Texty: CÍSAŘ, Jan: Paměť divadla 09. 70. a 80. léta 20. století - Okresní a krajská kulturní střediska

Paměť divadla IX

Jan Císař

Okresní a krajská kulturní střediska byla výsledkem normalizačního procesu, neboť byla zřízena proto, aby udržovala a upevňovala pevný dohled a direktivní řízení nad celou amatérskou oblastí – neboli, jak se tehdy říkalo, nad kulturně výchovnou činností. Ohlížím-li se však dnes nazpět za těmi sedmdesátými a osmdesátými lety, mám dojem, že se to tak docela nepovedlo. Naopak, mnohé z toho, co tehdy zakládalo slávu amatérského divadla, bylo v řadě směrů a v mnoha oblastech spojeno nějak s činností těchto zařízení pověřených „metodickou péčí“ o tuto oblast. Nechci nic idealizovat. Zajisté, že tato „metodická zařízení“ dostala do vínku důraznou a pevnou ideologickou a politickou směrnici, jíž se měla řídit a v jejím duchu prosazovat a usměrňovat činnost divadelních amatérských souborů. Ale praxe se v poměrně velkém množství případů od této směrnice lišila. Pokud jsem mohl s amatéry dělně a věcně pracovat na poli divadelním, bylo to převážně díky metodikům, kteří svou funkcí a jejím zaměřením – řekněme jejím rozsahem a předmětem zájmu, tj. divadlem – měli konkrétně tuto směrnici naplňovat.
Zase nechci nic přeceňovat ani podceňovat, ale výhodou paměti je to, že si nečiní nárok na to být historií. A tak si dovolím prohlásit, že podoba i kvalita amatérské činnosti byly do jisté míry – a někdy to byla hodně velká míra – závislé na tom, jaký byl na daném území metodik. Neboť mnozí z nich byli duší i tělem oddáni divadlu a metodickou péči chápali skutečně v jejím nejvlastnějším smyslu: jako starost o kultivaci a rozvoj amatérského divadla bez ohledu na jakékoliv ideologické a politické směrnice. Tím neříkám, že se občas nepotkali s nároky a požadavky, jež přinášely tlak v tomto směru. Ale většinou se v tom ti dobří a pro divadlo a divadlem žijící metodikové naučili chodit a chytře, rafinovaně, promyšleně tento tlak eliminovali. Jistě – někdy přišel tvrdý zásah, jenž si bezohledně vynucoval své. Ale byl drtivou většinou iniciován a také uskutečňován po linii státní, respektive jako důsledek usnesení orgánů KSČ a metodik nebyl k celé věci ani připuštěn nebo jen zcela okrajově.
Poznal jsem v tom dvacetiletí od počátku sedmdesátých let množství metodiků a ještě více metodiček, neboť to bývalo povolání do značné míry ženské. Zase nechci nic zveličovat ani umenšovat, činit z metodiků ovečky nebo beránky. Mnozí – či mnohé – se nijak neprojevili a do ničeho nezasahovali; nechávali všemu volný průběh a v nejlepším případě obstarávali jisté organizační úkony. Někdy měli to štěstí, že se v jejich amatérském aktivu našel člověk či lidé, kteří byli ochotni věnovat svůj čas i energii zasvěceně a oddaně „metodické péči“ o amatérské divadelníky. V takovém případě záleželo jenom na tom, zda metodik pochopil, jaké má štěstí a ničemu nebránil; naopak – snažil se zabezpečit všemožnou podporu pro toto chvályhodné a pozitivní konání. Byli ovšem i metodici, kteří brzo poznali, že jejich funkce jim přece jen zaručuje jistou moc a začali ji uplatňovat. Některá má setkání s nimi byla zcela normální, řekl bych zcela kolegiální až přátelská, zvali mne, abych pro ně konal nějakou „osvětovou“ činnost a zjišťoval jsem, že své věci rozumějí, že mají rozhled i dobré odborné zázemí. Ale pak se najednou jejich vůle a chtění rozběhly jinak, jinam v touze prosadit se, ukázat sebe sama, své postavení. A nastaly spory, hádky, umíněnost a někdy nastoupila i špatná, zlá rozhodnutí, jen aby takový metodik potvrdil, že má pravdu i sílu ji prosazovat. Což píšu především proto, abych potvrdil, že jakkoliv byli metodici v tom celém administrativním mechanismu malým a subalterním kolečkem, v mnoha směrech mohli dost, ne-li hodně a skutečně – byli-li dost zarytí, tvrdohlaví a neústupní – se jim mohlo zdařit ovlivnit, když nenarazili na odpor, velmi silně podobu amatérského divadla ve svěřeném jim územním celku. Znal jsem několik metodiků, kteří po léta působili jako amatéři v souborech, pro jejichž činnost měli někteří moji profesionální kolegové označení „prťáctví“ a nikdo jim nikdy nevymluvil, že podporovat výlučně a přímo nadšeně tuto amatérskou polohu není zrovna nejšťastnější. Za léta svého fungování jako porotce jsem jednou jedinkrát ztratil sebeovládání, když jsem se setkal v soutěži se souborem, jenž nejenom udělal špatné představení, ale pod vlivem takového metodika byl dokonce přesvědčen, že je skvělý – už také prostě proto, že vůbec hraje – a dával nám to také jako porotě manifestačně najevo. Dodnes se prý v místě působení souboru tvrdí, že tehdy porota, jíž jsem předsedal, byla vůči souboru tak krutá, že od té doby nehraje a rozpadl se. Myslím si, že kdyby jednou jedinkrát, než byl poslán do krajské soutěže s tím přemrštěným sebevědomím, slyšel od svého metodika, že nedělají až tak úplně skvostné divadlo, mohlo to naše první a poslední setkání dopadnout přece jen poněkud jinak.
