – génia, který se vznáší nahoře. To je doložené, že modelem byla potom slavná malířka Suzanne Valadonová. Byla to také profesionální modelka. Přátelila se především s Degasem, s Renoirem, P.V. de Chavanessem. A také s Toulouse-Lautrecem. Ona se jmenovala původně Marie. Také jí říkali ďábelská Marie. A Toulouser-Lautrec jí poradil, aby si změnila své jméno a dali jí pseudonym Suzanne. Suzanne Valadonová. A jelikož ta dívka se měla vznášet, tak on pro ni ve svém pařížském ateliéru nechal zřídit houpačku. A to prkénko, na které ji posadil, mělo šňůry šikmo nahoru, a ona se takhle šikmo držela za ty šňůry a seděla na prkénku. Když se pozorně díváte, tak to vůbec není pohyb vznášející se dívky. Podívejte se, když sledujete tu nohu od kolena doleva, tak vidíte, že tam je vodorovná poloha, že seděla. A to, že to je pohyb v podstatě sedící dívky. Ale prosím, tohle ať nenarušuje váš dojem. V celku je ten efekt úžasný. Je to prostě pohyb, je to všechno spojené myšlenkou. Má to gradaci, vznosnost a hlavně obdivuhodnou ušlechtilost. Z toho díla vychází krása, která je tady tou nejvyšší metou toho účinku. Aby všechno vyvolalo krásné pocity. Abychom přišli do divadla a byli unešeni tím úžasným přednesem toho malíře.