Ostatně – byl jsem mnohokrát vděčný metodikům, když nás jako porotu seznamovali s údaji o souboru, který se účastnil soutěže, a také dokázali souborům, které poprvé postoupily na vyšší stupeň soutěží říci před hodnocením, že nároky na ně kladené budou jiné, vyšší a že nejde o to je popravit a odstřelit, ale o to analyzovat a posoudit jejich činnost v jiném kontextu. Vzpomněl jsem si na toto počínání dobrých metodiků na letošní Loutkářské Chrudimi, kde před hodnocením každý soubor představovali tak říkajíc jeho „znalci“. Mělo to řadu výhod, ale jednu nevýhodu: ten „znalec“ nemohl a ani nechtěl učinit to, co dokázal dobrý metodik rozumějící divadlu i svým „pappenheimským“, to jest amatérům svého území, s nimiž se delší dobu stýkal a jejichž práci znal zvenku i zevnitř: mohl je už předem taktně, ale jasně upozornit, kde je bota nejvíc tlačí.
A tím jsem se dostal k těm metodikům, kteří svou činností jednak ovlivnili amatérské divadelnictví na území, jež jim bylo svěřeno, ale zároveň díky tomu jejich působení nějak zasáhlo i celorepublikovou (myslím tím českou, protože jsme tehdy byli federací) úroveň. Středočeský kraj byl v tomto směru vskutku velmocí. Nejenom Femadem, jenž se v jistém čase stal prvotřídní přehlídkou nejvyšší kvality. Vyrůstala tu i vyrostla celá skupina lidí i souborů, která si osvojovala jisté postupy a přístupy, kritéria a principy upoutávající svou osobitostí. Byla to jistě nemalá zásluha Jarmily Černíkové-Drobné, která ač „nemetodik“ a ještě normalizačním režimem proskribovaná, dokázala i díky středočeským metodikům, kteří ji uměli dát pro její činnost prostor, vytvořit v jistém směru skutečnou „metodickou“ školu. Dodnes, slyším-li mluvit o divadle některé lidi, jež vyšli z této „metodické“ líhně i výhně, si vždycky vzpomenu na Jarmilu a na její vystupování před amatéry a uprostřed amatérů.
Za sebe děkuji v tomto smyslu bývalému Východočeskému kraji, v němž metodická péče měla pevnou, jasnou, srozumitelnou koncepci a jak ve všech amatérských školeních, tak soutěžích se opírala o ty tendence a trendy, jež vycházely z proměňující se podoby amatérského divadla. Projevilo se to především na východočeské Inspiraci, která jako nesoutěžní přehlídka byla vrcholovou metodickou záležitostí – jakousi dílnou otevírající sondy a průhledy do nejrůznějších souvislostí. Byl to skutečná „žatva“, neboť shromažďovala a uváděla všechny druhy divadla, ale navíc: dávala i možnost inscenacím nehotovým, leč přinášejícím cosi jiného, nového, vskutku inspirativního, činila to vše předmětem uvažování, jež bylo vskutku výrazem „metodické péče“ o rozvoj amatérského divadla v kraji.
Nemohu uzavřít tuto Paměť divadla, aniž bych nevzpomněl jednoho metodika, jehož postava nabyla dimenzí velice zvláštních až bizarních a byla přitom v mnoha ohledech přímo symptomem metodické aktivity své doby, která se pohybovala od poloh pozitivních po projevy svým způsobem nepřijatelné. Tento „ústřední metodik“ – myslím, že takový titul vlastně vůbec neexistoval, ale on jej odvozoval od toho, že byl metodikem pro divadlo na tehdejším Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, jenž měl celorepublikový rozsah – měl řadu nepřátel nebo přinejmenším lidí, kteří s ním nechtěli mít nic společného. Naprosto to chápu, neboť prováděl pravidelně jakési zákulisní reje, jimiž chtěl dosáhnout výsledků poměrně pochybných – tu přivést nějaký soubor k tomu, aby nastudoval nějakou hru k nějakému tehdejšímu slavnému výročí, tu nás budil mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní v dřevíčckém kampu, aby nám oznámil, že se musíme jako porota Jiráskova Hronova okamžitě za kuropění sejít a revokovat ceny, které jsme udělili, protože se vrátil Vojtěch Trapl z ÚV KSČ a sdělil, že nemůžeme ocenit jednu inscenaci, neboť ji režíroval profesionál, jenž je politicky nepřijatelný. Takových jeho vystoupení a činů jsem zažil řadu. Pozoruhodné na tom bylo jedno: nikdy se mu vlastně nepodařilo něco prosadit, naopak leckdy sám sebe uvedl do trapné a komické situace. Přes všechno jeho úsilí se amatérské divadlo metodicky rozvíjelo jinak. Zůstávalo i přes metodickou péči „autoregulačním, samosprávným“ systémem; dobří metodici to věděli či tušili a odtud rozvíjeli svou „metodickou péči“, jež měla smysl a skutečný význam.

Paměť divadla IX. Jan Císař. AS 2008/4, s. 57.